manga_preview
Boruto TBV 07

Arigatou 34-35 - SPECIÁL "Co skrývá les" "Narutův velký návrat"

Co skrývá les:

Naruto ve Fyiuru často docházel k Minorově hrobu. Stále si dával za vinu, že tenkrát v Luyi nic neudělal, jen se díval, jak Fuuzaki zabíjí Tajineho.
Kdyby tu byla Hinata, uklidňovala by mě, říkala by mi, že to není moje chyba…“ přemítal Naruto, skláněje se při tom nad mramorovým náhrobním kamenem.
Vlastně na Hinatu poslední dobou myslíval často. Nedokázal přesně popsat proč, možná jen proto, že v posledních dnech neměl moc co dělat, snad až na příležitostnou výpomoc měšťanů s nošením dříví, či jinými pracemi, možná za to mohlo něco jiného…
…a třeba by měla pravdu,“ přemýšlel dál, „třeba to vážně nebyla moje chyba. Třeba sem nemohl nic udělat… Hloupost! Mohl jsem přece něco udělat! Mohl jsem Fuuzakiho včas zastavit! …nebo, možná…“ vnitřní boj v Narutovi vládl už od chvíle, kdy se dozvěděl pravdu o Minorovi a Tajinovi.
Volných chvil měl ve Fyiuru nadbytek, o to pro něj onen vnitřní boj byl nesnesitelnější, když jej zažíval znovu a znovu. Sem tam se jej pokoušel zapudit, když měli volno i ostatní děti ve městě. To s nimi hrál na honěnou, na schovávanou, nebo jinou dětskou hru, to se však nestávalo moc často.
Práce také ubývalo, proto za osm, devět dní nebylo takřka nic, s čím by Naruto mohl pomoci. Pár dní před odjezdem zpět do kapitálu Země Kopců se proto Naruto rozhodl, že pro měšťany odklidí onu karavanu, která měla před pár týdny vyrazit se zásobami do Luyi. Při této práci se však vnitřní boj v Narutovi neutišil, ba naopak se o dost zhoršil při pomyšlení, že právě odklízí něco, co Minorovu bratrovi a vlastně i samotnému Minorovi mělo zachránit životy.
„Naruto-kun,“ ozval se za Narutem známý hlas.
Ninja se otočil.
„Ranizu!“ volal radostně měšťana, „v kolik hodin vyrážíme?“
Ranizu, starý farmář ze severní části města se mile pousmál.
„Nedočkavý jako vždy, co, Naruto-kun? Neboj, vyrážíme od teď už za dvě hodiny.“
„Super!“ zaradoval se Naruto, když Ranizu odcházel připravit koně a vůz na cestu.
Konečně se dostanu zpět k Tajinemu, ke svým přátelům, k Hinatě…“ při poslední zmínce se ninja trochu začervenal.
Pak sklonil hlavu zpět ke hrobu.
„Nebudu muset lhát lidem, co mi zachránili život. Budu moct být zase ninja…“ hlesl potichu, tak, aby ho nikdo neslyšel.
Něco přes hodinu se Naruto jen tak poflakoval po městě, děti byli zrovna ve škole a nikdo také nepotřeboval s ničím pomoct. Čtyřicet minut před odjezdem se však kolem Naruta objevil hlouček lidí, přejících mu šťastnou cestu. Nebyli to jen ti, kterým Naruto s něčím v posledních dnech pomohl, přání šťastné cesty mu dával doslova každý ve městě (snad kromě učitelů a žáků jediné již zmíněné školy).
„Šťastnou cestu, Naruto!“
„Měj se heky, Naruto!“
„Pozdravuj své přátelé, Naruto!“
„A někdy se k nám zase vrať, Naruto!“
A tak Naruto opustil Fyiur a měl před sebou dlouhou třídenní cestu zpět do hlavního města.

