Za hranicí našeho vidění 02: Příčina všech problémů!

Nastalo ráno. Slastně jsem se protáhl, ale jednu paži jsem nemohl zvednout. Pohlédl jsem na ni. Hned mi bylo všechno jasné. Moji paži použila moje milá jako polštář. Usmál jsem se a pohladil jsem ji po dlouhých, jemných vlasech. Sladce spala, při mém dotyku se lehce pousmála, ale oči neotevřela. Proč by měla vstávat, bylo teprve sedm. Co nejopatrněji, abych ji neprobudil, jsem vyprostil svou ruku zpod její hlavy , přetočil jsem se na bok a dál jsem odpočíval. Slunce mi však nedalo spát. Opatrně jsem se posadil a sesbíral jsem své oblečení rozházené po pokoji.
„To musela být divočina,‘‘ znalecky jsem posoudil, když jsem objevil tričko na lustru. Pokračoval jsem do koupelny, přitom jsem se oblékal. Pokus udělat ze sebe člověka se nezdařil. Zamířil jsem raději do kuchyně, něco zakousnout. Lednice zela prázdnotou.
„Kruci,‘‘ poškrábal jsem na hlavě. Nebyl to pěkný pohled. Se špatným pocitem hostitele jsem se odebral zpátky do ložnice. Nejkrásnější pohled byl na mého malého andílka, jak mi hajá v postýlce. Opatrně jsem k ní přilehl. Dál spokojeně dřímala, ale tentokrát si polštář udělala z mé hrudi. Byla lehoučká jako pírko, takže mi to byl o jedno. Znovu jsem se vrátil do světa snů, kde na mě čekala nádherná vzpomínka na včerejší noc. Něco mě zašimralo na krku. Vztekle jsem pohodil hlavou, ovšem na tu špatnou stranu, kde se nacházela ta osůbka, co mi ono šimrání způsobila. Lechtání přestalo. Nahradil je jemný dotyk na mých rtech. Jen krátký, ale přesto nádherný.
Pozvedl jsem hlavu, abych její rty cítil znovu, ale přiložila mi dva prsty na ústa a zatlačila mě zpět do postele. Poslušně jsem si lehl a čekal jsem, co bude dál.Čelo si opřela o moje a zahalila mě svými vlasy. Pramínek jsem si dal k nosu a nasál jsem tu nádhernou vůni. Voněla po třešních.
„Nechceš vstávat,?‘ ozvalo se kousek ode mě. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou a přitáhl jsem ji k sobě.
„Opravdu bychom už měli vstát,‘‘ zvedla se a pohlédla na mě. I když se mi moc nechtělo, zvedl jsem se a počkal jsem, až se obleče. Byl na ni krásný pohled, když si všimla, jak na ni zaujatě hledím, hodila po mně nejbližší polštář.
„Tak dobře,‘‘ řekl jsem. Hodil jsem po ní nějaký kus oblečení. Převlékla se provokativně přede mnou, čímž mě donutila držet se na uzdě. Když však konečně byla hotová, mohli jsme vyrazit, jelikož moje ledničky hlásila bankrot.
„Pořád mi nevěříš, myslíš si, že si to udělala sama. Ona byla snad ta nejšťastnější dívka na světě,‘‘ obrátil jsem se s naléhavostí v hlase k Narutovi, když jsem dokončil svoje povídaní. Naruto se však tvářil pořád stejně. Jako by to na jeho přesvědčení nic nezměnilo, ale bylo na něm alespoň poznat, že ho moje vyprávění zajímá.
„Já vím, Sasuke, ale tohle je přeci jen málo,‘‘ odpověděl mi, čímž mě donutil se rozpovídat znovu. Jak už jsme zjistil nemělo cenu vyprávět mu všechny naše společné chvilky. Raději jsem přešel hned k tomu dni, kdy jsem ji našel. Ten den vypadal jako stvořený pro společnou chvíli, ale skončilo to trochu jinak, než jsem naplánoval.
„Možná bychom mohli večer někam jít,‘‘ nabídl jsem jí. Při pomyšlení, co bychom mohli, dělat, jsem se musel červenat. Všimla si toho a ten zamilovaný pohled mi opětovala. Byl to krásný pocit, mít někoho, bez koho bych nemohl žít. Pokračovali jsme dál ulicí až k domu, od kterého se linula nádherná vůně ramenu. A jako obvykle měla závislého návštěvníka. Když jsme se přiblížili, povšimnul nás a otočil hlavu od své, teď už poloprázdné misky. Po těch letech, co se výhradně živil jen nudlemi, pochopil, že hůlky jsou k tomu, aby se nudle neválely v okruhu deseti metrů. Ovšem stále bych schopný do sebe vyklopit tak deset misek.
Zamávali jsme na něj a přisedli jsme si k němu ruku v ruce. Chvíli jsme museli počkat, jelikož měl Naruto plnou pusu, teprve pak se rozpovídal.
„Co vy tu tak brzy?‘‘ zeptal se nás a odložil misku za ostatními, tentokrát vedle něj spočíval neuvěřitelný počet prázdných misek. No když byla Hinata na misi, potřeboval něco co ho zahraje stejně.
„To si snad nemůžeme spolu vyjít?!‘‘ odsekl jsem. Nemohl jsem si však nevšimnou těch drobných škrábanců na jeho tváři. Že by byla Hinata tak divoká.
„A co ty jsi dělal,‘‘ poukázal jsem na jeho škrábance. Blonďák sklopil hlavu a usmál se, tím se moje teorie potvrdila. Stejně jako já i Sakura myslela na to samé.
„No víš, když denně podlízáš trním, tak je to snad jasné,‘‘ řekl, protože i on začal myslet na to samé, na co my dva. Dokonce začal i rudnout, což neuniklo mě. Musel jsem se mu smát. Chvilkami to vypadalo jako, kdyby si s Hinatou vyměnili chování. Hinata už začala mít té zatracené gravitace plné zuby. Takže si to před pádem, vždycky rozmyslela a raději zůstala stát.
„A proč?‘‘ zeptala se tentokrát Sakura, protože měla vždycky ráda, když se Naruto začal stydět.
„No v sídle Hyuuga klanu, někdo v jeden den vysázel trnité keře,‘‘odpověděl, čímž mě i Sakuru nebránil nesmát se. Nakonec se začal smát i Naruto. Dál jsme tam seděli a probírali jsme hustotu trnitých keřů, než se Naruto odhodlal vrátit se zpět ke svým papírům nahoře v budově.

