Noční randevous

Upozornění: pozornějším čtenářům jistě neuniknout myšlenky z posledních dílů mangy Naruto (zmínky o tom, ja Naruto dokáže vycítit chakru osob a identifikovat je podle toho), ale i z prvních dílů Naruto Shippuuden, kde se potkávají společně se Sakurou a Saiem v úkrytu Orochimara se Sasukem.

„Kabuto, kolikrát ti mám říkat, že když se připravuji na trénink se Sasukem, nemáš mne vyrušovat,“ ozval se přísný, strohý a také nazlobený hlas Lorda Orochimaru.
„Omlouvám se, můj Pane, ale mám pro to dobrý důvod,“ odvětil pouze muž s brýlemi.
„Předpokládám, že mi jej také hodláš sdělit,“ zeptal se znovu starší muž. Tentokrát již na zabarvení jeho hlasu bylo zřetelně znát rozladění a přicházející vztek.
„Opět se Vám velmi omlouvám, můj Pane. Rád bych Vás požádal, jestli byste nemohl jít se mnou,“ odpověděl mu opatrně a s hodně hlubokou úklonou Kabuto. „Mohu Vám doopravdy slíbit, že nebudete v žádném případě toho vynaloženého času litovat. Podařilo se nám získat pro Vás zajatce, který nepochybně vzbudí Váš zájem. Tím jsem si zcela jist!“

Orochimarovi mírně zajiskřilo v očích a jeho rozladění viditelně ochablo. Byl skutečně zvědav na to, která nebohá duše uvízla v Kabutových pavučinách tentokrát. Ať už to byl kdokoli, věděl naprosto jistě, že bude mít velmi zvláštní schopnosti. Jeho pravá ruka si musela být velmi dobře jista tím, co říká.

„Inu dobrá, Kabuto. Pro tentokrát ti to prominu, ale nepokoušej moji trpělivost,“ dodal pouze, nežli se zvedl ze svého křesla a došel k němu.

Bělovlasý medic-ninja pouze souhlasně přikývl. Vzápětí se otočil zády a vykročil ven z místnosti. Našlapoval zdánlivě opatrným způsobem, ale jediným důvodem tohoto pohybu byl fakt, aby mohl dobře registrovat své okolí a vše vnímat. Díky tomu naprosto přesně věděl, kde se za ním nachází Orochimaru, a jestli má přidat do kroku anebo zpomalit. Takto minuli jedno celé patro a několikery dveře v tom dalším až dokud se Kabuto u jedněch nezastavil. Z kapsy vytáhl klíče a zasunul je do zámku. Orochimaru v tu chvíli škodolibě zkřivil svoje rty do úlisného úsměvu. Ten zajatec musí být skutečně NĚKDO, pokud jej Kabuto zamyká dokonce i před ostatními členy tohoto sídla. Jeho zvědavost zase o malý kousek vzrostla. V zámku to zachrastilo a dveře se vzápětí s mírným zaskřípěním začaly otvírat. Panty sténaly pod jejich tíhou, jako by na sobě nesly váhu celého světa. Jejich zraku se pomaličku odkrývalo víc a víc z prostoru osvětlené místnosti. Když Orochimarovi oči spatřily, kdo je připoután u zdi za ruce a nohy k okovům, zajásal.

„Tentokrát ses dokonale překonal, Kabuto,“ oznámil zpěvavým tónem bělovlasému muži po své levici. „Kde jsi k ní přišel?“
„Narazil jsem na ní náhodou před čtyřmi dny. Listová ji evidentně vyslala na misi do Písečné vesnice. Dva dny jsem ji sledoval, abych se ujistil, že je sama. Poté jsem ji obklíčil a než stihla něco zaregistrovat, omráčil jsem ji a použil na ni speciální sedativa. Další den mi trvalo zahladit za námi stopy, kdyby ji již hledali.“
„Výborně! Dobře ji tu hlídej, Kabuto, a buď velmi obezřetný. V první řadě nestojím o to, aby Sasuke zjistil, že je zde právě ona. No a za druhé také moc dobře víš, kdo je její Sensei, že?“
Poté se Orochimaru obrátil zády a pozvolna odcházel. U dveří se na moment zastavil a jakoby náhodou promluvil: „Mimochodem, jak dlouho bude ještě mimo? Neskonale rád bych s ní mluvil.“
„Ještě pár hodin, můj Pane. Bude mi to tak akorát stačit na to, abych odebral pár vzorků na rozbor. Domnívám se, že kolem večera by už měla být při vědomí,“ odvětil Kabuto nazpět.