A vzápětí se Naruto také přesvědčil, že Namika měla pravdu. Cesta do srdce Země Kopců vedla nejprve jen po hlavní cestě, po pár hodinách však Ranizu z této cesty sjel a téměř celou dobu pak jeli už jen po téměř neviditelných klikatých cestičkách, vedoucích jak lesem, tak i pustinou. Země Kopců navíc při cestě dostála svému jménu, poněvadž museli Ranizovi koně složitými cestami objíždět mohutné kopce, nebo, když byly menší, je prostě přejet.
O dva dny později se však krajina začala měnit: obrovité kopce vystřídala nížina, na které se po dalších několika hodinách objevily i hustě porostlé lesy. Čím byly dál, tím se Narutovi víc zdálo, že les, kolem kterého právě projíždějí je ten, ve kterém před misí v Drasu sbírali s babčou Niko a Nomukem houby.
A třeba se to Narutovi jen zdálo, ale v hustém listoví tak patnáct metrů od cesty ninja znovu uviděl ty žluté oči, ty samé žluté oči které viděl už tenkrát, když ho babča Niko v lese přetáhla kabelkou.
Tentokrát byl však odhodlán zjistit, co jsou zač.
„Zastav na chvíli, Ranizu,“ rozkázal.
„Příroda volá, Naruto-kun? Víš… počkej! Kam běžíš?“ volal starý farmář, když Naruto bez dalšího slova seskočil z vozu a rozeběhl se k lesu.
Žluté oči na ninju dál civěly, když se však Naruto začal přibližovat, zavřeli se a zmizely.
Nakonec však byl překvapen jak Naruto, tak ten, koho právě objevil.
Veliký, šedý vlk hleděl na Naruta, jak se k němu přibližuje, když se však otočil k útěku, hned za ním stál další Naruto. Než doběhl ten skutečný, vlk a stínový klon si navzájem hleděli do očí a ani jeden nemohli uvěřit tomu, čeho byly právě svědky.
Vlk? Tady žijí vlci? A ke všemu takhle velcí? Proč se o tomhle proboha feudální pán nezmínil?
Jak se ten kluk tak rychle dostal za mě?
V tu chvíli doběhl na místo i skutečný Naruto, načež se klon rozplynul.
Aha… takže stínový klon, co? Mohlo mě to napadnout.
Naruto chvíli jen tak sledoval nehybného vlka, přemýšleje, co by měl udělat. Zabít ho? Nechat to být? Chytit ho? Nevěděl.
Nakonec se vlk pomalu otočil čelem k Narutovi. Ninja v rukou složil potřebné pečetě, připraven kdykoli použít nějakou techniku, bude-li to třeba.
Vlk však jen od Naruta odskočil a odběhl pryč.
Ten kluk je chytrý,“ pomyslel si Hatarou, jak od Naruta rychle odbíhal.
Málem mě odhalil. Tak či tak, musím dnes Nomukemu říct, že Naruto žije a vrací se zpět do hlavního města.

