Od konce na začátek 03

3. kapitola; Zadržené slzy
Probudila se s lehkým výkřikem a rozevřela blankytně modré oči, černé vlasy se jí na chvíli zdály jako několik hadů, jež mají každou chvíli zaútočit. Žena, ležela v posteli. Rozdýchávala se. Zdál se ji opravdu zvláštní sen, byl tak … Živí, ano, jiné slovo zde ani nejde použít. Pamatovala si ho však do posledního detailu, celé dění. Zemřela tam ve jménu Hokage, to bylo asi na celém snu nejskutečnější. Posadila se.
Třásla se, jakoby její tělo odmítalo přijmout tu skutečnost, že to celé byl jenom sen, ze kterého se nyní probrala. Srdce bilo jako o závod. Chvíli jenom seděla, ale po chvíli se opět spustila do měkkého ráje. Přitiskla si k tělu peřinu a překulila.Nechtělo se jí už spát, ani však vstávat.

„Nemůžeš přece čekat výsledky ihned!“ zavrtěl blonďáček hlavou.
„Proč ne?“ zamrkalo malé černovlasé děvčátko.
„Naučit se ovládat chakru i do malého Henge, může trvat roky, natož pro úplného začátečníka!“
„Ano… Může to trvat roky,“ začala pomalu holčička, „ale jenom pro člověka, který nemá takového úžasného učitele jako mám já, Naruto-sama!“
„E-Ehee… Aha.“ Zarazil se Naruto.

Schoulila se do klubíčka pod peřinou, objala svá kolena, po jejích tvářích tekl proud slz, které nedokázala zastavit. Vlastně ani nechtěla. Byla jako vystrašená malá holčička, jež čekala na návrat své maminky. Polkla. Měla chuť vyrazit a objat svého učitele, ale věděla, že tohle udělat nemůže. Zahnala tudíž tyhle myšlenky.
Naruto-sama… I když to byl jenom sen… Správně! Byl to jenom sen… Není … Není nutné se tím nějak zatěžovat … Jenom sen to byl … Nic … Vůbec nic jiného!
Pomalinku se vyhrabala ze své postýlky, shodila peřinu ze sebe na zem s tím, že ji pak zvedne. Vydrápala se na nohy a rozešla do koupelny. Vysvlékla ze své noční košilky, vlezla pod studený proud vody.

Potřebovala se konečně probudit, přece jenom ji to nemohlo až tak moc rozhodit, možná stále napůl spala. Studené krůpěje vody dopadali na její záda, stékali po bedrech, po nohách až úplné dolů z jejího těla pryč.
Projela si jednou rukou vlasy, byly mokré. Zatočila kohoutkem, voda téct přestala. Vylezla ze sprchy a chňapla po ručníku. Zabalila se do něj. Byl hebký a suchý. Po chvíli se vrátila do onoho pokoje, kde si sedla na vysokou židli vedle stolu. Mohla dělat tisíce věcí, avšak zahleděla se do prázdna. Rozjímala.

„Ho… Kage…-sama…“ vydechla s námahou.

Hokage-sama … Ještě nikdy jsem se nezeptala, kdo pro Naruto-sama jsem. Chtěla bych znát odpověď, ale ptát se nechci, mohl by říct něco … Mohla bych pokazit vztah, který už máme…
Zvolna se začala oblékat do bílých šatů, ochrannou čelenku se znakem vesnice si pro změnu uvázala kolem pasu. Vzala si slaměný klobouk. Dneska by teoreticky měla mít volno, žádná mise, žádná práce, nic jiného.

„Naruto-sama … Vlastně, Hokage-sama.“ Usmála se dívka.
„Jo, konečně, dattebayo!“
„Bylo mi ctí, být vaším učněm, Hokage-sama, snad Vám budu moci být nápomocná … Pod vaším vedením … Vesnice určitě jenom pokvete.“ Řekla.

„Tak vzhůru do Konohagakure no sato! Sedět doma, určitě není zdravé.“ Zavrtěla hlavou.
Zakrátko vyšla z domu, rozešla se vesnicí. Neměla žádný konkrétní cíl, chtěla jenom přestat myslet na to, co se kolem ní děje. Alespoň na chvíli být bezstarostná jako ptáček. Ale kdyby tu stála vedle vás, určitě by vám sama řekla, že ten den určitě nebyl dle jejích představ. Procházela vesnicí a snažila se zapomenout na ten úděsný sen.

