Nevěsty v černém - 1. část

Někdy je vše jinak, než se zdá. Úsměv skrývá slzy, radost skrývá smutek, lež skrývá pravdu. Lidé jsou různí, některé známe, některé míjíme, některé nenávidíme. A právě ta hluboká nenávist se zrodila jednoho letního dne, kdy by každý čekal, že teplé sluneční paprsky vyvolají dobrou náladu. Naopak. Ten den se jedné ženě změnil život a nitku bezstarostného mládí přetrhla drtivá skutečnost. Toho dne, tu noc se zhnusila sama sobě, přestala věřit, přestala doufat a uzavřela se do sebe. Pocit, že už nikdy nebude svobodná zůstal a do dnešních dnů nezmizel...

„To nesmíte! Nechci se vdát za muže, kterého neznám!“ Mladá dívka se postavila na odpor, ale její matka zakročila.
„Huso hloupá! Ničemu nerozumíš! Už odedávna jsou ženy z našeho klanu provdávané za muže, které neznají, protože jejich původ si to žádá. I ty, pokud budeš mít dceru, pošleš ji jednou daleko za mužem, kterého vybere tvůj manžel. Zbytečně se bráníš, tomuhle nejde utéct. Radši se rychle oblékni, jinak rozzuříš otce.“
Starší žena uchopila bílé šaty a podala je uplakané dívce. Ta si je se sebezapřením vzala.
„Splním svůj úkol, ale pamatujte, matko. Dnes jste ztratila dceru. Myslela jsem, že se mě zastanete, ale... Ne, zbytečná slova pro vás.“
Bezradně potřásla hlavou a oblékla se do svatebních šatů.
„Měly by být černé, aby mohly vyjádřit smutek a nenávist tohohle dne.“
„Ještě za to budeš ráda. Je to vznešený a bohatý muž, co by za to daly tvé sestry,“ urovnala jí matka šaty a narovnala se. Na tváři se jí usadil neupřímný úsměv a za vrásčitým čelem se zrodilo jediné přání. Ať už odejde!

Dívka procházela uličkou a oči si za hustým závojem pohlížely na okolní svět s krutou lhostejností. Kráčela kupředu, k místu, kde čekal vysoký muž, mnohem starší než ona. Právě jemu měla říct své ano.
Kdyby mohla, utekla by... daleko, pryč z téhle proklaté vesnice, ale už by to bylo marné. Od teď už jen strach a nenávist ukrytá v každém dni...
Děsila se toho, děsila se každého nového rána, ale ze všeho nejvíc ji děsila dnešní noc. On nebyl z těch, co si dělají servítky. Měla pravdu. Jen co zaklaply dveře u ložnice, popadl ji do náruče a odnesl na postel. Vzduch proťal zoufalý výkřik.
„Ještě ne, prosím, ještě ne!“ bránila se, ale marně.
Tu noc se zhnusila sama sobě a její srdce ztvrdlo. Obrnilo se proti ostatním a skrylo se před zraky ostatních. Už nikdy nikomu nebylo souzeno ho znovu rozehřát a odemknout pro jiné...

O devatenáct let později...

