Čau Ségro....Chce se mi Umřít 01: Špatná SMS

Rio seděla v klubu s přáteli, když v tom ji zakejchal mobil, přijela ji esemeska. Vytáhla tedy mobil z kapsy a přečetla si ji, okamžitě zbledla. Bernard si toho všiml, zneklidnilo ho to a tak se zeptal: „Co se stalo?“
Místo odpovědi mu ukázala mobil, na displeji stálo:
Čau ségro.....chce se mi umřít!
Zpráva byla zakončená velkým áčkem, takže věděl že je od Anda. „To myslí vážně?“ zeptal se opatrně.
„Jo, myslí! Už pár dnů je v jednom ze svejch fakt špatnejch stavů, ze kterého vždy vzejde pokus o smrt. Zatím se mi ho vždy podařilo najít a zachránit, takže teď to budu muset udělat taky,“ odpověděla a nervózně hleděla na mobil, jako by znal odpověď.
Jejich rozhovor však slyšel i zbytek osazenstva. „My ti taky pomůžem, že jo, Lili?!“ řekl David. „Jasan!“ odpověděla, přikyvujíc. „Taky rádi pomůžem!“ ozvala se Makiko, se souhlasně přikyvujícím Hidekim.
„Díky lidi, moc si toho vážím!“ koukajíc jim do očí řekla Rio.
„Mimochodem, jak ho budem hledat? Tak jako posledně?“ zeptal se Hideki.
„Jo, přesně, bude mi posílat esemesky a my pak budem muset přijít na to, kde je,“ odpověděla, když jí opět zakejchal mobil. Rychle přečetla správu:
Cesta do nebe začíná peklem a brána do pekla je ukryta v temnotě.
„Je to hezký, no ví někdo, co to znamená?“ zeptala se Lili.
„Je to nějaký kód, jenom ho musíme rozluštit. Podle formulace věty musíme jít do temnoty, ví někdo, kde je i teď, v tento nádherný sluneční den tma?“ zeptala se Rio a koukala po ostatních.
Chvíli bylo ticho, když v tom je to všechny napadlo: „METRO!“
„Tak na co čekáme, rychle do metra!“ vykřikl Bernard a mával servírce, na zaplacení účtu.
Pak doběhl ostatní a za rohem vletěli do metra jak šílení.
„Co…co…teď?“ ptala se Makiko, snažíc se přitom nadechnout.
„Teď musíme najít něco, co má být bránou do pekla, ale co by to mohlo být, netuším,“ odpověděla Rio, až se jí podařilo konečně nadechnout.
„Možná... ale ne, to je pitomost!“ řekl David, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel.
„Davide, jestli něco víš, tak to vyklop!“ koukala na něj naštvaně Lili.
„Dobře, dobře, tak já to tedy řeknu. S Ishidou jsme před pár dny jeli metrem a bavili jsme se o různých strašidelných historkách, co se v nich údajně staly. No a on říkal, že mu kámoš vyprávěl o nějaký holce, co jednou zaspala na nástupišti a když se probrala, bylo zamčený a tak chtěla přespat v takový tý kabínce, co se tam lidi fotěj. Jenomže v tom uviděla holku, o který si myslela, že je mrtvá a tak k ní opatrně šla. Oslovila ji a zjistila, že je to fakt vona. Chvíli se spolu bavily a když ta její kámoška zjistila, že nemá kam jít, pozvala ji na jednu údajně suprovou párty. Souhlasila.
Najednou přijel takovej divnej vlak. Byl celej černej, se zatřenýma voknama a když se otevřely dveře, stál v nich obrovskéj chlápek, kterej vypadal jak funebrák. Kámoška tý holky k němu šla, ten, když ji poznal, uklonil se jí a uvolnil jí cestu a tak bez problému nastoupily. Ve vlaku to vypadalo jako v jednom z těch hotelů, inspirovanejch dobou Al Capona. Lidi, co byli ve vlaku, zdravili její kámošku, jako by to byla jejich stará známá, no největší překvápko ji čekalo, když přecházela okolo jednoho velikého zrcadla. Když se do něj koukla, zjistila, že je oblečená jako ty paničky, okolo kterejch šli. Chtěla se zeptat kámošky co to má znamenat, no když na ni koukla, byla oblečená taky tak. A tak jenom šokovaně hleděla.
