Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 1

Myslíte si, že to bude povídka o Kakashim ? O Itachim ? O Gaarovi ? Ne tak úplně....všechny tři totiž spojuje jen jedna jediná bytost, která má jejich životy v rukou...dokáže život dát stejně jako brát...a smrt ?

Umírají jenom poražení!

třídílná série jedné nezapomenutelné ženy a tentokrát začneme od konce :-)

Žít za každou cenu!

„Konečně se setkáváme!“ pronesl muž skrytý za maskou a ostražitě sledoval postavu před sebou skrytou v dlouhém černém plášti s rudými mraky.
„Předpokládal jsem, že přijdeš,“ odpověděl hlubokým hlasem černovlasý člen Akatsuki stojící před početní převahou ninjů z Listové.
„Jsi poslední přeživší z vaší organizace, musel jsi to vědět,“ zamračil se šedovlasý a protočil v ruce svůj kunai. „To je odpověď na váš zničující útok na Konohu.“
„Máš pravdu, Kakashi-senpai,“ kývnul tmavovlasý, ale dál se ani nehnul. „Jen bych chtěl říct, že jsem byl proti tomu.“
„Tvé pohnutky mohli být jakékoliv, situaci nezměníš,“ zavrtěl v opozici Kakashi. „Mám k tobě ale úctu, potom ti slíbím, že ostatní se do našeho boje nepřidají.“
„Dělej, jak myslíš,“ řekl osamoceně stojící bojovník a černota jeho očí změnila svou barvu v krvavou červeň.
„Itachi-kun?“ pokynul mu Kakashi zbraní a odhalil své dosud skryté oko stejné barvy.
Ostatní shinobi ustoupili do stran a sledovali podivuhodný boj. Vždy si mysleli, že i legendární kopírovací ninja Hatake Kakashi je bezmocný proti tolik obávanému členovi z Uchiha klanu, ale po pár minutách začali zjišťovat, že tomu tak nemusí být. Když Itachi zjistil, že Kakashiho do své iluze nechytne, začali bojovat se zbraněmi. Kakashi se statečně bránil kunaiem proti jeho dlouhé kataně a síly byly vyrovnané. Pak přišly na řadu všechny druhy ninjutsu, ale ani jediná technika nezranila toho druhého natolik, aby nebyl schopen boje. Po době delší než hodina, bylo vidět, že sbírají oba své poslední síly. Itachi už dávno ztratil svůj plášť a krev mu ztékala ze zasaženého pravého ramena. Kakashiho oblečení také bylo značně potrhané a na zádech měl ošklivou řeznou ránu.
Na chvíli se zastavili a ztěžka oddychovali.
„Zesílil jsi od našeho posledního setkání,“ přimhouřil oči Itachi a snažil se mu pohlédnout do očí.
„Měl jsem možnost trénovat proti takovým jako jsi ty,“ díval se Kakashi záměrně jiným směrem a přes obličej mu přeběhl lehký úsměv.
„Takže tedy můj bratr tě vycvičil,“ pohrdavě se ušklíbnul černovlasý. „Ale ani můj sourozenec nezná všechno.“
„Mýlíš se!“ přerušil ho Kakashi a Itachiho to zarazilo. „Nicméně měl bych tě upozornit na jednu důležitou věc.“
„A to je?“ zvedlo se pravé obočí dosud nepřemoženého posledního z Akatsuki a byl si jistý, že ho nic nemůže překvapit.
„Sám jsi vždy říkával, že jediným mylným rozhodnutím můžeš vše ve vteřině ztratit,“ odpověděl Kakashi.
„A to je právě teď!“ dořekl, odhodil kunai, neuvěřitelnou rychlostí složil pečetě a bouchnul pěstí o zem. Nic se však nestalo.
„Vypadá to, že ti došla chakra,“ zablesklo se v očích Itachimu a sevřel katanu k poslednímu útoku.
Kakashi se však zvedl a poprvé se mu podíval do očí.
