Ve jménu oddanosti 3

Seznamování

Druhý den po snídani se ve třech vydali na nedalekou mýtinu. Hachi se stále držela svého černovlasého ochránce a ostražitě sledovala Kisameho jdoucího vedle nich.
„Kolikrát ti mám říkat, že ti nic neudělám?!“ nevydržel to nakonec muž připomínající žraloka a vyjel na hnědovlásku.
„V klidu, Kisame. Dej jí čas,“ zadrmolil Itachi, stále ještě skoro spící.
„A ty! Přestaň se ho bát. Nic ti neudělá, je to můj partner v boji a přítel. Neublíží mně a neublíží ani tobě,“ otočil se na vystrašenou dívku, která pozorně poslouchala a nakonec kývla.
Došli doprostřed louky plné květin a Hachi se rozzářily oči. Pustila se Itachiho, klekla si do voňavého království v trávě a začala si trhat kytici.

„Tak jak to ozkoušíme?“ sledoval ji Kisame s otázkou v očích.
„Co takhle se jí zeptat?“ navrhnul Itachi a jeho partner pokrčil rameny.
„Hachi?“ oslovil dívku a ta k němu zvedla své průzračné oči barvy nebe.
„Co kdyby jsi nám předvedla, jak se dokážeš přeměnit?“ vyzval jí. Hachi se jen usmála, zavrtěla hlavou a dál se věnovala pestrobarevnému koberci okolo sebe.
„Tak tudy cesta asi nepovede,“ zamračil se Kisame. „Máš nějaký jiný nápad?“
Itachi ji sledoval, ale nakonec nerozhodně pokrčil rameny.
„Tak jí zkusíme ublížit,“ zkusil navrhnout Kisame tak, aby ho neslyšela. „Pokud se bude cítit ohrožená, bude se chtít bránit, tudíž se změní.“
„Ne, to odmítám! Já jí zraňovat nechci a nedovolím to ani nikomu jinému!“ rázně zavrtěl hlavou Itachi až se jeho spolupracovník podivil.
„Hele, já nevím, co se s tebou poslední dva dny děje, že jsi tak naměkko, ale neříkám, že jí zraníme. Jen se pokusíme. Než k něčemu takovému dojde, stačí se přeměnit a to nám bude stačit,“ snažil se mu domluvit Kisame.
„Řekl jsem ne!“ výhružně se po něm podíval černovlasý.
„Fajn! Tak ublížíme tobě!“ přivřel oči modrý při pohledu na Itachiho.
„Proč mě?“
„Nepamatuješ si, jak tě bránila proti Peinovi? A navíc, zdržíme se toho, že by se jí mohlo něco stát. Tak co ty na to?“ vysvětlil mu.
„Dobrá. To by šlo,“ nakonec rozhodil rukama Itachi a rozhodli se, že na ní sehrají divadélko.
„Co ovšem netušili bylo, že celý jejich rozhovor Hachi vyposlechla a velmi dobře věděla, o co jde. Rozhodla se, že se nenechá vyprovokovat. Nebude všem ukazovat svou sílu, kterou opatruje jen pro případ nutnosti.
Ti dva ji nakonec nechali sedět v trávě a o kousek dál se vzdálili. Itachimu to nebylo moc po chuti, že ji bude takto klamat a ještě víc ji dostane do stresu, ale dostali úkol, který musí splnit.
Když byli kus od ní, začali spolu bojovat. Hachi vzhlédla od květin a sledovala je. Oba to brali navíc jako trénink a tak do boje dávali téměř všechno. Dívka vstala ze země a přešla blíž k nim. Nechtěla se nechat vyprovokovat, ale boj byl stále usilovnější a čím dál více to vypadlo, že přestali vnímat pravý důvod zápolení. Když Itachi dostal ránu od Samehady, Hachi se poplašeně roztlouklo srdce. Jestli takhle budou pokračovat dál, něco se jednomu z nich stane. Přece nemůže nechat člověka, která jí zachránil život, aby se zranil.
