Hrozba dvou světů: díl 2: Kapitáni Gotei 13

Tsunade zbystřila, ale neřekla ani slovo. Dala mi tak dostatek prostoru, abych se pustila do vysvětlování.
„Soul Society má třináct divizí, takzvané Gotei 13 z nichž každá má svého kapitána, zástupce a členy. Celé společenství duší teď ovládl někdo, kdo si říká Kiririn. Nikomu není známo jak se tam mohl tak lehce dostat, jelikož existuje jen brána, která slouží jako vstup mezi oběma světy. Kapitáni všech třinácti divizí společně s našimi spojenci s ním bojovali, ale žádné z našich útoků na něj nezabraly. Postupně vyvraždil bez váhání hromady shinigami z různých divizí, kteří se mu pokusili postavit. Všichni, kteří odmítli se k němu přidat byli buď zabiti, nebo uvězněni. Nyní s ním spolupracuje kapitán dvanácté divize, která se zabývá vědou a výzkumem. Ostatní jsou vězněni. Každopádně se nám, zbytkům kapitánů společně ještě s některými zástupci a našimi spojenci podařilo utéct díky našim schopnostem, abychom vás mohli požádat o pomoct,“ dořekla jsem svou řeč, ve které jsem se ještě zdaleka nedostala k jádru věci.
Tsunade trochu ohromena poslouchala a pokynula gestem ruky, abych pokračovala.
„V době, kdy obsadil Soul Society všem bez váhání sdělil svůj plán. Jelikož všichni shinigami nemohou vykonávat svou práci, hromadí se Hollow a On právě pracuje na plánu, který mu dovolí je všechny ovládnout a vytvořit jedno celistvé monstrum, se kterým pak hodlá vytvořit jen jeden určitý svět, kterému za pomocí svého obřího Hollow bude ovládat. Tahle hrozba se týká nejen nás, ale i vás. My proti němu nemůžeme bojovat sami, stejně jako vy. Musíme navzájem propojit své síly a zabránit tak zničení Soul Society a světa živých,“ vysvětlila jsem konečně podstatné věci a trochu úlevně si oddechla.
Tsunade semkla pevně rty a beze slova se postavila. Přešla ke svému psacímu stolu, za který se následně posadila. Já i Kazeke jsme se postavily a došly až před ní. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí. Na čele se jí tvořily hluboké vrásky a po pár chvílích zavrčela a bouchla do stolu.
„Souhlasím s naší spoluprací. Kde jsou ostatní vaši lidé?“ chtěla vědět.
V ten moment se pocit, který mi nepříjemně svíral hrdlo už od okamžiku kdy jsme sem vstoupily vypařil a já se mohla zase volně nadechnout.
„Pět dní pěší cesty odtud máme úkryt, kde ostatní čekají na naší zprávu.“
„Můžete jim dát okamžitě vědět, aby se přemístili sem do Konohy,“ přikázala hokage, stále zamračená.
„Je to přesně sedm dnů co jsme opustili Soul Society. Máme zhruba ještě dva měsíce čas na přípravy, než bude třeba definitivně zasáhnout,“ ubezpečila jsem jí trochu. Bylo jasné, že jí tohle celé vyprávění o společenství duší a Hollow docela vyvedlo z míry. Přesto jsem byla ráda, že naši prosbu vyslyšela.
„Okamžitě jim pošlu zprávu Moenai-taichou,“ ozvala se Kazeke rozhodným hlasem.
„Vy jste kapitánka?“ zeptala se Tsunade trochu udiveně.
„Ano, jsem kapitánkou páté divize,“ přikývla jsem a snažila jsem se jí pohlédnout do očí.
Kazeke odběhla, aby okamžitě poslala zprávu naší skupině.
„Hned jak dorazí Shizune, odvede vás, abyste si mohly odpočinout. Musíte být unavené. Není nutné, abychom teď probíraly detaily. Lepší bude, když počkáme na zbytek vašich společníků,“
„Prosím vás, aby to zatím zůstalo tajné,“ pronesla jsem prosebně.
Mezitím jako na zavolanou dorazila Shizune a trochu tázavě pohlédla na svou vůdkyni.
„Shizune doprovoď Moenai-taichou do ubytovny,“ přikázala jí hokage už unaveným hlasem.
„Kudasai, odveďte mě prosím za Kimmini do nemocnice,“ poprosila jsem Shizune. „Patří mezi členy mé divize, musím se za ní podívat,“ vysvětlila jsem oběma ženám a lehce se uklonila.