„Hlupáku!“ napůl se usmál Itachi a vpil se mu do obličeje. V okamžiku oba stáli ve světě Měsíčního čtenáře a Kakashi byl opět přivázán na kříži.
„Tentokrát si to vychutnám,“ řekl Itachi a oněměnému Kakashimu zabodl svoji katanu do stehna. Překvapením se mu ale rozšířili zorničky. Místo toho, aby Kakashi začal úpět bolestí, ucítil palčivou bolest ve své noze.
„Co se to...?!“ upustil zbraň, když se z jeho vlastního stehna začala řinout krev. Kakashi na kříži neodpovídal a tak se za chvíli vzpamatoval a hodil po něm pár shurikenů. Ty probodly Kakashiho tělo, ale zároveň pocítil stejnou bolest, jako kdyby je hodil sám proti sobě. Nevydržel ten příval utrpení, sesunul se na kolena a zrušil své genjutsu. Klečel na trávě, která se začala barvit jeho krví a on nemohl přijít na to, co se děje.
„Jsi zmatený?“ ozvalo se před ním a když vzhlédl, uviděl Kakashiho stále stojícího na svém místě bez známky jakéhokoliv zranění z jeho iluze.
„Jak jsi to udělal?“ dostal ze sebe těžce a po dlouhé době začal panikařit.
„Vysvětlím ti to,“ řekl Kakashi a vykročil proti němu. „Teď momentálně stojíš v bariéře, která se mi podařila okolo tebe vytvořit. Je dokonale nepropustná a má výjimečnou schopnost. Vše, co se proti ní pokusíš vyslat se proti tobě sama obrátí a sám poznáš na vlastní kůži účinky svých technik. Jsi teď bezmocný.“
Itachimu začalo pomalu docházet, v jaké je situaci. Stisknul ruce v pěst i s kousky stébel v hrsti.
„To je ale zakázaná technika,“ vycedil přes zuby a nenávistně sledoval svého volného nepřítele.
„To je dost možné,“ kývnul Kakashi bez známek nějakého zahanbení.
„Budiž,“ po dlouhé době tiše odpověděl Itachi a začal se pomalu sebírat ze země. „Já mám také ale jednu....“
Zvednul se ze země a obrátil proti nim oči plné Amaterasu a pustil svou nejsilnější techniku proti cloně. Okolo něj se zablesklo a Kakashi s ostatními si zakryli oči.
Když se opět podívali zpět, našli jen zhrouceného muže, kterému ze zavřených očí vytékaly krvavé slzy. Kakashi k němu pomalu došel a z výšky ho vážně pozoroval.
„Kakashi-senpai,“ přišel k němu Yamato a tázavě se na něj podíval. „Vyhrál jste, měl byste to hned skončit.“
Stříbrovlasý muž dál sledoval osobu, která dřív ohrožoval celou vesnici a teď mohl slyšet jen jeho stále méně slyšitelný přerývaný dech. Očividně trpěl, ale věděl, že nikdy nedá najevo, jak moc.

Itachi ležel a věděl, že je konec. Stejně jako znal svůj fyzický stav za několik let, tak i poznal, že daleko přesáhl svůj limit. Chtěl bojovat dál, ale nemohl hnout ani prstem. Před očima se mu objevila tolik známá postava a do srdce se mu zaryla daleko otupující bolest než ta fyzická. Muž, spíš chlapec s černými vlasy mu nevěnoval ani pohled a on mohl sledovat jen jeho pomalu mizející záda.
„Sasuke!“ zašeptal v duchu. „Omlouvám se, možná příště!“
Postava z jeho mysli zmizela a on se konečně podvolil tomu všeobjímajícímu pocitu nekonečnosti.

„Kakashi-senpai!“ znovu oslovil Yamato svého velitele, ale než ten stačil odpovědět, na jeho rameno dopadla čísi ruka.
„Kakashi!“ řekl ženský hlas a on se po té osobě podíval.