Odpovědí mu bylo pouze přikývnutí. Vzápětí vyšel Orochimaru ze dveří a vydal se do vyššího patra, kde již ho jistě očekával Sasuke.

Jmenovaný v témže okamžiku o patro výše vcházel zrovna do tréninkové místnosti, kde pravidelně rozvíjel své schopnosti a dovednosti. To vše pod bedlivým a přísným dohledem Orochimaru-sama. Na zlomek sekundy se ve dveřích zastavil. Je to ono anebo se pořád matně projevují mé dřívější vzpomínky? Nebyl si zcela jistý tím, jestli jeho nově získané dovednosti reagují pořád zmateně anebo se jedná o déjà vu jeho vlastní mysli. Sám si nebyl prozatím jistý tím, jak dalece nové dovednosti ovládne a na jakou úroveň se až dostane, takže se pro jistotu nikomu ani nesvěřil. Ano, pozvolna se víc a víc blížil ke zvládnutí dovednosti, která mu umožňovala vycítit a identifikovat chakru a jejího majitele. Pouze se musela ona energie vyskytovat v jistém okruhu.

Nicméně chakra, kterou právě pocítil, prostě nemohla patřit tomu, koho pod ní znal. Strašlivě dlouhou dobu ji neviděl, tak proto. Kdy to bylo vlastně naposledy? Bylo to tehdy, jak pronikli s Narutem do toho jiného úkrytu? Proč tam vlastně byli? Aha, už si vzpomínám, zauvažoval v duchu. Tenkrát ho chtěli přesvědčit, aby se s nimi vrátil do Konohy. Tehdy bych Naruta nejspíš doopravdy zabil, pomyslel si Sasuke. Matně si vybavil ještě dvě další věci. To, jak se tehdy Sakura tvářila překvapeně, když ho uviděla. Jak tak nad tím nyní uvažoval, nevěděl jistě, jestli v jejích očích převládal tehdy strach nebo nejistota. A pak ten kluk, co tam s nimi byl. Jeho chabá náhrada v týmu nebo spíš pokus o ni. Nevýslovně ho dráždil a provokoval každý sebenepatrnější pohled na něj. Na míle daleko z něj čišel chlad, arogance a nebetyčná sebejistota. Provokoval ho každý jeho pohled, pohyb a slovo. Bylo to jako by se díval sám na sebe v zrcadle. A přece stál na druhé straně a s nimi, kdežto Sasuke byl proti nim. Dost možná právě tomu mu vadilo ze všeho nejvíc. Nestál o to, slyšet to případně od někoho z nich anebo nad tím přemýšlet.

„Zbytečně tu ztrácíš čas nepotřebnými úvahami nad něčím, co za to nestojí,“ zamumlal si něco polohlasem a pohnul se z místa.

Ticho, pusto a prázdno. To ji jako první věc napadlo, když otevřela oči. Připadalo jí to poněkud paradoxní, protože za normálních okolností by ji přeci mělo napadnout spíš něco jiného. Otázky typu: Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Kdo mne unesl? Co ode mě může chtít? Nebyla si tím úplně jistá, ale podvědomě tušila, že se toto vše již brzy dozví. Stoprocentně byla přesvědčena o tom, že se jí všechny odpovědi nebudou pranic líbit. A bezpečně věděla, že z jejího únosce se jí přinejmenším zvedne žaludek. Nebyla si jistá tím, proč to tak cítí, ale nemohla si pomoct.

„Hm, zajímalo by mne, jestli je den nebo noc,“ pronesla polohlasně sama k sobě.
„Jestli tě zajímá pouze tohle, pak to není tak nesplnitelné přání,“ ozval se tajemný, ale podvědomí hlas z druhého konce místnosti.

Na slabý okamžik zaváhala, jestli si s ní její vlastní mysl nezahrává. Přeci jsem tu místnost prověřovala nebo snad ne? Měla jsem dojem, že tu se mnou nikdo není. Jak je možné, že jsem přítomnost té osoby přehlédla? Ne, nebyla to moje chyba a ani jsem nepostupovala špatně. Skutečně jsem prověřila tuto místnost a nikoho jsem nezaznamenala. Pak ale jak? Rozřešení ji napadlo v zápětí. Ta osoba musela sama tajit a skrývat svou přítomnost zde. Cíleně, precizně a bez námahy, protože ona by zaregistrovala i to sebenepatrnější zakolísání chakry. To ovšem může znamenat pouze jediné. Sakura začínala tušit, kde se nachází a kdo s ní právě stojí v místnosti. Podvědomě polkla a mírně se jí rozklepala brada prvotním šokem z tohoto zjištění. Z druhé strany místnosti se ozval škodolibý smích a po chvilce neznámý promluvil.