Pak vešly do jednoho kupé, který na kupé vůbec nevypadalo, jelikož bylo tak velký, že by vlak musel bejt tak širokej asi jako tři normální. V tom kupé byli chlápci, co hráli pokr, když je však postřehli, přestali hrát a divně na ně civěli. Její kámoška se najednou svlíkla a lehla si na stůl, chlápci vytáhli svý nádobíčko a začali se střídat. Chudák holka jenom šokovaně stála a nedokázala se ani hnout. Jeden z chlápků najednou utrousil, že by měli vyzkoušet i tu druhou a všechny pohledy směřovaly na ni.
Objevil se však nějakej hezoun a zchladil je větou, že by nebylo dobrý, kdyby obtěžovali jeho společnost. Chlápci se mu s úsměvem omluvili, že to nevěděli a pak ji ten hezoun odvedl pryč. Ani sama nevěděla proč, ale věřila mu. Přišli ke dveřím a vlak zastavil na prázdné zastávce. Vystoupili a hezoun jí říká: "Tohle je brána do pekla, pro někoho s tak čistým srdcem jako je to tvoje, je to brána do světa tam nahoře." Otočil se a chtěl odejít, ale ta holka ho chytla za ruku a chtěla se ho zeptat na jméno, on ji namísto odpovědi políbil a ona odpadla.
Když se vzbudila, byla na nástupišti plném lidí a držel ji v náručí ten hezoun, ale měl na sobě uniformu železnic. Okamžitě ho políbila a začala mu děkovat za záchranu, on na ni jenom nechápavě zíral. Zjistila, že i když vypadá jako ten co ji zachránil, tak to on není. Začali spolu chodit a ta holka ho často navštěvovala v práci a doufala, že se jednou opět setká s tím svým hezounem. Tak a toť vše,“ dovyprávěl když si všimnul Lilinho zamilovaného pohledu.
„C…co…se děje?“ zeptal se jí rozpačitě.
„Miluju, když vyprávíš takovýhle příběhy,“ odpověděla a dala mu takovej polibek, až to nebilo slušný.
„Tohle si nechte na noc, chtěl jsi nám tímto úžasným příběhem něco říct, anebo jsi jenom hodil něco do placu, aby řeč nestála?“ koukala na něj naštvaně Rio.
Davidovi se od sebe podařilo odtáhnout Lili a tak odpověděl: „Jo, chtěl sem tím příběhem něco říct a to, že se v něm vzpomíná i to nástupiště, na kterým ta holka vystoupila, bylo to nástupiště čtyřiadvacet. Takže navrhuju nastoupit na vlak a jít na třiadvacáté a pak doběhnout na naše, vzhledem k tomu, že je z neznámého důvodu uzavřeno.“
„Dobrá lidi, my s Hidekim jdem koupit lístky, vy tady zatím počkejte!“ řekla rozhodně Makiko a chtěla vykročit k okýnku, když uslyšela zakejchat Riin mobil.
Ta ho okamžitě vytáhla z kapsy a přečetla esemseku:
Budiž pochváleni, kacíři moji, no nejprve budete muset najít růži, jež klíčem jest. Hle, přijíždí vlak, neváhejte, nastupte a až muž temnoty s mrtvolou na krku přistoupí, zeptejte se na růži, ale pozor, jen když bude obdarován světlem, odpoví.
Když dočetla, k nástupišti přijel skutečně vlak.
„Nuže, zdá se, že lístky nebudou třeba,“ konstatoval Bernard a společně s ostatními vešel do vlaku.
Vešli do vlaku a každý šel do jednoho vagonu. Dvě hodiny jezdili metrem a hledali muže temnoty, až pak na jednom nástupišti nastoupil muž, s dlouhými, havraními vlasy, oblečený v černém triku, černých, kožených kalhotách a v černém, koženém kabátě. Oči mu zakrývaly černé, protáhlé brýle a na krku měl růženec s velkým křížem. Vešel zrovna do vozu, kde hlídala Rio a tak všechny prozvonila. Když byli opět pohromadě, ani jeden z nich nezapochyboval a pomalu se rozmístili kolem něj.
Rio před něj předstoupila a chtěla se zeptat na růži, muž byl rychlejší: „Co pak bys ráda děvenko?“
„Chci růži!“ odpověděla rozhodně.
„Slečinka se s tím nesere, to se mi líbí,“ oblízl si rty, neskutečně známým způsobem a schoval si brýle do kapsy na kabátě. Davidovi i Rio se sice zdál povědomý, ale že by to byl skutečně on, to je nenapadlo.
