Vzpomínky na Kyru - Bílá lilie 003.

„Kdo tu je?“
„Schovával jsi se?“
„Cože? Kdo jsi?“
„Nevzpomínáš si.“
„Zapomenout tenhle arogantní hlas? Frajer jako já? Nějak si věříš malej Uchiho.“
„A člověk doufal, že jsi se poučil.“
„Spíš ty. Chceš abych ti znova nakopal p***l?“
„To sedí od někoho, kdo radši zdrhnul.“
„Ale stylově. Zatímco ty sis málem zabil vlastní lidi.“
„Ts.“
„Ale copak? Citlivé místečko?“
„Nemám žádná citlivá místa, která by jsi mohl zasáhnout.“
„Wau, kostka ledu.“
„Vadí?“
„Ne, ale zní to cool.“
„Pane bože. Tahle konverzace mi začíná lézt krkem. Vy tři se držte zpátky. Podám si ho sám.“
„Haha. Na Killer Bee nemáš.“

Nad malým ostrovem se najednou zvedlo tisíce chapadel. Stáčely se a kroutily, jako kdyby byla živá. Do toho ještě velká býčí hlava. Oproti tomuto gigantovi se zdála být malá postava v černém plášti s červenými mraky jaksi zanedbatelná. Chapadla namířila na Sasukeho. V jeden okamžik všechna vystřelila. Ovšem těsně před dopadem je zachvátily plameny. Černé plameny, které je sžíraly. Yamato zavrčel a vytáhl své meče. Sasuke naproti tomu tasil katanu, po jejímž ostří se plazily blesky. Oba dva se vymrštili po tom druhém. Střetli se ve vzduchu, kde jejich ostří zaskřípěla.

„Ani jeden nevyhraje.“
„Cože?“
„Ani jeden z nich nemůže vyhrát.“
„Proč?“
„Jsou zaklesnutí do sebe. Ten, který povolí, prohraje. Takže oba dva budou držet. Vyčerpá je to. Vyhraje ten třetí anebo žádný. Jediná možnost je povolit a ustoupit.“
„A prohrát?“
„K čemu by ti byla výhra? Je to jako Pyrrhovo vítězství. Navíc není ustoupení vlastně výhrou?“
„Co bych, ale získal takovým vítězstvím?“
„Respekt protivníka a možnost znovu zvážit, zda střet byl opravdu to nejnutnější řešení.“
„A pokud mě protivník zabije?“
„Nezabije. Vyvede ho to z míry. Navíc pokud se dva lidé střetnout takto, tak to znamená, že již využili variant, které byly pro ně výhodnější.“
„Ty by ses vzdala.“
„Hned na začátku. Dřív než by přišla krev.“
„Krev?“
„Ano krev.“

Dřív než přijde krev. Tohle jsi mi nikdy pořádně nevysvětlila. I když, ono co jsi mi kdy vysvětlila? Pravděpodobně nic. Tohle je stejná scéna, jakou jsem tehdy viděli. Mám se vzdát? Ale proč? Mám snad vyhrát ne? Musím ho ulovit? Ale? Vážně ho musím ulovit? Má to něco společného s mou pomstou? Ne, nemá. Tak proč tu jsem? Taka, Akatsuki… Proč jsme se k nim přidali? Protože to řekl Madara. Proč jsem ho, ale poslechl? Co podstatného pro mě udělal? Řekl svou pravdu. Svou. Jinak nic. Tenhle boj je pro mě nevýznamný. Nemá smysl se kvůli němu vzdávat života.

Sasuke povolil sevření. Cítil jak padá dolů. Viděl udivený pohled svého soupeře. Slyšel poplašený hlas Karin. Katana mu vypadla z ruku. Na okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, tak už nebyly krvavé. Ale temné. Temně černé. A bylo v nich pochopení. Pochopil co znamenalo se teď vzdát. Pochopil logiku, kterou mu tehdy Kyra naznačila. Znovu zavřel oči a usmál se. Tahle krev je zbytečná.

Tsunade stála. Stála na výběžku skály, který označoval její vlastní nos. Sousoší Hokage, které přežilo explozi. Nedívala se dolů pod sebe. Protože to kvůli tomu utekla sem nahoru. Sem nahoru, aby se na to nemusela koukat. Aby nemusela cítit kovový pach krve. Aby neslyšela nářky příbuzných, jenž nalézali své blízké mrtvolně bledé bez života. Aby zapomněla, jak moc je tady zbytečná.

Umírají? Ale proč? Co oni měli společného s Narutem a Akatsuki? Proč byli zatáhnuti do tohoto boje, který se jich netýká? Obyčejní lidé, ani ne shinobi. A co tady vlastně dělám já. Co mám společného s touhle vesnicí. To co mě sem přivedlo byl ten kluk a Jiraiya. Ale Jiraiya je mrtví. A Naruto? Kdo ví? Proč tu stojím právě teď? Nechci tu být. A přesto tu jsem. Jak jen mám slabou vůli. Nalhávám si, že jsem tu potřebná, že tu musím zůstat. Ale je to lež. Tichá lež, které tak věřím.