„Tak kam půjdeme my?‘‘ zeptal jsem se ji a když jsem jen viděl jak se červená, byla hned jasná odpověď. Cesta bude mířit do mého bytu, jelikož ona měla menší postel než já. Nejdřív se však rozhodla převléknout se, takže jsem
domů dorazil sám. Když jsem však otevřel dveře, vysypala se na mě hromada nepořádku. Teď jsem děkoval bohu, že nešla se mnou. Pustil jsem se tedy do uklízení.

Po dvou hodinách jsem seděl v křesle a pozoroval jsem déšť bubnující na okenice. Už jsem čekal dlouho, začal jsem být netrpělivý a tak jsem si oblékl bundu a raději jsem se vypravil za ní. Déšť byl protivný, než jsem došel k jejímu domu byl jsem promočený. Udivilo mě, že má zhasnuto, měla by být doma. Zkusil jsem otevřít dveře, překvapivě bylo odemčeno, to znamenalo, že musí být doma. Vešel jsem dovnitř, v pokoji byla tma. Poslepu jsem našmátral vypínač a rožnul jsem. Teď bych raději vrátil čas zpět, to co odhalilo světlo mi sevřelo dech. Pár minut jsem nedýchal, hleděl na to před sebou s otevřenou pusou a strachem v očích. Začal jsem zrychleně dýchat, klesl jsem na kolena a stále jsem hleděl na to před sebou. Nemohl jsem se na to dívat, vyběhl jsem ven. Utíkal jsem daleko ani jsem nevěděl kam, nohy mě nesly sami. Nesly mě daleko od toho místa. Pomalu docházeli síly, nesunul jsem se k zemi. Nemohl jsem dál běžet, natož žít. Stále jsem to před sebou viděl. Spoustu krve, ji celou od krve. Mrtvou. Ze vzteku jsem kamen hodil do okna opuštěného domu. Sklo se rozletělo do všech stran. Hleděl jsem na střepy skla přede mnou. Jak jsem tak na ně hleděl, uviděl jsem v nich vysvobození. Sebral jsem jeden ze země a přiložil k dlani, pak už jen tma…

„Jak jsem říkal, neměla k tomu důvod,‘‘ řekl jsem potichu, protože jsem se celou tu dobu snažil zadržel slzy. Naruto na mě soucitně hleděl i na něj to docela zapůsobilo. Ovšem tohle mi ji nevrátí. Proč mě nenechali jít z ní? Proč mám žít, když nemám kus sebe? Neznal jsem odpověď, ale on ano. Protože on mě tam nešel zachránil. Zachránil? Ne! Jen všechno zkazil.
„Možná máš pravdu,‘‘ řekl potichu. Pozvedl jsem hlavu. Přece jen něco pro mě udělají.
Naruto se postavil, chystal jsem odejít, ale taky chtěl ještě něco říct. Nejspíš hledal ta správná slova.
„Otevřu ten případ, třeba najdeme něco jiného,‘‘ dodal a vydal se zpět ke dveřím. Ulevilo se mi, třeba bude mít po smrti klid, když najdou jejího vraha. Možná naleznu já klid. Zanedlouho zmizel ve dveří. A já jsem zůstal sám?…