Poslední z rodu ocasatých 11

Velký Madarův plán

Seděli opření o strom, zahalení jen Akatsuki pláštěm a sledovali stále přibývající zlaté paprsky odrážející se v uhánějící vodě v novém ránu. Držel ji v náručí před sebou a ona se mu pohodlně opírala zády o nahou hruď. Bylo mu neskutečně dobře. Její vlasy ho lechtaly na krku a když s vzpomněl na noc, ještě teď se mu tajil dech.
Sklonil hlavu a políbil jí na krk.
„Není ti zima?“ probral jí z příjemné letargie, když ucítila jeho rty.
Spokojeně přivřela oči a zvrátila hlavu na jeho rameno.
„Ne, hřeješ,“ lehce se usmála a Kakashi se také přidal.
„Chtěl bych s tebou být takhle napořád,“ zašeptal jí do vlasů a myslel, že jí tím potěší. Akari ale ztuhla.
„Co se stalo?“ zarazil se Kakashi.
„Musím jít,“ řekla najednou, vysmekla se mu a začala se oblékat.
„Řekl jsem snad něco špatného?“ nechápavě ji sledoval.
Mlčela a tiše se dooblékla.
„Akari,“ vstal a chytnul ji za ruku. Zastavila se v pohybu.
„Nemůžeme zůstat spolu,“ řekla tiše.
„Proč? Teď už nejsi nepřítel, můžu ti pomoci s tvým úkolem a...“
„Přijdu si pro Kyubiho!“ přerušila ho a ostře se po něm podívala.
Kakashi sebou trhnul a pustil její ruku.
„Asi víš, co to znamená,“ sledovala jeho reakci.
Věděl to až moc dobře. Všechny své sourozence musí získat najednou, ale jen démony a ne hostitele. Pokud z Naruta vyjme Kyubiho, Naruto zemře.
„To tě ale nemohu nechat udělat,“ zamračil se Kakashi.
„Potom spolu budeme muset bojovat a to je důvod, proč musím odejít,“ odvětila a upevnila své katany na zádech.
„Není jiná možnost,“ odpověděla nakonec a otočila se k odchodu. Po třech krocích se ale zastavila a vrátila se k němu. Vzala jeho tvář do svých rukou a jemně ho políbila.
„Jenom chci, abys věděl, že ať se teď stane cokoliv, nezapomenu na tebe a na tuhle noc,“ dívala se mu zblízka do očí. V jejím hlase se zračila těžkost rozhodnutí, které udělala. Byla tak smutná až mu srdce usedalo.
Chtěl ji chytnout a už nikdy nepustit, ale věděl, jak nemožné by bylo něco namítat nebo dělat. Byla pevně rozhodnutá.
„Sbohem, Kakashi,“ ještě smutně dodala, přiložila dva prsty k ústům a zmizela v mlhavém oparu brzkého rána.
Zůstal tam jen tak stát s krvácejícím srdcem. Zavřel oči a ještě naposled se snažil vnímat chuť jejích rtů, která ještě chvíli setrvávala na těch jeho.
„Kakashi-senpai,“ vyrušil ho Yamato, který udýchaně dorazil k němu.
„Děje se něco?“ pozdvihl obočí.
„Sasuke odešel hledat svého bratra a Naruto se pustil za ním. Nemohl jsem ho zastavit,“ přerývaně ze sebe dostával kapitán týmu.
„To je zlé! Naruto je teď v nebezpečí! Musíme hned za ním!“ křikl Kakashi a rozběhnul se za Yamatem.

Akari spěšně doběhla zpět za Itachim. Doskočila k ohni, kde stále v klidu ležel spící její černovlasý přítel. Došla k němu a lehce odkryla deku, aby se podívala, jak jsou na tom jeho zranění. Přimhouřila oči. Většina masti byla smazaná a na hrudi se mu perlily kapičky potu.
„Nemáš se rád?“ zavrčela, vstala a otočila se. Itachi stále pravidelně oddychoval.
„Měl jsi zůstat ležet a ne nikam chodit. A nedělej, že spíš,“ sedla si naproti němu a ještě si doupravovala vázání mečů kolem těla.
„A tys tvrdila, že budeš zpátky dřív, než bude ráno,“ otevřel oči Itachi a pomalu se posadil.