Shizune mě vedla nemocnicí. Míjela jsem pokoje, které mi přišly všechny naprosto stejné. Konečně se po chvíli zastavila a otevřela posunovací dveře.
„Nemějte obavy, je jen unavená,“ sdělila mi ještě těsně před tím, než se měla k odchodu. „Je tady volná postel, jestli chcete, můžete si lehnout tady,“ s těmito slovy se ztratila v chodbě.
Kimmini spala a vypadala kupodivu spokojeně. Její mokré kimono viselo na háčku kousek od okna a kapala z něj přebytečná voda. Na svůj oděv jsem naprosto zapomněla. V tu chvíli mi to nepřišlo důležité a všechno na co jsem myslela, byla jen úleva z dohody.
Můj tok myšlenek zpřetrhal náhlý pohyb kdesi od postele mé podřízené. Zavrtěla se, načež se s lehkým potřesením hlavy posadila v posteli.
„Yukionna-taichou,“ zamumlala a protřela si obě oči.
„To jsi toho moc neprospala,“ uvítala jsem jí veselým hlasem.
Kimmini se trochu zarazila nad mou radostí a vytáhla obočí jak nejvíc to snad šlo.
„Souhlasila snad s---,“
„Ano,“ přitakala jsem, aniž bych čekala než dořekne započatou větu. „Kazeke šla okamžitě odeslat zprávu ostatním, aby dorazili do Konohy.“
Trochu sklopila oči, jakoby jí něco trápilo. Zamračila jsem. Ano byli jisté pochybnosti, ale teď bylo třeba nabrat jistý optimismus, abychom vůbec mohli pokračovat dále.
„Co když na něj nebudeme stačit ani s pomocí shinobi z Listové,“ zeptala se úzkostně. „Přece jen….dokázal porazit všechny kapitány.“
„Nezapomínej, že na to nebyl sám. Ano je silný víc než kdo jiný, ale musíme věřit, že máme šanci,“ přesvědčovala jsem tak trochu i sama sebe a v duchu se modlila, aby ty slova, které říkám byly pravda.
„Moenai-taichou, poslala jsem zprávu do našeho úkrytu. Pokud jim dojde ještě dnes, mohli bychom ostatní očekávat zítra za soumraku. Tedy pokud budou cestovat s kapitánkou Unohanou,“ pronesla Kazeke, stojící ve dveřích.
Přikývla jsem a trochu si povzdechla. Snad se jejich transport vydaří bez sebemenších problémů.
„Lehni si tady Kazeke, já půjdu na ubytovnu, kterou mi Shizune-san cestou ukázala,“ kývla jsem na ni a uvolnila jsem postel, na které jsem seděla.
„Ale-,“ namítla okamžitě, ale já ji umlčela rázným gestem ruky.
„Nedělej si starosti,“ ujistila jsem jí, ale nečekala na její odpověď. Vydala jsem se ven z pokoje a následně i z nemocnice.
Už dávno byla tma a ulice byly prázdné. Bylo to zvláštní místo, plné zvláštní síly. Cítila jsem, že skutečně můžeme vyhrát. Že je malá naděje na porážku toho parchanta, který ukradl náš svět a na potrestání zrádců jako byl Kurotsuchi, kapitán dvanácté divize.

Probudil mě východ rudého slunce, které udeřilo do mých očních víček jako kladivo.
Zamžourala jsem a posadila se v posteli. Teprve teď se mi naskytla pořádná příležitost, abych si prohlédla svůj nynější dočasný domov.
Nepříliš prostorná místnost s postelí v levém rohu, naproti které byl menší stůl a skříň. Vedle postele byl ještě dřevěný, noční stolek se zásuvkami a v rohu vedle dveří stála rostlina se sytě zelenými, velkými listy. Z pokoje pak vedla malá chodbička, kde byla koupelna a jen chabá kuchyňka. Z věšáku jsem vzala už své suché oblečení a hodila si na záda svou katanu.
Tohle místo bylo tak cizí, jako žádné jiné. Necítila jsem se tady ani zdaleka tak, jak jsem si myslela, že se cítit budu. Nebylo zde žádné nebezpečí, ale jakási hustá atmosféra, která mě začínala nepříjemně dusit.

„Moenai-taichooooouuu!“ ozval se mi za zády hlas Kimmini.
Otočila jsem se na ni s pozvednutým obočím a zastavila se na místě. Doběhla ke mně s dopisem v ruce.
„Neměla bys ještě odpočívat?“ ptala jsem se okamžitě a svraštila obočí.
„Je mi dobře,“ opáčila a natáhla ke mně ruku s papírem převázaným kusem provázku.
Beze slova jsem ho uchopila do ruky a s trhnutím otevřela.
Oči mi prolétly vzkazem bleskově. Kimmini mlčela a cítila jsem její pohled na svém obličeji.
„Kde je Kazeke?“ zvedla jsem k ní hlavu.
„Ještě spí.“
„Pošli jim stručnou a výstižnou odpověď,“ rozkázala jsem a aniž bych o zmatenou Kimmini zavadila pohledem, vydala jsem se směrem k sídlu hokage.