V tu samou chvíli kdy na to pomyslela, oba shinobi od sebe odskočili a Kisame před sebou vyvolal vodu, kterou nechal změnit v ledové a ostré rampouchy a vyslal je proti Itachimu. Pak až mu došlo, že vlastně tohle dělají jenom na oko, ale ledové hroty už nešly zavolat zpátky. Jak to Itachi uviděl, složil rychle pečetě a vypustil proti letícím střelám ohnivou kouli. Co ale ani jeden neviděli, byl poslední špičatý osten letící až za ostatními, kterého se oheň nedotknul. Hachi prohlédla nebezpečí a vyrazila. V letu už se jí nos prodlužoval a zuby měnily v tesáky. Dopadla v poslední chvíli před Itachiho na všechny čtyři, tlamou hrot nešťastně minula a ránu schytala do boku. Bílá vlčice bolestně zakňučela, dopadla na zdravou stranu a zůstala ležet.
„Sakra,“ zaklel Kisame a rozeběhl se za nimi.
„Hachi!“ vykřiknul Itachi a vrhnul se k ní. To už se měnila pět na ženu a z hrdla jí uniknul bolestný sten.
Ledový hrot jí trčel kousek od staré rány v břiše.
„Nehýbej se! Ošetřím tě,“ natáhl k ní ruce, ale její pohled ho zastavil. Dívala se na něj očima plnýma vzteku.
„To jsem nechtěl,“ syknul Kisame, když doběhl k nim.
„Sleduji, že dali misi těm správným!“ ozvalo se za nimi ironicky. Otočili se a zjistili, že se k nim blíží Sasori i s Deidarou.
„Co vy dva tady děláte? Nemáte mít nějakou akci?“ zamračil se Kisame.
„Tu už máme splněnou. Trochu jsme si přivstali,“ zavrčel odpověď Sasori a sehnul se ke zraněné dívce.
„Neboj se. Vím, jak moc ti tenhle nápad musel přijít hloupý, ale sama si ten led z rány nevyndáš. Budeš mi muset důvěřovat,“ naklonil se k ní a ona nakonec povolila prsty obtočené kolem zranění.
„Itachi! Buď tak laskav, aktivuj své ohňové vlastnosti a pomalu rozpouštěj ten led. Já zatím budu dávat pozor, aby neztratila moc krve,“ rozkázal Sasori a Itachimu se objevil u úst malý plamínek.
Když se konečně zbavili veškerého ledu v ráně, Sasori vytáhl pár lahviček z brašny u opasku, namočil do tekutin obvaz a převázal jí zranění.
„Tak! Když už tu ale takhle hezky ležíš, podívám se ti ještě na tu druhou ránu, ano?“ mluvil k ní červenovlasý a Hachi poslušně držela. Sasori jemně odkryl zavázání a obočí mu překvapeně vyjelo nahoru.
„Itachi? Jak je to dlouho, co se zranila?“ podíval se na černovlasého.
„Budou to tak čtyři dny, myslím. Proč?“ nechápavě sledoval ošetřujícího ninju.
„Podívej se sám,“ řekl jenom Sasori a sundal jí obvaz. Tam, kde před pár dny byla ještě hluboká rána, teď nebylo stopy ani po malé jizvičce.
„Tomu nerozumím. Ta rána byla dost ošklivá na to, aby se tak rychle zahojila,“ zamračil se Itachi.
„Hachi, myslím, že nám budeš muset pár věcí vysvětlit,“ podíval se na ni Sasori a ona uhnula pohledem.
„Je to důležité. Jestli tu chceš zůstat, budeš muset s námi spolupracovat,“ vzal jí do překvapenou do náručí a odnesl jí k nebližšímu stromu, kde jí posadil. „Vím, že nemůžeš nebo neumíš mluvit, tak se tě teď budu ptát a ty budeš kývat nebo vrtět hlavou, ano?“ nekompromisně rozhodl a Hachi pokorně sklonila hlavu.
Shinobi se sesedli kolem ní.
„Takže, začneme jednoduše. Umíš se změnit ve vlka, ano?“ zeptal se Sasori.
Hachi kývla.
„To je vlastnost, kterou už máš od narození?“
Kývnutí.
„Kdysi dávno jsem četl v jedné staré knize o vlčím národu, ale měl být už dávno vyhynulý. Máš s ním něco společného?“
Žádná odpověď.
