Teenager z klanu Karashi 3. Moje rudovlasá láska... <3

Dole mě zastavila Temari.
„Gaara ti chce něco říct,“ zamrkala na mě. On stál za ní a zíral do země. Ruce měl za zády, ale přečuhovala z nich kytice bílích orchidejí.
Trvalo celou věčnost, než se vymáčknul, ale nakonec vykoktal zhruba tohle: „Já...eh...já jsem ti natrhal kytky!“ Potom co nejrycheji sklopil hlavu a střčil mi před nos tu nádheru. Natrhal, jo? A ten čárovej kód se tam nejspíš objevil sám, ne? Ale vděčně jsem kytici převzala a rozplývala se nad tím, jak je Jashiní. Když konečně zvedl hlavu, měl zavřené oči a našpulené rty. Hodila jsem kytky za hlavu a vrhla se na něj...
Snad bych ho líbala až do smrti, ale Temari mě v 17:35 zavolala na Kriminálku Suna, takže jsem musela urychleně k televizi. Gaara šel se mnou a celou dobu seděl na zemi před mým křeslem a objímal mi lýtka. Dneska byl zrovna díl, kde našli rozčtvcenou roztleskávačku v kontejneru na papír. Mám tenhle seriál ráda, i když ne tak moc jako Kriminálku Konoha. Temari do toho pořád něco kecala, jako třeba: „Jo, to je jasný, je to ten trenér!“ nebo „Ty v**e, to je blb, já si toho všimla hned!“ a potom strašně dotčeně nadávala, když se její doměnky ukázaly být úplně mimo. Když Kriminálka skočila, Temari rychle přepla na jeden hudební kanál, kde měla být hitparáda „Ouško“. Jenže Kankura se chtěl dívat na „Auto-Suna-styl díl č.125 Velikonoční Speciál“ zatímco Gaarovi už začínal „Diamond – módní přehlídka v Mlžné“. Začali se rvát o ovladač neuvěřitelným způsobem, který jsem nazvala zuby-nehty-nohama:pískem-loutkou-vějířem. Taktně jsem se stáhal do svého pokoje, kde se teď snažím urovnat si všechno v hlavě.
V posledních pár dnech jsem si našla novou super kámošku, kluka, bratra a tým. Dokonce mám další přírůstek na Seznamu idiotů, kde je zatím 17 exemplářů.
Ale počkat! Já přece s Gaarou ještě oficiáně nechodím! Musím se ho zeptat a on musí souhlasit, aby se to počítalo! Sakra!

„Gaaro, chceš se mnou chodit?“ zněla stupidní otázka.
„Promiň ale... NE!“ opáčil on s kamenným výrazem a rozpustil se. Koukám jako vrána na místo, kde byl před chvilkou kluk mých snů, když tu na mě padne obří stín... Otočím se... a...NÉÉÉ!
Valí se na mě obří Tuřín!!! Áááááá! Já umřu!!

Ach, Jashin, zase jsem usla na záchodě! Uf, to jsem se vyděsila. Tak velký Tuřín vídám jen ve svých nejhorších nočních můrách. Rychle musím vstát, namlovat se, obléct se do svých nejlepších šatů a vzkázat Gaarovi, že si musíme promluvit v parku. Tak já to jdu Temari říct a ty mi koukej držet palce, nebo tě rozčtvrtím jako tu roztleskávačku!

Tak jsem tedy Temari řekla, aby Gaarovi vzkázala, že se potřebujeme sejít v parku. On řekl, že zítra klidně. Tak asi půjdu radši spát, než se zcvoknu napětím.

