Ve jménu oddanosti 14

Setkání

Konožané napjatě přešlapovali vedle svého velitele a nervozitou ani nedýchali. Armáda, proti které stáli, se čím dál více shlukovala do bojových řad a přes prostor, který je od nich odděloval, se nesl souzvuk cinkajících zbraní, zběsilého vrčení a skřeky neklidných zvířat letících nad Valcany. Stříbrný Ryuuazak nesoucí jejich velitele se snesl s mocným máváním křídel před své bojovníky a vedle něj přistál i Ryuuzak jemu podobný akorát temný jako noc. Jakmile dosedly na zem, jejich jezdci slezli a popošli do čela, kde zůstali mlčky vyčkávat. Valcani za nimi ztichli a sledovali, co bude dál.
Naruto se zamračil, ale rozešel se také dopředu.
„Naruto, ne!“ sykla Sakura. „Tohle je příliš nebezpečné!“
„Musím tam jít,“ odpověděl klidně Naruto, ale bylo vidět, že sám neví, co se bude dít dál. „Možná je to jediná a poslední možnost, jak se od nich dozvědět, co chtějí a tak možná i zabránit válce.“
„Myslíš, že se budou chtít domluvit?! Nevypadají, že chtějí vyjednávat. Spíš tě jako vůdce vylákají do místa, kde tě pak lehce mohou zabít a tím nás tak oslabit!“ nevzdávala se Sakura.
„Nemám na výběr, pokud by to mělo znamenat mír pro zbytek vesnice,“ zarazil ji pohledem Rokudaime a ona věděla, že další námitky jsou úplně zbytečné.
„Půjdu s tebou,“ ozvalo se vedle něj a vystoupil i Itachi. „Už jsem s nimi bojoval a vím, jak se chovají. Budu ti krýt záda, Naruto-kun!“
„Budu rád,“ kývnul Naruto s lehkým náznakem úsměvu.
Itachi věděl, že mu nezbývá nic jiného než tam jít. Musí zjistit, jestli ty ledové oči patří té, kterou tak dlouho hledal. Pořád v koutku duše doufal, že se musel splést. Nicméně také věděl, že objevit se tam jen tak by mohlo znamenat značné potíže už jen z důvodu, že pro jejího bratra měl být už dávno mrtvý. Věděl, jak to dopadne a proto si chvíli předtím schoval pod plášť masku velice podobnou maskám, které nosí ANBU. Teď, následujíce Naruta, jeho tvář zahalila keramická nápodoba lasičky.
Pomalu a ostražitě došli na několik metrů od svých nepřátel dávající si pozor, aby nezavadili ani o jednu z nástrah.
Když se cizinci v brnění neměli k hovoru, Naruto začal sám.
„Proč jste přišli?“
„To jsou všichni lidé tak nezdvořilí při kontaktu s někým, koho neznají? Bez pozdravu, bez slušnosti?“ ušklíbnul se vyšší muž v tmavé zbroji.
„Mám být zdvořilý na ty, jež se rozhodli ohrozit naší zem?!“ mračil se čím dál víc Šestý.
„Mohl bys být už jenom z důvodu, že tato zem bude znovu patřit nám!“ přišla mu tvrdá odpověď.
„Znovu?“ neubránil se Naruto překvapení.
„Samozřejmě, před několika desítkami let vaše lidská rasa se nás pokusila vyhubit, nicméně nebyla natolik důkladná, aby se jí to podařilo. Uběhlo mnoho času a my jsme potichu v ústraní vzkvétali a rozrůstali se s jedinou myšlenkou a to, že náš čas pomsty přijde,“ neopouštěl Kibu jeho vítězný škleb.
„A myslíš, že pomsta je to nejlepší řešení ?“ přerušil ho Naruto s bolestným pohledem v očích. „Znám takové jako jsi ty. Tak dlouho se hnali za svou osobní mstou až na to doplatili jiní a nevinní. Tak moc chceš své bojovníky ohrozit?“
„Ty cítí to samé a věř mi, že budou za svou svobodu bojovat do posledního dechu,“ příkře odpověděl Kiba.
„Pokud chceš svobodu, dá se jí dosáhnout i jinak než válkou. Jsem ochotný s vámi mluvit a doufám, že můžeme přijít k řešení spravedlivým pro oba národy a společně tak....“
„Společně?!“ zavrčela osoba zatím tiše stojící vedle Kiby a přerušila tak Narutův tok argumentů. „Jak se opovažuješ mluvit o společných plánech po tom, co vše jste nám provedli?!“
„Nechápu co bychom vám měli provádět, když do dnešního dne jsem netušil o vaší existenci?“ znejistěl blonďatý Hokage, ale nenechal se zastrašit.
„Nechápeš? Tak mne chvíli poslouchej. Ač jsme tedy nechtěli s vámi sdílet jeden svět a stejnou budoucnost, rozhodli jsme se žít v ústraní. Žili jsme poklidně ač se spory mezi tím, zda zůstaneme skrytí nebo znovu vyjdeme na denní světlo. Já a moji rodiče jsme chtěli žít v míru a zůstat tak, aby to bylo pro nás i vás nejpřijatelnější řešení. Zažehnaly jsme jakékoliv útoky proti vám a vše mělo být v pořádku. Pak ale vaše rasa přišla a začala nám brát děti a zabíjet příbuzné. Jako královna svého lidu nemohu dál přihlížet bezpráví, které se na nich děje. Proto tedy slyš, Rokudaime,“ zastavila svou řeč a sundala helmici odkud vyplula další záplava hnědých vlasů a plně odkryla její tvrdý výraz. „Jsem Kira z rodu Valcanů, přišla jsem tě zabít a nastolit pořádek po svém!“
„Hachi!“ zašeptalo to opět v Itachim a měl co dělat, aby před smutnou pravdou nezavřel oči. Ona už není tou, kterou naposledy viděl. Nezbylo v ní nic z té lásky a porozumění, kterou na ní tak obdivoval.
„Znamená to tedy boj!“ stisknul pěsti Naruto. „Ale pamatuj si, že se vám tahle země a tenhle lid nikdy nepodvolí!“
„Tvé děti,“ ozval se náhle Itachi stále skrytý pod maskou a sám svůj hlas nepoznával, „jsou naživu!“
Její překvapený výraz plný náhlého přívalu emocí nezastavila. Stála tam a modré tůně jejích očí se začaly lesknout.
„Kiro?“ zamračil se Kiba a nesouhlasně se na ní podíval. To ji opět uvrhlo do reality a veškerou bolest a naději přehlušila zlost a smrtící vztek.
„Nevím, o kom mluvíš!“ zasyčela, tasila katanu a švihla proti Narutovi s Itachim s neuvěřitelnou touhou je zabít na místě.
Itachi to čekal a aktivoval svůj Sharingan. Dotknul se Narutova ramene a v mžiku stáli opět vedle Sakury s ostatními. Kiřina katana lehce prosvištěla už jen prázdným prostorem.
„To bylo o fous!“ vyfouknul Naruto a kývnutím poděkoval. Díky jeho Sharinganu se dokázali přenést tak rychle aniž by to kdokoliv jiný postřehl.
Kira na to zavrčela a vydala se zpět ke svému Ryuuzakovi.
„O čem to mluvil, Kiro?“ syknul na ní Kiba.
„O ničem důležitém. Zkoušel mne odradit a musel si domyslet, že ty hledané děti jsou moje vlastní. To se ale spletl, jsou to příbuzní Kaenoma a hlavně,“ vyhoupla se Ryuuovi na hřbet, „už jsou mrtví!“
„Jak myslíš,“ pohodil hlavou Kiba a nasedl i na své zvíře.
„Dazou!“ práskla hlasem a od útočné první řady se oddělil tmavý muž, s černými vlasy zapletenými do copánků a s tváří bíle pomalovanou jež přímo kontrastovala s černotou jeho očí a pleti.
„Přeješ si, královno?“ uklonil se.
„Na můj rozkaz, zaútočte!“ nandala si znovu helmu a katanu opět zasunula do pouzdra na zádech.
„Hai!“ uklonil se Dazou, vrátil se zpátky a začal rozdávat rozkazy. Ryuuzakové se vznesly.