„Zdržela jsem se, ale pochybuji, že nevíš, proč,“ propálila ho zeleným pohledem.
Uhnul očima.
„Ty víš, že...“ začínal si připadat jako blázen, že ji sledoval.
„Nevím, ale došlo mi, kam jsi asi mohl jít, když jsem tě tu našla ještě teď zpoceného,“ krabatila čelo nad tím, jak jí nevěří.
„To není důležité. Co teď hodláš dělat dál, když víš, kdo jsi?“ změnil téma.
„Takže jsi slyšel i tohle?“ začala už bublat vzteky, ale pokoušela se už tu věc nechat stranou. „Tím lépe,“ vzdychla nakonec. „Odcházím k Akatsuki. Drží někoho, kdo jim nepatří a to se musí změnit.“
„Chceš jít sama proti celé organizaci?“ pozvedl obočí černovlasý.
„Nic jiného mi nezbývá,“ odvětila a zasekla nůž do pouzdra a postavila se na nohy.
„Půjdu s tebou. Stejně už nemám ani jejich plášť, natož abych k nim patřil,“ s námahou vstal.
„Ať tě to ani nenapadne. Nenechám tě proti nim jít v takovém stavu. Šetři síly na boj s bratrem, který se již brzy znovu ukáže!“ zamračila se a rázně zavrtěla hlavou.
„Tak jako tys nikdy nechtěla, abych za tebe rozhodoval, nedělej to laskavě ani za mě! Navíc, stejně nevíš, kde jsou nebo ano?“ předstoupil před ní a tón jeho hlasu práskal do ticha.
„Myslíš?!“ ohrnula rty, kousla se do obou palců a krev si rozetřela po znamení na šíji. Zavřela oči a složila ruce před sebou s nataženými, vzájemně se dotýkajícími se ukazováčky a prostředníky. Obklopila jí rudá záře a vlasy jí divoce zavlály kolem těla. Zprudka pak otevřela žluté, kočičí oči.
„Nejsou daleko, cítím je. Slyším své bratry volající po svobodě,“ temně zavrčela a pak přerušila spojení. Po rudé chakře najednou nebylo ani památky.
„Obejdu se bez tebe, jak vidíš!“ podotkla ještě a hodila po něm opovržlivý výraz.
„Ještě chvíli se tak chovej a zapomenu, že jsme přátelé!“ zasvítil proti ní pár červených očí.
Polevila ve svém přesvědčení. Stejně ale nechtěla, aby tam byl a štvalo jí, že jí neposlouchá. Věděla ale, že ať se bude vztekat, jak chce, nic s tím neudělá. Mimo to, pořád v ní zůstával ten strašný pocit. Strach z toho, co všechno bude muset provést, aby dosáhla svého cíle.
Ještě chvíli vzdorovala, ale nakonec sklopila oči první.
„Díky, Itachi,“ chytla ho za rameno a mírně stiskla. Fakt, že na to všechno nebude sama, jí mírně hřál.
„Tak na co ještě čekáme, příteli? Jdeme?“ ušklíbnul se, Akari kývla a vyrazili na cestu.
„Jak daleko?“ zeptal se už v letu Itachi.
„Den cesty směrem na východ,“ odpověděla Akari a udala ještě rychlejší tempo.

Mezitím už se o poloze nacházejících se zabijáků dozvěděl i Sasuke.
„Sasuke, víš co děláš?“ běžel po jeho boku Naruto a v jeho tváři byla znatelná nejistota.
„Vím už od začátku, co mám udělat. Jestli se ti to ale nelíbí, nenutil jsem tě, abys šel se mnou,“ nakrabatil čelo Uchiha a ani se na Naruta nepodíval.
Blonďáček nejdříve chtěl něco odvětit, ale nakonec zavřel pusu naprázdno a dál vedle svého přítele pokračoval mlčky.

„Kakashi-senpai, co se stalo u vodopádu?“ ptal se ve stejné chvíli uhánějící Yamato bělovlasého několik kilometrů za dvěma mladíky.
„Všechno a nic,“ vzdychl Kakashi a dál už se k té věci nechtěl vyjadřovat. Ten příšerný pocit, že brzy dojde ke strašnému masakru, ho nechtěl pustit a čím dál víc ho svíral, ať zrychloval tempo, jak chtěl.

