Bratr

Stála na mostě a cítila se opuštěná. Pozorovala svůj rozvlněný obličej v neklidné řece a čekala na déšť, až z pramínků vody v řece udělá roztomilá kolečka od dopadajících kapek. Milovala déšť, milovala jeho vůni a jeho pestrou škálu zvuků. Od kapek dopadajících na plechový parapet okna po nepatrný klapot kapiček o její kůži. Vzhlédla k obloze, ale na ní ani jeden mráček. Chvíli stála s hlavou zakloněnou, pak ale znovu nastavila tvář jemnému zurčení řeky. Vzpomínala. Vzpomínala na den, kdy se s ním naposledy viděla. Vybavila si jeho tvář a nešťastně zavrtěla hlavou, do očí se jí neústupně draly slzy. Stál tam, díval se na ní tím jeho chladným pohledem a ona měla pocit, že se na chvilku usmál. Nikomu o tom neřekla, mysleli by si, že je blázen. On se nikdy nesmál. Pravda, on se poslední dva roky nikdy nesmál.

Když dostatečně potlačila příval slz, zvedla hlavu a podívala se na pravý břeh. Rostl tam strom, veliký a mohutný a pod ním stál chlapec. Vypadal tak na sedmnáct let, měl světlé vlasy, modré oči a potutelný úsměv. Díval se na ni. Opřela se lokty o červené dřevěné zábradlí a bradu si položila do dlaní. Zadívala se na něj a ve tváři měla kamenný výraz. Nelíbilo se jí, jak na ni zírá. Nelíbilo, ale z neznámého důvodu jí to těšilo. Stál tam, zády se opíral o strom, jednu nohu měl přes druhou a ruce křížem, hlavu malinko na stranu. Usmíval se. Dívali se na sebe něco přes minutu. Jeho pohled jí naprosto pohltil, na tváři však nedala nic znát, ostatně jako vždy. Během té chvíle mezi nimi něco proběhlo, něco, co se nedá jen tak vysvětlit slovy. Stáli od sebe nejméně pět metrů a dívali se na sebe. Zalil ji příjemný pocit a ona se toho lekla.