„Hachi? Potřebuji, abys ke mně byla upřímná,“ rentgenoval jí zrakem Sasori a dívka nezřetelně kývla.
„Pokud je to tak, asi o tom nechceš mluvit, že?“
Rázně zavrtění hlavou.
„Dobrá, nebudu se tě ptát, když nechceš, ale musím se tě zeptat alespoň na jediné. Hledá tě někdo?“
Zavrtění a ruce překřížila na hrudi.
„Myslí si, že jsi mrtvá?“ pochopil Sasori a Hachi kývla.
„Chceš se tam vrátit?“
Vystrašeně zavrtěla hlavou a chytla se Itachiho rukávu. Tomu se trochu ulevilo, že už se na něj nezlobí.
„Chceš zůstat s Itachim? Chápu,“ kývl Sasori.
„A teď tvoje regenerační schopnosti. Má to spojitost s tvými vlčími předky?“
Kývnutí.
„Jak rychle se uzdravuješ?“
Ukázala mu dva prsty.
„Dva dny?“
Kývla.
Dobře a teď přijde ta nejdůležitější otázka. Budeš s námi pracovat?“ sledoval její reakci.
Kývla.
„Ale znamená to, že budeš muset používat svoje schopnosti víc než dřív a kdykoli to bude potřeba,“ pořád se ujišťoval.
Zaváhala, ale nakonec opět kývla.
„Beru to tedy jako tvůj slib. Musím tě ale upozornit, že jestli nás radíš, zemřeš,“ tiše dodal, ale ona se překvapivě nelekla. Zvedla ruku, dala si ji na srdce a očima přísahala.
„Postupem času zjistíme jak velkou máš sílu, ale to až se uzdravíš,“ zvednul se pomalu Sasori.
Hachi se zamračila a ztěžka se vyškrábala na nohy. Než stačili cokoliv udělat, zmizela v lese.
Sledovali temný les a z dálky se k nim doneslo táhlé vytí.
„Co to dělá?“ podíval se Kisame na Itachiho a ten jen bezradně pokrčil rameny.
Deidara prohlédl houštinu jako první a usmál se.
„Demonstruje nám svoji sílu,“ dodal a to už i ostatní sledovali, jak z křoví vychází bílý vlk táhnoucí za krk v zubech obrovského jelena. Ten měl prokousnuté hrdlo a na břiše hluboké brázdy po drápech.
„To je ten, co tu na něj Hidan číhá už roky!“ zachechtal se Kisame, když jim ho Hachi položila k nohám.
Narovnala se a hnědé vlasy znovu zavlály do větru. Byla už zase ženou, ale ústa zašpiněná od krve prozrazovala, kým ještě před chvíli byla.
Mlsně se olízla a čekala na jejich ortel.
„Předám poznatky Peinovi a myslím, že to bude stačit na to, abys tu mohla zůstat,“ nakonec kývl Sasori a Hachi se ulehčeně usmála.
„Neměla by ses ale namáhat nebo ti nepomůže ani to tvoje zázračně rychlé hojení,“ ještě se zamračil Sasori jako správný doktor a odebral se směrem k domovu. Následoval ho Deidara a Hachi vyrazila za ním.
„Hachi?“ ozval se Kisame. Otočila se na něj.
„Omlouvám se,“ najednou vyvstanuly na jeho tváři rozpaky. Dívka kývla na způsob, že omluvu přijímá a ten popadnul jelena a začal ho táhnout k domu.
„Taky se ti omlouvám,“ chytnul ji za ruku Itachi a snažil se nedát najevo, jak je mu tahle situace nepříjemná.
Ještě se trochu zakabonila. Poklepala si na srdce a ukřivděně se zatvářila.
„Vím, bála ses, ale já se o sebe dokážu postarat sám!“ snažil se ponechat alespoň trochu úcty.
Přivřela oči.
„Ano, ten poslední hrot jsem neviděl a mohl mi ublížit, takže...díky,“ nevěděl kam s očima. Hachi sledovala jeho roztěkanost a konečně se jí ho zželelo.