Tmavovlasá dívka vesele pobíhala po zahradě, ale její radovánky přerušil ostrý ženský hlas. „Midori! Pojď sem, musím s tebou mluvit.“ Dívka se otočila a nastavila tvář slunci.
„Už běžím, matko. Já už... jdu,“ protáhla poslední slova a srdce se jí sevřelo neblahým tušením. Něco se mělo stát, ale ona ještě netušila krutou pravdu.
„Měla bys něco vědět, Midori. Je to velmi důležité,“ pohlédla na dívku žena s vyhaslýma očima a lhostejným pohybem ruky ji donutila sednout si.
„Jak jistě víš, dosáhla jsi plnoletosti a to v našem klanu u dívek znamená rozhodující věc pro život. Tak jako mně i tobě vybere tvůj otec manžela. Je to rodová tradice, která nesmí... Uklidni se!“ vykřikla a chytila vzpouzející se dívku.
„Nedonutíte mě! Nechci se vdát za muže, kterého neznám!“ vřískla vyděšeně Midori a matce se vytrhla.
„Počkej...“
Ženě se v mysli mihla vzpomínka. Přesně tuhle stejnou větu tenkrát řekla vlastní matce. Tenkrát, když si oblékala bílé šaty...
„Nejde to jinak! Nesmíš se bránit, bude to ještě horší. Otec tě donutí a já nic nezmůžu. Nebraň se tomu, ani já neměla na výběr,“ uchopila matka dceru za ruce a podívala se jí do zelených očí.
„Co zmůžeme proti rodině...,“ zašeptala. Midori se sesunula k zemi.
„Kam mě chce poslat?“ promluvila klidným hlasem a v očích se jí usadila jistá otupělost.
„Nemám podrobnosti, ale... Ten muž je prý velmi pohledný, o něco málo starší než ty a je vynikající bojovník. Je to prvorozený syn vůdce klanu, a proto mu shánějí manželku. Volba padla na tebe,“ pohladila ji matka po vlasech. Midori sevřela ruku v pěst.
„Kdy?“ vyštěkla jediné slovo.
„Pozítří. Otec nechtěl, abys o tom věděla dříve.“
Abych neutekla, pomyslela si dívka ironicky. Její dobrá nálada vyprchala jako mávnutím kouzelného proutku a v srdci se usadila stejná nenávist proti rodině jako její matce před devatenácti lety. Nebylo však úniku... musela podstoupit oběť, aby podpořila dobré jméno rodiny a spojila dva významné klany.
„On... on o tom ví?“ vypáčila ze sebe další otázku a její matka zavrtěla hlavou.
„Podle dohody by se o sňatku měl dozvědět dnes. Stejně jako ty,“ naposledy jí pročísla dlouhé vlasy.
„Odvahu, dítě, odvahu. Tu budeš potřebovat nejvíc,“ zašeptala a odešla z pokoje. Dívka se ještě víc přitiskla k noze křesla a otupěle hleděla před sebe. Pozítří se bude vdávat... za někoho, koho nikdy neviděla. Oči se jí zalily slzami, a tak rty přitiskla víc k sobě, aby jí neunikl ani jeden vzlyk.
Jako malá si sama sebe představovala jako krásnou nevěstu v bílém s úsměvem na tváři, po boku někoho, kdo by ji miloval... a ona jeho. Jenže takhle se zrodí jen nenávist. Po tváři jí sjela slza, protnula vzduch a dopadla na hustý koberec jako kapka deště do hlubokého oceánu.
Midori potřásla hlavou a položila si ji na kolena. Musím být silná.

„Nenuť ji do toho. Ještě je čas. Neposílej ji tam!“ prosila stárnoucí žena svého muže. Ten ji hrubě chytil za ruku.
„Jsi normální? Dohoda je dohoda, navíc nechápu, proč bych to dělal. Spojení s tak mocným klanem je pro nás záruka bezpečnosti. Vzchop se, proboha,“ zavrčel a zamával vzdalujícímu se vozu, ve kterém seděla plačící dívka.
„Odpusť mi, Midori,“ zašeptala žena a ukryla tvář ve svých dlaních. „Ať nemá stejný osud jako já. Ať je šťastná. To je mé jediné přání,“ modlila se tiše. Na nebi se jako odpověď rozsvítila první hvězda.

„To nemůžeš myslet vážně!“ Překvapený mladík stál před klidným mužem a vypadal vyděšeně. Jeho tvář po dlouhé době vyzařovala nějaké emoce.
„Samozřejmě, že to myslím vážně. Nemluvím jen tak do větru,“ odpověděl muž jako by si povídali o tom, jaké bude počasí.
„Už jednou jsem tě žádal, ať si vybereš. Nakonec jsem se rozhodl vybrat ti ženu sám. Touto dobou by už měla být na cestě sem,“ zahleděl se na hodiny a naprosto ignoroval výraz v jeho tváři.
„Já se nechci ženit!“ Černovlasý muž mladíka konejšivě poplácal po zádech.
„Tady nezáleží na tobě, ale na klanu. Spojení s klanem Morumotto pro nás bude velký přínos. Zvládneš to, jsi přece pravý syn svého otce.“ Mladíkovy rysy ztvrdly.
„Ovšem. Udělám, co žádáš,“ podvolil se, ale cosi v jeho nitru zakřičelo na odpor.