Tři skupiny lidí se hnaly k jedinému místu a každý s jiným cílem. Každý měl jasnou představu o tom, jak by to mělo skončit a nikdo se nechtěl svého rozhodnutí vzdát. Na světem se pomyslně začala stahovat mračna přinášející už vepsaný osud každého z nich.

Po celém dni a noci zběsilého tempa dorazili Akari s Itachim na velkou mýtinu rozprostírající se okolo vysoké skály.
Okolo nich panovalo nerušené ticho, ale oba jako na povel změnily barvu očí. Cítili to samé. Něco skrytého přímo před nimi.
„Jsou ve skále,“ hlesla rudovláska a stiskla u pasu rukojeť nože.
„Vím,“ kývnul Itachi a ruce se mu nepatrně zatřásly.
Akari si toho nevšimla a rozhodla se, že se do skály bez vchodu nějak dostane.
„Buď se dostanu já dovnitř, nebo je donutím, aby šli ven,“ řekla mrazivě a rozešla se k mase kamenu. Itachi ale zůstal stát a po chvíli něco vylovil z kapsy.
„Co je to?“ pokynula bradou směrem k jeho dlani.
„Lék. Po něm se dokáži dostat na pár hodin zase do stoprocentní formy, ale mohu to udělat jen jednou,“ vysvětlil a chystal se pilulku spolknout.
Akari přimhouřila oči a chytla ho za zvedající se ruku.
„Nemusíš to dělat,“ špitla a snažila se ho odradit.
„Nepodlamuj už laskavě moje rozhodnutí,“ řekl a tím ji donutil, aby jeho ruku pustila.
„Stejně cítím, že už se blíží konec, tak proč to neskončit tady a teď,“ dopověděl, medikament spolknul a zasmál se. Bylo to poprvé, co ho slyšela se smát. Zaraženě ho sledovala. Zvláštní řezavý smích se proháněl kolem ní a znělo v tom mnoho emocí. Odhodlání, obavy, strach, ale i úleva a smíření, okořeněné dlouho neukojenou chutí bojovat a zabíjet.
Najednou cítila jeho srdce i duši a musela se usmát také.
„Dobrá smrt, co?“ uchechtla se.
„Tak nějak,“ vydechnul, ale vzápětí dostala jeho tvář zase kamenný výraz.
Prudce se otočila tam, kam putoval Itachiův pohled.

„Akari? Dlouho jsme se neviděli,“ přišlo odtamtud a ona spatřila v otvoru ve skále, který tam předtím nebyl, osm postav. Zrzavý muž uprostřed k ní mluvil.
„Peine?“ lehce se uklonila na pozdrav.
„Přišla ses k nám znovu přidat?“ sledoval jí svým Rinneganem, stejně jako dalších pět jeho kopií. Vedle nich stála už jen Konan a Zetsu.
„Jak vidíš, už nás moc není. Ostatní se nechali zbytečně zabít. Nemám pravdu, Itachi?“ ušklíbl se a ona vedle sebe pocítila prudký závan zloby.
„Omlouvám se! Zapomněl jsem, že si nepřeješ mluvit o shodě náhod, které vedly ke smrti tvého partnera,“ výsměšně se uklonil.
„To nebyla náhoda, Peine. Obětoval jsi ho ve svém zájmu osmému Jinchuuriki jen proto, protože jsi věděl, že s jeho obrovskou chakrou bude síla osmiocasého ještě větší a tím lepší pro tebe,“ mluvil k němu Itachi a z jeho pohledu se Akari dělalo zle.
Došlo jí, že to musel být jeden z důvodů, proč téměř neváhal v rozhodnutí jít proti nim. Nemůžete mít neradi člověka, se kterým léta bojujete po jednom boku a pak se jen dívat, jak zbytečně umírá.
„Je kruté, že si o nás něco takového myslíš,“ objevila se za Peinem jiná postava z oranžovou maskou na obličeji. Itachiho rysy ještě více ztuhly.
„Madara, že?“ odpověděla za něj Akari. „Dobře, že tu jste všichni. Nehodlám se k vám přidat. Jdu si pro něco, co vám nepatří.“
„Aaaale! Tak už sis vzpomněla, Lelit?“ pohrdavě se ozvalo za maskou. „Bohužel tě musím zklamat. Není možné, abych ti tvé sourozence vydal.“
„Myslím, že se tě nebudu ptát!“ sykla Akari a výhružně se postavila do bojové pozice.