Došla k němu, pohladila ho po tváři a objala.
„Je to v pořádku,“ cítil z ní, jako kdyby opravdu mluvila.
Odtáhla se a za ruku ho vedla za ostatními. Nenechal by si to normálně líbit, ale dneska jí to tedy povolí.
Večer se konala ohromná hostina. Všude vonělo pečené maso, jen Hidan se tvářil trochu kysele. Lovil toho jelena tak dlouho a nakonec ho jedním útokem dostane tahle křehká dívenka. Nepotěšilo ho ani darované paroží, protože se mu Kakuzu smál, že je paroháč.

Hachi už přes den překonala ten největší strach z lidí i bez pomoci alkoholu a teď nadšeně čekala na židli vedle Itachiho, kdy přinesou jídlo z ohniště. Zakázali jí totiž u stolu jíst syrové maso a téměř už šilhala hlady. I když se rychle uzdravuje, potřebuje dostatek živin, aby se hojila správně.
„Už se to nese,“ zavolal Kisame a každý dostal vrchovatý talíř. Zetsu se vrhnul na svou porci a Hachi mu byla v těsném závěsu. Ostatní na ně opovržlivě koukali, ale dlouho to nevydrželi, protože vonící maso bylo až příliš lákavé.
Když všech deset lidí dojedlo, na stole zůstal poslední kousek. Všichni byli skoro zelení přejedením, ale dva páry očí stále nespustili pohled z posledního kusu.
Zetsu odpoutal svůj pohled a zadíval se přes stůl na svoji hnědovlasou rivalku. Jejich nelidské instinkty velely vzít si pro sebe co nejvíc a oba na něj měli chuť.
Ve stejnou chvíli se oba zvedli a natáhli se pro talíř. Každý ho chytil z opačné strany a zůstali proti sobě nakloněně stát. Zetsu se zamračil a vztekle mrsknul výhonky. Hachi zavrčela a ukázala mu zuby. Měřili se zlými pohledy připravení se o poslední sousto poprat.
Ostatní kolem stolu je nechápavě pozorovali.
„A dost!“ bouchnul do stolu Pein až Hachi poplašeně uskočila. „U tohohle stolu se nikdo rvát o kus žvance nebude!“ zařval a oba protivníci zajeli na svá místa. Pein vstal, vzal svůj příbor, rozkrojil maso na dvě půlky a každému z nich jednu hodil.
„Jste taky alespoň z poloviny lidé, tak se podle toho chovejte!“ ukončil rozepři nakonec zrzavý šéf a zase si sednul.
„Hachi, Sasori mi vysvětlil, jak to s tebou je a proto tedy dostaneš zítra spolu s Itachim a Kisamem zítra rovnou misi, souhlasíš?“
Hachi strčila poslední sousto do pusy a kývla.
„Asi půl dne cesty odtud směrem na východ leží malá vesnice. Žije tam mnich, který ukrývá důležité dokumenty o původu a schopnostech ocasatých démonů. Ty svitky od něj musíte dostat. Nemáme žádné zprávy o schopnostech toho člověka, takže se mějte na pozoru,“ promluvil Pein ke Kisamemu a Itachimu a ti kývli. Když společně dořešili nastávající misi, šéf se vzdálil i se svou partnerkou.

„Tak, máme celý večer před sebou. Co budeme dělat?“ usmál se Hidan a protáhnul si tělo.
„Máš nějaký plán?“ zvednul obočí Kakuzu.
„Já bych měl nápad,“ zakřenil se Deidara a pohlédl na Hachi, která překvapeně škytla.
„Deidaro!“ zavrčel výhružně Itachi, ale ten záporně začal šermovat rukama.
„Není to tak, jak si myslíš! Myslel jsem jenom takovou malou seznamovací hru,“ bránil se blonďáček.
„Tak ven s tím,“ popohnal ho Sasori.
„Vzhledem k tomu, že nás Hachi ještě moc dobře nezná, mohla by nás poznat, protože tu asi ještě nějaký čas zůstane a já doufám, že napořád,“ zamrkal na jedinou dívku v místnosti, která najednou nevěděla kam s očima.
