Výhodný obchod III.

Pan Takahashi zavyl zlostí a kopl do židle, na které ještě před chvíli seděl. Židle opsala oblouk a rozbila se o zeď. To pana Takahashiho rozzuřilo ještě víc. Kopal a bušil do všeho, co se mu dostalo pod ruku nebo pod nohu, a nadával na to, že je takový bezkonfliktní člověk. Bylo to počínání zklamaného člověka, který vylezl na vysokou horu, aby zjistil, že kouká na horu mnohem vyšší než ta, na kterou vylezl. Nakonec se však uklidnil. Protože nechtěl připravit o život zákazníka, který mu v životě nic neudělal, vzal telefonní seznam a napsal jedno jméno, které mu padlo do oka. Koho neznám, toho nebudu litovat, pomyslel si. Pak uklidil účetní knihu na místo, pečlivě zamkl a klidně odešel domů. Po hněvu už nebylo ani památky, ale někde vzadu lebky přece jen zněl hlásek, který mu připomínal, jak moc se za těch pár dní změnil. Milý pán Takahashi byl nenávratně pryč a na jeho místě stál někdo jiný, temnější, pomstychtivější!
Druhý den se pan Takahashi probudil celý nevyspalý v deset hodin. Okamžitě se ulekl, že zákazníci čekají marně, až otevře obchod. Rychle se oblekl a tiše láteřil, jak to že se neprobudil jako obvykle. Do krámku přiběhl o půl jedenácté. Před obchodem nikdo nebyl a tak byl čas uklidit nepořádek, který včera ve svém návalu zlosti způsobil. Teď se za včerejší výbuch zlosti styděl. Na štěstí nebyl nikdo, kdo by ho při něm viděl, a tak se dneska zase mohl mile na své zákazníky usmívat.
Úsměv mu ale pohasl, když si kolem poledne začal číst noviny. Byl to jeho každodenní rituál, ale dnes mu to potěchu nepřineslo. Hned na první straně byla totiž zpráva, která pan Takahashimu vyrazila dech: „Dnes kolem druhé hodiny ranní byl ve své vile nalezen mrtvý uznávaný továrník Yagami Tokiro. Vše nasvědčuje tomu, že byl zavražděn. Stráž už pátrá po všech podezřelých, ale jak nám řekl velitel feudální stráže, šance na nalezení viníka je malá, protože v domě nebyly nalezeny žádné stopy, které by k němu vedly. Mimo pana Yaganiho byla ve vile nalezeny ještě další dvě těla, nejspíš patřící osobní stráži. Zajímavostí je, že byly zabiti velmi rychle, neboť jejich samurajské meče zůstaly zastrčeny v pochvách. Pokud dojde v pátrání k jakémukoliv obratu, bude náš deník informován.“
Pan Takahashi byl zděšen. Bylo to zvláštní, myslel, že když bude Yagani po smrti, že se mu uleví, ale v tom se mýlil. Ve skutečnosti mu bylo mnohem hůř, trápilo ho svědomí a taky to, že by ho teď mohla Akatsuki chtít odstranit jako nepohodlného svědka. Celý zbytek dne byl jako na trní, čekal na dobu, kdy bude moci zavřít obchod a odejít domů, aby opět zavolal Akatsuki, aby se dozvěděl, jestli to byli opravdu oni, kdo odstranil pana Yaganiho. Doufal, že Akatsuki ještě nic nepodnikla a že tedy nenese za smrt Yaganiho žádnou odpovědnost. Konečně, Yagani byl gauner, který měl určitě mnoho nepřátel. Tahle naděje byla ovšem lichá. Pan Takahashi si totiž ještě neuvědomil, proč dneska vstal tak pozdě. Dneska ho totiž poprvé neprobudil štěkot psů paní Konokohi, což mohlo znamenat jenom jedno.
Když došel do svého bytu, pečlivě za sebou zamknul a pak přikročil k telefonu. Nezvedl ho ale hned, místo toho si ho chvíli prohlížel, jako by telefon byla příšera, která ho v nestřežené chvíli kousne do ucha. Nakonec ale sebral odvahu a zvedl sluchátko. Vytočil číslo, naposledy se zhluboka nadechl a čekal.
„Akatsuki s.r.o. U telefonu Hidan. Jak vám můžu pomoci?“ ozvalo se.
