Ve spárech smrti 21: Podraz

Uběhl nějaký ten čas a v sídle začala být nuda k uzoufání. Práce mi rychle odsýpala, takže jsem už po chvíli neměla co dělat. Uklidila jsem každý pokoj, vytřela v každé chodbě i místnosti. Dokonce jsem hledala pavučiny, snažila se odstranit všelijaký sajrajt ve skalách a taky jsem se pokoušela vydrhnout rezavý sporák, který mi zabral asi nejvíc času, ale nakonec se i on leskl jako nový. A než jsem se nadála, bylo hotovo.
Pojem o čase jsem ztratila už dávno, pravděpodobně v té chvíli, kdy jsem se tu probudila. Jelikož v sídle nebyly žádné hodiny a podle slunce jsem se orientovat nemohla, přestal pro mě čas existovat. Spala jsem a jedla, kdy se mi zachtělo, chodila na záchod dle potřeby... zkrátka to pro mě bylo otřesné období, jelikož já si den vždycky přesně rozvrhla.
Už dlouho jsem se nesetkala s žádným z ostatních členů. Všichni byli na misích. Někdy se sice vrátili, ale to jen předali Peinovi nějaké informace a hned zase zmizeli. Ani se nezdrželi na jídlo. Po nějaké době mi došlo, že se mi po nich docela stýskalo. Dokonce i po tom šedivém Ulízanci, ačkoli jsem si to nechtěla moc připustit.
Pein byl neustále zavřený ve své pracovně. Občas někam odešel, ale nebylo to na dlouho. Pořád mě nechtěl pustit ven, prý je má situace stále ještě horká. Ovšem brzy mu došla práce, kterou by mi přidělil, takže si mě po chvíli přestal všímat a řekl, ať se nějak zabavím sama.
Jak jsem se nudila, začala jsem se toulat po sídle. Nebylo to tu kdovíjak velké - bylo tu jen jedno patro s hodně vysokým stropem, v němž dominovala jediná dlouhá chodba -, zato jsem našla plno pokojů, které se už nepoužívaly. Většinou byly prázdné, zřídkakdy jsem v některém z nich našla starý nábytek nebo rozbité věci. A jelikož jsem už vážně neměla do čeho ,píchnout‘, pustila jsem se do jejich opravy.
Z našeho krámku jsem už měla ve vyrábění zbraní neoficiální praxi. Dost často, když zbyla nějaká ocel a železo, jsem si vyrobila kunai nebo shuriken a pak je používala v domácnosti místo klasických nožů. Takže jsem si z rozbitého nábytku vyrobila celkem slušnou zásobu dřevěných zbraní, které jsem hodlala vyzkoušet na Ulízanci. Už jsem se nemohla dočkat, až mu je zarazím do... těla.

To jsem si takhle jednou zkoušela vyřezat katanu, když najednou sídlem otřásla taková rána, až jsem málem spadla ze židle. Ze skal se spustila suť a prach. Vyskočila jsem na nohy a vyběhla ze svého pokoje na chodbu. I přes oblaka prachu jsem dobře viděla, navíc jsem zaslechla v obýváku nějaké hlasy. Rychle jsem se rozběhla doleva. Po chvíli chodba skončila a já dorazila do největší místnosti v sídle. Zapálené louče tu divoce plápolaly a vrhaly přes šedivá oblaka dlouhé černé stíny. Na protější straně u vchodu jsem zahlédla dvě naproti sobě stojící postavy, přičemž jedna z nich držela velkou kosu. Kakuzu a Ulízanec. Řvali na sebe jako prodavači na trhu.
„Ty jseš takovej nemožnej id**t, že mě to až bolí!“ zařval obr v masce.
„Vážně? To jsem rád, aspoň máš, co si zasloužíš,“ odvětil vztekle šedovlasý.
„Gráááh!!! Ty jedna mizerná kopo hnoje!“ Napřáhl se a vyrazil vpřed. Poté dal Ulízanci takovou ránu pěstí, že ho to odhodilo přes celý pokoj až na stěnu těsně vedle mě.