„Vidím, že už víš, kde jsi a kdo jsem já. Takže nemá zřejmě cenu se dál skrývat ve stínu,“ pronesl tichým hlasem. Následně se odlepil ode zdi a zvolna k ní přistupoval. „Zajímá tě ještě odpověď na tvou původní otázku?“
Sakura dokázala svůj strach ovládnout natolik, že se mu podívala do očí a odpověděla: „Ano, stále mne zajímá, kolik je hodin.“
„Dobrá. Je pozdě večer – to by ti mělo stačit. Mimochodem, rád vidím, že se mne nebojíš. Nějaké další otázky?“
„Jistě. Jak dlouho jsem byla mimo sebe?“ vyplivla ze sebe Sakura další otázku a dál ho sledovala nenávistným pohledem.
„Tři dny,“ ozvala se prostá odpověď.
„Co ode mne chceš?“ řekla Sakura. Nyní mu již koukala zpříma do očí, protože stál přímo před ní.
„To je taková nádhera,“ zajásal a rty mu již podruhé za ten den zkřivil úsměv. „Není divu, že jsi její žákyní. Je to, jako bych se díval na ni samotnou v době, kdy jsme byli mnohem mladší. Jsi její přesná kopie, i když vypadáš jinak. Ovšem to odhodlání, ta síla a brutalita, ty lékařské schopnosti – celá Tsunade.“
„Co ode mne chceš?“ zeptala se znovu Sakura, když jí neodpověděl.
„To se včas dozvíš, moje milá,“ odpověděl jí. Pak se k ní obrátil zády a chystal se odejít. U dveří se zastavil a obrátil se obličejem zpátky k ní: „Líbí se mi tvoje arogance a odpor. Je to jakoby člověk dostal druhou šanci v životě. A pokud jde o mne, tak já rozhodně využiji. Bezezbytku.“

Potom za sebou zavřel dveře a Sakura již slyšela pouze našlapování a vzdalující se kroky.

„Zatraceně, co to mělo znamenat!“ zaklela pěkně nahlas.

Od té příhody uplynuly už víc než dva týdny, pomyslel si Sasuke. Trénink s Orochimarem mu skončil již před hodinou, ale on ještě zůstal a pokračoval. Rozhodl se neúnavněji pracovat na svém Chidori. Byl přesvědčený o tom, že když získá v některých ohledech mnohem větší schopnost koncentrovat chakru jistým směrem, bude to mnohem efektivnější. Možná tak získá daleko větší sílu, než původně předpokládal. Konečně se bude moci vydat na cestu a vykonat svou pomstu. Čas ubíhal nemilosrdně a nikde nebylo psáno, že Itachi mezitím také nezesílil, stejně jako on. Nesmí již dlouho čekat. Prostě nesmí. Tohle vše se mu honilo tou jeho rozbouřenou myslí, když procházel chodbou. Nevěnoval pozornost tomu, kudy jde, protože již dokázal chodit po paměti. Trvalo mu to sice nějakou dobu, ale naučil se tu orientovat. Přesně věděl, kolik má udělat kroků a které dveře může otevřít. Není to tak snadné a jednoznačné, jak se může zdát, protože za mnohými z nich se skrývalo daleko větší nebezpečí, nežli jen soupeř a následný boj. V příštím okamžiku se odehrálo něco, co ho překvapilo tak dokonale, jako už dlouho nic jiného. Opět totiž pocítil ten stejný závan energie jako již jednou. To přece ale není možné. Automaticky se chytil rukama za hlavu a už se chystal promluvit, když zaslechl z chodby za rohem dva hlasy. Jeden bezpečně patřil Orochimarovi a ten druhý tomu podlézavci Kabutovi. Nemohl se mýlit, tím si byl jist. Potichu a bez obav zapadl do prvních dveří. Věděl, že v těchto může narazit v nejhorším případě na nějakou tu havěť a s tou si snadno poradí. Mohl tak v relativním bezpečí poslouchat dál rozhovor procházejících postav a to také udělal.