Když nic jiného, aspoň hovořil s někým známým, což ho trochu uklidnilo. „Dobrý večer, pane Hidane. Tady je Takahashi.“
„A, pan Takahashi. Tak co říkáte? Jste zatím s našimi službami spokojen?“ otázal se ho Hidan a zasmál se. „Myslím, že máte ten největší důvod ke spokojenosti. Když mi včera Zetsu řekl, že jste souhlasil s jeho nabídkou, rozhodl jsem se, že vaši zakázku vyřídím přednostně.“
„T-To jste moc hodný,“ zakoktal pan Takahashi. Moc nadšený ale nebyl. Právě se totiž dozvěděl, že to byly Akatsuki, kdo zabil všechny ty lidi, a tedy, nepřímo, i on.
No nic, pomyslel si, dám jim jejich šestnáct jmen, peníze a na všechno zapomenu. Pak si svatosvatě slíbil, že už v tomhle pochybném podniku nebude pokračovat a že příště už se na tuhle firmu neobrátí.
„Mám pro vás těch šestnáct jmen,“ řekl Hidanovi, „a ještě jste mi neřekl, kam mám zaslat peníze.“
„Pomalu, pomalu, pana Takahashi,“ řekl z druhé strany telefonu Hidan, „tohle se nesmí uspěchat. Takže zatím nám dlužíte, pokud se nemýlím, přesně milion jenů. Protože jste však přinesl dalších dvanáct jmen, je tato cena snížena na pět set tisíc jenů, je tomu tak?“
„Ano, tak jsme se dohodli,“ potvrdil Takahashi. „Tak já začínám diktovat jména, v pořádku?“
„Prosím,“ souhlasil Hidan a pan Takahashi začal diktovat. Nešlo mu to zas tak snadno jako předtím. Je rozdíl, když pošlete na smrt člověka, který si to ve všech ohledech zaslouží, nebo lidi, kteří vám nic vážného neudělali a kteří mají rodiny, které jejich ztráta jistě raní. Ale teď už couvnout nemohl a tak pan Takahashi diktoval jedno jméno za druhým a čekal, než si je Hidan všechny zapíše.
Když skončil, otřel si rty kapesníkem a čekal na Hidanův názor. Ten ještě chvíli psal a pak se ozval: „Tedy, pan Takahashi, musím říct, že jste mě dost překvapil.“
„Překvapil, já?“ podivil se pan Takahashi.
„Ano, vy,“ vysvětloval Hidan, „víte, netušil jsem, že máte tolik nepřátel. Tak daleko jako vy zajde jen pár lidí.“
Obchodník se starožitnostmi svěsil hlavu a pomalu pronesl: „Bohužel, někdy to jinak nejde.“
Hidan se toho hned chytil a skočil mu do řeči: „Vidíte, o tom mluvím. Kdyby tohle pochopila většina lidí, měl by Jashin mnohem víc oveček než teď! Ale na tohle zapomeňte, nechal jsem se unést. No nic, pane Takahashi, líbíte se mi a tak vám něco nabídnu. Ale je to jen mezi čtyřma očima, jasné?“
Pana Takahashiho se zmocnila zvědavost. Chtěl to už mít za sebou, ale přesto se v něm ozval obchodník, který chtěl vědět, kam až je firma Akatsuki schopna zajít, aby si udrželi zákazníka.
Hidan, který vycítil jeho zájem, potichu spustil: „Víte, vaše zakázka je v naší firmě velmi ceněna už tím, že jste se nebál nechat zabít tak důležitou osobu, jakou Yagani beze sporu byl. A tak se není čemu divit, že by se chtěl každý na vaší zakázce podílet. Bohužel, i když šestnáct lidí je hodně, pro všechny naše zaměstnance je to pořád málo. Tak jen tak ze známosti bych vám nabídl toto: vy nám dodáte seznam, na kterém bude sto jmen, a my vaši zakázku uděláme za režijní náklady. Je to opravdu jenom ze známosti, protože z této práce nebude pro nás žádný zisk. Jediný, kdo na tom vydělá, budete vy!“
Panu Takahashimu se udělalo sucho v ústech a pomalu pronesl: „A jaké jsou ty režijní náklady?“
Hidan chvíli mlčel, jak si vychutnával to napětí, a pak potichu pronesl: „Deset tisíc jenů!“
Pan Takahashi se chytil za srdce. Měl strach, že to s ním okamžitě praští. Copak má lidský život tak nízkou cenu? Ale pokud by to přijal, znamenalo by to, že by prakticky o nic nepřišel. Vždyť na sirotky dával každým rokem vyšší částku. Jako v mlze slyšel, že Hidan pokračuje a říká ještě něco.
