Aby jednou... 03 -konec

Aby jednou... 03

„Musíme ho zabít.“ Vydal ze sebe bez jakéhokoliv soucitu. Chlapec v jeho rukou se zajíkl, po tváři mu stekly další slzy, oči vytřeštěné na nepřítele. Nebyl více než o pět let starší, přesto v jeho těch jeho byla krutost mísící se s bolestí .
„K čemu to bude, je to jen dítě!“ ozvala se dívka, teď už pevněji a rázněji. Vystoupila ze stínu, aby mohla protestovat.
„No tak Onesuke, řekni něco! Tahle válka přeci není o zabíjení nevinných, bezvýznamných dětí!“ Pohledem probodávala chlapce, který doposud nevstal ze země, vyvedený z míry. Ten však sklopil zrak.
„Není tak bezvýznamný, Fune-chan…“ ta slova říkal tiše, jakoby se styděl za to, co vůbec vypravil.
Druhý chlapec se ušklíbnul. Hořce a bezcitně…
„Vidíš ten znak na jeho oblečení… Byl i před domem. Je ti určitě jasné, že patří do důležitého klanu.“ Těžce polkl. Slova pronášel tak pomalu, dítěti běhal mráz po zádech.
Zabijí ho? Určitě ano. Chtěli se mu zavřít oči, ale nedokázal to. Snažil se zadusit v sobě všechen ten děs.
Dívka vzdychla. Ruku si dala přes ústa.
„To ovšem neznamená, že ho zabijeme, Hagaku!“ dodal ale směrem k vězniteli. Ten ho sevřel svého vězně ještě pevněji, když se pokusil jeho dlaň z krku sundat a vymanit se.
Rozkašlal se a ruce mu znovu povolily, mladík se zasmál.
„Jste slaboši. Udělám to!“ řekl a z kapsy hbitě vytáhnul kunai. V mladíkovi vybuchl nával vzteku…
Oba jeho společníci nestihli ani reagovat. Kluk chtěl vykřiknout, ale znovu byl stiskem umlčen. Zasípal a lapal po dechu.

„Jenom cekneš a jsi mrtvej! Nikdo tě stejně nezachraní, všichni bojují! Nebo utekli“ vyprskl a rychle napřáhl ruku se zbraní k úderu. Chlapec se třásl. Jeho srdce se splašilo zděšením. Rukama se znovu marně pokusil uvolnit sevření.
„Nechali tě tu samotného! Utekli!“ křičel na něj plný nenávisti a opovržení.
Společníci se konečně probrali…
„Ne, Hagaku, ne!“ vykřikla dívka a snažila se pohyb zastavit.
Vzpomeň si, jak zemřela tvá sestra! Vzpomeň si…“ vydala ze sebe a chlapec, svírající nůž u břicha dítěte, povolil…
V jeho hlavě se najednou setkalo jakési rozbřesknutí… Odstrčil od sebe dívku a upustil malého chlapce na zem. Sám udělal pár kroků zpátky… Zhluboka dýchal… Jeho rty se chvěly…
Jako by se probral z horečnatého snu.
„Hagaku-san…“ vyslovila dívka soucitně tiše…

Stihla už jenom tohle.
Potom se čas zastavil. Zastavil se…
Její oči se vytřeštily…
Dveře pokoje se rychle otevřely…
Sekundy se staly minutami…
Chlapec, ležící na zemi vzhlédnul… Nestihnul ani nic říct, vyslovit.
Do místnosti vniklo silné světlo.
Tvář muže ve dveřích se zkrabatila do nenávistného obličeje. V ruce držel katanu, potřísněnou krví. Oči dětí najednou strnuly v tom pohledu…
Viděly snad smrt?
Hagaku si stoupl před Fune, zmatený, ale v ruce svíral kunai.
Nic víc, nic míň.
Stoupl si, jakoby se připravoval na boj. Jinak s holýma rukama.
Přesto nejspíš nepostřehnul ani pohyb svého protivníka. Jeho tvář zbolestněla, když kovová čepel v pouhých pár sekundách projela jeho tělem…
Tělem jedenáctiletého chlapce…
Dopadl na zem. Tiše. Bez výkřiku. Jen dunění se připomnělo.
Proč krev prchá tak rychle…?
Dřív, než si stihnul vůbec uvědomit tvář svého… svého vraha?
Fune chtěla křičet, chtěla brečet pro svého přítele. Ale válka nikomu nedává čas. Nikomu nedá nic navíc. Nikdo jí nedal pár vteřin, aby si vůbec uvědomila, že je mrtvý.