„Kabuto, jak dlouho mám ještě čekat?“ ptal se své pravé ruky rozladěně Orochimaru.
„Trpělivost, můj Pane, ještě potřebuji trochu času. Sám víte, jaká je její skutečná síla. Ne nadarmo je studentkou samotné Hokage-sama. Nechci nic zanedbat a mají-li naše plány vyjít, potřebuji ji živou přinejmenším ještě čtrnáct dní.“
„Dobrá. Ale pamatuj si, že na tuhle šanci jsem čekal velmi dlouho. Nehodlám se o ni nechat připravit ani kvůli tvým pokusům.“
„Hai, Orochimaru-sama,“ odvětil spokojeně Kabuto.

Sasuke za dveřmi přestal na okamžik dýchat. Hokage-sama? Skutečně mluvila ta krysa Kabuto o Hokage-sama? Jediná žena ve vedení vesnice je přeci Lady Tsunade, pokud věděl. Pak to tedy ale znamená, že tady je… že tady je… SAKURA! Nemohl se splést. To bylo zcela vyloučeno. Nikdo jiný nebyl studentkou samotné Hokage než právě Sakura. To věděl stejně tak jistě, jako že za pár okamžiků venku zapadne slunce za obzor. Ten had! Ta odporná krysa!! V duchu neustával v proudu nadávek, a kdyby jeho oči dokázaly tak bleskově zabíjet, jako se v nich objevoval Sharingan, ležel by teď Kabuto na druhé straně dveří mrtví na zemi. Sakura pro něho byla svým způsobem minulostí, ale přeci jen. Mírně vybledlé vzpomínky na minulost a na jejich tým se mu honily pořád hlavou. Navíc také jasně zaslechl, že má ještě tak čtrnáct dní. A potom? Co s ní bude potom? Zemře? Koneckonců to se stává dost často, když upadne ninja do zajetí. Jenže on si to nepřál. To jí tedy rozhodně nepřál. Věděl dost dobře, co s člověkem provedou Kabutovi pokusy a také moc dobře věděl, že je to nic ve srovnání s tím, co dokáže Orochimaru. Ne, tohle jí tedy rozhodně nepřál. Musí něco podniknout. Musí!

„Zatraceně, Naruto, co děláš? Proč ji nehledáte? Kde se vlastně loudáte? Naruto, ty seš pořád takovej ubožák,“ nadával neustále. Po chvíli se trochu uklidnil a s hlavou opřenou o zeď za sebou už jen zašeptal do prázdna: „Sakuro, já něco vymyslím, neboj se. Najdu tě a dostaneš se z toho.“

Uplynulo dalších pět dní a Sasuke nebyl stále schopný přesně lokalizovat, kde Sakura je. Rozčilovalo ho to. Kdyby nebyl Orochimaru den ode dne víc a víc spokojený a kdyby Kabuto nebyl tak zaměstnaný, mohl by o tom všem úspěšně pochybovat. Takto ale mohl pouze zuřit, že ji nemůže najít. Snažil se tu už prohledat kde co a zatím pořád nic. Zbývalo již pouze jedno patro a v něm jen pár místností. Nedalo se tam ale tak snadno proniknout, aby o tom v příští vteřině nevědělo celé sídlo. Zatraceně! A Naruto nebo kdokoli z Listové taky nebyl v dohledu. Jak je možné, že jim to tak dlouho trvá, ptal se sám sebe Sasuke. Rozhodl se. Dnes nebo zítra prohledá poslední místnosti stůj co stůj, i kdyby musel zabít každého, na koho tam narazí.

„Sasuke, Sasuke – dneska ti to nějak nejde. Tvoje mysl se někde toulá a ty sám se nechováš tak, jak by se od tebe dalo očekávat, že?“ podivil se Orochimaru.
„Nestarej se o mne a místo toho mne nauč nějakou novou techniku,“ odsekl nazpátek Sasuke rozladěný tím, že Orochimarovi neuniklo jeho rozpoložení.
„Neuctivost, drzost a arogantní chování - jako vždycky. Právě proto jsi pro mne tak zajímavý,“ ozval se opět starší muž.

Pak se již věnovali jen a pouze tréninku, přesně jak Sasuke požadoval a jak si vlastně přál.

