Dědička ohně- 3.díl- Neprovokovat!

Druhý den ráno
Hotaru se zamyšleně procházela po ulici, vedoucí směrem k budově, ve které sídlila kancelář Hokage. Šla pomalu. Do osmé hodiny zbývalo dostatek času. Dokonce nechala Juna ještě spát. Ona už spát nemohla. Opět se jí totiž zdál ten zvláštní sen ........

Utíkala tmavou chodbou. Neměla ani páru, před čím utíká. Prostě běžela, jak nejrychleji mohla. Postupně však zpomalovala. Začalo se jí totiž špatně dýchat. V chodbě bylo dusno. Opravdu hrozné dusno.
Opřela se vyčerpaně o zeď a těžce oddychovala. Snažila se chvíli soustředit, jenže to bylo nad její síly. Potřebovala se nutně odsud dostat. Dostat se na vzduch a na světlo!
Sotva však pomyslela na světlo, v dálce zahlédla jedno malinké, které se přibližovalo. Po několika vteřinách jí došlo, že to je oheň! Otočila se na druhou stranu a utíkala pryč od plamenů. Bohužel z druhé strany se k ní také blížil tento nezkrotný živel. Neměla kam utéct. Byla v pasti!
Opět se opřela o zeď a svezla se po ní na zem. Věděla, že to je její konec, a tak se nebránila.
Náhle zaslechla uklidňující, ženský hlas:
„Nemusíš utíkat, tento oheň je část tebe. Neboj se ho, přijmi ho jako svého přítele......

Pak se vzbudila. A už neusnula. Bylo brzo ráno, a tak se rozhodla vyjít si na procházku, při které se neustále sama sebe ptala na ty samé otázky, na něž odpověď nepřicházela. I když nechtěla, musela se tím vším pořád zabývat. Tím hlasem. Tím, co řekl. Nedokázala pochopit ta slova. Slova o nějakém ohni. Ten hlas se o něm vyjadřoval jako o její části. Jak může ale oheň být její částí? Jak?
Z přemýšlení ji vytrhl zvuk kroků, rychle se k ní přibližující. Ohlédla se za sebe. Jun se zřejmě probudil a šel ji hledat. Když k ní doběhl, začal se vyptávat:
„Co tu děláš takhle brzo ráno? Normálně v sobotu nevstáváš dřív jak ve dvanáct! Nespala jsi dobře?“
Hotaru si povzdychla. Byla ráda, že se Jun o ni tak strachoval, ale někdy to bylo až otravné.
I tak mu odpověděla:
„No jak vidíš, procházím se. A moc dobře se mi nespalo, to je pravda. Ale teď je to v pohodě. A jak jsi spal ty?“
„Super, jak mimino. Já jsem rád, že Kotetsu nám zařídil tak dobré ubytování.“
Hotaru jenom zakoulela očima. Ten byt je sice bezvadný,ten binec a prach, to se dá přežít. Ale měl jednu velice podstatnou chybu: hnedka naproti nim bydlí . . . . . Kotetsu!
Když jim sdělil, že je jejich nový soused, málem se psychicky zhroutila. Jemu prostě nestačí, že jí bude dělat průvodce! Ona se ho snad v životě nezbaví! Co komu udělala, aby si zasloužila tento trest? Za co?!
Hotaru se ustaraně podívala na hodinky. Už byl čas dostavit se k Tsunade do kanclu.

