Náš svět /12/ Ten, kdo ovládá

Nevěděl jsem, že všechno přijde tak náhle, ale přišlo, a jediné co mi teď způsobovalo bolest, mimo pronikavého bílého světla, byla nevědomost z toho, co mě čeká.
Vždyť jsme nic neudělali; nic nevyřešili; byli jsme jen pokusní králíci někoho, jehož jméno zatím neznáme.
Už teď jsem si však uvědomoval fakt, že zkoumat jiné světy je špatné. Kdyby si to uvědomovali i ostatní, možná by byl svět o něco hezčí.

Když jsem se vrátil na zem, protože jsem před chvílí cítil neobyčejný tlak, který jako by mě zvedal do výše, ihned jsem zpozorněl a snažil se plně vnímat. Byl jsem vysílený, a také jsem si párkrát odkašlal. Nejprve jsem zpozoroval, že jsem opravdu zpět, a to mě nabylo energií. Byl jsem v pořádku. Už jsem necítil bolest v břiše, jenž mě tehdy ohromila, jen mě nepatrně bolela hlava a v konečcích prstů jsem pocítil mravenčení. Nejprve jsem prohlédl sebe, vzhledem k situaci jsem však měl nejprve hledat Saie a Sakuru, abych se přesvědčil, že jsou v pořádku; udělali to za mě. Byli také v pořádku a stáli vedle mě, každý z jedné strany. Trochu vyděšené pohledy jsem považoval za samozřejmost a tak jsem si prohlédl zbytek okolí.
Vítr si hrál s růžovými okvětními lístky. Nastávala noc, ale jako bych nevěděl která.
Chvíli bylo ticho. Nám všem došla slova a tak jsme jen prohlíželi každou část svého těla, abychom se ujistili, zda je v pořádku.
Pak mi to došlo. Ta noc, kdy se nad konohou objevilo bílé světlo, je tato noc; čas se nepohnul, jen si nepamatuji co se dělo a co jsem viděl.
Zpozorněli jsme. Vše se znovu opakovalo; začali jsme od začátku. Bílé světlo, jenž jsme teď zpozorovali, mi prosvětlilo myšlenky. Najednou jsem byl tak lehký, jen mít křídla, a dokázal bych se odpoutat ze země. Zanedlouho však, jako bych byl spoután tou postavou, která se od míst, kde bylo to světlo, objevila.
Měla na sobě tmavý plášť a my jen skryti čekali, co se bude dít.
Světlo, jako by vycházelo nejen z míst, kde se poprvé objevila, ale také zpod pláště.
Následoval tvrdý útok neznámého protivníka. Obalen však vášní větru, dokázal jakýkoli útok tří odvážných shinobi odrazit.
Po několika minutách se dlouze a znatelně nadechl. Všichni byly v té chvíli překvapeni sílou větru a každé drobnosti v ní poletující.
Sáhl si pod plášť a vytáhl jakýsi malý červený předmět.
Sundal masku.
Všichni zůstali stát jako opaření.
„Co jste si mysleli, že budu hodná? Hlupáci…nikdy mě nenapadlo vám pomáhat.“
Před námi stála Yuuki, ta Yuuki, která nám vždy byla tak nápomocna, která s námi tvořila příběh; ta, která si s námi zahrávala; ta, která…
„Byli jste pouze součástí mého plánu; mého úkolu, jenž je potřeba splnit. Byli jste pouze mými loutkami, vždy připraveni na jakýkoli podmět, aby jste mohli zasáhnout. Nebylo třeba si hrát s časem. Mohla bych to udělat jakkoli, ale když mám tohle,“ usmála se a prohlížela si drahocenný kamen ve své dlani, „mohu s časem udělat cokoli. Proč toho tedy nevyužít!“
Nevydržel jsem to. Když budeme vést rozhovor, bude oslabena otázkami, protože dostaneme ještě chvilku. „A co Zuzana, babička, tvoje matka?“
„Fiktivní postavy, vytvořené pouze se zlomkem úsilí, než které bylo vynaložena na váš přesun. Bohužel tyto postavy jsou oslabovány a moc dlouho nevydrží. Nejprve přišla na řadu matka; moc ráda bych vám ukázala jaké to je ztrácet se v temnotě. Všechny vytvořené bytosti totiž musí dostat jakousi vnitřní bytost, která naříká, když se má vytratit z vytvořeného světa; možná, že jí to i bolí, protože má v sobě své druhé já…duši; pak to byla Zuzana, ale byli jste tak zaujetí,“ rozesmála se a rozhodila rukama, čímž naznačovala, že zemětřesení byl pouze plán.
„tak zaujetí.“
„Buch.“ Rozeběhla se proti nám a já čelil prvnímu nárazu.