„Ano, já vím,“ sevřel její dlaň a podíval se zpátky na osobu pod ním. „Ještě nepřišel jeho čas....“

Itachi se vznášel v naprosté temnotě a okolo něj se začaly zhmotňovat tváře všech, které kdysi znával. Poznával je a čím víc jich bylo, tím více ho obestíral svíravý pocit. Byli to všichni, které kdysi zabil počínaje jeho nepřáteli a končící jeho rodinou. Všichni měli ve tváři vepsaný nepředstavitelný výraz utrpení. Snažil se na ně nedívat, ale nemohl zavřít oči. Začal panikařit a bezhlavě mlátit okolo sebe rukama i nohama. Ač se ale snažil jak mohl, tváře se přibližovali a začaly otvírat svá němá ústa. Uvědomil si, že ho brzy pohltí, ale nevzdal se obrany. Když jeho šílenství dosahovalo vrcholu, uslyšel najednou v hlavě cizí hlas.
„Itachi!“ volal ten hlas a obličeje se o kousek oddálily. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho jiného neviděl.
„Itachi!“ ozvalo se znovu. „Pojď za mým hlasem!“
Znovu se rozhlédl a v dálce uviděl malý světelný bod. Vydal se za tím směrem a čím byl blíž, tím tváře okolo něj mizely a záře se zvětšovala. Když ho světlo pohltilo, zjistil, že slyší daleko víc. Pomalu otevřel oči a zhluboka se nadechnul.
„Díkybohu!“ ozvalo se nad ním a on spatřil ženu klečící u něj. Měla dlouhé rudé vlasy svázané na zádech a na čele se jí třpytily kapičky potu. Ruce měla položené na jeho hrudi a z nich jí vyzařovala blahodárná síla pomalu uzdravující jeho tělo.
Chtěl jí ruce dát pryč, ale jakmile se hnul, žena ho hned zatlačila zpátky do lůžka, na kterém ležel.
„Nehýbej se! Ještě nejsi úplně vyléčený a podruhé už tě odtamtud nedostanu,“ zamračila se žena a modré oči se vpily do těch jeho.
„Nech mě být! Nepotřebuji ničí pomoc!“ dostal ze sebe ochraptěle a snažil se jí alespoň zastrašit pohledem.
„Tvoje tělo říká něco jiného!“ utrousila nazlobeně ona a znovu nad ním rozložila ruce.
„Stejně mne nezachráníš,“ uchechtnul se nad jejím marným počínáním.
„Když se mi přestaneš bránit, tak ano,“ podívala se na něj znovu a jeho to zarazilo. V tom pohledu byl názor, který neznal námitky. Mohla by vyléčit jeho nemoc....?!
V tu chvíli mu tělem znovu projela ostrá bolest a uvrhla ho znovu do stavu nevědomí. Po pár hodinách se probral a zjistil, že už je tma. Tmavá místnost byla ozářená jen jednou svíčkou na stole, kde proti sobě seděli dva lidé.
„Jak je na tom?“ zeptal se mužský hlas.
„Ne moc dobře, ale myslím, že to zvládne, když bude chtít,“ odpověděl mu hlas tentokrát ženský.
„A co ty?“ zvedla se jeho ruka a pohladila jí po tváři.
„Budu v pořádku, neboj se!“ ozval se v jejím hlase úsměv.
„Dávej na sebe pozor, prosím,“ řekl muž a lehce jí políbil.
Chtěl vyslechnout víc, ale ovládl ho mocný záchvat kašle.
Žena sebou trhla a vrhla se k němu.
„Vero?“ slyšel ještě jeho hlas, ale ucítil rezatou pachuť v ústech po krvi a znovu ztratil vědomí.
Otevřel oči po neskutečně dlouhé době a nad sebou uviděl tvář docela pohledného muže s rozčepýřeným stříbrnými vlasy.
„Zdravím tě,“ usmál se muž a oči přivřel do přátelských tenkých škvírek.
„Kakashi-senpai?“ podivil se Itachi. „Málem bych vás nepoznal bez vaší masky.“
„Ano, je pravda, že doma je jediné místo, kde ji nenosím,“ začal se Kakashi rozpačitě škrábat na hlavě.