Válka není spravedlivá.

Na její jemnou tvář dopadly první kapky krve.
Nemohla křičet tím dětským hláskem. Nevydala ze sebe nic, její hrdlo bylo proťato.

Válka jen bere…

Chtěl zavřít oči, ale nemohl. Chtěl začít křičet, ale nedovedl to. Chtěl ho zastavit…
Ale nedokázal to.
Do očí se mu jenom hrnuly slzy. Svůj hlas nenalézal. V tu chvíli existoval jen TEN pocit. Na povrchu, intenzivně. Pulzoval celým jeho tělem. A on si přál zemřít s nimi.
Strach. Úzkost. Bolest.
Ne, takhle se nedal popsat…

Válka ničí, válka rozvrací…

Onesuke se možná vzpamatoval. Bylo mu věnováno pár sekund, jen pár sekund navíc…
Vytáhl velkou mačetu. Viděl, jak jeho přátelé, společníci umírají a tak se přiblížil k muži zezadu. Ani on však neměl větší šanci.
Jeho protivník se otočil. V jeho očích byla nevyslovitelná krutost. Byly rudé jako krev. Jako krev na jeho oblečení, jako krev na jeho meči.
Jako krev která vtékala do škvírek mezi parketami, která se blížila k ležícímu chlapci.
Hutná, tmavá…
Mladík klesnul na kolena. Spadnul a jeho zbraň kovově zaduněla o podlahu. Svíjel se v bolesti, dokud i on nebyl „ušetřen“ rychlým seknutím zbraně.

Jak moc válku nenávidím…

Jeho otec…
Teprve potom muž přišel, aby chlapce odnesl pryč ve svém náručí.
Třásl se. Třásl se bolestí, úzkostí, zlobou, strachem…
Ale ze všeho nejvíce nenávistí…
Tou nejsilnější, nejintenzivnější nenávistí, která se pomalu, ale jistě, hluboko usazovala v jeho srdci...

…

Muž seděl na skalním převisu. Temnýma chladnýma očima, téměř překrytýma unavenými víčky, sledoval bitvu, odehrávající se pod ním.
Pořádně se rozhlédl nad krajinu pod sebou. Poslední lidé bojovali, poslední přeživší se snažili ještě získat svůj život. Vyhrát nad svou vlastní smrtí.
Smrtí někoho jiného.
Otřásl se. Cítil ji uvnitř. Odpornou, vlezlou, hořkou, nechutnou… nenávist.
Věděl, že není lepší než jeho otec…
Ten den si přísahal, že bude silný. Že bude silnější, bude trénovat.
Aby jednou, až nastane čas…
Dokázal zabránit válce.

A to on opravdu dokázal...

Poznámky: 

...

Tak... tohle je konec. Jak jsem říkala, byla to dlouhá jednorázovka. Takže se nezlobte, že je to divně nakouskovaný.
Zase další dílo o Itachim, já nevím, co to do mě vlezlo...?! Chtěla jsem tak trošku nahlédnout do jeho dětství, co ho mohlo vést k tomu, aby vyvraždil celou svou rodinu...
Ale nechci ho tím ospravedlňovat, jen jsem chtěla pohlédnout do té jeho zmatenější mysli, co přesně ho vedlo k takovému drsnému rozhodnutí.

Hele, to si mám myslet, že na Konoha.cz jsou jen samí srabi? Mohli by jste alespoň něco napsat... Kritiku??? Svůj názor...???
Chci aspoň tu kritiku, furt lepší než nic.