Nastal čas míru-kap. 1: Krvavá Tao v řadách Akatsuki

Pochmurné počasí se neslo nad Deštnou vesnicí. Jako každý jiný den pršelo. Nebylo to nic neobvyklého a ani neočekávaného.
Bledý, vysoký muž seděl na vrcholu jedné z věží a sledoval dění pod sebou. Kapky deště mu spadaly na studenou, bledou tvář a máčely zrzavé vlasy. Jeho společnice se neopovažovala vyrušit jeho tiché a na pohled lhostejné pozorování okolí. Tiše stála za jeho zády a rukama semknutýma u pasu. V obličeji se jí zrcadlila jakási sklíčenost, nebo možná pochybnosti.
„Uklidni se Konan,“ promluvil k ní rázem muž, jakoby slyšel její myšlenky.
„Proč ona Nagato?“ zeptala se bez předstírání.
„Protože ona je člověk, kterého potřebujeme,“ odpověděl rozhodně tak, že se jeho přítelkyně neopovažovala protestovat.
„Až bude přicházet, půjdeš za ostatními do úkrytu,“ rozkázal jí.
Konan mlčela. Pevně semkla pěsti a zhluboka se nadechla. Déšť jí máčel vlasy stejně jako jejímu společníkovi.
„Už přichází,“ vyrušil z ničeho nic její myšlenky a postavil se na nohy.
Otočil se k ní. Jejich pohledy se střetly. Konan čekala na další instrukce.
„Řekni Kisamemu, že ode dneška bude v týmu se Zetsu. To je vše, můžeš jít,“ promluvil tiše a podíval se směrem dolů do města.
„Doufám, že víš co děláš,“ vyslala k němu Konan nedůvěřivý pohled a zmizela ve spleti papírových vlaštovek.
Konečně jí uviděl. Dole pod sebou. Ženskou postavu, zahalenou v černém plášti s kápi přes hlavu. Vkročila do kaluže rozprostírající se pod jejíma nohama. Zastavila se a pohlédla vzhůru k věži. Chvíli sledovala postavu stojící na jejím okraji, než se znovu dala do chodu.
Za pár minut stanula tváří v tvář muži, díky kterému se dostala na toto zvláštně vypadající místo. Přes velkou kápi ženě nešlo vidět do tváře. Chvíli naproti sobě stáli a vůdce neobávanější organizace si jí mlčky prohlížel.
„Tao,“ pronesl tiše, ale rozhodně.
Osoba stojící naproti němu konečně sundala svou pokrývku hlavy a zpříma pohlédla do očí rinneganu.
„Peine,“ oplatila mu.
Její hlas byl ledový a lhostejný. Něco mu dávalo tajemný nádech. Naskakovala z něj husí kůže, ale přece byl i krásný. Dvě oči, černé jako noc Peina probodávaly a důkladně si ho měřily. Vlasy, barvy stejné jako byl její temný pohled jí lemovaly tvář a spadaly kamsi k ramenům. V jejím studeném obličeji se nezrcadlil sebemenší záchvěv emocí. Byla klidná a vyrovnaná. Prolétla očima okolí zmáčené deštěm dokud se její pohled nevrátil zpět k Peinovi.
„Vidím, že odpověď na mou nabídku je kladná,“ začal Pein a nepřestával očekávaného hosta sledovat.
„Řekla jsem si, že tahle nabídka stojí za zvážení, když se za mnou obtěžoval sám vůdce Akatsuki,“ pronesla lhostejně a zabodla se do jeho očí ještě víc. „Rozhodla jsem se, že jí příjmu.“
„Jak jsem očekával,“ přitakal Pein. „Tušil jsem, že se nakonec dohodneme.“
„Naše dohoda nebyla ještě zdaleka uzavřena,“ prohlásila sladkým tónem. „Mám pár podmínek. Pokud se nedohodneme, nemám tady co pohledávat,“ vysvětlila mu a její obličej se roztáhl do mírného arogantního úšklebku.
Pein mlčel, ale po chvíli gestem ruky pokynul, aby se odebrali do temných útrob vysoké věže.