„Itachi!“ ozvalo se za nimi a oni se jak na povel oba otočili. Za nimi stál Sasuke i s Narutem.
„Je na čase skončit náš souboj!“ ignoroval ostatní Sasuke a propaloval svého bratra pohledem. Naruto stál za ním a bylo na něm vidět, že si neví rady, co s tolika nepřáteli najednou.
Madara se zachechtal.
„Co víc jsem si mohl přát?! Miluji, když mé plány vycházejí!“ a čím víc se smál, tím více se Akari s Itachim mračili. Začali mít pocit, že někomu vběhli přímo do pasti.
Nejstarší Uchiha si všimnul reakce těch dvou.
„Copak? Jste překvapení, že jsem tohle vše plánoval?“ pohrdavě je oslovil a sundal si masku. Zlá tvář v pitoreskním šklebu, s levým zavřeným okem a s pravým plným Sharinganu, si je ošklivě prohlížela.
„Nezajímá mě, cos plánoval nebo ne! Nepřišel jsem kvůli tobě!“ okřikl ho Sasuke a dál sledoval svého bratra.
„Opravdu tě to nezajímá, Sasuke? Ty jsi jeho součástí. Možná bys chtěl vědět, kde je opravdu pravda o našem klanu,“ zaměřil se na nejmladšího z rodu.
„Nemíchej se do toho! Nemáš právo!“ výhružně na něj zasyčel Itachi.
„Já mám svou pravdu a ta mi stačí!“ nepřístupně opáčil Sasuke.
„Dobrá, dobrá! Ale co kdybych ti ukázal svou,“ samolibě se usmál a červené oko se změnilo na Mangekyou Sharingan.
Než mohl Itachi nebo Sasuke jakkoliv zareagovat, mladší z bratrů byl v genjutsu. Sasuke zaúpěl bolestí.
„Nech ho být!“ vykřikl Naruto a vrhnul se po Madarovi.
Po dvou metrech ho ale zastavila dřevěná pouta vyrůstající náhle ze země.
„Už ani krok, Naruto!“ zavolal někdo z konce mýtiny a na scéně se objevila i poslední skupina v čele s Yamatem a s právě hovořícím Kakashim. Sai se Sakurou jen zděšeně sledovali, co se na tomto místě děje. Dřevěná lana Naruta přitáhly co nejblíže ke skupince, kde zůstal se na zemi zůstal jen vztekle vzpouzet.
„Nemotej se do toho! Na Madaru nemáš, ať si myslíš, co chceš!“ syknul Kakashi a Naruto se trochu uklidnil.
„Kakashi,“ vydechla Akari, ale vzápětí postřehla v koutku oka Itachiův pohyb. Ten v mžiku stál u Madary a držel mu kunai pod krkem.
„Pusť ho a hned! Nemáš právo mu cokoliv vykládat!“ cedil skrz zuby a hněv z něj přímo přetékal.
Madara se probral ze strnutí a usmál se, zatímco i uvolněný Sasuke padl na kolena s hlavou sklopenou.
„V pořádku! Už ví vše, co bylo třeba,“ ušklíbl se vůdce Akatsuki a přímo se Itachimu vysmíval do tváře.
„Bratře?“ dostal ze sebe Sasuke a pomalu se zvednul ze země. „Je to pravda?“
„Není. Lže, abys mu byl k vůli,“ pevně opověděl Itachi a Akari smutně zavřela oči. Sasuke si toho všimnul.
„To je ono, že? To je to, cos mi chtěla říct, než jsi Itachiho odnesla, že?“ měřil si jí.
„Tohle není moje věc, Sasuke,“ odpověděla, ale do očí se mu podívat nedokázala. Dlužila mu za svůj zdravý rozum a nechtěla mu lhát, protože jinak by zradila svého přítele.
Pochopil.
„Proč jsi mi to neřekl, Itachi?“ řekl, když se znovu zaměřil na bratra a do očí se mu vkradlo zoufalství a smutek. Tolik let strávil toužil po smrti někoho, kdo si jí vlastně nezasloužil a sám byl jenom obětí.
