Vzpomínky na Kyru - Bílá lilie 001.

Kyro… Jak už je to dlouho? Půl roku? Rok? Asi tak nějak. Zapomněl jsem na tebe. Bylo příliš jiných starostí. Zapomněl jsem na to co jsi mi říkala. Na to co jsi pro mě udělala. I když jsem si slíbil, že jednou se na to co jsi udělala podívám znovu. Až bude po mé, podle tebe nesmyslné, pomstě. A teď? Je po ní. Itachi tu není. Zabil jsem ho. Porazil ho. Svou vlastní silou. A to co tvrdí Madara mě nezajímá. Pomstil jsem svůj klan. Ale ne zcela. Vím to jistěji než tehdy. Musím se pomstit ještě jinde. Co by jsi na to řekla? Myslím, že vím. Jako tehdy…

„Proč odsuzuješ jen tu mojí pomstu?“
„Neodsuzuji jen tvojí pomstu. Odsuzuji pomsty obecně.“
„Proč? Některé jistě mají i pádnější důvod než ta moje.“
„Například?“
„Teď zrovna mě nic nenapadá. Ono co je horšího než zavraždit vlastní rodinu?“
„I tak to není důvod k pomstě.“
„Nechápu.“
„Ten někdo zabil nějaké lidi a způsobil tím bolest jejich blízkým. V našem případě tobě. Ale pokud se budeš mstít a zabiješ ho, způsobíš tím bolest „jeho“ blízkým. A ti se pak budou chtít také mstít. Je to nekonečný kruh. Nekonečný kruh bolesti a umírání. Pomsta není výhodná pro nikoho. Proč se tedy mstít?“
„Nekonečný kruh bolesti…“
„Ano. Nic jiného než bolest, slzy, nářek a zoufalství. Nic nestojí za to, aby se tohle dělo.“

V té chvíli jsi se zvedla a odešla. V očích jsi měla zvláštní pohled, který jsem nikdy pořádně nepochopil. Až teď. Ty jsi pomstu zažila. Jakou? S tvým příchodem k Orochimarovi neměla žádnou spojitost. Tam jsi byla, kvůli křivdě a ublížení. Nikdo se ti nemstil. Ty jsi se nemstila nikomu. Jaká pomsta tě tedy potkala? Tehdy jsi začala chránit své blízké? Co všechno tě potkalo? Jak jsi dokázala zůstat taková, jakou jsem tě znal. Když jsi tolik vytrpěla?

Sasuke stál těsně pod strmým úbočím hory, které vyrůstalo náhle z mírného kopce. Ve větru se mu vzdouval černý plášť s rudými mraky. Před temnýma očima mu tančily prameny černých vlasů. Ruce bezmocně vyseli podél těla. Oči hleděly přes tu přikrývku z vlasů na šedý náhrobní kámen, který vystupoval z trávy. Na první a vlastně ani druhý na hrobu nebylo nic zvláštního. Podle toho, jak byl zachovaný musel být celkem nový. Vyryté znaky byly ostré a náhrobní kámen ještě nestačila zarůst tráva. Znaky oznamovaly, že se jedná o hrob „Kyry“. Žádné příjmení nebo klan. Jen Kyra. Nic víc. Nic míň.

„Sasuke-kun?“
„To mi nedáš ani chvilku pokoj Karin?“
„Sasuke-kun… Měli bychom vyrazit.“
„Proč spěcháme?“
„Přišla zpráva od Akatsuki, že Hachibi utekl.“
„Vždyť jsme jim ho naservírovali přímo pod nos. Tak jak se jim to proboha povedlo?“
„Chyba byla prý u nás. Oklamal nás a mi nepřinesli jeho tělo.“
„Cože?!“
„Tak jak jsem řekla.“
„Máme ho jít chytit znovu?“
„Ano.“
„A já doufal, že bude čas se jít pomstít do Konohy.“
„Ta je zdevastovaná.“
„Cože?!“
„Pein a Konan tam šli pro Kyuubiho.“
„Naruto… No nic. Jdeme.“

Tsunade seděla na jedné z mnoha ruin, které ležely po celé pláni, která se kdysi mohla nazývat Konohou. Sledovala pohledem všechen shon. Zdravotníky, kteří se snažili zachránit všechny zraněné, shinobi, kteří vyčkávali návratu Naruta a obyčejné lidi, kteří nestihli utéct do úkrytu. Bitevní pole na němž klíčila smrt, i když boj tady dávno skončil. Co chvíli někdo podlehl zraněním. Tsunade pokaždé, když někoho takového spatřila, odvrátila tvář. Nedokázala se na to dívat. Desítky mrtvých a ona s tím nemohla nic dělat.

Teče krev, teče krev.
Tiše jako mé zoufalství.
Teče krev, teče krev.
S úsměvem jako mé šílenství.

Tsunade se najednou zarazila. Verše, které jí vytanuly na mysli jí něco připomněly. Chvilku pátrala v paměti, ale nakonec to nalezla. Výjev skoro totožný s tímto. Desítky těl, ležících v kalužích krve, bylo poházeno po obrovské mýtině, která vznikla bojem uprostřed lesa. Z vojáků mnoho nepřežilo. Jen pár. Tehdy seděla opřená o kmen stromu a tiskla si vlastní rány. Nebyla schopná nikomu pomoci. Tehdy zaslechla ty verše.

Kyro… Byla jsi šílená. Šílenství krve, které ochromilo tvoje srdce. Uprostřed bojiště a na hromadě těl. Téhle bitvy jsi, pokud vím, do smrti litovala. Ruce potřísněné krví. Krví vojáků, které jsi neznala. Nechala jsi se zatáhnout do toho konfliktu, který se tě netýkal. Proč ale? Proč jsi svolila k tomuto masakru? Proč jsi stála po jeho boku, když se začal mstít? To jsi ho tolik milovala? Nebo jsi mu to dokonce schvalovala? Proč tehdy padli jeho nepřátelé tvou rukou? Proč jsi tehdy propadla krvi?