„Burakku-sama, co tady děláte?“ zeptali se šokovaně Hideki s Makiko.
„Co by, Rosuto mně požádal, abych si zahrál muže temnoty. Nejprve jsem si myslel, že si dělá p***l, ale když mi bez váhání splnil podmínku, kterou sem vyřkl, docvaklo mi, že to myslí vážně. To s tím světlem sem vymyslel já, co je tím světlem vám však vysvětlovat nebudu. Tak tedy, dej mi světlo!“ odpověděl a hleděl na Rio.
„Dobrá, dám vám ho, ale jak to mám udělat?“ zeptala se.
Kývl jí, aby přistoupila, udělala to a něco jí zašeptal do ucha. Celá zrudla a začala ho mlátit a on se, k podivu všech, vůbec nebránil. Ještě divnejší bylo, že je ostatní cestující totálně ignorovali.
„Ty s*** hajzle, nikdy, slyšíš nikdy!“ řvala na něj, až se jí Bernardovi podařilo od něj odtrhnout.
„Co jste jí to sakra řekl?“ ptal se, snažíc se jí udržet v bezpečné vzdálenosti.
„Dobrá, no pak se ti ho nepodaří nikdy najít a tady tohle můžu klidně vyhodit ven oknem!“ reagoval Burakku, ignorujíc jeho otázku, stáhnul okýnko a v ruce se mu leskl řetízek, na kterém se houpal klíč, připomínající růži.
„Počkej, udělám to!“ řekla prosebně, už uklidněná Rio.
„Takhle ty prosíš o odpuštění, tak to ho můžu klidně vyhodit?!“ koukl na ni lhostejně a ruka s klíčem se blížila k okýnku.
„Počkejte!“ řekla, odsunula Bernarda a klekla si na kolena s hlavou skoro na podlaze, „Omlouvám se Burakku-sama, udělám cokoliv chcete.“
Rio nedělej to! Pomyslel si Bernard, sledující tuhle nepříjemnou scénu.
„Hodná holka, takhle se mi to líbí. Pojďme, aspoň to budeš mít rychle za sebou!“ řekl a kráčel k vedlejšímu vozu a Rio se sklopenou hlavou za ním.
Ostatní viděli, jak otevřel v sousedním voze kupé a vešli dovnitř. Všem došlo, co od ní asi chce. Po půl hodině začal Bernard nervózně chodit na místě, po další půl hodině ho už museli ostatní držet, aby tam nevlítnul, i když na to měli sami chuť. Naštěstí se však kupé otevřelo a oba z něj vyšli.
Rio utíkala rovnou k Bernardovi a plakala mu v náručí, v zaťaté pěsti svírala klíč.
Za tohle mi zaplatíš ty hajzle! Pomyslel si, když v hlavě uslyšel jeho hlas: Když chceš jít do pekla, nemůžeš být čistej jako lilie.
„Mimochodem, vystupujete,“ řekl se slizkým úsměvem.
Bernard i ostatní na něj nechápavě koukli, když najednou roztáhl ruce a tleskl, ocitli si na opuštěném nástupišti čtyřiadvacet. Rio se podlomily nohy a tak ji musel vzít do náruče.
Proč, Ando,... Proč? pomyslel si, jemně ji položil na lavičku a začal ji hladil po vlasech. Pomohlo to a Rio se začala pomalu uklidňovat.
Okolo nich se shromáždili i ostatní.
„Jak je jí?“ zeptala se opatrně Lili.
„Chvíli to potrvá, dostane se z toho,“ odpověděl, když uslyšeli známé kejchání Riina mobilu.
Vytáhl jí ho z kapsy a naštvaně ho hodil o stěnu. Rozbil se na kusy. Když to Rio uviděla, postavila se a pomalu šla k tomu, co z něj zůstalo; pak si klekla a začala sbírat jednotlivé kousky. V tom se kousky mobilu začaly třást, až se najednou začaly spojovat. Rio pustila kousky, které svírala, na zem a ty se pak připojily k ostatním. Když byly všechny pohromadě, rozzářily se a když žár ustal, vletěl jí do rukou mobil v původním stavu, jako by se nic nestalo. Ostatní jenom nevěřícně zírali.
