Hidanův příběh: díl 3. - Zasvěcení

„Musíte jít s námi... Hidane-san. Je to ve vašem nejlepším zájmu...“
Hidan se zvedl a pozvedl zakrvácenou katanu.
„Tak hele vagabundi, v mým nejlepším zájmu je rozsekat vám ty vaše držky a vzít si, co máte!“
„Ts, takové oprsklé štěně.“ Ozval se ženský hlas zpod jedné kápě.
„Nech mě to s ním vyřídit, Muriel.“ Řekl nejvyšší ze zahalených a shrnul si kápi.Měl krátké černé vlasy, šedé oči a nevýraznou tvář. Stál podivně shrbeně, ale to bylo Hidanovi jedno.
„Nedělej si ze mě srandu ty ha*zle!“ Vykřikl a probodl tmavovlasému hruď.
„Je rychlý!“ pomyslela si žena pod kápí.
„Pche, seš tak blbej, žes ani neuh...“
„Musím ti přiznat, že jsi mě zaskočil...“ promluvil muž s Hidanovým mečem v plicích.
„Ale mě zabít nemůžeš, takže by bylo lepší a jednodušší, kdyby jsi nás vyslechl.“
Hidan byl překvapen: „C...co to je za blbost? Má probodlý hrudník, jak může mluvit takhle klidně?“
„A co mi tak chceš říct zmetku? Chceš mě zabít a shrábnout odměnu, co?“ Hidan se rozhlédl po ostatních, ti nečinně stáli okolo a přihlíželi.
Černovlasý nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„To v žádném případě. Poslal nás velekněz, abychom vás přivedli do svatyně. Neřekl nám přesné důvody, ale nám nepřísluší se ptát.“
„No jasně, nemám nic lepšího na práci, než se trmácet do nějaké po**ané svatyně s bandou otrhanců!“
„Kdy jste naposledy jedl Hidane-sama? A spal v teplé posteli? Ve svatyni se vám dostane veškerého pohodlí.“
Hidan zaťal zuby, ten muž se trefoval do černého, nejedl už dva dny.
„Nuže? půjdete s námi?“

O půl hodiny později Hidan kráčel po prašné stezce ve středu skupinky.
„Jak je ta vaše svatyně vůbec daleko?“
„Asi tři hodiny cesty.“
„Có? Už teď toho začínám litovat.“
„Je zajímavé, že neblaze proslulý Hidan-san si tolik ztěžuje.“ ozval se ženský hlas.
„Jak bych si mohl nestěžovat při výhledu na takovou štreku, ee... jak se vy lidi vlastně jmenujete?“
„Já jsem kněžka Yakushi Muriel a ten shrbený muž, se kterým jste před necelou půlhodinou tak živě konverzoval, je kněz Karasu. Ti tři ostatní jsou naši pomocníci, na jejich jménech nesejde“
„Vrána, huh? to je pěkně stupidní přezdívka.“
„Svoje skutečné jméno nám nikdy neprozradil.“ Pokrčila Muriel rameny.
„Hej, otrapo, proč si necháváš říkat Vrána?“
„Až přijde čas, tak ti to povím.“ Odvětil Karasu aniž by se otočil.
„Zm*d jeden zatracenej tajnůstkářkej...“ Zabručel Hidan.

Po čtyřech hodinách (Hidan trval na přestávce) dorazili do údolí, které bylo dobře ukryté před okolním světem. Vedla tam jen jediná stezka, která se vinula mezi okolními kopci a byla plná slepých uliček. Kněz Karasu je však vedl přesně a bez zaváhání. Na travnatém palouku u úpatí kopce se zastavili a Hidan se rozhlédl.
„Vždyť tady nic není, ku*va!“
Muriel přistoupila k úpatí s složila pečetě: Pták, Tygr, Pes, Drak
„Kai!“
Před skupinou se objevila brána pobitá ocelí, na které byl nakreslen pravidelný trojúhelník vepsaný do kruhu: stejný znak, jaký nesli na přívěšku zakuklenci. Tři pomocníci se uklonili a vydali se dále do údolí. Muriel promluvila:
„Toto je hlavní svatyně, v ní provádí velekněz obřady na počest našeho boha Jashina.“
„Ts...a?“ Hidanovi bylo něco jako náboženství úplně cizí.
„A právě Velekněz vás tam očekává. Půjdeme.“ Pronesl klidně Karasu.

