Konec přijde... II.

Jak dlouho už jdu? A kam vlastně? Mám vůbec nějaký cíl? Ne, nemám. Říkám si, že ano, ale to jen proto, abych se nezastavila. Stát na této cestě není možné. Buď půjdeš dál anebo to vzdáš. Nechci to vzdát. Kvůli nim. Kvůli oběma. Ani jeden z nich to neví. Ironie. Snažím se a nikdo vlastně neví o co. Ale co. Aspoň se nikdo nedoví, když selžu. Začíná být všechno jedno. Ztrácím se v chorobné euforii. Nebo spíš, už si nic nelakuju na růžovo. Umřu. Ano to je jisté. A jediné na čem záleží je, jak umřu. Splním co jsem si předsevzala? No myslím, že ne. Je silnější. Mnohem silnější. Ale smrt je vykoupení. Zbavim se těch snů, těch výčitek… Smrt přijde. Ale kdy?

Sakura putovala už nějaký týden. Nespěchala. Neměla kam. Procházela po cestách, po městech, po místech která znala. Stará bojiště. Její kroky ale směřovaly tam, kde ho naposledy viděla. Zbořeniště, kde Itachi nalezl svou smrt. Procházela pomalu mezi troskami a smutně se rozhlížela kolem. Vylezla nahoru na střechu, tedy pokud se to dalo nazvat ještě střechou a zamířila k místu kde velké krvavé skvrny označovaly místo posledního odpočinku Itachiho. Tělo tam nebylo. Už když tam dorazili tehdy, tak tam nebylo. Asi ho sebou vzal ten kdo odnesl Sasukeho.

„Smrt…“ Prodralo se jí tiše skrze semknuté rty.
„Smrt je tiché přání, které se nám musí vyplnit.“ Ozval se hlas za jejími zády. Nejdřív se chtěla otočit, ale potom si rozmyslela.
„Ano, ale není na nás kdy.“ Odpověděla stejně tiše a poklekla k zaschlé kaluži.
„Někdy je.“ Ozvalo se znovu záhadně zpoza jejích zad.
„Kdy?“ Položila jednoduchou otázku a pomocí jedno z lékařský ninjutsu nechala kaluž znovu zkapalnět.
„Tehdy, když si všichni myslí, že jsi mrtvá.“ Zazněla jednoduchá odpověď.
„To by nejdříve museli uvěřit.“ Zasmála se sarkasticky a ponořila ukazováček do krve.
„Uvěřit je snadnější než si myslíš.“ Odvětil tiše hlas.
„Když nemají tělo, tak nevěří.“ Nenechala se zviklat a kroužila prstem v kaluži.
„Ale v mojí smrt jste uvěřili i bez těla.“ Zasmát se tiše hlas.
„A kdo jsi?“ Zeptala se nevzrušeně Sakura a zdvihla se ze země.
„Uchiha Itachi.“ Zazněl hlas jako ledová dýka.
„Ne!“ Vykřikla mimoděk Sakura a rychle se otočila.

A opravdu tam stál. Itachi Uchiha. Mrtvý vrah. Tedy živý vrah. V černém plášti bez mraků. S černýma ledovýma očima, kterými jí propaloval. Žádný výraz v tváři. Žádné gesto. Prostě stál a díval se přímo na ní. Četl v jejích očích. Temně zelených očí bez citů. Zelených očí, které toho prožily mnoho. Pousmál se a otočil. Pomalu odcházel pryč. Sakura byla zmatená. Ale nakonec se vydala za ním. Proč?

To nemůže být Itachi. Určitě jsem v nějakém genjutsu nebo je to jen někdo jiný. Ne genjutsu to není. To bych cítila. Nic neovládá mojí chakru. Ten člověk přede mnou musí být normální. Ale pokud je to opravdu Itachi, tak co tady dělá? Proč nezabil Sasukeho? Proč se nevrátil k Akatsuki? Proč se skrýval? Proč, když se doteď skrýval se objevil přede mnou? Chce mě zabít? Ne to už by to udělal. Co mi chce? Vít o tom co se stalo v Konoze?Kam to jde?