„Buch. Jste tak hloupí…tak bezmocní.“
Dostal jsem kopanec do břicha. Trochu jsem se zapotácel. Pohltila mě ta bolest, jenž se teď rozlévala od břicha do celého mého těla. Trochu jsem mžoural očima, abych se vzpamatoval. Trochu zamlženě jsem uviděl zápas Sakury a Saie s Yuuki, ale Sakura skončila na zemi a mnula si kotník, a Sai byl zraněn na ruce, přičemž mu z toho začala divoce téct krev.
Když mě bolest trochu přešla vstal jsem a běžel proti ní. Dorážel na ní svými hloupými připomínkami, aby Sai a Sakura dostali trochu času na vzpamatování se, a dělal jsem to znovu a znovu, dokud jsem nebyl na kraji svých sil.
Najednou mě přešla slabost. Už podruhé jsem se zhroutil k zemi a snažil se plně vnímat aspoň zvuky, ale tentokrát jsem neslyšel nic, pouze naléhavou řeč mého já. Trochu jsem zpanikařil a hmatal kolem sebe rukama, ale ani hmat mi neprozradil kde jsem. Ztratil jsem se. Ztratil jsem se ve svém vědomí, ale nebyl jsem si tím tolik jist, protože jsem v tuhle chvíli nebyl sám sebou. Po několika vteřinách jsem uviděl záblesk světla, jen takové malé blýsknutí, které mi napovědělo směr, kterým se mám dát. Okolí změnilo barvu…už nemělo tu neurčitou konzistenci…jakoby bylo prostředí hmatatelné. Nemusel jsem se ničeho dotknout a už jsem to všechno plně cítil.
Překvapilo mě, že jsem v jakémsi tmavě oranžovém světě, jenž nemá konce, jako bych se procházel v lávě. A pak jsem ho viděl. Jeho oči mi připomněli mé narození, ale neviděl jsem tam malého chlapce, nýbrž smrt; smrt někoho známého, ale bylo to příliš zamlžené, abych viděl tu tvář. Popisoval bych ho donekonečna a stejně nepochopíte jak jsem se cítil. Jako by mi všechny ty ocasy připomínali můj život; mé chyby, které se naplní a pak jsou zapomenuty, ale když se jakkoli rozzlobím vrací se mi ty vzpomínky zpět. Zdá se mi, jako bych ani neměl na co vzpomínat, ale pak to přijde a já se procházím znovu svým vlastním životem. Ale on, ten co je ve mně skryt, mě nenechá je plně pochopit a já se stávám něčím jiným. Někým, kdo nezná přátele. Někým, kdo ublíží nejen ostatním, ale také sám sobě, aniž by toho jen trochu litoval, protože zapomene.
Zapomínám kdo jsem.
„Hlupáku.“ zasmál se. Vycenil své zuby, až mi naháněl strach a zamručel, jako divoké zvíře.
Znovu jsem opakoval myšlenku. Naskočila mi husí kůže a v ústech jsem měl najednou sucho.
Znovu se arogantně zasmál.
A najednou jsem si vzpomněl. Udělal jsem to samé, jako kdosi předtím; přemohl jsem se a roztrhl ho. Chytil jsem ho za čenich a silně škubl. Pomalu se roztekl do všech stran; čím dál více ho ubývalo, až jsem nakonec v myšlenkách rozdělil napůl i tenhle vnitřní svět, abych mohl vystoupit ven.
Nade mnou seděla Sakura, Sai i Tsunade…hned mi došlo, že ležím v nemocnici. Tentokrát jsem jim nemohl vytknout zkroušené pohledy, hned jsem poznal co se stalo. Lehce se to z jejich očích dalo vyčíst… znovu mě ovládl. Démon!
Pohlédl jsem před sebe a nakonec jsem zamžoural i vpravo k oknu, kde jsem měl vázu s květinami, a doleva, kde ležela Yuuki. Pokusil jsem se vstát.
„Není to její chyba; byla pod vlivem, Naruto.“ zadržela mě Sakura.
Trochu jsem si povzdychl, při pohledu na celé Yuukino obvázané tělo, ale pravdou je, že jsme na tom vlastně byli poprvé v životě stejně.
„Našli jsme toho, u kterého to vlastně všechno začalo,“ přiklonila se ke mně Tsunade blíže, „byl zatknut.“
Pak se na mě zeširoka usmála. „Ztráty na životech jsou nulové, jste zranění jen vy dva,“ zamyslela se a pozdvihla obočí, „ jakoby tvá přeměna byla k ničemu a sváděli jste pouze vnitřní boj.“ Trochu tázavě na mě pohlédla, ale nevydržela to a láskyplně mě objala. Poprvé za dlouhou dobu mi vytryskly slzy.
A s nimi jsem si uvědomil, jak moc mi všechno chybělo, jak jsem rád, že jsem po té ztrastiplné době zpět.