Probuzení ze snu 07

Yamato seděl ukrytý na nedalekém stromě a stále sledoval Kimm sedící naproti oknu. Pozoroval její obličej, který se co chvíli měnil. Občas se zamračila nebo se naopak potěšeně usmála. Zakláněla hlavu na bok a někdy si i skousla ret soustředěním.
Náhlý silný vítr, který zafoukal jí přes otevřené okno rozhodil vlasy. Trochu sebou trhla a vyskočila ze židle, na které seděla, aby ho urychleně mohla zavřít.
Po chvíli znovu spokojeně usedla na své místo a věnovala se dodělávání práce.
Yamato se trochu potutelně ušklíbl při představě, že jeho milá kolegyně teď nemá sebemenší ponětí, že je to právě on kdo jí teď pozoruje. Trochu se zavrtěl a poposedl si, aby získal trochu pohodlí. Neměl tušení jak dlouho tady hodlal sedět. Přinejmenším do té doby, než Kimm neodejde od svého psacího stolu.
Úsměv mu z tváře nezmizel ještě nějakou chvíli. Tedy do té chvíle než se za jeho zády ozval dobře známý hlas.
„Hledáte něco?“ protáhla Kimm a znuděně si zívla.
Yamato se překvapeně a zaraženě otočil na ní.
Stála opřená jedním ramenem o kmen stromu kousek od něj. Tvářila se unaveně a znovu si zívla. Poplašeně se otočil zpět k oknu.
„Klon?“ zeptal se udiveně.
„Co jste si myslel?“ odbyla ho. „Že se nechám šmírovat?“
Trochu ho to vyvedlo z míry. Byl si naprosto jistý, že do poslední chvíle o něm neměla nejmenší ponětí.
Kimm pozvedla obočí a zasunula obě ruce do kapes.
„Copak?“
„Kdy jsi--,“
„Zjistila, že mě sprostě šmírujete?“ doplnila ho a její obočí se vyšvihlo snad ještě výš.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Yamato a lehce zrudl ve tvářích. „Kdy jsi zjistila, že relaxuju na stromě?“ opravil jí a zabodl pohled do jejích očí.
Kimm se pobaveně ušklíbla při slově „Relaxuju“.
„No, zrovinka v té chvíli když jste stál na ulici a čuměl mi do oken,“ vysvětlila mu ironickým tónem.
„Huh?!“ vykulil na ní oči a znovu zrudnul o trochu víc. „Nečuměl jsem ti do oken!“ odpověděl popuzeně a založil si ruce na prsou.
„Vááážně?“ protáhla sladce a na tváři se jí objevil potutelný úsměv. „Mám pocit, že jsem vás ale viděla. No a taky jste se hned schoval, když jsem chtěla otevřít okno,“ přemýšlela na hlas.
„Začíná pršet, nechceš mě pozvat na čaj?“ odvrátil řeč, když na jejich ramena dopadly první kapky nočního deště.
„Ne,“ odsekla a zakryla si hlavu kapucí. „Pravda, začíná pršet. Půjdu domů, nerada bych zmokla.“
Yamato svěsil ramena a podíval se na ní trochu ublíženě.
„Nezkoušejte to,“ vyštěkla když se měla na odchodu, ale jeho pohled jí zastavil.
„Co nemám zkoušet?“ protáhl trochu potěšeně. „Necháš mě tady, svého senpaie na dešti, zmoknout a nachladnout. To ti asi nikdy neodpustím,“ začal s lehkým citovým vydíráním.
„Pche,“ odfrkla si Kimm. „Pro mě za mě. Třeba si tady zůstaňte a nastydněte. Bez problémů,“ odbyla ho a přeskočila z větvě na větev, přeběhla ulici a z plotu vyskočila do svého okna.
Ještě se otočila a provokativně zamávala.
Chvíli na to se rozpoutal nehostinný déšť. Spadané listí a větve se ve větru nemotorně obracely a vířily. Yamato byl už úplně promoklý a prochladlý na kost. Začínal mít pocit, že to opravdu už delší dobu nevydrží.
Seděl tak ještě hodinu, dokud se nedostavilo otravné pšikání. Začala ho popadat nepříjemná únava, ze které se začal klinbat ze strany na stranu. Nevědomky usínal a kapky dopadajícího deště ho ještě více uspávaly. Oči se mu svévolně zavíraly tak, že ztrácel kontrolu nad svým tělem. Ještě chvíli se pohupoval ze strany na stranu než se váha jeho těla přenesla na jednu stranu. Okamžitě se probral, ale jen stěží si uvědomil že padá. Byla to otázka sotva pár sekund dokud neucítil škubnutí, které ho zastavilo těsně nad zemí.
Zamrkal a vzhlédl nad sebe k nejnižší větvi.
„Neměl byste usínat na stromě, senpai,“ vytkla mu Kimm a zamračila se, stále ho držíc za lem jeho vesty. Pustila ho a on s žuchnutím dopadl na zem do bláta.
„Jak si--,“ začal, ale Kimm ho přerušila.
„Vaše klinbání šlo vidět na míle daleko. Nevezmu si na svědomí váš úraz tak klídek,“ odbyla ho.
Mezitím se vyškrábal namáhavě na nohy a projel si rukou zmoklé vlasy. Znovu se dostavila série neovladatelného pšikání.
„Proboha, pojďte dovnitř,“ protočila oči a vydala se směrem ke svému domovu.
„Teď bys mě chtěla vzít k sobě?“ ušklíbl se.
„Tak si tady zůstaňte,“ usadila ho Kimm, ale věděla, že Yamato jí mile rád bude následovat.
Došli až ke dveřím kde je okamžitě uvítal teplý, menší a velice řádně uklizený byt.
„Ty šaty dolů,“ pokynula mu.
„Co..to…co..cože..já,“ začal mumlat nesrozumitelně.
„Myslela jsem tu vestu, kterou máte nejvíce promoklou. Pak je mi jedno co dalšího si sundáte.“
Yamato raději nic nenamítal a sundal ze sebe promočenou vestu a vrch svého oblečení.
Kimm se trochu pozastavila nad vypracovaností jeho těla, ale okamžitě své myšlenky zapudila, když zachytila jeho pohled.
„Co je?“ vyštěkla popuzeně.
„Hledíš mi na svaly,“ odvětil a přetáhl přes sebe deku, kterou mu Kimm podala.
„Ani mě nenapadlo, že to co lemuje vaše ruce jsou svaly.“
Nastala chvíle ticha, kdy se na sebe oba nečitelně dívali.
„Udělám vám čaj,“ pronesla a odběhla do kuchyně.
Yamatovi se naskytl pohled na její obývací pokoj, který byl současně i jejím pokojem, ze kterého vedla chodbička do kuchyně a koupelny.
Nikde nebyla nejmenší stopa po nepořádku. Každá věc měla své místo a kdyby si to mohl Yamato osahat, vsadil by na to, že některé věci jsou snad přilepené.
Po několika minutách uslyšel kroky své společnice, která nesla podnos s konvicí a šálky.
Položila to před něj a pokynula mu, aby vzal čaj.
Yamato neodmítl a vděčně na ní kouknul.
Kimm se nevědomky usmála, ale když si to uvědomila okamžitě se rozpačitě odkašlala.
„A co teď?“ pozvedl Yamato obočí a zabodl se jí do očí.