„Chodíš okolo horké kaše, Deidaro, a to se mi nelíbí!“ zavrčel Kisame a nedůtklivě ho pozoroval.
„No prostě, každý z nás by se jí představil a pak bychom jí mohli zavázat oči šátkem a ona by musela po hmatu poznat, kdo je kdo,“ nakonec konečně vysvětlil situaci.
„No tomu říkám správná hra!“ nadchnul se Hidan a spokojeně si zamnul ruce.
„A jak jí chceš donutit, aby řekla jméno, když nemluví?“ přimhouřil oči Sasori.
„Aha, to mě nenapadlo!“ zachmuřil se blonďák. „Holt nám to bude muset dát nějak najevo,“ rozjasnil se znovu.
„Mě se to nelíbí!“ ponuře se ozval Itachi.
„Ale no tak! Třeba se jí to bude líbit, co Hachi? Co ty nato?“ vrhnul se Deidara po hnědovlásce, která ani nestačila uskočit a jen se na něj vystrašeně dívala.
„Deidaro! Na!“ hodil po něm láhev Kakuzu. „To ti pomůže v přesvědčování!“
„Nemůžte jí pořád nalívat, kdy se vám to líbí!“ vystartoval ze své židle Itachi, ale hned byl zatlačen zpátky Kisamem.
„Podívej se pořádně!“ polohlasně k němu dodal, ale to už oba dva sledovali, jak se hachi ochotně chápe otevřené lahve a nečeká ani na skleničku.
„Tak je hodná holka!“ pobídnul ji se smíchem Hidan a sledoval jak v ní tekutina pomalu mizí.
„Hej! Stačí nebo skončíš dřív než začneme!“ odtrhl jí Deidara pití od pusy. „Tak co? Zahraješ si s námi?“ dodal a Hachi nakonec souhlasila.
Sesedli se tedy ještě kolem stolu a začali se představovat.
Postupně se každý postavil a řekl pár slov od sobě.
Když přišel na řadu Hidan a lehce se zapotácel, Hachi už se tiše hihňala.
Byli roztomilí, jak se snažili předvést v čem jsou dobří, z jaké jsou vesnice a jak se jmenují. Strach už dávno pominul, ovšem s nemalou pomocí alkoholu.
Pak se neochotně zvedl i Zetsu a dívka zvážněla.
„Jsem Zetsu a jsem kanibal. Víc vědět nemusíš. Jen to, že když mě ještě chvíli budeš štvát, sežeru tě zaživa!“ pohrozil a Hachi vstala.
Pozorovali se a ač jí srdce tlouklo jako na poplach, rozhodla se, že jemu neustoupí. Byl stejně odlišný od ostatních jako ona. Zvířecí pudy mu kolovaly v žilách stejně jako jí a proto byli rovnocenní soupeři.
Zamračila se, přešla k nejbližšímu oknu vrávoravým krokem, uchopila nejbližší květinu a před ním ji přelomila napůl. Stačilo to na to, aby mu ukázala, že její sympatie jsou úplně totožné.
„Mrcho!“ zasyčel Zetsu a ostatní rostliny kolem ní se začaly nebezpečně prodlužovat.
„To stačí!“ zavelel Sasori a odvedl tím jeho pozornost. „Jste členy stejné organizace, takže společně budete vycházet, ať chcete nebo ne!“
Loutkař domluvil a ostře hleděl na ty dva.
Zetsu se nakonec uklidnil a dosedl zpět na židli, Hachi pustila povadlou rostlinku a nervózně si prohrábla vlasy.
„Takže, teď všechny znáš a je načase přistoupit ke hře,“ snažil se zaplašit dusnou atmosféru Deidara a přešel k Hachi. Uvázal jí šátek kolem očí a zůstal před ní stát.
„Teď k tobě postupně budou přicházet různí členové, nebudou mluvit a ty nám naznačíš, jestli jsi poznala, kdo to je, ano?“
Hachi nakonec rozhodila rukama a kývla.
Deidara se vzdálil a mlčky ukázal na Sasoriho. Ten zvedl obočí a ukázal nevěřícně na sebe, že má jít první, ale nakonec se zvednul.