„Promiň, že jsem odešel, ale tam nahoře mi není zrovna nejlíp.“ Ozval se Itachi a posadil se na jedno ze dvou křesel, které se nacházelo v místnosti kam přišli.
„Nerad se koukáš na svůj pomyslný hrob.“ Zeptala se Sakura a na rtech jí zahrál úsměšek.
„Změnila jsi se. Vyrostl z tebe sarkastický člověk. I když je pravda, že naposledy jsem tě viděl, když jste běželi zachránit Kazekageho. Což je nějaký půlrok zpátky.“ Usmál se a mávl rukou k druhému křeslu.
„To víš. Poslední události měli na mě dost zásadní vliv.“ Poznamenala a posadila se do křesla.
„Co že nejsi teď s Narutem ve vesnici a neposluhuješ Tsunade?“ Zeptal se zájmem.
„Ty to nevíš?“ Zeptala se na oko překvapeně. „Tsunade zabil Pein, když zničil celou vesnici. A Naruta asi před třemi týdny zabil Tobi. Dva hokagové v tak krátké době. No je vidět, že se Akatsuki a Taka činí.“
„Cože?“ Vykulil oči v nehraném překvapení.
„Copak jsi hluchý, všude se o tom mluví.“ Ozvala se jízlivě.
„Někteří z nás se nepohybují mezi lidmi.“ Odpověděl klidně a sklopil oči k podlaze.
„Tebe to nějak vzalo. No nic já už budu muset jít.“ Prohlásila a zvedla se z křesla.
„Kam bys chtěla chodit?“ Zeptal se a vytáhl z kapsy pláště červený svitek.
„Jen zabít Tobiho.“ Odpověděla a už chtěla vyjít z místnosti.
„Na Madaru v tomhle stavu nestačíš.“ Prohodil a roztáhl svitek.
„Madaru?“ Otočila se ve dveřích a tázavě na něj pohlédla.
„Tobi je Madara. Momentálně zblnul Sasukeho, takže ten chce zničit Konohu. Ale to už asi víš. No nicméně Madara je zakladatel Uchiha klanu a velice mocný shinobi. Rozhodně mocnější než ty. Plus si dovolím podotknout, že Sasuke je ještě lepší a bude Madaru chránit.“ Odpověděl suše a hloubavě se do svitku podíval.
„To není možné. Madara žil v době Prvního hokageho.“ Nechtěla uvěřit a znovu usedla do křesla.
„A copak Kakuzu taky nežil v době Prvního? Lidé vymysleli spoustu způsobů, jak si prodloužit život. Dokonce vím, že ty taky jeden znáš.“ Řekl a při poslední větě se pousmál.
„Jak to víš?“ Vypískla a začervenala se.
„Učila tě snad Tsunade a ta ho vymyslela. Nedokončila, ale vymyslela. A podle mých zdrojů jsi ho dodělala.“ Povytáhl obočí, jako kdyby to byla samozřejmost.
„A co mám tedy dělat vzdát to, když jsou Madara a Sasuke tak silní?“ Zeptala se a rozhodla se problematiku dlouhého života ignorovat.
„Naučit se věci, které je porazí, samo sebou.“ Usmál se a Sakuře došlo, že celou dobu směřoval k tomuto bodu.
„A kdo by mě je měl naučit?“ Zeptala se jen pro jistotu.
„Uvidíme.“ Řekl a hodil jí svitek, který doteď četl.
„Co to je?“ Zeptala se a podívala se do něj.
„Nastuduj to. Potom to uvidíme.“ Řekl a otočil se k odchodu.
„To ale není možné.“ Opáčila a nevěřícně zírala na znaky.
„Proč by nebylo?“ Zeptal se a pousmál se.
„I kdyby bylo, tak než se mi to podaří budu mrtvá nebo spíš šílená.“ Řekla a čekala na odpověď.
„Tak to by se ti mělo povést rychle. Nechci tě mít na svědomí.“ Zasmál se a zmizel ve dveřích, potom k ní, ale ještě dolehl jeho hlas. „Těmi dveřmi kudy jsem odešel a doprava. Druhé dveře nalevo. To je tvůj pokoj.“
„To je nemožný.“ Uniklo jí ještě, ale potom vyrazila pomalu ven. Na vzduch.

Tohle není možné. Madara Uchiha. Doteď žijící. Jistě je to možné. Jak Itachi řekl, sama znám způsob jak docílit velice dlouhého života. Sasuke a Madara. Má pravdu sama je neporazím. Ale to co mi navrhl. To není možné. To se nedá dokázat Jednou mi to sice pomohlo. Chudák Ino, ale použít to úmyslně a v těhle podmínkách. Samozřejmě pokud by se mi to povedlo, tak se s tím pak vůbec nemusím zabývat. Ale to nejdřív budu šílená. Dvojí vliv na mojí psychiku, vlastně trojí. To je nemožné. Neučili mě to. Nikdy jsem s tím nepracovala. Ale vzdát to teď a tady? Když jsem konečně našla někoho, kdo mi dal alespoň nějakou šanci. Šanci vyhrát, tenhle prohraný boj. Co bych získala, kdybych se tady zastavila? Nic. Zase bych byla na tom samém bodě jako předtím. No aspoň, když to nevyjde, tak umřu s šíleným úsměvem na rtech. A za to mi to stojí. Kdo z nás shinobi zemřel šťastný?