Od konce na začátek 10

Skupinka se i nadále dobývala do středů lesa, nic jim nebránilo, protože už předem měli určený svůj cíl. Přesto jej znal jen jeden z nich, to byl právě, ten, který byl považován za slabšího. Ačkoli v těchto podmínkách, tomu tak nevypadalo. On byl nyní tím silným, jež chránil společníka. Jeho plán tentokrát však neměl jedinou chybičku, minimálně žádnou neviděl. Vždycky míval všechno rozvržené, ani tahle situace však nepatřila k výjimkám. Tentokrát si však byl až příliš jistý, až moc jistý, nevnímal už žádné možné překážky. Černovlasá žena za mužem kráčela co nejrychleji, ale on snad i zapomněl na její přítomnosti. Na tváři se mu rýsoval zvláštní úšklebek, šílený, plný radosti a vzteku. Byl až příliš blízko …

„Yahiko-san, stůjte!“ vyjekla.
Její noha narazila na jeden z vyčnívajících kořenů, jež on vždycky dokonale přeskočil, věděl, kde jsou. Musela to tu znát, musel tu být nespočetkrát. Bez jakýkoli problémů postupoval dál a dál, nedbajíc na její zoufalé výkřiky, aby zastavil. To ji snad ignoroval? Křikla jeho jméno, v okamžiku byla opět na nohou, neměla snad za misi jej chránit? Proč jí tu možnost nedával? Proč se jí snažil bránit, když si jí tak … Vyžádal? Tohle místo ji upřímně děsilo, všechno okolo bylo až příliš dokonalé, a přitom tak děsivé. Rozběhla se, její kroky se přirozeně blížily k těm jeho, jako by snad tuto situaci i jednou zažila. Tušila, kde je, něco ji tam vedlo. Intuice … Možná.

„Yahiko-san!“
Ruku natáhla před sebe, nohy se přirozeně odrážely od země, chtěla jej chytit za látku svrchního oblečení, jeho košile. V tu chvíli však opět sletěla k zemi. Nebyl tu … Nikde. Proletěla jeho tělem, jako kdyby to byla pouhá iluze. Zmateně vyjela do sedu, rozhlédla se. Co se to tu dělo? Byla to otázka, jež si položila snad stokrát. Viděla mnoho řešení, ale žádné se nepodobalo pravdě.
Její ruka vystřelila k němu, chtěla jej chytit, chytit a už nepustit. Nohy se pravidelně odráželi od země, přivřela oči. Všechno jakoby v tu chvíli ztrácelo tvar, na okamžik se jí zatmělo před očima, v tu chvíli se opět skácela k zemi. Musela proletět jeho tělo, jako kdyby byl jenom iluze. Zmateně vyjela do sedu, rozhlédla se. Co se to tu dělo? Byla to otázka, jež vsi v mysli položila snad stokrát.
Genjutsu … ?! Ne. Ta chakra je skutečná.

„Chiri-hime.“
Zelenovlasý mladík, jehož rudovláska již jednou viděla, lehce sklonil hlavu ve znamení jakési úklony. Dívčiny vlasy lehce vlály, nebylo to však díky větru … Ten zde neexistoval. Ocitli se na místě, kde nebyl vítr, ani povodně a dokonce ani požáry. Jediné, co bychom tam mohli najít byla čirá beznaděj … Strach. Nic to tam nevystihovalo lépe, nikde nebyli ani zdi. Nekonečné prostory, které nic neobepínalo, krom běloty.
„Kouchi - … Kouchimaru?“
„Kouchikaru.“ Opravil ji tiše.
„Mmm … To je jedno, Kouchi. Co se mnou chceš probrat?“
„Tady?“
„Kde jinde? Les, odkud naše síly pochází je bezpečný, ne? Nebo … Ani toto místo Ti není dost dobré?“
„Takhle jsem to nemyslel.“
„Bojíš se legend?“ povytáhla obočí.
„Prosím?“
„Ty víš o čem mluvím, ne?“
„Předpokládám, že ano.“
„To si poslechnu.“ Ušklíbla se pobaveně.
Její postoj byl pro něj iritující, jednala lehkovážně, pobaveně a vše, co řekl byla pro ní hra. Snad jedinou výjimkou se stávalo to malé děcko, když se jednalo o něj, brala to i vážně. Nerozuměl jejímu chování, proč to všechno dělala? Odpověď však byla jednoduchá, byla taková, ale tomu on nemohl porozumět.
„Dobře.“
„Začni.“
„Obaa-sama mi to vyprávěla asi takhle … Před dávnými časy - …“
„Tuhle pasáž přeskoč.“
„Ehm …“
„Bóžééé! Seš nemožnej, abys věděl, kámo.“
„Uznávám, mohli bychom - …“
„Ne!“
„Tak asi …Hlavní strom, jež vytvářel - …“
„Přeskoč.“
„Pod stromem byla jeskyně - …“
„A v té jeskyni byla zapečetěna síla Bijuu, jak tomu říkali Shinobi. Tehdy byl však tento svět mladý, a tak stačilo málo, aby se všechna uvolnila. Jednou se k němu přiblížila skupina dvou lidí … Muže a ženy … Kráčeli společně, až do doby, než muže posedl démon. Nebyl to však démon jako takový - …“
„Byl to démon zmatku.“
„Mmmm … Znáš to.“
„Ano, vyprávěla mi to babička.“
„Neposlouchal.“
„Je to příběh, kdo ví, co na něm je pravdy. Třeba tomu o jeskyni pod stromem vůbec nevěřím … Obrovská chakra pod kořeny stromu.“
„V podzemí! V pekle!“
„Jste …“
„Blázen, ano, děkuji mockrát.“
„Můžeme přejít k věci?“
„No … Dobře.“
„Musíme najít, toho, kdo způsobil tento chaos. Uživatelů Suejutsu přibývá, tudíž musíme najít zakladatele klanu. Pokud vím, v téhle době by už měl mít své techniky, urychlíme proces a navrátíme vše, jak má být.“
„Naivní myšlenka.“ Odfrkla si.
„Ale …“
„Nesouhlasím, sbohem.“
Ukončila to rychle, chakrový pás v rychlosti zmizel. Oba se ocitli zpátky odkud začínali … Jeden v lese, a druhý taktéž. Ačkoli každý v trochu jiném lese.
Ukončila to jistým způsobem rychle, způsobem, jež on neznal. Chakra, která do teď byla všude v mžiku zmizela, nahradila ji realita. Takhle se rušilo Suejutsu, chakrou nechakrou.

„Už zase.“ Hlesla tiše.
Hlava ji třeštila, opět se jí něco odehrávalo v hlavě. Dva neznámé hlasy se o čemsi bavily. Tohle neznala, nevěděla, proč se jí ozývají v mysli tyto věci, ale jistým způsobem jim věřila. Něco uvnitř ji říkalo, jak jsou to dobré rady. Tenhle les byl pro ní jakousi záhadou, záhadou obalenou černou látkou. Zkousla dolní ret, její modré oči zkoumaly okolí. Byla sama … Úplně.