Lekla se tak moc, že se napřímila a utekla z mostu. Běžela od toho kluka, běžela, skoro nedýchala a drobné všudypřítomné drápky paniky se jí zachycovaly na šatech, na vlasech, na rukou a na nohách, vlezly jí do hlavy a tam se usadily. Běžela rychleji a nevěděla kam. Chtěla pryč od něj, co nejdál to šlo. Proběhla lesem, větvičky jí škrábaly a sekaly do tváří, zadrhávaly se o oblečení a trhaly ho na kousky, vyběhla na mýtinu a ani si nevšimla, že proběhla mezi šípkovými keři, přeběhla úzký pruh čerstvé trávy a znovu vběhla do lesa, větve tu byly silnější a hustší, skoro jí trhaly tváře, ona si jich ale nevšímala. Nevšímala si ničeho. Najednou zakopla o kámen a po bradě spadla do měkkého listí, chvíli jela dolů z mírného svahu, až bradou narazila na velký kus skály. Rukama se snažila skále ubránit, ale nestihla je předpažit dost rychle. Skončila s hlavou v listí a nataženýma rukama na kusu kamene. Ležela obličejem k zemi a nosem vnímala vlhkost zdejšího listí. Nemohla se pohnout, jen ležela se zavřenýma očima a přála si zemřít. Nebo aspoň usnout. Bolela jí brada a taky ty největší škrábance od větví. Po chvíli se jí do rukou začal vracet cit a tak pomalu zvedla hlavu. Koukala do toho kusu skály a najednou se projevila bolest v temeni. Pomalu položila hlavu zpět a posunula ruce až k zemi. Trochu je pokrčila tak, aby se nedotýkaly skály. Stejně pomalu skrčila nohy pod sebe, takže vypadala jako muslim, který se právě modlí. Skrčila ruce víc a pak ještě víc, až je měla pod krkem. Konečky prstů si opatrně začala prohmatávat bradu. Sykla bolestí, jenže to zabolelo ještě víc. Oči měla neustále zavřené, takže ani když dala ruce do svého zorného pole, nemohla vidět, že jsou rubínově červené. Ležela tam a přála si usnout. Moc si přála, aby neběžela tak daleko, aby se nelekla takové hlouposti, jako byl ten zvláštní pocit. Píchlo jí u srdce. Znovu se vystrašila, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla dát znovu do běhu. Bolest v srdci se začala rozpínat a za chvilku zasáhla i žaludek. Nevydržela to a rychle se vzepřela na rukách, instinktivně natočila hlavu na stranu a začala zvracet. Na moment zapomněla na všechna zranění a z těch dávivých zvuků se jí dělalo čím dál tím víc špatně. Chytla se za břicho a zvracela dál. Po chvíli z ní nevycházelo nic jiného než jen voda a úzkostlivé chrčení. Otočila se a zády se opřela o skálu, hlavu zaklonila k nebi. Zavřela oči a snažila se zhluboka dýchat, ale zraněná brada jí to moc neusnadňovala. Dýchala tedy nosem a byla ráda, že vlhký pach zetlelého listí vyměnila za svěží vůni letních stromů. Nyní vnímala i tu nejmenší ranku a bolístku na svém těle. Ruce, nohy i tváře jí jen hořely, a brada nepřestávala bolet, spíš naopak. Když se jí udělalo trochu lépe, pomalu se zvedla, ale stále se opírala o skálu. Otevřela oči a podívala se na svoje prsty, které už začínaly jemně hnědnout. Utřela si je do kalhot a vydala se na cestu. Šla pomalu po svých stopách. Nejdřív následovala hlubokou brázdu, pak dlouhé pravidelné šrámy v nánosu listí. Došla na mýtinu a pokračovala pořád rovně. Našla akátové křoví a prodrala se jím do lesa. Neustále sledovala stopy, které ovšem v tomto lese nebyly moc patrné. Našla jakoby vyválené místo a až teď si uvědomila, že na svém zběsilém úprku zakopla a spadla. Došla na kraj lesa a chytla se stromu, protože se jí znovu udělalo špatně. Zhluboka se nadechla a sesunula se na zem. Opřela se o strom a prosila o to, aby znovu nemusela zvracet. Pocit nevolnosti rychle odezněl a ona se postavila a vyšla na velké volné prostranství porostlé svěží trávou a sem tam nějakým tím stromem. Pláň prolínala jen řeka a úzká kamenná cesta. V místě, kde se cesta a řeka střetávaly stál červený dřevěný most. Došla až k němu a zadívala se na jeden strom na pravém břehu. On… nebyl tam. Zalil ji pocit úlevy a zděšení zároveň.
Přes most přecházela jakási žena ve žlutých šatech a když ji uviděla, jak má rozedrané tváře do krve, spodní čelist nepřirozeně posunutou, ruce i nohy plné škrábanců, černé vlasy rozježené a plné větviček a šaty na mnoha místech potrhané, vyjekla a rukama si zakryla ústa. Přiběhla k ní a ihned jí jemně vzala pod ramenem a vedla ji k městu, které se skvělo na pravé straně mostu. Po cestě stihla vytáhnout kapesník a opatrně jí setřela z tváří krev. Dívka ani jednou nesykla, nemyslela na to, že ji někdo odvádí pryč, byla zaražená, že tam ten kluk není. I když to vlastně čekala. Nic nechápala a cítila se čím dál víc zmatená. Poslední, co viděla byl malý chlapec, který brečel, ukazoval do jedné z výloh a tahal jakousi ženu, asi svou matku, za cíp zelených šatů. Poté upadla do bezvědomí.

„Řekni mi, kolik je ti let?“ vysoký chlapec seděl pod stromem a na klíně mu seděla malá holčička. Pyšně mu ukázala čtyři prsty. Chlapec se zasmál.
„A kolik je bráškovi?“ holčičku to zarazilo a začala přemýšlet, špičku jazyka vystrčila z koutku úst a ukázala mu všech deset prstů. Chlapec vyčkával. Po chvíli před bratrův obličej strčila celou rozevřenou dlaň. Chlapec vzal jemně její drobnou ručku, zvedl jeden prst a zbytek schoval do pěstičky, přidal její ruku k té první a holčička se zasmála. Chlapec se k ní přidal. Začalo pršet a oba se zarazili. Podívali se na sebe a z jejich pohledů čišela čistá nefalšovaná láska. Zadívali se na déšť, ale holčičku nejvíc zaujala kolečka na řece. Přímo jí zhypnotizovala. Nebe rozčísl blesk a po chvilce se ozval hrom. Holčička se lekla a vyděšeně objala bratra kolem krku, zabořila tvář do jeho ramene a potěšilo ji, když ucítila jeho ruce na svých zádech. Když déšť začal slábnout, chlapec, který zavřel oči hned, jak ho sestra nečekaně objala, je nyní otevřel a viděl, že usnula. Usmál se opatrně si ji položil do klína. Sundal si bundu a přehodil ji přes sestru. Vzal ji do náruče jako nevěstu a zvedl se.