„Musíte se ale rozhodnout ihned. Chápu, když odmítnete, přece jen je to spousta lidí, pak vám jen zadám číslo účtu, na které pošlete těch pět set tisíc jenů, tak co říkáte?“
Pět set tisíc nebo deset tisíc? Když to pan Takahashi srovnal, nebylo co řešit. Uvědomil si, že vstoupil na kolotoč, který se stále ještě točí a že vystoupit nelze. Za tohle shořím v pekle, pomyslel si a souhlasil.
„Výborně, výborně,“ zajásal Hidan. „Gratuluji vám ke skvělému obchodu, jsem rád, že jsme se dohodli. Přesto však, kdyby vám náhodou volal náš účetní jménem Kakuzu, prosím, všechno popřete. Chápejte, ten člověk nerozumí ničemu, z čeho nemá hmotný zisk a tahle zakázka by ho přivedla do hrobu, a to přece nikdo z nás nechce, že?“ A zavěsil.
Hned, co odložil telefonní sluchátko zpět do vidlice, se otočil ke stolu, na kterém ležel telefonní seznam. Namátkou ho otevřel a na kus papíru začal psát jména. Bylo mu naprosto jedno, koho píše, bylo to jméno, které mu mělo pomoci k úžasné slevě a tak neváhal. Jedno za druhým. Celé stránky si opisoval na papír a počítal. Už jich bylo padesát, šedesát, osmdesát. Nakonec napsal to poslední jméno. Nemyslel na ně jako na lidi, které kvůli němu někdo zabije. Takhle uvažovat nesměl, jinak by se z toho zbláznil.
Poté, co svůj seznam smrti dokončil, odešel do koupelny a dal si dlouhou koupel. Ta mu pomohla utišit ten malý hlásek svědomí, který mu křičel v hlavě. Pak v naprosté klidu začal přemýšlet. Byla jedna věc, která ho trápila celou dobu, co tento bláznivý podnik začal. A jak hlouběji nad tím přemýšlel, tím víc byl rozhodnutý se zítra někoho z Akatsuki zeptat. Nakonec usnul, ale jen proto, aby se mu zdálo o nejlepším nákupu jeho života.
Následujícího rána se probudil velmi brzo a pak už neusnul. Chodil po bytě a celý nervózní přemýšlel, jestli má zavolat ještě teď ráno nebo až večer. Nakonec to ale nevydržel. Sedl si k telefonu a vytočil číslo, které už znal nazpaměť.
Hned po prvním zazvonění se ozvalo zvednutí sluchátka a známý hlas řekl: „Dobré ráno. Dovolali jste se do společnosti Akatsuki s.r.o. U telefonu Hidan. Jak vám mohu pomoci?“
„Tady pan Takahashi,“ spustil pan Takahashi.
Hidan ho překvapeně přerušil: „Dobré ráno. Dnes voláte brzy, stalo se snad něco?“
„Ne, ne, všechno je v pořádku. Mám pro vás těch sto jmen. Ale předtím než vám je dám, víte, už delší dobu mě trápí taková otázka. Kolik by to stálo, kdyby někdo chtěl zabít všechny?“
Hidan se zarazil a nejistě se zeptal: „Prosím? Myslím, že jsem to nějak nepochopil.“
„No,“ vysvětloval pan Takahashi, „chtěl bych vědět, kolik by to stálo, kdyby někdo, čistě hypoteticky, samozřejmě, chtěl zabít všechny lidi na světě.“
Hidan se zamyslel: „No, čistě hypoteticky, kdybychom obdrželi takovou zakázku, tak by to nejspíš nestálo nic.“
Takahashi to pochopil po svém a hned se začal omlouvat. Teď už mu ten nápad přišel směšný. „Samozřejmě. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval takovou hloupostí. Byl to jen takový bláznivý nápad jednoho starce.“ A zasmál se.
„Počkejte, tak jsem to nemyslel,“ zarazil ho Hidan. „Víte, čistě hypoteticky, by taková zakázka byla pro naší firmu ohromný přínos. Jen si to přestavte, mohli bychom využít celý potenciál společnosti a naši zaměstnanci by si určitě pak dlouho na nedostatek práce nestěžovali. A ta reklama! Byli bychom jediní, kteří by se mohli chlubit takovou zakázkou. Ano, myslím, že celá společnost by souhlasila s tím, že…“
„Počkat, to by znamenalo…“ přerušil ho pan Takahashi a vlasy se mu zježili, když si představil, jak výhodný obchod by to byl.