A nikdo, dokonce ani vlci mezitím nevěděl, že v tomtéž lese, jen pár kilometrů od nich, z malé jeskyně vychází vysoká postava s mrtvolně bledou tváří, dlouhými černými vlasy, s malými, rudými křídly na zádech a s malou, stejně krvavě červenou kosou ve vyzáblé ruce.
Přišel pomalými kroky několik metrů před vchod jeskyně, složil jednou rukou pečeť a cosi zašeptal do větru, načež se před ním objevily čtyři další postavy. Nikdo z nových nebyl vidět úplně; všichni používali techniku Astrální projekce, takže jim šly vidět jen oči.
„Měsíc znovu minul,“ ozval se slizký hlas muže, jenž stál před jeskyní.
„Podělme se znovu o naše výsledky.“
„Hebimaru-dono,“ ozval se další, hluboký hlas, zřejmě Rhonokiho, „nemůže to počkat ještě pár hodin?“
Hebimaru se na Rhonokiho dlouze podíval. S odpovědí si dal na čas, nakonec se však zeptal: „A na co bychom měli ještě čekat, Rhonoki-dono?“
„Jsme teď s Rhonokim na území nepřítele, poblíž jednoho z největších měst,“ ozvala se odpověď od Midoriho, stojícího hned vedle.
„Jakého města? Co tam děláte?“ ptal se dál Hebimaru, „nemáte přeci žádnou misi.“
„Jsme u Yusimu a co tam děláme je naše věc, Hebimaru-dono,“ ozvala se znovu odpověď, tentokrát opět od Rhonokiho.
„Nerad vám, pánové skáču do řeči, ale upřímně bych také rád schůzi odložil,“ ozval se člen, který byl nejspíš tím, o kterém se předtím zmiňovali cikáni jako o tom, o kterém zatím nic neví.
„Taky jsi u nepřítelova města?“ okřikl ho ironicky Hebimaru.
„To ne,“ řekl klidným, chladným hlasem neznámý člen, podle hlasu určitě muž, „ale jsem právě ve skrýši Akatsuki. Nemohu takhle zůstat dlouho, aniž by mě objevili.“
„A já jsem právě na hradě feudálního pána,“ ozvala se neznámá žena.
Hebimaru se zamračil.
„Dobrá,“ souhlasil nakonec, „dnešní schůzi odložíme.“
Midori i Rhonoki se uklonili, složili v rukou oba stejné pečetě a zmizeli.
Hebimaru se mezitím otočil a svým pomalým krokem se vrátil do temnoty malé jeskyně za ním. Na malém, lesem obrostlém palouku teď zbyli už jen neznámý muž a žena.
„Už jsem říkal, proč nemohu mluvit dlouho,“ řekl muž, „ale mám něco, co by tě mělo zajímat.“
„Co je to?“ zeptala se se zájmem žena.
„Akatsuki v poslední době tebe a Itachiho často rozebírají. Ví všechno.“
„To mě nepřekvapuje,“ odvětila žena, „Itachimu muselo všechno dojít hned jak Rhonoki nechal jít Sasoriho.“
Na tuhle odpověď muž jen zavřel oči, zřejmě se pousmál, leč to žena kvůli astrální projekci nemohla vidět.
„Měli bychom si dávat pozor. Všichni,“ řekl muž ještě nakonec, než zmizel taky.
Konec třicáté čtvrté části.

Narutův velký návrat:

Hinata, Kiba a Neji s Kankurem, kteří se mezitím už probrali z bezvědomí, se zrovna vraceli z nemocnice, kde navštívili Shina. Podle doktorů byl ninja naštěstí už mimo ohrožení života, pád z výšky ho však na lůžko upoutal minimálně na další týden.