Cítila lehké houpání a zvuk řeky utichal. Pomalu otevřela oči a viděla bratrovu bradu. Trochu naklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje. Všiml si, že je vzhůru a sklonil k ní tvář. Líbil se jí. Byl krásný, jeho dlouhé tmavé vlasy, jeho hluboké černé oči, jeho jemné rty. Nemilovala ho jako dívka chlapce ale jako sestra svého bratra. Zadíval se jí do očí a se zavřenýma očima jí políbil na čelo. Líbilo se jí to. Chlapci zavírají oči, když líbají své dívky. Znovu usnula.
Pršelo. Už byla starší, na spočítání bratrova věku by jí už nestačily ani prsty u nohou. Opírala si hlavu o rám dveří a po tvářích jí stékaly slzy. Matka znovu v ložnici křičela a otec byl někde pryč. Uslyšela i mužský křik. Nebyl to však bolestný nářek. Oba vzdychali a řvali slastí. Další matčino vyjeknutí a ona pevně stiskla opěrku židle, která stála vedle ní. Co by teď dala za bratra, svého milovaného bratra, který by ji vzal do náruče a konejšivě políbil na čelo, pak na nos a na rty. Udělal to jen jednou, když jí bylo dvanáct. Jeho rty se jemně dotkly těch jejích a ona si řekla, že nic nechce mít s žádným jiným klukem. Teď ho potřebovala, ale on byl pryč. Nevěděla kde. Byl prostě pryč.

Pomalu se probírala z bezvědomí a uslyšela ustaraný hlas její macechy. Nechtěla slyšet, co říká. Skrz zavřená víčka viděla slabé naoranžovělé světlo. Nechtěla nic vidět. Chtěla jeho. Jeho tmavé oči, jeho vlasy, které ji vždy lechtaly na tváři, jeho ruce. Chtěla ho tu mít. Po tváři jí skanula slza.
„Ona brečí. Miláčku, co je ti?“ ucítila ruku svojí matky na svém rameni. Otřásla se odporem a ucukla. Lehce otevřela ústa a s velkou námahou pronesla jedno slovo. Matka ho překvapeně zopakovala: „Itachi?“ po tom si dívka již nic nepamatovala.

Vzbudila se ve své posteli a vedle seděl zkroušený otec. Když viděl, že se probrala, usmál se. Nevypadal však vůbec šťastně, na svých služebních cestách příšerně zestárl. Pomalu vyndala jednu ruku, nyní ovázanou v obvazech z pod peřiny a stiskla mu koleno. Podíval se na ní a naklonil se k ní.
„Copak si vyváděla, broučku?“ ráda slyšela jeho hlas. Jen zavrtěla hlavou.
„Já vim. Taky máš dneska špatnej den?“ přikývla a pokusila se usmát, obvazy jí to však nedovolily.
„Ta ženská by ti za žádných okolností nikdy neřekla, co ti je. Víš to, viď?“ znovu přikývla.
„Jo jo… měla si vykloubenou dolní čelist a nesčetný tržný poranění. Běžela si lesem, že jo?“ opět přikývla. Otec taky, políbil jí na čelo a řekl, že musí jít něco vyřídit s matkou. Zavřela oči a usnula.
„Itachi?“ chlapec seděl u svého pracovního stolu, pravou tvář mu osvětlovala lampička a venku byla hluboká noc. Otočil hlavu za hlasem, takže dívka viděla celý jeho obličej.
„Co je?“ dívka se zadívala do země a snažila se nebrečet. Byla moc ráda, že se vrátil, ale od té chvíle byl prostě jiný.
„Pojď sem.“ Natočil se k ní celý. Zavřela dveře a přešla k němu. Posadil si ji na klín. Jednou rukou ji objal kolem pasu a druhou ji pohladil po tváři. Opřela si hlavu o jeho rameno.
„Proč jsi mě opustil, Itachi?“ chlapec ji nepřestával hladit. Zamyslel se.
„Nikdy jsem tě neopustil. Nikdy bych to neudělal. Chceš něco říct?“ dívka zvedla hlavu, bratr se na ní nedíval, hladil ji po vlasech a koukal se do světla lampičky. Přikývla.
„Chtěl jsem tě vzít s sebou. Nechtěl jsem tě tady nechat s tou ženskou, která vyměnila tátu za toho prolhanýho hajzla. A taky…“ podíval se na ní „… nikdy si neodpustím, že jsem udělal takovou chybu. Promiň.“ Políbil ji a tentokrát to nebyl jen sourozenecký důkaz lásky. Líbal jí a ona byla šťastná. Chtěla ho tu mít, chtěla ho přesně takhle. Vzal ji do náruče a položil na postel. Následující dvě hodiny by nevyměnila za nic na světě.