„Nebylo co. Ať už byl důvod jakýkoliv, stále jsem zabil naše rodiče i příbuzné a proto stále máš svůj důvod k pomstě,“ mluvil tiše, ale rozhodně Itachi.
„Nebo si to nepamatuješ? Mám ti to připomenout?“ přimhouřil oči a snažil se k získání Mangekyou.
„Nemusíš! Už jsem se rozhodl,“ odvětil Sasuke a výraz zase nabyl své tvrdé grimasy.
„Správně, Sasuke!“ vmísil se do rozhovoru Madara.
„Oba víme, kdo si zaslouží zemřít, že?“ dodal a pohled mu sjel za Sasukeho zády, kde stál zbytek týmu.
„Možná se přece jen na něčem shodneme, ušklíbl se střapatý mladý Uchiha.
„Konoha musí zaplatit za své činy!“ nenávistně dodal a sevřel rukojeť katany.
„A to je důvod, proč ses nikdy neměl dovědět pravý důvod. Nepochopil jsi, o co vlastně doopravdy šlo,“ řekl Itachi a zklamaně sledoval svého bratra.
„Proč to, sakra, všechno děláš?!“ nevydržela to Akari a vyjela na Madaru.
„Proč? Měla bys to vědět,“ samolibě se usmál.
„Tak proč?!“ už na něj křičela.
„Důvod? Důvod jsi ty a tvoji bratři. Ty jsi původ toho všeho!“ vycenil dvě řady zubů a Akariina bojovnost na chvíli pohasla.
„Vás deset,“ pokračoval nejstarší, „jste to nejsilnější na tomto světě. Když ovládnu vaši sílu, budu nejmocnější já a konečně získám vše, po čem jsem celý život toužil. Celý svět mi bude ležet u nohou. Vím to už od doby, kdy jsem, ještě v převleku, našel Sasoriho poznatky skryté v jeho pokoji. Devět démonů by stačilo, ale ty jsi poslední tečkou, která dokáže, že všichni budete pracovat pro mne. Proto jsem tě nechal ze sídla jít pomoci Itachimu. Věděl jsem, že se s ním vrátíš, jakmile se dozvíš pravdu a Sasuke s Narutem vás budou následovat. Sasuke bude důležitý spojenec proti tobě a Kyubi je poslední, kdo mi ještě chybí, kromě tebe. Teď je vše tak, jak má být a tvoji sílu si dnes vezmu.“
Zůstala na něj zírat neschopná slova.
„Copak? Myslela sis, že vše bylo jen tvé rozhodnutí?“ ušklíbnul se znovu Madara. „Musím tě zklamat. Deset let jsi byla loutkou a stále jí jsi!“
„Parchante!“ třásla se vzteky a zuby jí o sebe skřípaly, jak se hněvem začaly měnit na dlouhé tesáky.
„Sasuke? Kam se nakonec přidáš?“ nevzrušeně dál mluvil Madara.
„Myslíš si, že na tvojí?“ pohrdavě vyfouknul oslovený. „To se pleteš. Stále zapomínáš, že má pomsta je jen má cesta a nepřidávám se na žádnou stranu. Pokud ale budeš chtít ublížit někomu, kdo je mi blízký, postavím se proti tobě sám!“ řekl a odpoutal Sharingan.
„Je vidět, že jsi stále nepoučitelný! Takhle se Konoze nikdy nepomstíš, ale snad změníš časem názor!“ odpověděl Madara.
„Ale neboj se. Když se rozhodneš pro mou cestu, nevyužiji tě jako tyto dvě poslušné loutky!“ řekl a podíval se na Itachiho s Akari.
Itachi přivřel oči a silou vůle se ovládal. Akari ale déle nevydržela.
„Za tohle všechno tě zabiju!“ zasyčela, kolem těla se jí rozprostřela rudá chakra a za zády jí vykoukl první ocas.
Itachi se podíval na svého bratra a ten lehce kývnul. I po tolika letech našli stejnou myšlenkovou vlnu a navzájem spolu souzněli. Pro oba to bylo zvláštní, nové a přitom staré, dokonce uklidňující.
„Je to tu,“ zaznělo jim oběma v hlavě ve chvíli, kdy se Akari vyřítila proti nepříteli. Pro někoho bude tento den dnem posledním.