Kakashi between two kunoichi- 1. díl

Seděl a blaženě vnímal voňavé výpary ve vzduchu kolem něj. Točily se ve spletitých vírech, které on ale momentálně nemohl vidět; ne, že by to mělo nějakou cenu.
Uvolněně se opřel o stěnu vany. Teplá voda mu dělala dobře na jeho svaly, které byly po celý den neustále namáhány. Ani bublinky, plovoucí po hladině nebyly k zahození.
Zaklonil hlavu a pohled mu padl na mírně zapařené zrcadlo. Zhlédl se v něm- byl to on, ninja s našedlými, vcelku kratšími vlasy, zplihle visícími podél jeho obličeje, se zavřeným okem a maskou na spodní části obličeje. Nesundával si ji ani v koupeli, mohlo to být nebezpečné pro to, co chtěl utajit, zvláště když situace kolem něj byla napjatá jako teď, v posledních dnech. Naruto, gennin s hlučnou a divokou povahou si nedal pokoj a neustále podněcoval Sakuru a Sasukeho k tomu, aby se pokoušeli zjistit, co má pod maskou. Vybírali si k tomu nejnevhodnější chvíle, a bylo dost dobře možné, že ho právě teď sledují.
Povzdechl si. Možná by bylo jednodušší jim to prostě říct… Ale to už by rovnou mohl chodit bez masky, což se mu nijak nechtělo, takhle ho všichni znali už hrozně dlouho a byli na to zvyklí, nad jeho tváří by vznikala hrozná divení a možná i podivné narážky… Každopádně to raději nechal takhle.
Sundal ruce z okrajů vany, kam si je oddechově před chvílí umístil. Ponořil je do teplé vody a naposledy si pořádně vychutnal slast večerní koupele. Nic člověku neudělá tak dobře po namáhavém dni, jako pořádná teplá koupel s bublinkami…
Ještě si namočil celé tělo i s vlasy a vylezl z koupele. Utřel se froté ručníkem a rychle si ho přehodil přes svá bedra. Zhlédl se v zrcadle i teď. Teď byl ten pohled mnohem působivější, nabízel se výhled na jeho vypracované svaly pevně se upínající na jeho štíhlé tělo… Stále na něm ulpívaly stříbřité kapky vody, a svaly tak ve světle jemně nažloutlého světla dostávaly odstíny příjemné na pohled.
I jeho obličej byl vcelku hezký. Podlouhlá oválná tvář se špičatou bradou, oříškově hnědým okem a našedlými vlasy, které i přes svůj podivný tvar dodávaly jeho obličeji zajímavý vzhled. Pravdou bylo, že i ta černá maska a zavřené oko tu konaly svou roli. Černá maska ladila s šedými až stříbřitými vlasy a oko působily dominantně kvůli jizvě, která se přes něj táhla.
Pohodil hlavou a odvrátil se od zrcadla. Pohled na něj byl sice zajímavý a občas bylo velice uspokojující objevovat krásy svého obličeje a těla, on to ale dělal skoro každý den, co se dostal k bublinkové lázni.
Ze sušícího žebříku stáhl druhý ručník a začal si s ním otírat tělo- tentokrát mnohem důkladněji než prve. Při tom si broukal melodii ze své oblíbené písničky- možná se to k tak dobrému a celkem i drsnému shinobimu nehodilo, každý má ale několik svých stránek a každý je svým způsobem v něčem naprosto nenormální, ať už se to týká toho, co dělá nebo toho, jak se chová, či toho, jak se tváří. On si mimo jiné rád pobrukoval písničky.
Měl celkem znělý hlas. Rozhodně nebyl basový, ale ani nijak vysoký, měl takový střední tón, typický pro jeho věk. Občas přemýšlel, že se možná měl dát místo života shinobiho na nějakého rockového zpěváka (jeho momentálně rozčepýřené vlasy k tomu naprosto seděly), vždy se ale snadno přesvědčil o tom, že být shinobim má pro něj mnohem větší cenu, kterou by si jako nějaký zpěvák vůbec neuvědomil.