Hlavní svatyně nebyla příliš rozlehlá, ale dalo se v ní snadno zabloudit, jelikož všechny chodby a odbočky jako by vypadaly stejně. Chodby byly osvětleny pochodněmi a vládlo zde ticho. Karasu je zavedl až před další bránu, podobnou té, kterou vešli do svatyně.
„Toto je obřadní místnost, velekněz vás očekává, prosím vstupte.“
„Dej už pokoj s těma po*ranejma formalitama! Už mě nebaví to poslouchat!“
Hidan vztekle vrazil do obřadní místnosti a zabouchnul za sebou dveře.

Krev.
Místnost byla zbrocena krví od podlahy až téměř ke stropu. Nejvíce jí muselo být prolito na něčem připomínajícím oltář, co se nacházelo uprostřed místnosti, obklopeno třemi sloupy. Visel zde zatuchlý a ohavný vzduch, který se sotva dal dýchat. Hidan v panice zalomcoval dveřmi, ale byly zamčené.
„Už tak brzy odcházíš?“ Ozvalo se od oltáře.
Hidan se zprudka otočil a spatřil vysokého muže středních let, jak k němu pomalu kráčí od oltáře. Muž měl temně šedé vlasy, modré oči a strohou tvář, na které ulpělo několik kapek krve.
„Ty zk**venej ha*zle, okamžitě odemči ty pos**ný dveře!“
„Uklidni se...“
„Zm*de, říkám otevři ty zku*vený dveře!“
„Uklidni se...“
„Otevři ty p...“
„Klid!“
Hidnana probodl kovový kůl.

Hidan se zapotácel a vyplivl krev. Velekněz mu podrazil nohy, zvedl ho do náruče a položil na oltář. Hidan se nemohl ani hnout. Nepřipadlo mu to divné, jeho mysl pomalu upadala do letargie a on přestával vnímat. Velekněz na něj pohlédl a složil prsty do pečetě ptáka, mumlajíce názvy ostatních pečetí. nakonec položil dlaň na Hidanovo čelo a zašeptal:
„Bude lepší, když ti to vysvětlí on sám...“

Hidan stál v malém kruhu světla, které jako by odnikud nesvítilo, zuřivě se rozhlížel kolem a křičel:
„Kde to ku**a jsem? Co je tohle za doku**enou tmu? Kde je ten šmejd? Já ho...“
„Buď zticha!!“ Zahřměl za ním hluboký hlas.
Hidan se otočil a spatřil vysokou, mohutnou postavu stojící na okrají kruhu světla.
„A kdo seš do pr...“ Nestihl dořeknout a už letěl, zasažen obří rudou pěstí. kruh světla se pohyboval spolu s ním. Obrovská rudá postava se vrhla za ním do světla a za krk ho zvedla do výše.
„Ty jeden červe, budeš se ke mě chovat s úctou, nebo z tebe vymačkám život! Je ti to jasné?“ zahřímal.
„J...jo, pusť kur...“ dusil se hidan v sevření rudého obra.
Obr s Hidanem mrštil o zem a přišlápl ho. Měl na hrudi vypálený stejný znak, jaký byl na dveřích svatyně – pravidelný trojúhelník vepsaný do kruhu a měl fialové, nepříjemně zářící oči.
„Oslovovat mě budeš jedině Jashin-sama, mluvit budeš jen když ti řeknu, že můžeš, jasné?!“
„A...ano...“ zalapal po dechu Hidan.
„Nerozumím!“
„Ano... Jashin-sama“
„Hmph, jako od svého věřícího od tebe očekávám větší projevy pocty...ale prozatím to stačí.“
„Ale já sakra nejsem tv...váš věř.....“
Obr přitlačil na nohu a Hidanovi zapraštěla žebra. Přidušeně vykřikl.
„Jsi můj věřící... protože víra ve mně je způsob, jak naplnit tvé sny a tužby, protože já vím, o čem sníš...“ Obr se naklonil blíže, Hidan nevnímal nic jiného, než ty děsivé fialové oči. Tak děsivé...a tak krásné.
„Ano...samozřejmě, Jashin-sama...“