Když byl u ní, vzal ji jemně za ruku. Hachi sebou trhla při tom doteku a Itachi zatnul prsty.
Nakonec dívka ohmatala jeho ruce a zavětřila. Pustila se ho a ukázala na svou hojící se ránu.
„Poznala ho. Ošetřoval jí ránu,“ zatleskal Deidara a Hachi se usmála.
„Jsi šikovná,“ kývnul Sasori a vrátil se na místo.
Postupovali další a další a nejvíc se nasmály, když Hachi předváděla Kisameho, jak bojuje se Samehadou.
„Takhle moc s ní nešermuju,“ pokusil se o obranu modrá ninja, ale byl rád, že ho také poznala.
Další došel k ní a Hachi naznačila velké lokání z lahve.
„Hehe, poznala tě ještě dřív než jsi k ní došel podle toho smradu z tlamy, Hidane!“ zasmál se Kakuzu a ostatní se přidali. Hidan chvíli trucoval, ale nakonec se smál s ostatními.
Zetsu odmítnul účastnit se soutěže a zpod zamračeného obočí sledoval celou zábavu. Jednou se tu objeví jiná ženská než Konan a všichni se z ní můžou zjevit. Byl tu klid než přišla ona. Vůbec se mu nelíbila a nejraději by se jí zbavil teď hned.

Jako poslední přišel na řadu Itachi, i když nechtěl. Nelíbilo se mu, že se najednou se všemi tak kamarádí a ona se jich všech dotýká. Ten divný pocit ho nenechával klidným, ale nikdy by nepřiznal nikomu ani sobě, že to mlže být žárlivost. Než se k ní ale doloudal, Hachi už na dálku poznala, kdo k ní jde. Čekala na něj celé to seznamování, ale rozhodla se, že ho trochu potrápí.
Nahmatala jeho ruce a našpulila rty v představě, že přemýšlí. Pak znovu naznačila pití z lahve.
„Spletla ses! Poprvé ses spletla!“ vykřiknul rozjařeně Hidan a Itachi se snažil ovládnout, aby nedal najevo, jak ho to zklamalo. Otočil se s tím, že chce odejít, ale její ruka ho zastavila. Otočila ho zpět k sobě a druhou rukou mu jemně přejela po rtech, pokračovala dál přes krk až jeho srdci. Na levé straně dlaní lehce přitlačila a pak si ruku přiložila na své srdce. Usmála se.
„Smůla, Hidane! Byl to vtip! Poznala ho hned!“ plácal se smíchy do kolen Kakuzu, když uviděl partnerův zklamaný obličej.
Itachi tam jenom stál a pokoušel se zvládnout tuhle situaci tady přede všemi. Nejraději by jí sundal šátek a utopil se v modří jejích očí, ale nemůže připustit, aby ho jeho kolegové takto viděli. Než ale stačil cokoliv udělal, Hachi sebou trhla a otočila svůj stále nevidomý obličej směrem ke dveřím. Zavrčela a rozeběhla se k nim, strhávající si šátek z očí. Rozrazila dveře a zmizela do tmy.
„Co se děje?“ poplašeně se zvednul Deidara.
Zetsu zasyčel a zmizel ve stěně.
„Něco je špatně!“ zvednul s Kisame a za ním se všichni vrhli ke vchodu. Stáli tam a snažili se prohlídnout tmu.
V temné noci se ozvalo zavytí a lidský výkřik plný bolesti až jim zatrnulo.
Zetsu se vynořil ze země před nimi.
„Už je vše v pořádku,“ řekl klidně a otočil se. Za ním došla vlčice držící něco v tlamě. Až na světle poznali, že to je muž víc mrtvý, než živý. Hachi ho pustila a změnila se zpátky. Tvrdě na něj hleděla. Chlap měl rozdrcenou ruku a ošklivou ránu na krku a vyděšeně ji sledoval.
„Je to špeh,“ vyslovil Zetsu a ostatní se zamračili.
„Hachi ho nejspíš ucítila. Bez ní bych si ho nevšiml. Používá nějakou techniku skrývání,“ nerad přiznal zelený ninja.
„Co tu chceš?!“ vyštěkl Deidara a vytáhnul ho za límec do vzduchu.
