......ALIVE?! II-fight to death 010-Znovu uvězněna ve svěrací kazajce

Můj křik se rozlehl celou místností, neuvědomila jsem si, že mě teď slyšel i Sasuke, který se za tu dobu probudil. Tvářil se velice překvapeně, jako by to všechno viděl také. Setřela jsem si všechny slzy a postavila jsem se proti Minatovi. Ten stál a nevnímal, co se okolo děje, dokonce ani nevěděl, že jsem se tak moc přiblížila.
„Takže sis vzpomněala, co?!‘‘ promluvil na mě zničehonic. Zastavila jsme se v půli kroku. Neměla jsem odvahu jít dál, z jeho hlasu byla slyšet zloba.
Nakonec jsem ten osudový krok udělala, ale zastavil mě on sám. Přistoupil ke mně a zadíval se mi do očí. Lekla jsem se, netušila jsem, že je tak rychlý. Nějakou dobu jsme hleděli do očí jeden druhému, než jsem konečně dostala odvahu něco říct, když se k tomu neměl Minato.
„Proč?‘‘ zeptala jsem se ho se slzami v očích. Mlčel, ale stejně jako já se tvářil ztrápeně. Možná je tohle jen maska, třeba trpí i on? Neznala jsem na tuhle otázku odpověď, ale jednou věcí jsem si byla naprosto jistá. I on trpí. Oba jsme na tom stejně, i když mi možná ublížil, já ranila jeho city. Všechno to byl začarovaný kruh, ale i přesto jsem mu skočila kolem krku a pevně jsem se k němu přitiskla. On i přes to, že byl zaskočen, opětoval moje objetí a rukou zajel hluboko do mých vlasů. Teď přede mnou stál ten člověk, kterého do kterého jsem se zamilovala, člověk plný lásky a něhy. Sladce mě políbil. Připadalo mi to jako tenkrát, když jsme byli spolu.
Dveře se pomalu otevřely, já jsem se však od Minata neodtrhla, nemohla jsem si nechat zkazit tuhle nádhernou chvilku.
„Sakuro?!‘‘ ozvalo se ode dveří. Zbystřila jsem, oba dva jsme se od sebe rázem odtrhli. Ale bylo už pozdě, osoba u dveří už stačila všechno vidět.
„Naruto, není to tak jak si myslíš,‘‘ začala jsem se omlouvat, ale za tu bodu se stačil, tak neskutečně rozčílit, že jsem měla strach, že mě i snad zabije. Mě ovšem nic udělat nechtěl, jeho cílem byl Minato.
„Hned ji pusť!‘‘ zakřičel Naruto, ale Minato se mu nahlas vysmál. Vrátil se zpět do svého křesla a pohodlně se usadil. Dál se spokojeně smál a pozoroval rozčíleného Naruta.
„Ona je moje, ty jsi jen loutka,‘‘ upozornil Naruta.
Blonďák to už nevydržel a vrhl se s kunaiem v ruce proti Minatovi. Ten se ani nehnul a čekal, až k němu Naruto doběhne. Vystrašeně jsem hleděla na celou událost. Už bych nestihla Naruta zastavit. Byl příliš rychlý, bohužel Minato byl mnohem rychlejší a odrazil Naruta na druhý konec místnosti. Zděšením jsem si zakryla ústa, chtěla jsem se rozběhnout za Narutem, ale v téhle chvíli jsem nevěděla, na čí stranu se postavit. Jen jsem stála a se strachem v očích jsem sledovala, jak se Minato pomalu přibližuje k Narutovi.
„Ty se chceš se mnou prát nebo co?‘‘ vysmál se mu. Sehnul se k Narutovi, který ležel v bezvědomí na zemi. Minato do něj kopl a neodpustil si při tom škodolibý úšklebek.
„Ona je moje, doufám, že jsi to pochopil,‘‘ dodal a s hloubi pláště vytáhl kunai, kterým se chystal bodnout Naruta. V tu chvíli mě tělo začalo konečně znovu poslouchat. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla k nim. Nevěděla jsem, koho vlastně miluji, ale nemohla jsem nechat ani jednoho zemřít. Když už se kunai přiblížil k Narutovu tělu, začala jsem křičet.
„Néé,‘‘ křičela jsem dál, trochu to pomohlo, Minato se zastavil a zvědavě na mě pohlédl Zastavila jsem se. Z Minatova pohledu mi naskočila husí kůže. Tušila jsem, že se něco stane.