„Doma?“ začal se zmateně rozhlížet Itachi a až následně mu došlo, kde se vlastně celou dobu nachází. „Nechápu!“
„Co tím myslíš?“ zkoumavě ho sledoval stříbrovlasý v modrém lehkém kimonu.
„Měl jsi mne zabít,“ zamračil se Itachi.
„Ano, to měl, ale...“ nadechnul se Kakashi, ale přerušila ho přicházející postava.
„To teda neměl!“ řekla žena v krémové róbě s dlouhými rukávy s košíkem v rukou. Modrý kárající pohled Kakashiho prošpikoval skrz naskrz. „Díky tomu, jak ses snažil, já jsem týden nespala!“
„Já vím, ale už jsem se ti snad omluvil, ne? Jinak to nešlo!“ začal se hájit Kakashi a bál se jí podívat do očí. Itachimu to přišlo komické, že někdo jako legendární kopírovací ninja se omlouvá prosté ženě.
„Kdo jsi?“ přemohla ho nakonec zvědavost a ji to zarazilo.
„Ó, Gomen!“ znovu se usmál Kakashi a ukázal na zaraženou dívku. „To je Vera, moje žena!“
„Žena?“ vylétlo Itachimu překvapeně obočí nahoru.
„Ano, ale někdy mi dává trochu zabrat,“ vyfouknul Kakashi a tak tak se vyhnul letícímu košíku.
„To proto, že občas nerespektuješ něčí přání!“ vyštěkla Vera, ale přiklekla k Itachimu. Naposledy se nevraživě podívala na svého manžela a při pohledu zpátky na černovlasého se jí do tváře vrátila něha.
„Jak ti je?“ opřela mu ruce o hruď a pečlivě ho sledovala.
„Lépe,“ dostal ze sebe znovu překvapeně a cítil její příjemný dotek.
„To je dobře,“ usmála se a ten úsměv hřál. Mohlo jí být nanejvýš tak pětadvacet let, ale její oči vypadaly daleko starší. „Můžeš hýbat vším?“
Zareagoval na otázku a postupně ozkoušel ruce i nohy. Všechno se hýbalo i když se značnými těžkostmi.
„Nesmíš čekat zázraky hned najednou, ale vypadá to dobře,“ oddychla si Vera a vítězně se usmála.
„Co tím myslíš?“ asi plně nechopil její radost. Vždyť stejně umírá.
„Myslím tím to, že tohle,“ zvedla se a sebrala ze stolu prášky, které tak důvěrně znal, „už nebudeš potřebovat.“
Nemohl tomu uvěřit. Znamená to snad, že se jí podařilo vyléčit i jeho neznámou nemoc?
„To je nemožné,“ vydechnul a pomalu se zvednul na lokty.
„Nemožný je to, že sis do sebe nechal vpravit tak nechutnou věc!“ ušklíbla se.
„Co tím myslíš?“ nechápal jí.
„Myslí tím tohle!“ odpověděl za ní Kakashi a vytáhl z kouta velkou skleněnou nádobu, kde se ve žlutavé tekutině vznášel bílý had.
„To jsi měl v sobě a to byla příčina tvé nemoci,“ ukázala na hada prstem Vera a zlostně přimhouřila oči. „Těžko věřit, že někdo jako ty neměl ponětí, jak moc tě Orochimaru ohrozil.“
„Orochimaru?“ začal si Itachi připadat jako malý kluk.
„Jistě,“ mluvila dál Vera. „Stačilo, aby se tě jen dotknul a mohl si s tebou dělat, co chce. Na tebe to ale očividně nefungovalo, takže tuhle bestii jen přeměnil na parazita, který tě pomalu sežíral zevnitř.“
„Jak to víš?“ probral se Itachi z překvapení a ostražitě si ji přeměřil.
„Prostě to vím!“ vztekle bouchla léky o stůl a odešla z místnosti.
„Stačilo říct díky!“ utrousil suše Kakashi a vydal se za ní.