„Nic neřeknu i kdybyste mne mučili!“ našel trochu sebejistoty cizinec a zle si je prohlížel.
„To není až tak špatný nápad s tím mučením,“ zle se usmál Hidan a prokřupal si prsty.
„Ať se mnou uděláte cokoliv, neujdete svému osudu. Všichni zemřete!“ prskal kolem sebe.
„Kdo tě poslal?“ zamračil se Sasori.
„To není důležité,“ odfrknul ninja a pak se otočil na hnědovlasou dívku. „Nebo ano? Kiro?“
Hachi sebou škubla a pak, než stačil kdokoliv něco udělat, vytrhla mu srdce z těla. Muž zachroptěl a zůstal bezvládně viset na Deidarovo paži.
Držela ten teplý sval v ruce a přerývaně dýchala. Když jí zmizel žlutý lesk v očích, natáhla ruku k Zetsuovi a ten se od ní nechal nakrmit.
„Hachi?“ první se opatrně ozval Itachi, ale jen jí rozhoupal k tomu, aby došla ke stolu a řádně se napila z nedopité flašky.
Ostatní došli za ní kromě Zetsua, který zůstal v předsíni, kde zahlazoval stopy o tom, že by tu někdy někdo byl.
„Lhala jsi!“ ostře se na ní podíval Sasori a ona ucukla pohledem. „Říkala jsi, že tě nikdo nehledá!“
Hachi zavrtěla hlavou na náznak toho, že nelhala.
„Chceš to snad svést na náhodu?!“ nevěřícně si ji měřil.
Kývla.
„To ti nevěřím, tak laskavě nelži!“ vystartoval po ní a přimáčknul jí vyděšenou ke zdi.
Itachi ji chtěl bránit, ale jestli lhala, nemůže se postavit proti vlastním.
„Počkal bych s tím, Sasori,“ ozval se Zetsu, když vstoupil do místnosti. „Možná nelhala.“
„Ty ji bráníš?“ mrsknul po něm pohledem Sasori.
„Říkám to nerad, ale našel jsem u něj nějaké zápisky týkající se jenom nás. Vypadá to, že šel po Akatsuki a možná ji tu našel opravdu jenom náhodou. Potom to také vysvětluje, proč ho tak rychle zabila. Pokud je považována za mrtvou, očividně nechce, aby se to změnilo,“ vysvětlil kanibal.
Sasori povolil sevření, Hachi se mu vysmekla a schovala se za zády Itachimu. Ucítil její sevřenou pěst mezi lopatkami.
„To může být řešení,“ připustil Sasori a trochu se uklidnil.
„Tak jako tak to má dvě výhody,“ řekl Deidara a všichni se na něj otočili.
„První je, že nás s ní už nikdo nemůže překvapit a druhá, že je tu konečně někdo, kdo se nebojí nakrmit Zetsua!“ dořekl blonďáček, Zetsu trochu změnil barvu a ostatní se ulehčeně zasmáli.
Dusno opadlo a Hachi se spokojila pak jenom s Itachiho rukou.
„Tak co kdybychom pokračovali dál?“ otřel zkrvavené otisky na lahvi Hidan a bujaře dopil zbytek. Hachi se usmála a napřáhla se po další lahvi.
„Ani náhodou!“ strhnul ji zpátky Itachi a Hachi vyjekla.
„Zítra máme misi a dnes už toho bylo dost! Jde se spát!“ zavelel a táhnul ji ke schodům. Ale Hachi se nechtělo a tak se mu snažila vykroutit a dostat se k hlasitě povzbuzujícímu Hidanovi a k další dávce pití.
Když Itachi zjistil, že to takhle nepůjde, přehodil si ji přes rameno a odnesl ji vzpouzející se sám. Když ji hodil na postel, utnul se zavírajícími se dveřmi i zklamané ohlasy ostatních.
Hachi zůstala ležet a slastně se protáhla. Itachi na nic nečekal a na chvíli zmizel ještě jednou ve dveřích. Po chvíli se objevil táhnoucí za sebou malou postel z vedlejší místnosti. Postavil ji k protější zdi.