O tři minuty později
„Brý ráno, Hokage- sama, jsme tu, jak jste si přála. Takže, jaký dokumenty nutně potřebují naše autogramy?“ zvolala Hotaru na Tsunade, jakmile vstoupila s Junem do její pracovny.
Tsunade se po tváři mihnul úsměv. Hotaru jí připomínala její vlastní mladé já. Rebelka, která život zatím nebere nějak zvlášť vážně.
Pak zvážněla a pokynula směrem k Shizune. Ta podala Junovi a Hotaru dokumenty a jiné papíry, potřebné k potvrzení jejich oficiálního přijetí. Chvíli to trvalo, těch lejster bylo neuvěřitelné množství. Hotaru si slíbila, že nikdy se nebude ucházet o místo Hokage, protě příliš moc povinností a papírování a žádný vzrůšo.
Tsunade potom vyndala ze zvláštního pouzdra dvě čelenky se znakem Listové. Čelenky, na první pohled obyčejné, prokazovaly věrnost vesnici a vyspělost být ninjou.
Tsunade dramaticky promluvila:
„Takže, Hotaru, June, zde máte své nové čelenky. Noste je s hrdostí. A se stejnou hrdostí si nyní sundejte vaše staré čelenky. Už nejste Hvězdní Shinobi. Jste Listoví Shinobi! A já, Tsunade, vnučka Prvního, dohlédnu na to, abyste nedělali hanbu této vesnici!“
Jun a Hotaru se postavili do pozoru a zároveň odpověděli:
„Tsunade- sama, nezklameme Vás! Tuto vesnici budeme chránit ze všech sil!“
„Che, to bych Vám doporučovala!“
Jun se pak zeptal:
„A kdy se seznámíme s našimi týmy?“
„Pozítří, June. Musíme totiž promyslet, ke komu vás dáme.“
Vteřinu potom, co to dořekla, ozvalo se zaklepání na dveře, jenž byly zandané ještě včera. Po vyzvání vešel do kanceláře Kotetsu.
Hotaru ujelo:
„Vážně to není noční můra.“
Kotetsu jí s úsměvem odpověděl:
„Taky tě rád vidím. A vůbec, čas jít na prohlídku. Tsunade- sama, zaručuju jejich bezpečí.“
Jun si pomyslel:
„O NAŠE bezpečí bych se nebál, ale doufám že to TY máš pojištění.“
Tsunade Kotetsuovi jen řekla:
„To bych ti doporučovala. Bude taky lepší držet je dál od Naruta. Však víš proč. A už běžte!“
Po slovech rozloučení je tedy Kotetsu odvedl na celodenní prohlídku vesnice. Kdyby byl tušil, jak se to dnes zvrtne, asi by zůstal doma.

„. . . . . . . . .a zde je památník Hokagů. Zleva doprava je Shodaime, Nidaime, Sandaime, Yondaime a nakonec Godaime. A dál budem pokračovat na cvičiště, na kterých probíhají tréninky týmů .. . . . . .“
Kotetsu s nadšením ukazoval Hotaru a Junovi vesnici. Zájem s ním sdílel ovšem jenom Jun. Hotaru totiž přepla z knoflíku „Zájem“ na „Hraní zájmu“, po něm „Na špatně hraný zájem“ až to skončilo na „Já chci domůůůů“.
U prohlídek se vždycky neuvěřitelně nudila. Radši objevovala sama, bez průvodce. To byla podle ní větší sranda a kdyby se náhodou ztratila, v klidu by se někoho zeptala, prostě žádný problém!
Jakmile přešli všechna cvičiště, začal Jun Kotetsua prosit, zda- li by jim neřekl něco o místních klanech. Takovéto informace Juna vždycky zajímaly nejvíc a navíc v Listové jsou prý skutečně silné klany.
Kotetsu tedy svolil a začal vyprávět:
„Začnu tedy klanem Hyuuga, protože vám rovnou můžu ukázat jejich čtvrť, u které se vlastně nacházíme teď. Klan Hyuuga má zvláštní kekkei genkai, zvaný Byakugan. Díky němu vidí přes překážky, na velké vzdálenosti a také umožňuje rozhled skoro tři sta šedesát stupňů,“ nadechl se a pokračoval, „také díky němu vidí Tenketsu protivníka. Větví se na dvě rodiny: hlavní a vedlejší. Ta vedlejší vlastně existuje jen proto, aby chránila hlavní.“
Hotaru se zmohla na poznámku:
„Tak to je trochu divný, ne? Když ten Byakugan je tak silná technika, tak proč se ta hlavní rodina neochrání sama?“
Kotetsu byl rád, že Hotaru začíná projevovat trochu větší zájem a Jun jenom údivem poulil kukadla. Takový zájem se u ní moc často nevidí. Ta Konoha na ní blahodárně působí!
Kotetsu však jenom pokrčil rameny:
„Já sám to moc dobře nechápu.“
Hotaru se ušklíbla a rozhlédla kolem sebe.
Lidé v této čtvrti si je podezřívavě prohlíželi. Hotaru to hrozně připomínalo Hvězdnou. Tam si ji lidé pořád kriticky prohlíželi. Po zádech jí přeběhl mráz. Nerada myslela na tyto doby. Na doby plné bolesti, slz a nepochopení. . . . .