Když byl suchý, oblékl si příjemně elastické černé tílko a krátké tříčtvrťáky, asi do půli lýtek. Stáhl si je páskem, nechápal, proč se všechno vyrábí tak velké… Vždyť člověk, který by to nosil by musel mít hrozně velký objem… Ještě si černým pruhem hebké látky vytvořil jakousi čelenku, kterou si stáhl přes levé oko, aby ho nemusel mít pořád zavřené. Svaly kolem oka mu za to byly nesmírně vděčné.

Pověsil oba ručníky, vypustil vanu a zhasl. Vyšel z koupelny, prošel chodbou svého bytu a skončil v obývací ložnici. Měl sice ještě kuchyni a záchod, ale obývací pokoj a ložnice se musely smrsknout dohromady. Cestou se ještě stavil v kuchyni pro něco dobrého- něco vyndal z lednice. Nandal si dostatek do misky a vydal se do obývací ložnice.
Položil misku i s hůlkami na stůl a otevřel okno. Bylo to vcelku velké okno- hned jak ho otevřel, cítil, jak se o něj otřel chladný večerní vzduch a pokračoval dále do pokoje. Zhluboka se toho voňavého letního vzduchu nadechl- v té koupelně bylo až moc velké dusno, i když výpary byly sladce vonící…
Vrátil se zase ke své misce, vzal ji do jedné ruky (prsty vzal hůlky), ovladač od televize do druhé a svalil se na pohovku. Postel v obývací ložnici zjevně nebyla- pohovka byla rozkládací.
Namířil ovladač na svoji LCD televizi a zapnul ji. Objevila se nějaká žena mluvící o problematice počasí… To nebylo to, co chtěl, na co se těšil…
Několika stisknutími tlačítek na ovladači se dostal ke kýženému programu. Měl štěstí, právě to začínalo. Na obrazovce se objevily nějaké ukázky ze seriálu všeobecně a potom název: Flirtovací ráj 1 v seriálu, třetí díl. Ano, dnes už byl třetí díl jeho oblíbeného seriálu, který vznikl z jeho (teď už méně oblíbené) knížky. Někteří lidé se divili, jak něco takového vůbec mohli vydat jako film, Kakashi byl za to ale moc rád. Jeho fantazie sice byla značně bujará, pořád si ale ty scény jenom představovat… To nebylo ono.
Odložil ovladač na pohovku vedle sebe a plně se oddal seriálu. V levé ruce držel misku, v pravé hůlky, kterými si nabíral dobré jídlo. Sice si musel sundat masku, ale… Venku to strážily jeho klony a nastražil i pár pastí, takže by neměl být problém. Pochyboval, že by se Naruto přes něco takového dostal, zvláště ve tmě. Nemyslel si, že by mu v něčem takovém pomáhali Sasuke a Sakura, tohle by bylo přeci jenom trochu moc i na ně.

Když seriál skončil, utřel si ústa a natáhl si přes bradu masku. Ovladačem vypnul televizi i s reklamami, které následovaly a odnesl misku do kuchyně. Narychlo ji opláchl vodou a položil na dřez, velké starosti si s tím nedělal, nebyl přílišný puntičkář.