Itachi zůstal sám v místnosti a nevěděl, co si má myslet. Člověk, který po něm už od začátku šel, ho nyní hostí ve svém domě a jeho žena ho zachrání před jistou smrtí. Něco tady nehraje, ale věděl, že sám na to nepřijde. Bude muset utéct a zjistit víc informací. Znovu ozkoušel své funkce a pak se pomalu zvednul. Stoupnul si na vratké nohy a chvíli zápasil s gravitací. Když se postavil stabilněji, rozešel se směrem ke dveřím. Ucítil příležitost, kdy není hlídaný a je pravý čas odejít. Vyšel na malou terasu okolo domu a překvapeně otevřel oči. Až po chvíli mu došlo, že se dívá na koruny stromů. Ten dům musí být postavený ve větvích a od země ho dělí několik desítek metrů. Koutkem oka zahlédl pohyb a uviděl Veru stojící u zábradlí, jak se smutně dívá na zapadající slunce nad nekonečným lesem, které mělo stejnou barvu jako její vlasy. Za ní stál Kakashi, objímal jí kolem ramen a utěšujícím tónem jí něco šeptal do ucha. Vypadala nepřítomně, ale pak se lehce usmála a objala jeho ruce. Vyzařoval z nich klid a pohoda, ale než si ten pocit mohl užít, řezavě ho něco bodlo na břiše a když odhrnul kimono, zjistil, že obvazy, které měl omotané kolem těla, se začínají barvit do ruda. Než si to stačil uvědomit, padnul na dřevěnou podlahu a poslední, co viděl, byly něčí běžící nohy směrem k němu.
„Itachi!“ uslyšel po nějaké době, ale už to nebyl ten stejný hlas. Byl to jiný, daleko hrubší a zdaleka ne tak něžný jako předtím. Otevřel oči a uviděl Kakashiho.
„Fajn! Jsi naživu!“ kývnul vážně Kakashi a otřel mu pot z čela.
„Co se stalo?“ zeptal se Itachi.
„Co by? Pokusil ses utéct a praskly ti stehy na břiše. Máš štěstí, že jsme tě zahlédli včas!“ odpověděl Kakashi, ale bylo na něm vidět, že přátelský tón je ten tam.
„Kde je Vera?“ podivil se Itachi nad tím, že ona nad ním neklečí a neošetřuje ho jako doteď.
„Kde asi!“ ucedil Kakashi a podíval se vedle něj. Itachi otočil hlavu a uviděl vedle sebe ležící postavu. Vera ležela vedle něj a její pleť byla křídově bílá.
„Nad tvým uzdravením strávila celý týden a vyplýtvala mnoho energie,“ vysvětloval Kakashi. „Když už si ale myslela, že si bude moct odpočinout, ty uděláš tak zbytečnou věc a znovu se ohrozíš. Ona i přes své vyčerpání do tvého dalšího uzdravení dala všechno, ale přesáhla svůj limit, zhroutila se a od včerejšího večera se neprobudila.“
„Ale probudí se ne?“ obestřel Itachiho strach.
„Já nevím,“ zavrtěl hlavou Kakashi a dál ji smutně pozoroval. „Já vážně nevím, jestli to zvládne.“
Itachiho po dlouhé době obstoupil strach a zároveň nic nechápal.
„Ale proč? Proč se o mě tak stará?“ zvýšil zoufale hlas, aby překřičel pocit viny.
„Protože dala slib Narutovi,“ odpověděl ponuře Kakashi.
„Slib?“
„Slíbila mu, že jediný, s kým se utkáš na život a na smrt, bude jednou Sasuke. Zapřísáhla se, že tě udrží do té doby naživu ať to stojí cokoliv.“
Itachi otevřel oči dokořán a znovu se podíval na dívku vedle sebe, teď tolik bledou.
Dlouze na ní hleděl a snažil se na ní najít alespoň známku pohybu. Bude ona další člověk, který kvůli jejich prokletému klanu zemře?
„Omlouvám se!“ pronesl tiše a zavřel oči ve zbožném přání ať se ona nikdy nepřidá ke tvářím, které na něj jednou čekají. Ona nesmí!