Holka od vedle - 18.Vzpomínky

Když se Maya vybalila, tak se podívala na hodiny v kuchyni. Bylo půl čtvrté. Neměla hlad, a tak se vydala jen na procházku po vesnici.
„Maya-chan! Co ty tu děláš?“ optala se jí Hinata, kterou náhodou potkala u tréninkové haly.
„Ahoj, Hinata-chan. Vrátila jsem se do vesnice,“ odpověděla Maya.
„Kam jdeš?“ zeptala se jí Hinata.
„Za nosem… nevím, co jiného bych měla dělat,“ pokrčila Mayame rameny.
„Tak spolu zajdeme za mým tátou, abys ho mohla pozdravit, za Hanabi a tu pak vezmeme na nákupní maratón. Bude jen ráda,“ navrhla Hinata.
„Skvělý,“ souhlasila Maya a nechala se svou ukecanou kamarádkou táhnout do Hyuuga čtvrti. Šly za Hiashim, ale když vešly, tak u sebe měl návštěvu. Jakmile Maya uviděla Hinatina bratrance, tak jí hlavou začaly vířit vzpomínky… na jejich poslední rozhovor před rozchodem…

„Ahoj,“ usmála se na něj a skočila mu do náruče. Ale on ji neobjal. Poodstoupila od něj a vážně se na něj podívala.
„Co se stalo?“ zeptala se ho.
„Pojď za mnou. Měli bychom si promluvit,“ vyzval ji Neji a společně došli k řece. Nedaleko od místa, kde prožili svoje poprvé.
„Tak co se děje?“ optala se ho Maya nadšeně.
„Nejsi můj osud,“ odvětil Neji.
„Cože?!“ podivila se Mayame. Její radost a nadšení pomalu mizely.
„Nejsi můj osud,“ zopakoval Neji.
„A to má jako znamenat co?“
„Že nejsi můj osud. Není mi souzeno být s tebou.“
„Cože?!“
„Náš vztah nemá budoucnost.“
„Ale… proč?“
„Tak bylo předurčeno.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Vykládal jsem si karty.“
„Karty?! A co ti ty karty řekly?“
„Že jsi souzena někomu jinému. Poslednímu z klanu. Mě ale ne.“
„Karty neříkají pravdu,“ namítla šokovaně Maya.
„Ale říkají,“ odsekl Neji dotčeně.
„A zrovna dneska… splnil se mi sen a ty mě takhle odpálkuješ.“
„Jaký sen?“
„Přijali mě do organizace.“
„Karty mi říkaly, že se chystáš na delší dobu opustit vesnici. Ten vztah by už stejně neměl budoucnost.“
„Na jakou delší dobu? Bude to úplně stejný jako život kunoichi!“
„Musíš odejít do školy.“
„Nemusím. Když si zvládnu udělat zkoušky, tak ne.“
„To bys kvůli mně neudělala.“
„Udělala. Dřív. Ale teď už ne. Nemůžu být s někým, jehož životní cestu a rozhodnutí ovládají karty a astrologie,“ prohlásila zklamaným hlasem Maya a zvedla se ze země.
„To není pravda! Jen prostě věřím na osud,“ namítl Neji.
„To je mi jedno. Nemáš právo se v těchhle věcech spoléhat na něco jiného než na sebe. Vždycky se v citových záležitostech musíš spoléhat na sebe. Ale ty sis už vybral. Karty místo mě. Jdi tedy svou cestou,“ odsekla Maya.
„Nevážíš si našeho vztahu?“
„Já?! To spíš ty. Jen kvůli tobě a tvé víře končí tento vztah.“
„Vina je na obou stranách.“
„Co jsem ti udělala?“
„Nechala mě blábolit si svý. A neřekla ani slůvko o tom, že láska je silnější než osud.“
„Už je pozdě, aby se to dalo napravit. Dávno bylo pozdě. Ano, láska je silnější než osud, ale musí v to věřit oba dva. Ve vztahu nemůže být jen jeden. Sbohem, Neji Hyuugo. Zklamala jsem se v tobě,“ pronesla tiše Maya.
„Karty mi to řekly. Jsem rád, že jsem jim věřil,“ odsekl Neji.

„Mayame-chan! Rád tě vidím!“ zaradoval se Hiashi, když ji uviděl. To ji probralo z krutých vzpomínek. Byla ráda, že nezačala brečet.
„Lorde Hiashi… já vás též ráda vidím,“ usmála se na něj mile Maya.
„Vrátila jsi se už napořád?“ optal se jí Hiashi.
„Ano,“ usmála se na něj Maya. Viděla na něm, jak je nadšený. Ale Neji tak nadšený nebyl. Spíš se tvářil nevěřícně, až pochybovačně. Neviděl ji rád, to poznala. Atmosféra v místnosti začala houstnout.
Maya si ještě vyměnila pár zdvořilostních frází s Hiashim, než odešla i s Hinatou a Nejiho si nevšímala. Po cestě vzpomínala na Hiashiho…