Vypadalo to, jakoby na mě Tsunade už čekala. Seděla za svým psacím stolem a když jsem vešla do místnosti vypadalo to, že jí to nijak nepřekvapilo. Zato její asistentka sebou trochu polekaně škubla, ale okamžitě se věnovala zpět své práci.
„Tsunade-sama,“ pozdravila jsem jí a mírně kývla hlavou.
Usrkla si ze šálku teplého čaje a pokynula, abych se posadila. Tahle žena vyvolávala v člověku všechny možné pocity. Na jednu stranu byla velice příjemná a vstřícná, ale na druhou se zdála být i jaksi chladná. Možná to byl jen můj pocit, ale zdálo se, že jsme nezískaly ani špetku důvěry.
„Něco nového?“ zeptala se, aniž by se na mě podívala.
Trochu mě to popudilo. Snažila se za každou cenu dávat najevo, že tahle vesnice je pod jejím vedením a nikdo jiný se nebude snažit změnit jakákoliv její rozhodnutí. Ale koneckonců o to se přece nikdo nesnažil.
„Naše skupina poslala zprávu,“ odpověděla jsem jí a opřela se v křesle, do kterého jsem usedla. „Dorazí dnes při západu slunce.“
„Dobrá,“ přikývla a znovu se plným douškem napila. „Dáte si čaj?“
Její náhlá otázka mě překvapila, ale pohotově jsem odmítla.
„Shizune vám bude celý den plně k dispozici. Zajistí ubytování pro vaše společníky a cokoliv budete potřebovat, obraťte se na ni,“ vysvětlila mi a Shizune, která se na mě trochu povzbudivě podívala, přikývla.
„No, to bude zhruba všechno o čem jsem vás chtěla informovat,“ vstala jsem a zamířila ke dveřím. „Hezký den přeji,“ odpochodovala jsem ven a zavřela za sebou dveře.
Ozvalo se tlumené bouchnutí do stolu.
Jak jsem si myslela. Souhlasila, ale nebyla s naší přítomností příliš spokojená.

Konečně se blížil západ slunce. Všude kolem bylo příjemné ticho. Zapadající slunce vrhalo na všechny předměty kolem temný stín, ve kterém byl příjemný chládek.
Stromy se trochu prohýbaly ve větru, který se občas bez varování prohnal kolem.
Stála jsem společně s Kimmini i Kazeke u severní brány Listové vesnice a mlčky čekala.
Nikde okolo se nejevily známky pohybu.
Čekaly jsme tiše a mlčky. Kazeke se nervózně zavrtěla a ohlédla se přes rameno.
„To je-,“
„Hokage-sama,“ dořekla jsem za ní aniž bych se otočila.
Tsunade skutečně kráčela k nám v závěsu se Shizune s trochu zamračeným výrazem.
Vypadala jako by nás všechny chtěla povalit k zemi. Vlasy za ní až trochu nebezpečně vlály.
Zastavila se vedle mě aniž by na mě pohlédla. Stále hleděla v před.
„Dobrý večer, Tsunade-sama, Shizune-san,“ pozdravila je Kimmini.
Shizune se na ní usmála, ale trochu znejistěla, když viděla mračit se svou nadřízenou.
Všechny jsme stály uprostřed otevřené brány a slunce už skoro zapadlo.
Kupodivu nikdo neřekl ani slovo a jen očima jsme tikaly kolem dokola.
„Jsou tady,“ zašeptala jsem a postoupila o pár kroků dopředu.
Tsunade se podivila a neskrývala určitý zájem.
„Cože? Kde?“ ptala se, když nikoho pohledem nenašla.
„Támhle!“ ukázala Kimmini prstem výše k obloze.
Všechny jsme zvedly hlavu. Jakési velké zelené zvíře se snášelo směrem k nám, dokud jeho velké břicho neudělalo stín a nepřistálo přímo před námi.
Prach kolem nás se nepříjemně rozvířil. Musela jsem si hřbetem ruky chránit oči a vlasy mi spadly do obličeje. Konečně se po pár sekundách všechno uklidnilo a mě se naskytl pohled na Minatzuki kapitánky Unohany, na jehož hřbetě si hověla početná skupina lidí.
Tsunade i Shizune vykulili oči. Přešla jsem ještě blíže k nim a zamávala na pozdrav.
Všichni seskočili dolů a zastavili se naproti brány.
„Jsem hokage Listové vesnice. Tsunade,“ představila se Tsunade svým pevným hlasem a přistoupila blíž k nim s rukou v bok.
Chvíli se na sebe navzájem dívali než jsem si naschvál hlasitě odkašlala.
„Dali jste si na čas Ukitake,“ usmála jsem se na bělovlasého, vysokého muže v popředí.
„Nemohli jsme vás přece nechat tak dlouho čekat,“ opáčil.
„Hokage-sama, představím vás,“ otočila jsem se trochu na ní a ona přešla ještě blíž.
„Ukitake-taichou, Unohana-taichou, Hitsugaya-taichou, Kuchiki Byakuya-taichou, Soi Fon-taichou, Kyouraku-taichou, Zaraki-taichou,“ představila jsem všechny přítomné kapitány Gotei 13 a nadechla se, abych nabrala další dech. „Tohle je Renji-san, Yachiru-san, Rukia, Orihime, Sado, Ishida Uryuu, Yoruichi-san, Urahara-san, Ururu, Jinto a-,“ zasekla jsem se a podívala se kolem sebe. „Kde je Ichigo?“ pozvedla jsem obočí.
„Hej, hej, hej! Tady jsem,“ ozval se hluboký, ale příjemný hlas.
Skočil přede mě vysoký, zrzavý chlapec a díval se tím svým drzým pohledem.
„A Kurosaki Ichigo,“ dořekla jsem.