„Ty něco víš o jejích dětech?“ sledoval nedůvěřivě Naruto Itachiho.
„Něco málo, ale stejně mám pocit, že i kdybych jí přinesl důkaz, že jsou naživu, stejně to její srdce neobměkčí,“ odpověděl černovlasý a stále musel myslet na ty její oči. Na ten pohled, který alespoň na chvíli ztratil smrtící lesk a tak strašně se přiblížil tomu, který viděl, když ji tenkrát našel v lese.
„Naruto-kun,“ hlesla nervózně Hinata, „něco se děje!“
„Připravujou se k útoku!“ kývnul Kiba a Akamaruovi se naježila srst za krkem.
„Fajn, připravte se!“ zavelel Naruto a postavil se do čela svých lidí.
Když se Ryuuzakové dostaly do patřičné výšky, Kira opět vytáhla katanu z pouzdra.
„Jsi si opravdu jistá, že to takto chceš?“ ozvalo se pod ní mocné zvíře hrdelním hlasem.
„Není jiná možnost,“ odpověděla pevně a zahleděla se na své nepřátele. „Nikdo nesmí přežít!“
Napřáhla katanu a s mocným pokřikem s ní švihla dopředu. Na její popud se vlčí smečka čítající několik set bojovníků dala do pohybu se zběsilým řevem a vytím po krvi.