„Podívej, já jsem to s tebou myslel dobře, ale ranila jsi mě. Nevíš, jak to moc bolí,‘‘ s kunaiem v ruce se vydal pomalým krokem ke mně. Neměla jsem v úmyslu utéct. Jeho pohled se změnil. Přistoupil ke mně a pohladil mě po bledé tváři. Ten nádherný dotyk mi dodal sebevědomí, a tak jsem ho znovu láskyplně bjala. Pevně jsem se k němu přitiskla a obličej jsem schovala do jeho pláště. Bylo mi nádherně, ale najednou jsem cítila něco vlhkého.
Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, ale když jsem se od něj odtáhla a můj pohled sjel dolů, bylo mi vše jasné.
„Co to... bože můj..!‘‘ vykřikla jsem. Naše svršky byly zbarveny temně šarlatovou krví. V Minatove hrudi byl zaražený kunai. Ten kunai, kterým chtěl zabít Naruta. Ustoupila jsem od něj a vystrašeně jsem pohlédla na svoje zakrvácené ruce.
„To se mi jen zdá, jen zdá,‘‘ opakovala jsem stále dokola. Klesla jsem na kolena a nechala jsem slzám volný průběh.
„Chtěl jsem ti to říct, ale…,‘‘ vydal ze sebe těžce a stejně jako já klesla na kolena. V tuhle chvíli jsem věděla, že tentokrát je to vážné, ale tělo mi ztuhlo šokem. Chtěla jsem mu pomoct, ale on se jen svalil na záda a těžce oddychoval. V tu chvíli už Naruto přišel k sobě a opatrně se posadil. Když si ale uvědomil, co za scénu se před ním odehrává, dech se mu zatajil stejně jako mně.
„Bože můj...‘‘ vydechl, jako by z něj ten vztek všechen vyprchal, teď, když viděl zakrváceného otce, tvářil se, jako by se předtím nic zlého nestalo.
„Co se stalo?‘‘ zeptal se mě, ale já jsem nebyla schopná odpovědět. Jen jsem se strachem v očích sledovala, co se bude dít. Bylo to stejné, jako kdysi. Měla jsem strach, že to bude bolet jako kdysi.
„Já…už nechci znovu, nechci,‘‘ vydechla jsem. Bylo to to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla. Měla jsem možnost ho zachránit, ale předběhli mě Naruto a Sasuke. Stejně bych jim nijak nepomohla, ruce se mi třásly při pomyšlení na to, že moje láskyplné objetí ho vlastně zabilo. Začala se mi motat hlava, už jsem se neudržela na kolenou. Zamžilo se mi před očima a klesla jsem na zem.
„Sakuro, teď nemůžeš, teď ne,‘‘ zatřásl se mnou Sasuke a já se opět začala probírat.
„Teď tě potřebujeme,‘‘ řekl a přitáhl mě k Minatovi. I když se mi ruce stále chvěly, přiložila jsem je na ránu na Minatově hrudi a začala jsem ho léčit.
„Tentokrát musíš vydržet,‘‘ plakala jsem nad jeho stále slábnoucím tělem. Ale zdálo se, že tohle je definitivní konec. Stále více slábl, začínal se mi ztrácet. Nejhorší na tom všem bylo, že jsme ho zabila já. Zabila jsem ho, protože jsem ho milovala. Zabila jsem ho svou láskou...
„Nech to být…,‘‘ řekl Minato a pokusil se posadit. Rukou jsem ho chtěla zastavit, ale nečekala jsem, že sev jeho těle skrývá ještě tolik síly. Spolu s ostatními jsme ho opřeli o zeď a jeho pláštěm jsme i přes jeho protesty snažili zastavit krvácení.
„Možná bych se měl omluvit…,‘‘ začal a přitom se zhluboka nadechl. Já jsem upustila plášť a znovu jsem se rozbrečela.
„Nemluv, vysiluješ se,‘‘ řekla jsem a pohladila jsem ho po tváři. On ale ootřásl na protest hlavou.
„Ne, musím to všechno říct, než bude pozdě,‘‘ rozhodl se zcela jistě. Moje slzy se mi koulely po tváři . Nedokázala jsem je zastavit. Nemohla jsem se pomalu ani nadechnout, celé tělo jsem měla jako ve svěrací kazajce.