Hotaru seděla na houpačce a plakala. Ostatní děti si s ní opět odmítly hrát a posmívaly se jí. Protože byla jiná než ony. Měla tmavou pleť. Pro ně byla jen předmět posměchu. A přitom nikdo netušil, jak milé dokáže být toto děvče. Ale všichni viděli jenom někoho podřadného. Někoho, kdo si nezaslouží být v jejich společenství. Jenom tu tmavou pleť.....

Byla tak zabraná do svých bolestných vzpomínek, že si příliš pozdě všimla postavy před sebou.
Je jásné, co následovalo poté: srážka a pád na zadek. A něčí nadávky.
Hotaru se postavila a začala se omlouvat:
„Jééééj, promiň! Já nechtěla!“
„No ještě abys chtěla! Dávej příště trochu bacha!“
Hotaru si prohlédla sraženého. Byl jím hnědovlasý chlapec, o něco starší než ona.
Odfrkla si a odpověděla:
„Pokorná omluva Vám nestačí, Vaše Veličenstvo! Smím vědět, komu mám pofoukat bebíčko?“
„Sklapni! A kdyby tě to zajímalo, tak jsem Hyuuga Neji a bebíčko bude muset někdo pofoukat tobě, až s tebou skončím!“
„Myslíš? Tss, chudák klan Hyuuga, já mít ve svém klanu takové pako, tak fakt nevím!“
„Cos to řekla? Jestli máš odvahu, tak to zopakuj!“
„Jééé, tak skvělý zrak a tak blbý sluch! Řekla jsem, že mít v klanu takový....“
Dál se Hotaru nedostala. Kotetsu ji totiž rychle zacpal pusu a táhl ji pryč směrem k Ichiraku bar. Hotaru se ani neobtěžovala sebou mrskat, nemělo by to cenu. V duchu se usmívala. Aspoň si na někom vylila vztek. Nyní jí bylo úplně lehce.
Jun tam chvilku postával a měl ustaraný výraz. Hotaru se opět rozjela pusa.
Neji k němu nakročil a zeptal se:
„Hele, nevíš náhodou, jak se jmenuje ta holka?“
Jun mu v klidu odpověděl:
„Klid, její jméno se brzy dozvíš. Ona umí způsobit tak velký rozruch, že je nemožné její jméno přeslechnout.“
Pak běžel svými společníky. Zřejmě tam bude docela hlučno.
A taky, že se nemýlil . . . . . .

Ichiraku bar
V baru probíhala dost ostrá výměna názorů:
„Hotaru, ty ses totálně zbláznila! Neji je jeden z nejsilnějších v klanu! Jenom skutečný sebevrah by se odvážil takto ho provokovat!“
„Kotetsu, ani nevíš, jak je sladký, že si o mě děláš starosti, jenže dovoluji si tě upozornit, že to on se začal chovat jako totální v*l! Já se omluvila, on na mě vyjel, tak se mu to oplatila!
„Hele, slíbil jsem Tsunade- sama, že budu na vás dávat bacha, jenže ty mi to docela znesnadňuješ!“
„Super a o to mi přesně jde! Pochop, nepotřebuji ochranku a ani Jun! Postaráme se o sebe sami!“
„Tak víš ty co?“
„Co?“
„Trhni si!“
To byla Kotetsuova poslední slova. Po nich se skutečně otočil na podpatku a rázným krokem odešel. Hotaru udělala to samé, akorát na opačnou stranu. Měla opět nehorázný vztek a hodlala si ho jít vybít někam pryč.
Každý mířil na opačnou stranu ulice. Jeden se vztekem nad deb*litou chlapeckého pohlaví, druhý se zase snažil nedat najevo hořké zklamání z toho, že toho prvního nestačil nějak moc dobře poznat.
Z boční ulice vyběhl Jun a zastavil se. Rozmýšlel se, jestli má jít za sestrou či za Kotetsuem. Rozhodl se pro Kotetsuoa, neboť Hotaru se právě nacházela ve stavu alias neštvěte- mě- nebo- jste- mrtví. Navíc musel Kotetsuovi něco vysvětlit. Něco málo mu povědět o Hotaru a její povaze. Snad potom Kotetsu pochopí, proč Hotaru se pořád hádá s každým, kdo se pokusí ji jenom trochu vyprovokovat.

Poznámky: 

Fůůůůů,další dílek opět na světě
A ano,opět se vžívám do role poučovatele

POZOR! Spoiler!

Tenketsu- otvory pro Chakru

snad se líbilo