Rozložil pohovku krémově zlaté barvy, natáhl na ni prostěradlo a vzal si nějakou tu deku. Polštář nebyl potřeba, na to byla pohovka speciálně upravena. Svlékl si tříčtvrťáky a nasadil tzv. „spací úbor“. Protože bylo už celkem pozdě a on byl celkem utahaný, natáhl se na pohovku a přikryl se dekou. Obrátil se tak, aby měl výhled z okna a čekal, že usne…
Ale ono to jaksi nešlo. Jako každý večer, kdy kdožvíproč nemohl usnout, ho pronásledovaly zvláštní představy o budoucnosti a přítomnosti, ale vždy vypovídaly o něm. Některé se jen myšlenkově proháněly jeho hlavou, jiné si nacházely obraz a pobíhaly v černotě tmy za oknem. Bylo to zvláštní… Rozhodně mu to vždycky připomnělo, že ještě není nic ztraceno a on může ještě začít nový život… Občas mu to dokonce jaksi nakazovalo, ať začne víceméně od začátku…
Ačkoliv by to nikomu nepřiznal, protože byl hodně dobrý shinobi a ještě lepší sensei, občas se cítil trochu osamělý. Jeho klan jaksi vyhynul, pokud se to dá říct takhle natvrdo, blízkou osobu neměl. Občas ho poněkud roztrpčovalo, že ti malí genninové se neustále mezi sebou druží a někde dokonce začínal pozorovat jakési vztahy mezi sebou… I když ta vkládaná náklonnost nebyla vždy opětována…
Schoulil se do klubíčka, jako by se mohl nějak ochránit před svými vlastními myšlenkami, které probíhaly v jeho vlastní hlavě. Už zase ho přepadal ten pocit bezmocnosti a marnosti, že je vlastně naprosto jedno, jestli on, Kakashi, právě leží tady a v této posteli a nebo neexistuje… Neuměl si vzpomenout na jediného člověka, kterému by na něm opravdu a beze všeho záleželo… Jistě, kdyby například zmizel, určitě by třeba u Sakury našel trochu lítosti, u Sasukeho spíše překvapení a u Naruta možná bezmocné zlosti a nepochopení, to by se ale za čas spravilo a všem by bylo jedno, jestli někdy takový Kakashi žil…
Ani se mu nechtělo plakat, nebylo proč, možná si za svůj osud mohl sám, že byl vždy tak odtažitý a udržoval si odstup… Možná, že kdyby se býval více družil, také by byl teď někde trochu jinde… Všiml si i vcelku důvěrného vztahu mezi Asumou a Kurenai, což ho ale ve dne a ve chvíli, kdy byl před to postaven nijak netrápilo… Až teď. Celkem ho tížilo, že jediná ztráta, která by mohla být shledána na jeho smrti by byla ztráta celkem dobrého shinobiho… Copy ninja Kakashi… Jeho přezdívka, která na něm asi jediná byla důležitá…
Jak tak o tom do hloubky přemýšlel, začal mít pocit, že se proti němu celý svět spikl. Bylo pro něj celkem kruté, že není nikdo, kdo by ho měl doopravdy rád…
A v té chvíli rychle odhodil deku, zvedl se a vyběhl na terasu- doufal, že mu to pročistí hlavu. Už nedokázal být se svými myšlenkami sám, tížily ho a trápily a dělalo se mu z nich na nic… Pokud to takhle půjde dál, stane se z něj psychopat, což v jeho životě shinobiho bude, jako kdyby zemřel.
Potřeboval nějak ventilovat své pocity, ale neměl se o ně s kým podělit… Bylo to hrozné. Jeho myšlenky ho stíhaly jedna za druhou a dělaly si s ním co chtěly, jako v tom nejhorším hororu.
Roztřásl se. I přes to, že byl trénovaný shinobi na něj tohle bylo trochu moc. Třásl se po celém těle a najednou mu byla hrozná zima. Vyšel z terasy a schoulil se u zdi- doufal, že ho její zástěna ochrání před náhle tak studeným větrem.