Nemohla jsem usnout, tak jsem se rozhodla, využít volný čas ku svému prospěchu. Šla jsem dolů do kuchyně něco zbodnout, ale u stolu seděl brácha a zamyšleně si něco psal do knihy s černými deskami.
„Ahoj,“ pozdravila jsem. Vylétl skoro až ke stropu a vylekaně pozdrav opětoval.
„Čau, co tu děláš?“ zeptal se nepříjemným hlasem.
„Nemůžu usnout, tak jsem jsem chtěla jít něco sníst.“
„Hm, neměla bys raději trénovat?“ zeptal se mile. To mě překvapilo.
„Ale... Já jsem dost dobrá. Nemusím trénovat.“ Ironicky se zasmál.
„Ty nemáš ani tušení, co všechno náš klan dovede.“
„Myslíš klan Karashi?“ zeptala jsem se s pitomým výrazem ve tváři. Plesknul se do čela.
„Ne asi – klan Metařů silnic! Jasně že klan Karashi!“
Koukala jsem dost vyjeveně. Co by jako mohl můj klan víc umět? Jsem dost silná, umím tři dobrá Genjutsu, ovládám Očka pouhou myšlenkou a dokonce zvládám i požívat jejich oči místo svých. Co by to mělo být dál?
„O čem mluvíš? Má náš klan snad nějáké další parádní techniky?“ zeptala jsem se mile. Bratr se ke mně otočil zády a hvízdnul. Ani ne za pět vteřin přiletěla očka a nesla mu několik svitků. Vyděsilo mě, že ho taky poslouchají.
„Jak... Jaks to udělal, že tě poslechly?“ Otočil se na mě, tvářil se nakvašeně.
„To je jasný, každej z našeho klanu ovládá každý jednotlivý Bet-Eye. To, že ta matčina tě neposlouchají je tím, že to prostě neumíš.“
Uraženě jsem si přisedla ke stolu, (brácha k tomu udělal svojí meltu) na kterém mezitím rozložil dva velké svitky. Byly na nich složité nákresy nějákých polozrůd s křídly.
„Tak, tohle se všechno týká našeho klanu. Jsme vlastně prokletý klan, ale využíváme toho ve svůj prospěch. V podstatě může dobře vycvičený člen používat Taijutsu i Genjutsu na vyšší úrovni, Naše těla jsou silná a odolná, ale špatně odolávají světlu a ohni. Genjutsu nám jde proto, že Bet-eyes se čakrou nejen živý, ale mohouu ji i ovládat, takže stačí když se jich dostatečný počet dostane k protivníkovi a je namydlený, zato Ninjutsu nejsou naší speciatilou máme malou zásobu čakry, protože dost nám jí seberou právě, jak ty říkáš, očka. Jediné Ninjutsu, které nám vyhovuje je Jutsu přeměny, kdy se člen klanu promění v takzvanou Bestii. Bestie má křídla, které se po pár dnech cviku naučíš používat a můžeš na nich létát i na velké vzdálenosti. Bestie má také daleko větší fyzickou sílu. Tato přeměna nám nebere téměř žádnou čakru, protože je to vrozená schopnost, v podstatě speciální Kekkei Genkai. Chápeš?“ Jen jsem mlčky přikývla. Ohromilo mě, co všechno o svém klanu nevím. Moje máma není moc zdatná Kunoichi, je sice hezká a vcelku silná, ale nemá žádnou vůli a radši svádí chlapi než plní mise. A o tomhle se mi nikdy nezmínila. Ach Jashin, to mám co dohánět.
„A, naučíš mě něco z toho?“ zeptala jsem se prosebně.
„Jistě,“ řekl bratr chladně, „jsi moje sestra a je to má povinost.“ Potom najednou vstal ze židle a obejmul mě. Překvapilo mě to, ale byla jsem šťastná, že jsem ho našla.

Padám únavou, nechápu jak jsem si mohla stěžovat, že nemůžu usnout. Až do šesti do rána jsem pilně pracovala na svých Jutsu. Zatím jsem se naučila pouze trošku se přeměnit(což znamená, že mi jen vyrašili chlupy na nohou a rozbolely lopatky) a aktivovat svůj Karakugan. Brácha mi řekl, že máme něco jako teleskopické oči. Perfektní odhad vzdálenosti, velký zorný pole, protože vidím stejně dobře věci vzdálené pět metrů jako pět set metrů, prostě fajn věc. Sice to není dost rychlé jako Sharingan, ani rentgerové jako Byakugan, i tak jsem ale nadšená.
Navíc mi bratr věnoval malou „kuši“ kterou můžu střílet na vzdálené cíle.
Snad se do zítra naučím něco nového, abych měla na zkoušce výhodu.
Teď ale padám i za pochodu. A už ve dvě mám sraz s Gaarou!