Všichni až na Hinatu odešli hned do svých pokojů, kunoichi však zamířila na procházku ven. Potřebovala si pročistit hlavu, k čemuž v posledních dnech moc příležitostí nebylo. Tajine-sama jim dal pro dnešek den volna a jejich svěřence svěřil do rukou Stínových shinobi. A Hinata stejně často mívala pocit, že je feudální pán mnohem klidnější, když Nomukeho, Sakuru, Niko a ostatní hlídali právě Stínoví shinobi. Možná za to mohla „měkkost“ ninjů z Konohy a Písečné při misi v Luyi, možná neúspěch na poslední misi, nebo je třeba neměl rád hned od začátku. To Hinata nevěděla a popravdě řečeno, teď už jí to bylo jedno.
Po Temarině smrti morálka ninjů dost upadla. Každý si to dával za vinu a každý si myslel, že její ztrátu nese nejhůř; Hinata Midoriho porazila. Proč se nevzchopila dřív? Neji byl ze všech přítomných asi nejsilnější, i přes to byl však vyřazen jako první, navíc jeho boj netrval ani minutu, vlastně sotva pár sekund. Jak mohl být tak neopatrný? Shino měl podobný pocit. Slyšel Hinatino varování, nevrátil se však zpět do kanceláře, nýbrž zůstal venku na římse a tak skončil i jeho boj. Žila by Temari, kdyby se dřív otočil a pokusil se dostat zpátky? Za to Kiba měl horší výčitky než ostatní. On vůbec nebojoval. Jediný vyvázl se zdravou kůží, bez jediného škrábnutí a věděl, že jeho přátelé potřebovali pomoct a on jim přese všechnu svou snahu pomoct nemohl.
Jestli to však někdo z nich skutečně nesl nejhůř, mnohem hůř než ostatní, byl to Kankurou. A ani nepotřeboval žádné speciální zdůvodnění, prostě to byla jeho sestra. A teď už je pryč. Ninja si často říkával, co asi „řekne Gaara, až se to dozví?“
Přes to, že dnes měli volno, si Hinata nemyslela, že by dnešní den měl být něčím zvláštní. Názor však změnila hned po tom, co se mělo za chvíli stát. A co se díky tomu mělo stát v následujících dnech…
Začalo to tím, že kunoichi uslyšela kroky. Byla sama v lese, proto se za těmi kroky rychle otočila. A v tom okamžiku jí srdce poskočilo. Nemohla tomu ani uvěřit a nepamatovala si, kdy naposledy byla takhle šťastná.
„Na… Naru… Naruto-kun!“ vykoktala ze sebe a rozeběhla se proti ninjovi, aby ho objala.
Naruto, který to celé cítil podobně, ne-li stejně, ji také objal.
„Co… co se stalo? Kde jsi byl? Měli jsme o tebe hrozný strach…“ dostala ze sebe Hinata po chvíli.
„Promiň, Hinato. Nemohl jsem vám dát vědět. Všechno ti řeknu, až budeme na hradě. Je toho hodně.“
Hinata, které už tekly slzy štěstím, že Naruto žije, jen kývla hlavou.
„…Jsou…“
Hinata se při Barytově tónu vrátila do reality.
„…Jsou všichni v pořádku?“
Les zaplavila vlna ticha. Hinata nevěděla, jak by mu to měla říct.
„Hi… Hinato?“ zeptal se znovu Naruto. Při jejím mlčení si už začínal domýšlet, že odpověď na jeho otázku je ne.
„Shino je ještě v nemocnici a…“
„…a?“