Začal se třást ještě víc a pak najednou věděl, že tohle vůbec nemá cenu. On by tu vlastně neměl žít, protože nemá proč žít, není žádná osoba, se kterou by se mohl spříznit… A nebo ho žádná v tuhle chvíli prostě nenapadala…
Už předtím, když šel ke zdi se skrčil na bobek. Zády se opíral o chladnou zeď a nechával myšlenky, ať vyprší. Věděl, že s tímhle nemůže a nikdy nebude moct usnout, a proto tu jen seděl a nechával špatné pocity, ať ho opustí. Uměl se ovládat, to ano, a mohl by své pocity potlačit, ale k čemu? Byl přece doma a tam se nemusel přetvařovat…
Aniž by si to uvědomil, začal se houpat na patách. Tak trochu ho to uklidňovalo a jeho zvířené, smutné myšlenky se změnily v zamyšlení, co by se s tím dalo dělat. Jistě, pokud mu schází spřízněná duše, měl by si nějakou opatřit… S genniny to nepůjde, na to jsou moc malí a vypadalo by to divně, protože malý s velkým? To ne… Věděl, že pokud už něco takového bude v nejbližší budoucnosti doopravdy chtít a potřebovat, bude muset hledat mezi osobami svého věku, tedy jounniny a jim podobnými. I tak ho ale nic nenapadalo…
Po tom, co se uklidnil tím, že si někoho najde, začaly ho pronásledovat jiné pochybnosti. Copak je to normální? Takhle si někoho vybírat jen proto, aby ho zneužil… Ne nijak znásilnil, ale prostě zneužil pravděpodobně její náklonnosti k tomu, že by se jen nechal utěšit… Ne, to prostě nejde, když už najít, tak pořádně, na celý život…
V té chvíli si uvědomil, že i kdyby se naskytla vhodná příležitost, on sám na to není připraven. Vlastně vůbec nijak moc nechápal, jakože se vždy dvě osoby najednou začnou sbližovat všemožnými způsoby… Neviděl v tom nic moc extra, pořád za někým lézt a lichotit mu… Zdálo se to být nudné a zbytečné… Ale pokud jde ten pocit náklonnosti z obou stran, lichotky jsou příjemně opětovány…
Zavrtěl hlavou. Bylo to nepochopitelné… Proč to ti lidé dělají? A proč své city opětují takovým způsobem, že se třeba smějí i naprosto trapným vtipům?
A v tom mu v hlavě zazněl tichý hlásek: Možná to nechápeš proto, žes nikdy ještě něco takového nezažil…
Tenhle hlásek mu zazvonil v uších a on o tom musel přemýšlet. Ano, mohlo to dost dobře být i tím, možná, že kdyby poznal někoho pro něj důležitého, taky by neváhal smát se trapným vtipům a zbytečně lichotit… Ale to se mu prostě ještě nikdy nestalo.
Tak trochu se zastyděl. Tyhle základy přece každý normální člověk zjišťuje tak v pomalu Narutově věku… Tedy, spíše základy flirtování, ale, to nemůže být těžké, vždyť něco viděl a četl…
Takže faktem bylo, že pokud chce svůj problém vyřešit, měl by si najít spřízněnou duši, ke které by dokázal cítit to co ona k němu a potom by byli spolu… Věděl, že ta spřízněná duše bude muset být dívčího pohlaví… Zatím ale neměl představu, která by měla být ta pravá… Ale i bez té představy se rozhodl, že se nebude snažit se někam cpát vyloženě proti dívčině vůli… Nebylo by to správné a potom by skrze to mohly vznikat pomluvy… Nejdříve si své okolí musí nějak oťukat, podívat se na něj jinýma očima…
S tímto rozhodnutím, že si pokusí najít nějakou holku se zvedl z podlahy a ulehl zpět do postele. Podivné pocity už ho netížily, zřejmě se naprosto vyčerpaly tou první dávkou, kromě toho, jemu v srdci teď dřímala naděje… Uvědomoval si, že na hrudi cítí příjemné teplo… Asi bylo proto, že konečně se rozhodl udělat něco, co by bylo dobré vyloženě pro něj a ne pro jeho pověst… Něco, co by pomohlo opravdu jemu…
S pocitem uspokojení zavřel oči a téměř ihned usnul. Ráno je moudřejší večera…