Až o pár hodin později Sasuke padl unavený ve svém pokoji na postel. Věděl, že nebude mít mnoho času na odpočinek, pokud bude chtít projít poslední místnosti, ale oddechnout si musel. Prostě musel, pokud chtěl nabrat zpět aspoň trochu síly, aby mohl čelit případnému odporu. Zavřel na okamžik oči a v příští vteřině se kolem něho rozprostřela hustá temnota. Usnul.

Probral se za chvíli. Nemohl říct jistě, zdali uběhlo pár minut nebo hodin, ale snad to nebylo dlouho. Zvedl se a vyšel z místnosti. S naprostým odhodláním zamířil k posledním neprozkoumaným místnostem. Teď nebo nikdy, napadlo ho. Zahnul za rok a sešel o patro níž. Pak prošel chodbou a chystal se odbočit, když si všiml nějakého mizejícího stínu kus před sebou. Jelikož byla postava hodně daleko a vše se událo tak rychle, nedokázal by ani říct, jestli to byl muž nebo žena. Zato věděl, že to nejspíš nebyl Kabuto nebo Orochimaru. Ani jeden z nich by totiž neměl důvod utíkat, také proč. Přestal se tím zaobírat a místo toho zahnul za roh a spatřil, jak na zemi leží jeden z Kabutových nohsledů. Byl mrtev. Pět kroků před ním právě bral za kliku dveří ten mladík, který v něm vyvolával ony nepříjemné vzpomínky a pocit, že kouká sám na sebe. Sasuke mírně zavrzal zuby a v očích se mu okamžitě objevil Sharingan. Teď nad ním začínal přebírat kontrolu jeho vlastní vztek, přesně jako když se Naruto měnil ve zmenšenou verzi Kyuubiho. Co tady chce? Proč je tady? Počkat! Zastavil se a slabě zaváhal, protože jej právě napadla hříšná myšlenka, která dost možná tomu mladíkovi před ním zachránila právě život. Jestli je tu on, tak je možné, že je tu i Naruto a další. Takže ji přeci jen Listová vesnice hledala. Jistým způsobem se mu dost ulevilo, ale prozatím není vyhráno.

Sai opatrně vzal za kliku a polehoučku pootevřel dveře do místnosti. Věděl, že ji tam najde. Použil své jutsu a myšky mu pěkně v klidu, bez rizika a rychle prohledají celý úkryt. Ostatně takto to již jednou udělal, když hledal Sasukeho a fungovalo to tenkrát, tak proč ne nyní. A měl pravdu. Myši byli za chvíli zpátky se zprávou, že pouze jedna část je hlídána stráží. Sai pochopil, že Sakura může být pouze tam a nikde jinde. S Narutem a Kakashim se dohodli, že on ji půjde vyzvednout a oni se vydají prověřit ostatní. Musí přeci zjistit, jestli je tu Orochimaru nebo co provádí Kabuto a také tu existovala jistá možnost, že by tu mohl být i Sasuke. Naruto se prostě nehodlal vzdát i té sebemenší možnosti, že by ho mohl přeci jen přesvědčit. Pokud šlo o Sasukeho byl Naruto slepý a hluchý, to už Sai dávno pochopil. Zbavit se stráže bylo mnohem snažší než by očekával, takže teď už jen vejít do střežené místnosti. Když se dveře otevřely dostatečně doširoka, proklouzl jimi dovnitř a zavřel je za sebou. Jeho oči přivykly šeru vcelku rychle, takže jasně viděl u protější stěny připoutanou postavu. Potichu a opatrně se k ní přiblížil. Byla to Sakura, takže měl opět pravdu, ale pohled na ni se mu nějak nezdál. Jako by tu před ním stála ona, ale i někdo jiný. Opatrně vztáhl ruku a chtěl se dotknout jejího obličeje.

„Neopovažuj se mě dotknout, ty jeden hade. Už několikrát jsem ti řekla, že nikdy nedostaneš nic z toho, co bys chtěl. Co budu živa, to nebudeš mít. Nikdy!“ zasyčela nepřirozeným tónem na osobu před sebou Sakura.

Neobtěžovala se pohlédnout na člověka před sebou, protože netoužila po tom, dívat se do Orochimarova obličeje. Kabuto už jí dávno tak nevadil. Obvykle přišel, něco si prověřil, vzal si od ní krev nebo i vzorek kůže a zase zmizel. Orochimaru byl jiný káva. Měl ty nejzvrácenější nápady, s kterými se doposud setkala. Ne, nebude nad tím přemýšlet předem, protože to nemá cenu. Prostě počká, s čím vyrukuje tentokrát.

