Suna Kurai: kapitola 10: Vztek

Celá se třásla. Nedokázala ten třes těla zastavit ani kdyby chtěla. Seděla v proutěném křesle svého obývacího pokoje a pohledem rentgenovala podlahu. Bála se zvednout hlavu ke Gaarovi stojícímu nad ní. Věděla, že jí pozoruje. Cítila jeho pohled na sobě, jakoby to byl nějaký paprsek pálící na kůži. Mezi nimi už nějakou chvíli vládlo naprosté ticho. Občas ho jen přerušil zvuk drkotání zubů a tiché popotahování.
Tiskla si ruce ke kolenům. Tak bílé a nicotné. Ruce, které nikdy nic pořádně nedokázaly. Byly tak slabé, naprosto nepotřebné. Stále se třásly a nedokázaly přestat. Bylo to tak hloupé. Myslela si, že něco dokáže. Že zesílí, postará se o sestru, konečně bude mít něco pro co bude moci každé ráno vstávat. Omyl. Zdálo se, že teď už se nemůže nic horšího stát. Nika byla pryč a obyčejní lidé kvůli ní umírali. Kvůli ní a rozhodnutím, které se rozhodla udělat.
Nebylo už jednodušší všechno vzdát? Pokorně se svěšenou hlavou odejít a přestat se starat o to, co se stane?
Všechno kolem bylo jako něco, co neznala. Jako by byla úplně někde jinde. Nedokázala identifikovat, ve které části svého domu se teď nachází. Věděla jen, že je tam s ní on a stále čeká až se vzpamatuje.
„Vzchop se,“ promluvil k ní náhle.
Překvapeně zvedla hlavu. Dívala se na něj vystrašenýma a zároveň očekávajícíma očima. Toužila, aby jí zbavil toho utrpení, aby ji třeba zabil.
„Vzchopit se?“ zopakovala po něm pomalu.
Roztřeseně si vjela prsty do vlasů. Oči měla vykulené dokořán. Vypadala jako blázen. Jako člověk, který je schopný se z ničeho nic sesypat.
Svraštila obočí. Co si myslela? Jak by mohla vyřešit všechny své problémy s takovou povahou? Se svou povahou? V hlavě jí zněla jen jediná myšlenka. ‚Být silná‘.
Křičelo to v ní, drásalo se to ven. Hledala jakýkoliv způsob jak to ventilovat.
Popadla porcelánovou vázu, která ležela na stolku nejblíže. Vyskočila na nohy a s rozpřáhnutím s ní hodila o zem. Nádoba se roztříštila na milióny malinkých kousíčků. Nezůstal z ní jeden jediný pořádný kus. Zběsile se vrhla po dalších věcech, které ležely poblíž. Vztekle supěla a s tváří zkřivenou vzteky surově ničila co jí přišlo pod ruku.
Shodila na zem vázy s květinami stejně jako strhala všechny obrazy v pokoji. Bylo to divadlo, za které by se nestydělo ani divoké zvíře. Nebrala ohledy co ničila. Jen toužila ze sebe všechno dostat. Tohle byl jediný způsob. Konečně si uvědomila, že už není nic, co by mohla ještě více rozdrásat a konečně se zastavila. Zrychleně oddechovala a zatínala pěsti.
Konečně se zase podívala na něj. Kazekage stál nehybně uprostřed pokoje. Nepohnul se ani o píď a nehnul ani brvou. Jen se díval na výlev, který před chvílí předvedla.
„Už jsi skončila?“ zeptal se tiše.
Rizo se zamračila. Zrovna teď, v tuto chvíli měla nejvíce chuť ho praštit. Ještě před několika momenty si hověla v jeho uklidňující náruči a teď? Teď si přála, aby se její pěst střetla s jeho tváří. Tolik by jí to uklidnilo.
„Ještě ne,“ zasupěla. Hleděla na něj hněvivě, ale on jí oplatil jiný druh pohledu.
S výrazem plným soucitu a smutku jí sledoval. Všimla si toho a její myšlenky náhle změnily směr. Napjaté tělo se povolilo.
„Omlouvám se,“ hlesla nakonec. Sklopila hlavu.
Styděla se za to, co před chvílí předvedla. Pohled jí brouzdal mezi zbytky rozbitých věcí.
„Neomlouvej se,“ opáčil Gaara. „Jediná věc, která by tě měla zajímat je, jak dostat svou mladší sestru zpět.“
Dychtivě a s nadějí na něj vyvalila oči.
„Tak mi tedy řekněte jak!“
„Když jsi mě ošetřovala, byl jsem napaden ninji ze Skryté mlžné vesnice. Byli o mě dobře informováni, znali moje slabiny. Jednoduše řečeno mě jen chtěli zabít. Vedl je jistý jounin jménem Marui. Ten stejný Marui, který tě navštívil. Myslím, že jedinou možností je, vylákat ho a chytit.“
„Vylákat..-, a chytit?“ zopakovala pomalu a nechápavě. „Jak to myslíte vylákat?“
„Chtějí mě,“ opáčil tiše a bez jakékoliv známky emoce. Jakoby to bral jako samozřejmost.
Založil si ruce na prsou a chvíli mlčel.
„Ale v tom případě-,“
„V tom případě,“ přerušil ji okamžitě. „Se vydáme na cestu do Mlžné.“