„Chápu,“ řekl Naruto potichu, jak se oba skláněli nad mramorovým kamenem s nápisem „Temari“ a letopočtem jejího narození a smrti.
Po další chvíli ticha promluvil opět Naruto: „Víš, Hinato… v těch posledních několika dnech jsem dost přemýšlel. Nenapadlo tě někdy, že Tajine… že to není dobrý člověk? Že Země Kopců jsou ti, proti kterým bychom měli bojovat?“
„O čem to mluvíš, Naruto?“ zeptala se Hinata polekaně, vlastně ale chápala, o čem mluví…
Jeho Kekkei Genkai mělo čer… červenou barvu a… …mělo černé vzory. Byl to… byl to Sharingan…“ objevila se jí v mysli vzpomínka na Midoriho slova.
Lže nám vážně feudální pán?“ ptala se sama sebe.
„Hinato…“ začal znovu Naruto, „chci ti něco říct o misi v Luyi…“

Naruto Hinatě řekl vše, co se dozvěděl ve Fyiuru. Jako odpověď na to mu Hinata vylíčila události posledních dní v hlavním městě. Reakci feudálního pána na Temarinu smrt i Midoriho slova o Tajineho synovi, než ji varoval před Rhonokiho příchodem. Když Hinata skončila, došli už oba ninjové do jejího pokoje.
„Určitě jsi unavený, Naruto-ku… Naruto,“ změnila Hinata téma, když blonďatého ninju zvala dál.
„Cesta byla náročná, ale odpočinu si pak,“ řekl Naruto s kamenným výrazem ve tváři.
„Víš… nemyslím si, že je správné Tajinemu pomáhat. Teď už ne,“ dodal.
„Souhlasím, ale je to naše mise…“ odporovala Hinata, Naruto ji však skočil do řeči: „Čert vem tuhle misi! I všechno kolem ní!“ vykřikl.
A jako aby tomu příroda chtěla, venku se na důraz jeho slov mohutně zahřmělo. Ze vteřiny na vteřinu se obloha venku zatáhla a přítmí pokoje se začínající bouří venku Hinatu až polekala.
„Zemřelo už dost lidí pro Tajineho ambice! A já mu nehodlám dál pomáhat! Proč jsme vlastně tady? Abychom pomohli udržet zemi feudálnímu pánovi v rukou, protože na to on sám nestačí? Když nedokáže vládnout, ať to přenechá jiným!!“
Při těch slovech Naruto vypadal jako rozený vůdce a Hinata na něj teď hleděla, jako zatím ještě nikdy. V jejím pohledu se teď láska mísila s obdivem a uznáním.
Bouře venku zatím nabrala monstrózních rozměrů a hromy i blesky se za oknem objevovaly a opět mizely často, jako zatím žádná bouře v Zemi Kopců.
Jestli ten kluk zradí feudálního pána, nakonec nám tím ještě pomůže,“ pomyslela si ženská postava v černém plášti, slídící za dveřmi. Pekelně se pousmála, „a vítězství je nadosah víc, než kdy dřív,“ načež zmizela.
A právě včas, aby ji nezahlédli tři lidi, právě vycházející ze svých pokojů.
„Nezdálo se vám, že,“ začal Kiba, „slyšíte Naruta?“ dokončil větu Neji.
Všichni tři (ještě s Kankurem) vešli do Hinatina pokoje.
„Naruto?“ podivili se.
Naruto se jen usmál a přešel k nim.
„Co… co se stalo?“ koktal zmateně Kiba.
„Kde jsi byl?“
Naruto jim znovu převyprávěl svůj příběh. Všichni tři ninjové s překvapením poslouchali. Když Naruto skončil, přešel k posteli, aby si sedl.
Jako první promluvil Kiba: „Všichni jsme tenkrát v Luyi cítili, že zabít Tenjiho bylo špatné. Ale nic jsem neudělal. Nemohl jsem nijak pomoct jemu, ani jsem potom neměl jak pomoct Temari…
„Vzbouříme se,“ řekl.
Všichni, dokonce i Naruto se na něj překvapeně podívali. Mysleli na to samé, ale nikoho nenapadlo, že to řekne takhle otevřeně.
Po chvíli Naruto rozhodně kývnul hlavou. Po něm kývla i Hinata, Kankurou a nakonec Neji.
„Počkáme, až se Shino uzdraví, potom…“ začal Neji, někdo další mu však skočil do řeči: „Vzbouříme se?“ opakoval ten hlas.
Všichni se otočili ke stále otevřeným dveřím, co však spatřili, nikdo z nich nečekal. Stál tam někdo, koho všichni znali, ale nebyl to Fuuzaki, ani nikdo ze Stínových shinobi, nebyl to Gonruo, ani Izumi, a dokonce to nebyl ani Tajine, feudální pán.
Konec třicáté páté části.

4.944445
Průměr: 4.9 (36 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, So, 2011-12-10 21:27 | Ninja už: 4682 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Propána já bych se měla učit, ale nemůžu se od toho odtrhnout!

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele mišule
Vložil mišule, So, 2010-05-22 21:11 | Ninja už: 5501 dní, Příspěvků: 1732 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

úžasný Smiling

Obrázek uživatele Narutofilka7
Vložil Narutofilka7, Čt, 2009-10-08 20:00 | Ninja už: 5298 dní, Příspěvků: 545 | Autor je: Prostý občan

Masooo xD

Jsem fanda:

Obrázek uživatele Uzumaki Mibisu
Vložil Uzumaki Mibisu, Čt, 2009-07-09 20:04 | Ninja už: 5437 dní, Příspěvků: 487 | Autor je: Prostý občan

užáááááááásný díl.

Obrázek uživatele Neas
Vložil Neas, Po, 2009-06-29 11:05 | Ninja už: 5646 dní, Příspěvků: 724 | Autor je: Prostý občan

Hotovo, dopsáno xD ...a dokonce za míň jak 14 dní xD

Obrázek uživatele Vllk
Vložil Vllk, Út, 2009-06-23 19:56 | Ninja už: 5507 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Prostý občan

mádhera Smiling no už abys psal Smiling

92% teenagerů poslouchá hiphop. Pokud patříš mezi zbývajících 8%, přidej si tohle do podpisu.

Obrázek uživatele MegaSpant
Vložil MegaSpant, Út, 2009-06-23 19:44 | Ninja už: 5418 dní, Příspěvků: 21 | Autor je: Prostý občan

xDDDD....úúúúúúžasnýýýýýýýýý....pls-co nejrychleji to pujde novy díl..xDD

Obrázek uživatele safi7
Vložil safi7, Út, 2009-06-23 19:03 | Ninja už: 5716 dní, Příspěvků: 7 | Autor je: Prostý občan

super díl jako obvykle Smiling už se těším na další Smiling bohužel si budu muset počkat nějak 14 dní Sad