„…že bychom to udělali zadarmo,“ dořekl Hidan.
Panu Takahashimu se zatmělo před očima a jen zdálky slyšel Hidanovu otázku: „A vy byste měl o takovou zakázku zájem?“
Úplně automaticky odpověděl: „Ano, ano, totiž… ne, samozřejmě, že ne,“ zakřičel do telefonu, aby vzal zpátky to, co právě řekl. Ale slova jsou jako pták. Jednou vyletí z klece a už se do ní nikdy nevrátí.
Hidan ho už neposlouchal. Co potřeboval, to měl: „Ano, to je skvělá zpráva. Já věděl, že je na vás spolehnutí. Jste ten nejlepší zákazník, jakého kdy tato společnost měla čest poznat. Tímto vám jménem celé firmy děkuji za tuto úžasnou zakázku. Určitě vás potěší, že bude mít přednost před všemi ostatními.“ Potom zavěsil. Ještě se však naposledy zasmál do telefonu. Tentokrát to ale nebyl ten příjemný smích, který Takahashi poslouchal předtím. Tentokrát to znělo jako smích ďábla, kterému právě někdo upsal duši. Ne duši, pomyslel si Takahashi, ale duše, duše všech lidí na celém světě.
Ten den pan Takahashi nešel do práce. Jenom čekal, co bude dál. Bál se, že nastane konec světa, ale nevěděl, jakou bude mít podobu. Plný obav si sedl k oknu a pozoroval ruch ulice. Lidé spěchali za svými starostmi a povinnostmi a vůbec se nezdálo, že by je někdo nebo něco mělo v nejbližší době zabít. Nejspíš to byl jen krutý žert, pomyslel si. Čím déle nad tím přemýšlel, tím víc se uklidňoval, až v něm zase nabyl vlády optimista. Zasmál se tomu žertu, který se Hidanovi povedl všechna čest a poslal si pro něco k snědku. Na minutu přesně došel poslíček, pan Takahashi mu dal bohaté spropitné a s chutí poobědval. Pak nastal čas na jeho oblíbenou polední siestu, a tak si lehl na kanape a usnul.
Probudil se zalitý potem kolem deváté hodiny večerní. Matně si vzpomínal na sen, který se mu zdál, ale věděl, že to nebylo nic příjemného. Fakt, že neslyšel obvyklý ruch ulice, ho taky neuklidnil. Přispěchal k oknu a vyhlédl ven. Celá ulice byla pustá, všude ticho a ani větévka se nepohnula. Toho naprosto vyděsilo! Bože můj, tohle přece není v lidských silách, křičelo něco uvnitř něj. Nestůj tady, musíš se přesvědčit, že nejsi na světě sám. Jak? Rádio! Ať ale ladil jakou stanici chtěl všude bylo ticho. Televize! Všude hráli nějaké pochybné pořady a filmy. Televize vysílá své pořady automaticky, potměšile zašeptal ten hlásek uvnitř lebky. To ano, pomyslel si pan Takahashi, ale na štěstí dávají na sedmičce celodenní zprávy. A pustil sedmý kanál. Byl to šok! Kamera snímala dlouhý stůl a židle. Ale ti, co obvykle na těch židlích seděli, chyběli! Tohle už bylo vážné a pan Takahashi začal pomalu přicházet děsem o rozum.
Pak se ale ozvalo zazvonění zvonku přede dveřmi. Panu Takahashimu se nesmírně ulevilo. Nejsem sám, říkal si. Vždyť je to hloupost, nikdo by přece nevybil celé lidstvo jen tak. Když si tohle uvědomil, zasmál se své pošetilosti a zamířil ke dveřím. S milým úsměvem otevřel a zeptal se: „Co si přejete?“ Pak se zarazil. Muž, který před ním stál, se nepodobal ničemu, co předtím viděl. Dlouhý úbor s červenými mráčky a kosa se třemi čepelemi, kterou dotyčný držel v ruce, ho nenechávaly na pochybách, že tenhleten tady není jen na kus řeči. Neznámí se na něj zazubil: „Dnes je velký den, Jashin se směje, ale vy budete plakat. Akatsuki s.r.o. přišlo vyřídit jednu pohledávku. Jste poslední, pane Takahashi, u telefonu Hidan.“ Pan Takahashi začal křičet.

KONEC.