Dřevěný vůz tiše kodrcal po cestě doprovázený září světlušek. Midori se nepřítomně dívala do černočerné tmy a nevnímala starostlivé pohledy svého průvodce.
„Jedete tam jak na pohřeb,“ konstatoval dívčin stav muž a trochu popohnal koně.
„Však to taky bude moje smrt,“ prorokovala Midori a sklonila hlavu. „Vezu si i špatné šaty. Černá by se hodila víc,“ zašeptala.
„Neměla byste být tak smutná, Midori-sama. Je to přece vaše svatba a svatby bývají veselé. Přál bych vám, abyste taky takovou měla.“
Zelené oči se střetly s modrými.
„Má rozhodně veselá nebude. Přesto ti děkuju, Taiki, za tvoje přání. Moc pro mě znamená.“
Znovu se zadívala do tmy. Nechtěla tam, zoufale toužila vrátit se domů, i když věděla, že by ji otec nejspíš zabil.
„Taiki, otoč to, vezmi mě zpátky, vezmi mě kamkoliv. Jen mě nevez tam...“
Muž pohlédl do vyděšených očí. Tak rád by to udělal. Zavézt ji do míst, kde se vdá za jiného, to bylo to poslední po čem prahl. Její rodina by je však našla a rodina ženicha by na sebe zcela jistě nedala čekat.
„To nejde, Midori-sama. Stejně by vás našli a pak by to bylo ještě horší.“
Dívka se bezmocně opřela o rám vozu. „Pořád nechápu, proč mi říkáš -sama...“ Tichý šepot vycházející z jejích vyprahlých úst ho vyděsil. Rychle přivřela oči, aby zahnala deroucí se slzy napovrch.
„Tak tedy... Popožeň koně, ať dorazíme se svítáním. Nechci na sebe dát čekat,“ prohlásila pevným hlasem. Taiki si sklousl ret.
„Midori-sama...“
„Říkala jsem, ať mi tak neříkáš. Já si tuhle úctu nezasloužím.“ Muž vztekle sevřel opratě v dlaních. „Dobře, Midori-san. Ale...“ v mých očích si ji zasloužíš, vykřikl v duchu. Navenek však jen trochu zkrabatil čelo. Cukl trochu opratěmi a koně se dali do klusu.

Záře zapadajícího slunce už dávno zmizela a nahradil ji černý plášť noci. Tma však nedonutila sedícího mladíka na louce k návratu domů. Tiše si odfkl a odhodil kamínek daleko před sebe.
„Pokud tě ovládá vztek, nedrž ho v sobě. To je to nejhorší, co můžeš udělat, Itachi,“ ozval se za ním hluboký hlas. Mladík se ani nenamáhal otočit.
„Co vás sem přivádí, hokage-sama?“ Stárnoucí muž se usmál a usedl vedle něho.
„Noční procházky bývají nejlepší,“ poznamenal lehce. „Dělá ti něco starosti?“ přiklonil se blíž k Itachimu.
„Zbytečně bych vás zatěžoval...“
„Je dobré zajímat se o problémy druhých. Koneckonců mně se svěřit můžeš, i od toho je tady Hokage.“ Mladík si opřel ruku o koleno a sevřel ji v pěst.
„Mám se ženit.“
Sandaime se na něho udiveně zadíval. „Myslel jsem, že je Fugaku rozumný. Říkal jsem mu, aby...“
„Neměl jste se namáhat. Slova do větru.“
„Kdo je to?“
Itachi se hořce usmál. „Nějaká holka z velmi významného klanu. Zaslechl jsem něco o kunoichi a květinách, ale to bylo vše.“ Hokage se rozesmál.
„Neříkej mi, že jsi nepátral. Určitě jsi zjistil nějaké podrobnosti.“
„Jmenuje se Midori.“
Muž se rozpačitě podíval před sebe. „Morumotto Midori?“ Itachi se na něho bleskově otočil.
„Co o ní víte?“ vykřikl do tmy.
„Je z klanu Morumotto, který je velmi starý. Obchodují s bylinami, někteří mají schopnosti ninjů, ale víc podrobností neznám. Dnešní vůdce klanu je prý tyran, k čemuž zjištění, že syna už nikdy mít nebude, moc nepomohlo. Zvláště jeho manželce, Midorině matce.“
„Hokage-sama, myslíte...“
„Nepřemýšlej o tom, Itachi. Jestli se tak rozhodnul tvůj otec, já nemám právo do jeho plánů zasahovat.“ Pochvalně ho poplácal po rameni.
„Zvládneš to. V životě nastanou i horší okamžiky, i když tě to dnes moc neutěší.“ Sandaime se otočil a nechal ho na louce samotného.

„Jsme tu, Midori-san. Tvůj nový domov,“ usmál se Taiki na probouzející se dívku. Vyděšené zelené oči si zvědavě prohlížely velkou bránu se znakem ohně a svěží lesy kolem. Dřevěný vůz vjel do vesnice a zastavil před strážnicí.
„Už mi o všechno začíná připadat jako špatná komedie,“ zamumlala a přiblížila se ke spící stráži.
„Ehm...,“ odkašlala si, ale Tomeo jen víc zachrápal.
„Nech to na mně, Midori-san,“ vyskočil Taiki z vozu a drkl do stráže.
„Útočí! Útočí na nás!“ zařval hystericky Danno a odskočil od stolu. Midori se i přes vážnost situace začala smát.
„To je...“
„Ano, podle příkazů ji máme doprovodit až do čtvrti,“ zamyslel se Tomeo a přikročil k dívce.
„Nechci tam,“ zašeptala směrem ke svému průvodci. Taiki se jen zmučeně usmál.
„Kdybys jen věděla, Midori,“ broukl tiše, ale jeho slova okamžitě odnesl vítr. Ne, tohle ona slyšet neměla.