„Mayoko-dono! Mayoko-dono!“
Žena s sebou trhla, někdo volal její jméno. Byl to jemný hlas, avšak určitě nebyl ženský. Kdyby ten hlas neznala, určitě by si myslela, že to volá nějaká dívka, ale nebylo tomu tak. Za chvíli již viděla, jak k ní běží mladík. Byl to chuunin, asistent Hokageho. Černé až fialové vlasy na kluka dlouhé, ale vždy svázané v copku. Krásná jemná avšak vybledlá pleť, kulatý malí obličej. Tyrkysově zelené oči.
„Mayo-… Mayoko-dono!“
„Bun-chan, co se děje? Vydýchej se.“ Usmála se.
„Hokage-sama Vás neprodleně očekává. Náhlá mise, nemáme jounniny.“ Vyhrkl Bun.
„A-… Aha. Samozřejmě, hned tam budu.“ Hlesla.
„Je to důležité, Mayoko-dono. Hokage-sama potřebuje co nejrychleji někoho spolehlivého. Ta mise je sice podle mě jednoduchá, ale on si nedal říct.“
„Ano… Jistě, chápu. Tedy půjdu.“

„A Mayoko-dono, dneska vám to sluší. Jako Shinobi by jste se neměla takhle oblékat.“
„Ano, jistě. Půjdu, měj se a užij si den.“
„A Mayoko-dono, proč myslíte, že Hokage-sama tak vyvádí kvůli jedné misi?“
„Ah, Naru-… Hokage-sama takový občas je. Ale musíme dbát na jeho úsudek. Už ale vážně musím jít. Měj se hezky.“
Konečně se otočila, doufajíc, že ji tentokrát pustí. On však vypadal, že už nic jiného nepotřebuje. Oddechla si, vykročila vstříc vesnici. Přesněji přímo k budově Hokage.
„A Mayoko-dono, mohla -…“
„Musím jít.“ Zarazila jej nekompromisně.
„… pomoci mé sestře s učením?“
„Až se vrátím, určitě ji pomůžu a ráda. Užij si den.“

Doslova se již rozběhla k místu, kde se nejspíše nyní měla už nacházet. Nevěděla sice, co po ní její starý učitel Naruto, nyní Hokage může chtít, ale věděla, že to nejspíše bude jedna z nejdůležitějších věcí, kterou ji kdy mohl svěřit. Věřila tomu ze svého srdce. Ten sen přece nemohl být pouhá náhoda! Povzdechla si.
Opět myslela na ten hrůzostrašný sen, při pouhém pomyšlení ji přejel mráz po zádech. Nechtěla si jej už pamatovat, ale nějak ji to sladké zapomnění nebylo žehnáno. Jak by možná někteří řekli, nevědomost je sladká. Ona však už věděla víc než dost, což byla věc, kterou si měla každou chvíli uvědomit.

Ocitla se před dlouhými schody, ještě si pamatovala, jak si jako malá myslela, že vedou do nebe. Byli tak dlouhé a končili u dveří do budovy Kage. Milovala když postupovala po těch malinkatých schůdcích nahoru, protože věděla, že když je vyjde, dostane odměnu. Mohla ho opět vidět. Musela být vždycky šťastná. Ještě teď si pamatovala to štěstí.
Postupovala po svých schodech do nebe. Krůček po krůčku.

Netrvalo to už dlouho a stála před těmi velkými mosaznými dřevěnými dveřmi, musely být už hodně staré. Vždyť tu byli od nepoměti. Rozpačitě zaklepala, už dlouho neviděla Hokageho. Zamyslela, jestli se změnil. Alespoň trošičku.
„Dále.“ Ozvalo se.

Její srdce poskočilo, bylo plné očekávání.

Poznámky: 

Tak a pomalu se vrháme do příběhu. Nabíráme rychlí spád. Máme za sebou už rozehrávací kapitoly, pokud budete hodní, tak určitě příště uvidíte jednu ze zápletek tohohle příběhu.

Jinak se samozřejmě omlouvám za tohle zdržení, jaksi jsem vůbec nestíhala sednout ke compu a psát. Vlastně jsem si k tomu sedla místo překladu Itazury, ale co, překládat se mi nechtělo, mohu to udělat později. Zítra, nebo ještě dneska. Tentokrát jsem to přepisovala jenom třikrát. Z papíru na comp, z compu do dokumentu a z dokumentu do poslední verze.

Snad jsem nikoho tímhle čtením nezabila, kdyby ano, tak prosím zachovejte minutku ticha, čímž uctíme památku mrtvých. Tímto i gratuluji přeživších, překousali jste se přes druhou kapitolku, snad Vás uvidím i u dalších. ;)

Omlouvám se za všechny gramatické i stylistické chyby, jsem si vědoma, že je jich tam je mnoho, ale pokusila jsem se je co nejvíce vyhodit. Mně takovéhle věci ovšem nikdy nešli, takže mně neukamenujte.
Pokud narazíte na vážnou chybu a budete mít zájem, můžete mi poslat SZku (popřípadě napsat i comment). Já to ráda opravím. Přece jenom chybami se člověk učí, no ni? :)

Hlubší kritika potěší. Ale když nedáte, tak i normální komentíky. XD Aspoň budu vědět co zlepšit, kde naopak ubrat. :)

POZOR! Spoiler!

Ale to neznamená, že jednoslovné komenty stačí. XD