Vzbudila se a ležela v bratrově posteli, přes sebe měla jen tenkou přikrývku. Otočila se a přímo věřila v to, že tam bratr nebude, najde jen prázdné místo a na stole nějaký vzkaz, že si to rozmyslel a podobné věci. Pomalu se otočila a pohlédla do jeho krásné tváře. Usmála se a jemně se k němu přitulila. Jakmile se ho dotkla její holá kůže, malinko otevřel oči, objal ji a znovu usnul. Byla šťastná. Po ničem jiném netoužila, než po tom, že s ním bude takto ležet a bude krásné jarní ráno.

Probudilo ji jemné zachvění. Otevřela oči a viděla, jak si bratr lehá do pohodlnější polohy, oči měl otevřené a broukal si nějakou melodii. Když uviděl, že je vzhůru, usmál se a lehl si čelem k ní. Vzal ji za bradu a políbil ji. Za chvilku cítila jeho ruku na svých zádech a přisunula se k němu blíž. Přestal a jemně ji políbil na ucho. Pak jí něco zašeptal.
„Pojeď se mnou. Nechci tady být, ale tebe tady nenechám. Pojeď, a každý den bude jako tento.“
„Lžeš…“ zašeptala do nočního ticha. Otevřela oči a slzy se jí draly do očí. Zarazila je a zhluboka si povzdechla. Znělo to bolestně a nelítostně zároveň. Sáhla po malém stolním budíku a světelné ručičky ukazovaly za deset minut pět. Zavřela oči a téměř stařecky si protřela kořen nosu konečky prstů. Spustila nohy na zem a pomalu vstala, vzala si župan a sešla do přízemí. Rozsvítila světlo v kuchyni a nepřítomně zírala do místnosti.
Najednou se opřela o zeď, hřbet ruky si přitiskla k čelu a začala vzlykat. Nedostávalo se jí dechu a ta prokletá brada ji začala znovu bolet. Obvazů se už zbavila, bolesti však přetrvávaly. Zakřičela. Znovu. Vyběhla ven, slzy jí stékaly v malých pramíncích po tváři, postavila se na verandu a zaječela ta slova, co jí tak dlouho vězela v krku do nočního ticha. Nikoho to nepřekvapilo.
„Zlatíčko? Máš tady dopis.“ Nenáviděný hlas matky dolehl k jejím uším přesně v devět hodin večer. Odkdy chodí pošta večer? Zmocnilo se jí neblahé tušení a proto rychle seběhla schody. Na matku se ani nepodívala a vytrhla jí, podle jejího očekávání, otevřený dopis z ruky.
„Tys to otevřela?“
„No jistě, vždyť je to adresované mě. Pro tebe je tam jen malý lísteček…“ řekla a všechna její předstíraná mateřská láska se vytratila v tom pohrdavém pohledu. Odešla…
Roztřesenými prsty vyndala z obálky malý přehnutý papír. Polkla a v nervózním očekáváním začala číst.

Nevím, jak začít… mohl bych to tady okecávát v nesčetných frázích a přirovnáních, ale nemám moc času… teď už ne.
Jsem nemocný. Tak moc, že mě už snadno kdokoliv dokáže porazit. I můj šílený posedlý malý bráška… proto mám pro tebe jednu zprávu, která tě zřejmě nijak nerozhodí a možná jsi to už věděla… já nejsem tvůj bratr a nikdy jsem nebyl. Tak trochu jsem si hrál s myšlenkami a vzpomínkami tvých rodičů, abych se u vás mohl na chvíli ukrýt. Už víš, proč jsem pořád mizel a proč ti rodiče neodpovídali na otázky týkající se mé osobnosti, když jsem byl pryč. Prostě jsem vás využil… a tebe obzvlášť. Nechtěj se pomstít, nechtěj mě zabít. Než mě najdeš, už na mě bude dávno vykonána bratrovražda… sice neprávem, ale to je jedno.
Svým způsobem jsem tě měl rád… nemysli na mě, Itachi.

Našli ji až po měsíci, ležela na břehu jedné velké řeky asi dvě stě kilometrů od svého bydliště. Ležela, dívala se na svět mrtvýma prázdnýma očima a trochu se usmívala…