Hidan opět nabyl vědomí. Ležel v posteli a díval se na strop jeskyně. Velekněz byl v místnosti s ním, sedíce na židli vedle jeho postele.
„Ah, konečně jsi vzhůru.“
„Vítej zpět do reálného světa...“
Hidan se s vydechnutím rychle posadil a chytil se za trup, když jím projela ostrá bolest.
„Nespěchej tolik... tvoje rána ještě není zcela uzavřená...“
„Ty haj*le, bodnul jsi mě do břicha!!“
Velekněz pokrčil rameny. „bylo to nutné, je to obvyklý přijímací rituál. Slyšíš hlas Jashin-sama, že? Setkal jsi se s ním a nyní patříš jen jemu, bude tě sledovat, kamkoliv půjdeš...“
„No jo, no jo, jsem jeho věřící... jen mi řekni, co mám dělat“ odmávl ho Hidan.
Velekněz se usmál. „Nuže dobrá. Jádrem naší víry a uctívání našeho boha Jashina je zabíjení. Místnost, kde jsme se poprvé setkali, je obětní místnost, kde obětujeme životy lidí Jashinovi.“
„Proč jsi pro mě vůbec nechal poslat? To jste na to nemohli najít nikoho jiného?“ přerušil ho Hidan.
„Sám Jashin si tě vyžádal. Ty jsi svou podstatou předurčen mu sloužit.“
„No jo, no jo, chápu, chápu. Takže zabíjet v jeho jménu nebo tak nějak?“
„Ano, zabíjet pro něj, to našeho boha potěší. naučím tě, jak vykonat krvavý rituál na jeho počest mimo posvěcený oltář, i kteří lidé jej nejvíce potěší jako oběť. Také ti zadám tvůj první úkol, coby uctívači...“
„Úkol? A jak se vlastně jmenuješ?“
„Adresuj mě jako Velekněze, to jest Jashinova vůle. A co se úkolu týče... jde o vraždu, jak jinak...“

O dva měsíce později: země ohně – 86 kilometrů severozápadně od Konohagakure no sato.

Foukal mírný vítr, který pomalu vlekl mraky zatáhlou oblohou. Vysoká kunoichi s maskou právě svazovala chuunina z listové. Byla na výzvědách a překvapila ho. Náhle uslyšela slabé zašustění, otočila se a vrhla tím směrem kunai. Bylo slyšet zařinčení kovu o kov a z keře vyšla na prostranství postava, zahalená rouchem a s kápí na hlavě, s tasenou katanou v pravé ruce a stříbrným přívěškem na krku. Kunoichi se napřímila.
„Ten přívěšek... musíš být členem té zabijácké sekty, vyznavačů jistého Jashina.“
Zakuklenec založil ruku v bok a katanu si opřel o rameno.
„Teda... kdo by řekl, že to dotáhneš na ANBU?“
Kunoichi se zarazila. Ten hlas jí byl povědomý. Sňala masku a pohlédla na něj, velké rudé oči plné úžasu. Úžasu a strachu.
„Hidane-kun...?“
Zahalená postava stáhla dozadu kápi a na ohromenou kunoichi se zazubila.
„Opovaž se mě zklamat...“
„To už je let, Kagayame...“ Řekl s ohavným úsměvem Hidan.