Vůz tiše projížděl mezi vysokými domy a směřoval ke vzdálenější čtvrti. Oba strážní ho doprovázeli jako doprovod. Midori si je znepokojeně prohlížela.
„Neměl by někdo ve strážnici zůstat? Já doopravdy nepotřebuju...“
„To je v pořádku. Byli jsme o to požádáni, navíc nás vystřídala další směna,“ odpověděl klidně jeden ze strážných.
„Já bych už neutekla. Tady by to ani nešlo...,“ opřela se Midori bezmocně o jedno ze zavazadel a sklopila hlavu. Už ji opustila veškerá naděje. V dálce se začal rýsovat jeden z nejhonosnějších domů, jaký kdy viděla.
„Ne,“ zasténala, když uviděla řadu lidí, nastoupených před vchodem. Uprostřed stál statný muž s neúprosným výrazem ve tváři. Trochu jí připomínal jejího otce. Vedle něho se nalézala štíhlá žena, která se dobrosrdečně usmívala a napomínala malého hocha.
Vůz zastavil před vchodem a Midori se zhluboka nadechla.
„Odvahu, dítě, odvahu,“ prolétla jí v paměti slova její matky.
Vztekle zatnula v pěst pravou ruku a vystoupila. Okamžitě jak to udělala, zalitovala svého činu. Pohlédla do očí vůdci klanu a stěží se ovládla, aby se nezačala třást. Měla pravdu, připomínal jí otce, vůdce klanu Morumotto.
„Vítám tě zde v našem domě, Midori,“ začal úvodní řeč, ale dívka ji poslouchala jen na půl.
„Doufám, že se to tu bude líbit,“ zakončil svůj monolog. Midori mu znovu pohlédla do tváře. Ta nevyjadřovala žádné přání, byl to spíš rozkaz. Neochotně pokývala hlavou.
„Rád bych ti představil svoji ženu Mikoto. Jistě ti ráda se vším pomůže,“ popostrčil usmívající se ženu blíže k dívce. Ta jediná se Midori zamlouvala.
„Ale Fugaku, nemyslíš, že by nejprve...“
„Jistě,“ přikývl muž a pokynul rukou k jednomu ze svých synů.
Jakmile Midori zpozorovala svého budoucího manžela, trochu se zakymácela. Jeho oči byly naprosto bez výrazu, děsila ji jejich prázdnota. Byl nečitelný, ale poznala, že se nerad někomu podřizuje.
„Toto je můj syn Itachi, budoucí vůdce klanu,“ poznamenal pyšně Fugaku.
„Itachi, ty se s Midori možná neznáš, ale věř, že se to určitě brzy změní. Její otec je můj velmi dobrý přítel a spojit naše klany je dávné přání nás obou. Doufám, že s Midori budeš co nejlépe vycházet.“ Černovlasý mladík jen soustředěně přikývl a dál studoval rysy v dívčině tváři.
Na rozdíl od něho byla velmi čitelná. Strach byl rozeznatelný v každém jejím pohybu, přesto v očích uviděl jakýsi odpor. Ty oči mu připomínaly lesy kolem vesnice, stejně tak zelené a hluboké. Když se do nich však znovu podíval, nalezl i velkou nenávist. Chápal ji. I ona byla do tohoto sňatku vnucena násilím a kdyby mohla, nikdy by sem dobrovolně nepřijela.

Midori seděla v zahradě a dívala se do proudící vody v potůčku. V dlaních svírala bílou květinu, jejíž okvětní plátky se chvěly ve větru. Dívka jeden plátek utrhla a pustila ho. Sledovala, jak pomalu padá do vody, jemně se třepetá, až dosedne na hladinu a neposedný proud ho zanese daleko odtud.
„Ani já neměla na výběr!“ Vzpomínala na slova své matky. Ano, věděla, že i ona byla donucena, ale to manželství nedopadlo dobře. Otec byl tyran, v domě vládnoucí pevnou rukou odsuzující každý sebemenší přestupek.
„Co zmůžeme proti rodině...“
„Měla jsem se mu postavit, měla jsem se vzepřít. Kdybych...“ Krátce potřásla hlavou.
„Kdyby jsou chyby. Mnoho věcí by se nestalo, kdyby... Už nemá cenu nad tím přemýšlet.“