Jashine na nebi.
Jashine v koupelně.
Jashine ve frontě na pomeranče.
Jashine, ať už jsi kdekoliv, pomoc!
Právě jsem se vzbudila a už je jedna!!!
Rychlostí blesku si vyčistím zuby (zlomila jsem dva kartáčky), umeju vlasy, vyfénuji je a vytvořím co nejhezčí účes. Potom se obleču, převleču, svleču, zpanikařím, zase se obleču a postup opakuji asi sedmkrát. Nakonec si vezmu to, co jsem si zkoušela jako první. Popadnu kabelku a běžím maraton až k parku. Letmý pohled na holé zápěstí, když v tu ztuhnu. Už jsou dvě hodiny a tři vteřiny. Už pět vteřin!
Jsem tu pozdě a on už tu není! Určitě si myslí, že mi nestojí ani za těch pár metrů. Smutně si sednu na lavičku a kdybych nebyla čerstvě namalovaná, ronila bych slzy. Po dlouhých dvaceti vteřinách si ke mně přisedne... Gaara!
„Ahoj. Promiň, zdržel jsme se. Chtěl jsem ti koupit zmrzlinu, ale nevěděl jsem, kterou máš ráda,“ řekne s tím naprosto nejsladším úsměvem na světě. Potom ukáže za sebe, kde stojí pochroumaný zmrzlinářský stánek. Stojí u něj chlápek v bílém, do půl těla uvězněný v Písečné rakvi. Usměji se.
„Dám si jahodovou. Má stejnou barvu jako tvoje vlasy,“ řeknu a dotknu se výše zmíněných vlasů konečky prstů. Gaara zrudne a přimáčkne zmrzlináře trošku víc. Ten vmžiku vykouzlí nádherný Jahodový pohár. Opravdu umělecké dílo, asi po sobě chtěl zanechat něco hezkého. V příští vteřině mi na tvář prskne několik kapek jeho krve. Gaara mi je jemně setře ubrouskem.
Nevydržím napětí chvíle a políbím ho. Je to nádherný zážitek, ale po pár chvílích mě nějáké dítě sejme do hlavy házecím talířem. Vztekle vyskočím z lavičky a rozběhnu se za ním, když se rozhoukají sirény.
Podívám se na své holé zápěstí, naštěstí na nich mám i datum.
„Dneska není první středa v měsíci. To není planý poplach,“ řeknu vyděšeně, ale než mi stačí Gaara odpovědět, objeví se naši Senseiové a rychle nás odvádějí pryč.

Sejdu se se svým týmem poblíž hlavní brány.
„Takže, jsme tu všichni,“ ověří si Asuma počítáním na prstech. Všichni znuděně vydechneme.
„Ino, Chouji, musíme pomoct vesnici v boji proti těm teroristům. Právě zaútočili a mobilizují se všechny síly. Nechceme aby zkouška dopadla jako posledně velkým konfliktem a smrtí dvou Kage,“ dokončí a otočí se k Shikamarovi. Všímám si, že má kalhoty natažené naruby.
„Shikamaru, ty svůj tým povedeš, protože už jsi Chunninem. Máš je oba na starost.“
„Jo, jasně,“ souhlasí on a znuděně zívne. Provoz okolo nás začíná houstnout, všichni sbírají své týmy. Konečně se Asuma otočí ke mně.
„A ty,“ přehodí si cigaretu do pravého koutku úst, „ty zůstaň u svého bratra. Nepotřebuji tě.“ Zůstanu stát s otevřenou pusou. Ino se zachichotá, ale Shikamaru ji zpraží pohledem.
„Sensei, myslím, že by mohla být dost užitečná,“ začne pomalu Chouji, ale Asuma ho utne.
„Ne, nemůžu se na ní spolehnout.“ tím je hovor ukončen a Asuma mizí. Za chvíli k nám přiběhne nějáký Jounin z Kamené a začne rozdávat těm třem instrukce. Smutně se otočím a šourám se domů k bráchovi. Cestou kopu do všeho co mi přijde pod nohy.
(Tomu pejskaři později pošlu odškodné.)