„Dobrý večer, Mayame-chan,“ pozdravil ji lord Hyuuga. Maya se narovnala a s úsměvem se na něj otočila.
„Dobrý večer, lorde Hiashi. Ráda vás opět po čase vidím,“ odvětila poslušně Maya a přestala si všímat společníků svého otce. Ti už se totiž začali bavit mezi sebou.
„Já tebe taky. Co kdyby sis se mnou zatančila? Tento druh tance jsi totiž žádnou z mých dcer nenaučila,“ navrhl Hiashi s úsměvem.
„Mile ráda. A jestli budete chtít, klidně to naučím i vaše dcery. Nebude to problém,“ opáčila Maya a on jí nabídl rámě. Přijala a vydali se na parket.
„Nemusíš je to učit. Myslím si, že by nechtěly. Byl to jen vtip,“ usmál se Hiashi.
„O těchto věcech by se nemělo žertovat. Je vážná věc umět tančit,“ oponovala mu Maya a začali tancovat. Byl to skvělý tanečník.
„V tom s tebou musím souhlasit. Věděla jsi, že můj synovec umí tančit?“ zajímalo Hiashiho.
„Ne,“ vydechla překvapeně a podívala se na Nejiho, kterému to v černé košili s nedopnutou rudou kravatou a černých kalhotách pekelně seklo, a jen tak se o něčem bavil s Kibou a Leem.
„Zkus ho později vyzkoušet. Bude to stát za to. Viděl jsem ho jednou trénovat s Tenten,“ mrkl na ni spiklenecky Hiashi.
„Nikdy jsem neviděla Tenten tancovat.“
„Ani nechtěj. Moc jí to nešlo. Chudák Neji se s ní musel tahat.“
„Vím, jaké to je… jako když jsem učila tátu tančit.“
„On to předtím neuměl?“
„Ne. Ale byla zábava ho učit. A teď už je na slušné úrovni, teda aspoň myslím.“
„Viděl jsem vás tančit. Jste oba skvělí.“
„Díky… moje práce.“
„Vytáhneš pak i Nejiho? Aby se zdokonalil.“
„Proč ne. Musím ho přece vyzkoušet,“ mrkla na něj Maya a oba se zasmáli.
„Tak do toho,“ kývl na ni Hiashi. Píseň totiž právě dohrála.
„Jasně. Zatím nashledanou, lorde Hiashi,“ rozloučila se s ním Maya a vydala se k partičce kluků, která stála u pití.

Obě zamířily do pokoje Hanabi. Hinata byla zvyklá neklepat, a tak hned vešla… ale to neměla dělat. Její mladší sestra se tam vášnivě líbala s jakýmsi mladíkem a oba byli jen ve spodním prádle.
„Hanabi! Víš co říkal otec,“ vyjekla šokovně Hinata, než ji Maya odtáhla z místnosti a zadržovala smích.
„Nakupovat asi půjdeme samy,“ usmála se chlácholivě Maya na kamarádku a vykopala ji z domu. Šly tedy nakupovat.
‚Hanabi vyrostla…‘ pomyslela si Maya a vzpomínala na tu neposlušnou malou zpupnou holku…

Jako první začala Hanabi – rukama, které měla na začátku nad hlavou, prvně hodila napravo, kde byla její sestra, která se narovnala a stoupla si do pozice s rozkročenýma nohama, rukama za zády a sklopenou hlavou. Pak se prohnula v zádech a ukázala na Nejiho. Tomu se jakoby rozjely nohy (skoro do provazu, ale stále dostatečně na zemí, aby nebylo inkriminováno jedno neřečené místo) a ruce si založil na hrudi. Jako poslední ukázala na Mayu, která natáhla nohy před sebe do véčka (jak nejvíc to šlo) a ohnula se a dívala se do země. Pak si sama Hanabi sedla na svá lýtka (z kleku na obou kolenou… znáte to) a ruce si hodila za hlavu. Hudba na okamžik utichla, ale pak se rozjela naplno, oni dali ruce nad hlavu, opsali s nimi oblouk, pak najednou vyskočili na nohy, až stanuli ve stejné pozici – lehce rozkročené nohy, ruce v bok a na tváři uličnický výraz. Ale to jen na okamžik – vzápětí začali metat salta (Hinata), dělat bojové pohyby (Neji), zkusmo baletit a dělat piruetky (Hanabi) a protáčet se na hlavě (Maya).

„Já a Hanabi vás něco naučíme,“ odpověděla Maya a zvedla se.
„Jak já?! Ani mě nehne. Chvilku si odpočinu a podle toho jak jim to půjde, ti pomůžu,“ odsekla Hanabi.
„Jak myslíš,“ pokrčila Maya rameny.

Měla i jiné vzpomínky, ale tyhle byly nejčerstvější. Hanabi byla skvělá tanečnice a malá protivná mrška. Nevěděla, jaká je nyní…