„Sakuro, to jsem já, Sai. Mě se bát nemusíš, neublížím ti. Přišli jsme pro tebe,“ promluvil k ní Sai opatrně.

Dvěma prsty jí pak zvedl bradu, aby jí mohl pohlédnout do obličeje. To co tam uviděl, bylo naprosto něco jiného, než co si pamatoval z Konohy. Oči měla zvláštním způsobem zakalené. Nevěděl, zdali je to od pláče, bolesti nebo prožitého utrpění a nebyl si zcela jistý tím, jestli to vůbec chce slyšet. Hlavní je, že ji našel a že pořád žije. Všechno ostatní musí počkat, dokud nebudou zpět v Konoze.

Sakuře při prvním pohledu do jeho tváře problesklo hlavou hned několik věcí najednou. Tak oni ji přeci jen hledali. Sai je tady a teď už se snad dostane zpátky domů. Chyběla jim a oni to nevzdali a hledali ji. Najednou se cítila neskutečně vyčerpaná a unavená najednou. A ještě jedna emoce se drala na povrch naprosto nemilosrdně. Strašlivým způsobem se jí chtělo brečet. Proč právě teď? Možná právě proto, že před tímto člověkem si to mohla dovolit. Konečně. Od doby, co zjistila, kdo ji unesl a že ji hned tak nepustí, si zakázala slzy. Nechtěla ani jednomu z těch dvou dopřát to potěšení vidět ji plakat. Dál už to nedokázala potlačovat a ovládat. Nemohla a ani nechtěla. V koutku očí se jí pozvolna začali tvořit slané kapky a v následujícím okamžiku už se jí koulely slzy po tvářích proudem a nedaly se zastavit.

Sai na ni koukal a nebyl si úplně jistý tím, co má udělat. Nakonec se mírně přiblížil k jejímu obličeji a pouze pošeptal: „Klidně plač, jestli ti to pomůže. Teď už jsi v bezpečí a nemusíš být silná. Od toho jsem tu já. Ochráním tě a nikdo už ti neublíží.“

Pak se od jejího obličeje oddálil a jal se uvolnit jí připoutané nohy a ruce. Byla najednou jako hadrová panenka a zhroutila se mu do náruče. Musela být neuvěřitelně vyčerpaná a unavená, ale věděl, že jí nebude moci dopřát odpočinku. Teď ještě ne. Rozhodně ne, dokud nebudou venku z tohoto sídla a na cestě zpět do Konohy. Zrovna jí to chtěl říct, když se ode dveří ozval hlas.

„Neměl bys tu ztrácet čas, protože ta mrtvá stráž brzy vyvolá povyk.“
Sai se otočil a uviděl toho mladíka, o kterém Naruto vytrvale prohlašoval, že je pro něj skoro jako jeho vlastní bratr. Opatrně sáhl za pas a nahmatal krátký meč, který chtěl vytasit.
„Tohle je zbytečné,“ promluvil k němu Sasuke. „Nikdy jsem ji nechtěl ublížit a tohle bych jí nepřál. Donedávna jsem ani nevěděl, že tady je. Teď by bylo šikovnější, kdybys ji sebral a zmizeli jste pryč, než se tu objeví Kabuto nebo co hůř Orochimaru.“ Všiml si, že chce Sai něco říct a tušil, co to bude a tak rychle dodal. „Ostatní najdu a pošlu za tebou ven. Když budou problémy, postarám se o ně. Vy ji odsud rychle dostaňte a dopravte ji za Hokage-sama. Bude ji a její schopnosti medica potřebovat.“ Dál už Saiovi nevěnoval pozornost a odešel.

Za pár minut se všichni potkali venku. Sai mezitím přetáhl Sakuře přes hlavu plášť, který měl sebou pro případ nouze. Důkladně ji do něho zabalil a kapuci jí stáhl, co nejvíce do čela. Nechtěl, aby ji takto viděli i ostatní. Určitě by si nepřála, aby Naruta popadl vztek a vrátil se tam zpět. Kakashi s Narutem sice chtěli pár odpovědí, ale naznačil jim, že to může počkat až do Konohy. Jejich návratu tedy již nic nebránilo a tak vyrazili. Přeci jen měli před sebou dva dny, které musí urazit, co nejrychleji to půjde. Na vysvětlování a ostatní bude dost času později.