„Útočí, připravte se!“ zavolal napjatě Naruto a tasil svůj kunai. „Nechte je přiblížit na pět set metrů!“
Itachi strhnul svůj plášť a odhalil tak svoji katanu s červenou rukojetí. Náhle mu blesklo to, co by měl udělat. Zjevně po něm a po Narutovi teď Kira půjde. Možná jí dokáže přesvědčit, že se mýlí a že nemá důvod k pomstě. Nejdřív jí ale bude muset porazit, jinak ho nebude poslouchat. Zároveň jí ale nechce ublížit. Bude muset být co nejopatrnější.
„Naruto?“ otočil se ještě na blonďatého. „Kiru nech na mně!“
„Jak myslíš, ale ten druhý je můj!“ nakonec Naruto kývnul i když stále nemohl prohlédnout o co mezi těmi dvěma jde.
Zem jim duněla pod nohama jak se masa bojovníků k nim blížila. Když byla od nich asi sedm set metrů, pastila začaly reagovat. Uprostřed jednotek začaly bouchat výbušné lístky některé ještě doplněné vystřelovacími hroty, které mnoho Valcanů zneschopnilo k boji. Armáda se ale hnala dál.
„Šest set metrů!“ hlásila Hinata s žilkami kolem očí a vytáhla i svůj kunai.
„Jdeme na to!“ přivřela oči Sakura a dopnula si černé rukavice.
„Pětset metrů!“
„TEĎ!“ zařval Naruto a rozeběhnul se proti přesile s ostatními v patách. „Chraňte svůj domov!“

„Už to začalo,“ špitnul nezvykle tiše Ran, když i přes mohutné stěny skály k nim dolehly zvuky výbuchů.
„Doufám, že je tatínek s maminkou v pořádku,“ hlesla Kumiko a zoufale se podívala na svého bratra.
„Neboj se, tatínek říkal, že nemůžou být silnější. Že prý mají mezi sebou taky hodně vlků a tatínkův Akamaru je jeden z nejsilnějších psů ve vesnici,“ snažil s jí uklidnit Ran.
Sasuke je chvíli poslouchal a pak mu vlastně došlo, o čem jeho přítel mluví.
„Oni proti vesnici bojují vlci?“ vyvalil oči a stoupnul si naproti němu.
„Jo, táta mi říkal, že jich je spousty, ale že se nemáme čeho bát,“ kývnul Ran.
„Neříkal, jak se jmenují?“ zatajil se dech Sasukemu.
„Ano, prý si říkají Valcanové,“ odpověděl popravdě Ran a Sasuke jen stisknul pěstičky.
Je možné, že tuhle vesnici napadli jenom proto, že se oni dva ztratili a doma si myslí, že jsou uneseni? Pokud tomu tak je, měl by to jít vysvětlit. Ale jak? Rozhodně tu sestru musí nechat, aby se jí něco nestalo.
„Hachi?“ otočil se na místo, kde naposledy jeho sestřička seděla, ale kout místnosti byl prázdný.
„Hachi!“ vykřiknul, ale nebylo mu to nic platné.
Malé holčičce se zatím podařilo proklouznout ve své vlčí podobě kolem učitelů a teď se hnala chodbou přímo ven.
„Musím mamince říct, že strýček není zlý!“ pevně semknula k sobě rtíky a hnala se za zvuky boje.