Jeho tělo se svezlo na zem. Na skále jsem zahlédla velkou puklinu a krvavou cestičku. Zděsilo mě to, při pohledu na zlámaného Ulízance jsem se však nekontrolovatelně rozesmála. Můj chvilkový záchvat veselí ovšem přerušil Kakuzu, který se rozbíhal směrem k nám s opět zaťatou pěstí. Vzápětí mi došlo, že je zle.
„Přestaň!“ zaječela jsem z plných plic.
Kakuzu se ihned zastavil a i s šedovlasým na mě překvapeně pohlédl.
Zuřivě jsem oddechovala, zničehonic mnou projela vlna vzteku. Zaťala jsem ruce v pěst, ramena se mi třásla. „Vy jedni dětinští zm**ci! Právě jsem tu uklidila! Trvalo mi do celý den a vy tu naděláte takový bordel za pouhou minutu!“
Na kratičký okamžik nastalo ticho.
Kakuzu se narovnal a najednou byl zase o pár centimetrů vyšší. „Nepleť se do toho.“
Nevědomky jsem zavrčela. Pravačkou mi projel oheň a najednou se změnila v obrovskou hnědočervenou tlapu s předlouhými drápy. Ani jsem to nepostřehla.
Vtom se za mými zády ozval rozzuřený hlas. „Co má tohle zase znamenat?!“
Leknutím jsem nadskočila, otočila se a současně couvla pár kroků vzad. Přede mnou stál vzteky rudý Pein a spaloval nás pohledem. Zaslechla jsem, jak se Ulízanec s nadáváním zvedl a prokřupal si krk.
Pohlédl na něj. „Kdo ti to zas udělal? Kakuzu?“
Obr se nervózně ošil.
Šedovlasý pohlédl nejdřív na něj, pak na mě a nakonec na Peina. „Ten ne. Byla to ona.“ Trhl ke mně hlavou.
Já i Kakuzu jsme vykulili oči. Překvapením jsem se zakoktala. „C-cože?! To není pravda!“
Pein se na mě zle zamračil. „Už zase?! Přece jsem ti jasně řekl, že máš zakázáno napadat ostatní členy! A pokud při tom demoluješ sídlo, týká se to i Hidana!“
„Ale Kápo, já to vážně nebyla! Přísahám!“
„Vážně? A co je teda tohle?“ Poukázal na mou proměněnou paži.
Schovala jsem ji za záda. Šlo jen o reflex, vždyť ji už stejně viděl. „Naštvali mě, tak jse-“
„Proměnila se a chtěla nás zabít,“ přerušil mě Ulízanec.
„To je lež! Nic jsem neudělala! Vždyť jsem ani nedostala hlad!“
Pein zlostně zaskřípal zuby. „Už toho mám tak akorát dost.“ Rázně ke mně vykročil.
Najednou jsem v jeho očích opět zahlédla onu pulzující spirálu. Chtěla jsem rychle uhnout pohledem, ale nepodařilo se mi to. Dostal mě do své moci.
Než jsem se nadála, obklopily mě plameny. Byly všude. Spalovaly mou kůži, jejich záře mě oslepovala, kouř mě dusil. Zalapala jsem po dechu, z očí se mi spustily slzy. Ta bolest byla nesnesitelná. Padla jsem na zem.
Proč? Proč musím trpět zase já? Proč je všechno tak strašně nespravedlivé? Musím si odpykávat trest za něco, co jsem neudělala. A Pein si mě ani nevyslechl. Tohle jsem si nezasloužila... Tentokrát ne.
Ale stejně jako mě ze začátku ovládlo zoufalství, teď mě naopak pohltil vztek. Nehorázný vztek, že vždycky všechno odnesu já, že to vždycky já dostanu výprask. A to všechno kvůli tomu šedivému haj***vi!
Pak, zničehonic... nastala změna. Bolest byla přebita vlnou obrovské nenávisti. Popadla mě do svých spárů a vytáhla mě na nohy. Pocítila jsem, že řetězy lidskosti, které držely monstrum spoutané, se přetrhly... Mysl se mi vzápětí rozjasnila. Žal a utrpení se stáhly do ústraní, nechaly prostor jiným, mnohem silnějším pocitům.
Netvor byl vypuštěn. Je konec!