„Tady budeš dneska spát!“ ukázal jí na postel a ona se zamračila.
„Myslím to vážně! Řekl jsem, že vedle mne nebudeš spát!“ snažil se o tvrdý tón, ale občas mu hlas také přeskočil.
Hidan a Hachi totiž nebyli jediní, co si během večera trochu napili. Oni pili pro zábavu, on zaháněl ten divný pocit, že je jí nablízku někdo jiný.
Dívka zůstávala stále ležet na té jeho straně a pohled naznačoval, že se nemíní vzdálit. Popadnul jí tedy a přehodil na tu její postel. Dopadla do peřin a zamračila se.
Proč jí to dělá? Proč s ním nemůže spát? Co je na tom tak špatného? Nechápala a začala být naštvaná. Jako by ho měla přimět, aby jí u sebe nechal?
Vzpomněla si na Hidanovo slova, když říkal, že se mu víc líbila, když toho na sobě měla míň. Pokud se to tedy líbí jednomu, druhému by se to mohlo líbit také. Potom třeba svolí a budou vedle sebe spát jako vždycky.
Zvedla se tedy na nohy, tak tak udržela rovnováhu a v jednom okamžiku ze sebe shodila veškeré oblečení. Itachi zrovna rovnal svou pokrývku a když se k ní otočil, málem se posadil. Zase tam stála. Nádherná a nahá. Ve světle svíčky různá zákoutí jejího těla halil stín a tím ještě více podněcovala jeho fantazii i když už neměla, co skrýt.
„Co to děláš?“ vydechl a snažil se jí dívat jen do očí. Tam byla další past, tentokrát v modré nekonečnosti její nevinnosti. Měla v nich otázku.
Rozešla se k němu.
„Nechoď ke mě!“ uhnul pohledem od ní a couvnul k posteli. Nezastavilo jí to. Stále víc nechápala jeho počínání.
Došla až k němu, vzala jeho hlavu do svých dlaní, podívala se mu do očí a usmála se.
Vůně jejího nahého těla ho úplně pohltila.
Chytnul ji za zápěstí, hodil jí na postel a svým tělem jí přitisknul k matraci. Překvapeně otevřela oči dokořán. Ruce jí držel za hlavou a její tělo měl pod svým. Byla tak přitažlivá a tak blízko. Jejich tváře dělilo od sebe jen několik málo centimetrů. Moc jí chtěl. Nikdy nezažitá touha z něj prýštila ven a on už neměl sílu se bránit. Nedbal jejího nechápavého výrazu a sklonil hlavu k jejímu krku. Jemně jí políbil a chuť její kůže mu zůstala na rtech. Stále jí držel ruce na polštáři a postupně přesunoval své polibky níž a níž. Když se dostal až prvnímu hrbolku na její hrudi, zatřásla a tiše zasténala. Zastavil se a pohlédl jí do očí. Zarazilo ho to. Sledovala ho, stále nechápavě, ale naprosto oddaně. Věděl, že kdyby teď udělal cokoliv, nebude mu to mít za zlé. A to bylo to, co mu začalo vadit. Neměla v očích žádnou touhu, žádný chtíč, jen ta oddanost. Nedokázal pokračovat. Trochu se vzpamatoval. To jí nemůže udělat.
„Promiň mi to,“ dostal ze sebe ochraptěle, pustil její ruce a zůstal jí ležet na rameni. Cítila jeho horký dech na krku.
Nevěděla, co si o tom má myslet. Jeho doteky byly více než příjemné, ale nevěděla, jestli dělá správně. Byla vyvedená z míry tím mrazením a zvláštním pocitem v břiše. Jako kdyby jí něco zraňovalo a zároveň hladilo. Neuměla si s tím poradit a tak veškerou důvěru svěřila jenom jemu. Věřila, že jí neublíží.
Když zůstal jen ležet, vycítila jeho zvláštní rozpoložení. Objala ho kolem ramen a jemně ho hladila po zádech. Takhle jí bylo nejlépe. Jeho blízkost ji tolik uklidňovala. Po chvíli odhadla podle pravidelného oddechování, že už usnul a zanedlouho se připojila k jeho snům.