Během těch pár chvil Konan dorazila do ukrytého sídla Akatsuki. Mířila temnými chodbami, osvětlenými hořícími pochodněmi. Po pár minutách chůze zabočila a vstoupila do větší místnosti, taktéž osvětlené jen hořícím ohněm.
Osm páru očí na ní utkvělo pohledem. Všichni mlčeli. Tiše přešla přes místnost až k muži s namodralou kůží a malýma rybíma očkama.
„Kisame,“ oslovila ho. „Na rozkaz Peina ode dneška budeš pracovat v týmu se Zetsu.“
Chvíli si hleděli do očí, než se Kisame podíval po černovlasém, mladém muži, sedícím na židli kousek od nich.
„Chci znát důvod proč se já a Kisame máme rozdělit. Jsme spolu v týmu už dlouho a známe metody toho druhého,“ obořil se na Konan tiše a klidným hlasem mladý muž.
„Přibude nový člen. Pein si přeje, aby byla v týmu s tebou Itachi,“ vysvětlila mu i přes svou nelibost Konan.
Chvíli zavládlo ticho a ozývalo se jen praskání ohně na pochodních.
„Jak to myslíš nový člen?“ zeptal se Kisame.
„Členka,“ odpověděla Konan s trochou ironie v hlasu. „Její jméno je Asakura Tao,“ seznámila je s identitou mladé ženy.
„Kdože?“ ozval se bělovlasý muž drzým tónem.
„Asakura Tao,“ zopakoval Itachi tiše a přitáhl tak na sebe všechny pohledy v místnosti. Chvíli hleděl na jednu z pochodní než se jeho a Konanin pohled setkal.
„Ty víš o koho jde?“ zajímalo jí, stejně jako jejich společníky.
„I já jsem slyšel to jméno,“ přitakal červenovlasý, mladě vypadající muž. „Pochází ze Sunagakure no Sató. Z mé rodné vesnice,“ vysvětlil jim.
„Ano,“ souhlasil Itachi. „Slyšel jsem příběh o dívce jménem Asakura Tao pocházející z Písečné vesnice. O dívce, jejíž touha po krvi a zabíjení směle předčí nás všechny dohromady.“
„Ano,“ přikývl Sasori, červenovlasý mladík. „Říká se, že když byla velice mladá, odešla z vesnice a stala hledaným ninjou. Putovala po všech zemích a získávala nové a nové schopnosti.“
„Dokud se nedostala k malé vesnici obydlené civilisty,“ doplnil ho tiše Itachi, nepřestávajíc hledět do plápolajícího ohně. „Slyšel jsem, že tu noc vnikla do vesničky, aby ukojila svou touhu po krvi a zabíjení. Vyvraždila všechny. Muže, ženy, chlapce i děvčata, dokonce i malé děti. Neměla slitování s nikým. Zmasakrovala přes dvě stě civilistů, tiše a neslyšně. Jakoby tam snad ani nebyla. Jakoby se pohyboval jen stín. Asakura Tao je člověk, který vraždí pro radost, bez optání a bez sebemenšího slitování. Neptá se proč, prostě to udělá. Její schopnost neslyšného a dokonalého pohybování jí v tom dostatečně dopomáhá. Je to démon v lidském těle. Doslova se vyžívá v zabíjení,“ domluvil tajemně Itachi a konečně projel očima po celé místnosti.
Konan zamrazilo v zádech. Proto si jí tolik Pein přál do řad Akatsuki. Ona byla určitě člověk, který dokonale plnil všechny rozkazy bez chybičky. Vraždila i děti, malé děti. Konan se v hlavě honilo spoustu myšlenek.
„Itachi, kámo. To ti fakt nezávidím takového psychopata v týmu,“ zasmál se Hidan a spokojeně si sedl. „Škoda, že nejsme v týmu společně, určitě bychom si rozuměli.“
„Jestli chceš vidět psychopata, měl by ses někdy podívat do zrcadla,“ odvětil Hidanův týmový partner Kakuzu.
„Myslím, že Pein si přeje, abys jí krotil. Myslím, že ty jediný to dokážeš,“ otočila se na Itachiho Konan a chvíli na sebe mlčky zírali.
„Jistě,“ přikývl nevzrušeně Itachi a postavil se. „Jen doufám, že Pein ví co dělá. Byla by chyba kdyby ne,“ pronesl než odešel z místnosti.
Po něm tam zůstalo jen nepříjemné ticho. Postupně se všichni ostatní odebírali na svá místa. Jen Konan zůstala sedět sama uprostřed ne příliš měkké sedačky.
Znovu přemýšlela nad onou ženou a nad její krvavou minulostí. Bylo to poprvé co pocítila pochybnosti o Nagatově rozhodnutí.

Itachi ležel na své posteli s otevřenýma očima. Hleděl na strop svého pokoje a přemýšlel.
Rozdělili ho a Kisameho. Místo něj od teď bude pracovat snad s nejnebezpečnější ženou, se kterou se kdy mohl setkat. Neměl strach, že by si s ní neporadil, ale něco nepopsatelného se svíjelo uvnitř, v útrobách jeho myšlenek. Nějaká malá pochybnost. Vždyť přece ne všechno je vždy tak jak se zdá. To bylo pravidlo, kterého je potřeba se držet.