Opět se ozvalo kejchání. Rio si přečetla esemesku, zvedla se a kráčela po schodech nahoru, ostatní ji mlčky následovali, aniž by věděli, že je uvězněná ve svém vlastním těle. Vypadala jako loutka, totálně bez života. Nejhorší však bylo, že všichni znali loutkaře, ale nikdo z nich si to nechtěl přiznat.
Nahoře se ocitli před obrovskou černou bránou z lebek. Rio přistoupila k bráně a zasunula do zámku klíč. Brána se s vrzáním otevřela a jim se naskytl pohled do klubu, který jim připomínal obrovský chrám. Hrála tam rocková hudba a na velikém parketu se vlnil dav bytostí, připomínajících anděly a démony. Vlastně nebyli jenom na parketu, byli všude okolo nich, oblečení v nejroztodivnějších šatech a zbrojích. Napravo od vstupní brány byl veliký barový pult, u kterého seděli, pili anebo se jenom tak bavili další andělé a démoni. Okolo parketu se nacházelo mnoho velkých pohovek, na kterých leželi, seděli nebo se milovali další příslušníci světla a temnoty.
Lili s Bernardem zůstali šokovaně stát, na parketu totiž uviděli vlnit se v rytmu hudby dva staré známé, kteří je taky uviděli a kráčeli k nim.
„Zdravím, mládeži, netušil jsem, že taky patříte k bytostem rovnováhy?!“ řekl démon a usmál se.
Celá skupinka při tom úsměvu jemně ustoupila.
„Nishikawa-sama, Shiroi-sama... co... co... tady děláte?“ zeptal se Bernard, sbírající zbytky odvahy a odhodlání nekouknout se na Shiroi, protože tušil, že by mu oči vypadly z důlků do jejího neskutečně hlubokého výstřihu.
„Ále, tohle je klub určenej pro andělskou a démoní elitu. Když se chceme svobodně bavit bez zbytečného schovávaní a proměn, tak chodíme sem. Mimo to George tu může být ve své skutečné podobě, no řeknete, není nádherný?“ odpověděla Shiroi a zamilovaně se k němu tulila.
Obraz, který měli před sebou, byl perverzní, zvrácený, nemocný, ale taky hodně pochopitelný.
Světlo a temnota existují po svém boku a jejich slabost pro druhou stranu je jen běžný následek dlouhé spoluexistence, prolítla Rio hlavou cizí myšlenka a předstoupila před ně.
Chtěla se na něco zeptat, Shiroi na ni však ukázala a z prstu jí vyšlehly dva bílé paprsky, které ji trefily do srdce a do čela. Okamžitě omdlela. Bernard ji stihl ještě v letu chytit a tak se mu naskytl pohled na dvě rány, ze kterých vycházel černý dým. Ostatní jenom nechápavě a zmateně stáli. Po chvilce se z ran přestalo kouřit a zacelily se. Rio obživla a nechápavě se rozhlížela.
„Promiňte, asi jsem uklouzla,“ omluvila se a za přítomnosti nechápavých pohledů se postavila. Na to, že byla na krátký okamžik uvězněna ve svém vlastním těle, okamžitě zapomněla.
„To nic, jenom jsem tě zbavila té zlé vzpomínky a té špíny, kterou pošpinil tvou duši Burakku. Nemusíš děkovat, jsme přece přátelé,“ řekla Shiroi jakoby nic a usmála se na ni.
„He, Burakku-sama mi něco udělal? To je divné, nic si nepamatuju!“ hleděla na ni nechápavě Rio.
„Je to tak lepší, věř mi,“ řekl Nishikawa a zpozorněl, „Zlato, měli bychom jít, právě hrají naši píseň!“ a odkráčel.
„Bavte se, mládeži, a žádné nemravnosti!“ mrkla ne ně Shiroi a ladným krokem odplula na parket.
Skupinka Andových zachránců chvíli koukala na ten nezvyklý páreček, když se ozval Hideki: „Dobře lidi, už jsme se zdrželi dost, měli bychom se už pohnout dál!“ „Souhlas!“ přidala se Makiko.
„Rio, seš fakt v pohodě?“ zeptal se jí David, ignorujíc ty dva.
„Jo, je to dobrý,“ odpověděla a usmála se na něj.
Bernard ji už chvíli pozoroval, protože se mu zdála nějak jiná, ale tenhle zneklidňující pocit si nechal pro sebe a tak se jenom zeptal: „Dobře tak jak zní další esemeska?“