Obě masivní vlny se střetly a začala nevýslovná řež. Valcani se neohlížely na své ztráty a divoce šli po každém svém protivníkovi. Jejich zvířecí síla zcela vyvažovala používané techniky na druhé straně a shinobi z Listové se začaly obávat o své vítězství. Ryuuzakové z nebe kosily jednotku vedenou Saiem a jim se nepodařilo zabít ani jednoho z nich. Když i Sai přišel o svého inkoustového orla, dopadl na zem, ale než se stačil zvednout, šupinatá noha s ostrými drápy ho přišpendlila pod sebou. Ryuu k němu sklonil hlavu a krvežíznivě si ho prohlížel. Jeho jezdkyně se jen povýšeně ušklíbla.
„Je tvůj, Ryuu,“ poplácala ho po krku a dravec odhalil dvě řady dlouhých ostrých zubů. Stáhnul hlavu zpátky a Sai zavřel oči. Věděl, že teď už je po všem. Ryuu přimhouřil oči, ale než stačil zasadit poslední ránu, kolem hlavy mu proletělo několik shurikenů. Zastavilo ho to a svou pozornost obrátil na útočníka stejně jako jeho velitelka.
„Zase ty?!“ zavrčela na černovlasého muže s maskou. „Ale dobrá. Chtěla jsem si tě nechat na konec, ale když jinak nedáš,“ tvrdě se usmála a seskočila ze zvířete.
„Ryuu! Najdi Dazoua a začněte s útokem seshora!“ ještě se přitočila k Ryuuzakovi a ten nakonec nechal Saie Saiem a znovu se vznesl.
„Dnes zemřeš!“ zasyčela Kira a pokynula mu katanou. Itachi stále skryt za maskou jen v odpověď nastavil svoji zbraň. Rozeběhla se proti němu a jejich čepele o sebe zazvonily. Bojovali spolu tvrdě a neúprosně a Itachi začínal mít pocit, že má proti sobě víc než jen rovnocenného soupeře, ale že ona je navíc hnaná neuvěřitelnou touhou po pomstě a smrti. Za nesčetně dlouhou dobu se mu podařilo vyrazit jí katanu z ruky, ale to jí nezastavilo ani na okamžik. Temně zavrčela a rychlostí blesku se před ním vynořila velká bílá vlčice. Tušil, že i na tohle přijde a tak aktivoval i svoji velkou zbraň a probodl ji Sharinganem. Vlčice ztuhla na místě zuřivě oddychující, ale stále neporažená. Vyvaroval se toho, aby jí ukázal svět Měsíčního čtenáře, protože by ho okamžitě poznala, tak jí alespoň paralyzoval na místě. Co ale nečekal bylo, že se jí podaří zavřít oči a tím se z jeho sevření dostat. Než se nadál, změnila zpět do své lidské podoby a jedním kopnutím mu podtrhla nohy. Těžce dopadl na zem a než stačil cokoliv udělat, přitiskla mu kunai na krk. Seděla na něm a v jejím výrazu byla vidět radost z vítězství.
„Znám shinobi jako jsi ty. Dokáží zabíjet pohledem, proto už jsem se dávno vyvarovala dívat se nepříteli do očí,“ pomstychtivě syčela a zapadající slunce si hrálo s bledostí jejího obličeje v kontrastu s dlouhou hnědou hřívou. Uvědomil si, že i teď je stejně nádherná jako bývala. Její dívčí nevinnost ale už byla ta tam a místo ní tu zůstala odhodlaná žena, která zažila víc utrpení, než si kdo dokáže představit. Kromě něj.
„Máš ale štěstí. Protože mi tvůj způsob boje připomíná někoho mě blízkého a drahého, zemřeš rychle a bezbolestně,“ dořekla a přitlačila na kunai.
Najednou se ale jeho ruka zvedla a pohladila jí po tváři. Vyděsilo jí to a ztuhla na místě. Nevěděla, co má dělat. Rozhodla se ale, že se nedá a zkřivila obličej do nenávistného šklebu.
„Takhle prosí shinobi z Listové o milost?!“ zahřměla a vypálila pěstí neznámému přímo do jeho masky. Maska křupla a vyloupla zpoza sebe překvapenou bledou tvář s černýma očima. Kira ucukla s rukou jako by jí uštknul had. Z druhé ruky jí vypadnul kunai a zůstala na něj zírat očima plnýma nepochopení. Stoupla si a začala panicky couvat. On se mezitím zvednul na nohy a upřeně ji sledoval.

„Itachi,“ zašeptala a v očích se jí zaleskly slzy o kterých myslela, že už dávno vyschly.