Deset tváří smrti - 02 - Budu stát na svém místě

Stand my ground

Jen jsem stála. Potichu, mlčky. Normálně bych byla vyděšená tím, že jsem se rozhodla něco takového udělat. Ale teď...? Co se vlastně stalo, že mě to tak změnilo? Mohlo snad jeho chování předělat celý můj charakter? Mohl mě on donutit k takové nenávisti?
Ano.
A proto jsem se musela pomstít. Proto jsem se teď tyčila nad tím mělce dýchajícím mladým tělem a přemýšlela, jestli bodnout nebo ne.
Taková jsem ale dřív nebyla. To jen kvůli němu...zase. Vždycky to tak bylo a bude. Copak může být láska tak krutá? Já jen chtěla někoho milovat, cítit vůni blízké osoby. V nebezpečí se schoulit do otevřené náruče a nechat se konejšit příjemným hlazením.
Byly to ale jen sny. Pošetilé sny, které se rozplynuly jako pára nad hrncem. Rozplynuly...to už bylo dávno. Tak proč se mi teď sakra vrací? Proč mi stále říkají, že to dělat nemám, že ze sebe nemám dělat to, co nechci? Snaží se mě přesvědčit, abych odolala tomu zvrácenému volání. Jenže...dokážu jim ještě teď vůbec podlehnout?

Upírala jsem oči na nahou, nadzvedávající se hruď. Měla jsem chuť ukončit tenhle pitomý pohyb. Znervózňoval mě. Ukazoval mi, že stačí jen tak málo pro to, abych dosáhla svého cíle. Jenže pořád...pořád jsem nemohla. Nebo snad...nechtěla?
Ne!
Já se nevzdám!
Vytáhla jsem z koženého pouzdra svůj meč a jeho lesknoucí se ostří nastavila měsíčnímu světlu.

Podívala jsem se na svůj odraz v podlouhlé zbrani. Můj kamenný obličej, povislé rty, zúžené oči. Už to není to, co to bývalo. Teď jsem se změnila. Úplně.
Prsty jsem přejela po čepeli, až se na bříšcích vytvořilo pár kapek krve. Krve, která se za chvíli stane součástí toho těla přede mnou.
Neznala jsem mladíka, který tam ležel. Mohl být samotářský mrzout, ale také naoko šťastný chlapec s milující dívkou.
K čertu s tím! Chlapi jsou přece všichni stejní, tak nad čím tady přemýšlím?
Někdo to konečně už musí vyřešit. Někdo musí zabránit tomu, aby byly ženy takhle ponižovány. Existuje nás jistě spousta. Jsme připravené převzít úkol po těch, které nám předcházely. I já možná podlehnu, ale...
Třeba...třeba...

Namířila jsem zbraň na jemnou, kůží pokrytou hruď. Jakmile se chladná ocel dotkla citlivého místa, mladík vypustil ze svých úst jemné zakňučení. Začal zrychleně dýchat, jako by kov rozpoutal v jeho mysli krutou noční můru.
Stáhla jsem meč a s jemným cinkotem ho opřela o rám postele. Příšerně mě bolela hlava. Všechno, co jsem prožívala, bylo jako koktejl. Zaplétalo se to do sebe a mě to vtáhlo do víru událostí. Já...proč jsem vlastně tady?
Protože jsem se potřebovala připravit na to, abych ho zabila.
Musela jsem...prostě musela.

Myšlenky mi přeskakovaly v hlavě jedna za druhou. Snažily se mi ukázat ty světlé stránky života, které jsem prožívala. Copak chtěly, abych se vzdala toho břímě, které jsem na sebe uvalila? Měla jsem se snad nevzdát života, který jsem si žila? Života bez zbytečných hříchů?
Nemohla jsem.
Nechtěla jsem.
Teď už ne.

Pevně jsem zavřela oči a několikrát se nadechla. Potřebovala jsem se koncentrovat. Uvolnit své špatné Já. To Já, které mi pomohlo dostat se do tohohle domu a vybrat si tu svoji druhou oběť.
Rukojeť katany jsem škrtivě sevřela, až se mi dlaň začala potit.
Ne, teď to nesmím vzdát.
Udělala jsem pár kroků a zastavila se přesně u mladíkovy hlavy. Stačil jeden jediný pohyb, abych vykonala to, na co jsem se tak dlouho připravovala.
V mých očích se zažehl plamen touhy. Touhy po pomstě. Touhy po svobodě.
,,Já...věřím..."

Znovu a znovu. Chtěla jsem to udělat, ale přitom jsem...nechtěla.
Musela jsem se rychle vzpamatovat. Dost rychle na to, abych odsud mohla ještě před svítáním vypadnout.
Teď nebo nikdy. Buďto zabiji a nebo odejdu jako zbabělec. Zbabělec, který nedokáže nic, jen sedět s rukama v klíně a nechávat na sebe dopadat manželovy tvrdé ruce.
V očích se mi nebezpečně zablesklo.
Namířila jsem katanu na holý, jemnou kůží pokrytý krk, a řízla.

Vytáhla jsem ze zakrváceného hrdla svoji sečnou zbraň a krev mladého hocha utřela z její čepele do svého oblečení. Zastrčila jsem ji zpět do obalu upevněném na mém pasu.
Bylo dokonáno. Už jen stačilo otočit se a odejít.
Nechala jsem za sebou svoji druhou oběť. Oběť, která se mi zabíjela daleko tíž, než můj otec. Protože..můj otec...on byl zlý. Jeho jsem znala moc dobře na to, abych si uvědomila, proč to vlastně dělám. Ale tenhle kluk...neměl se mnou vůbec nic společného, a přesto jsem si vybrala zrovna jeho.
Co na tom záleží?
Teď jsem totiž byla připravená. Připravená vidět krev, zabít někoho, komu jsem se ani nepodívala do očí.
Byla jsem tím snad zbabělý vrah?
Ne.
Byla jsem jen mstitel. Byla jsem poslem nesplněných snů. Byla jsem poslem vražd za úplňku. Byla jsem...co jsem vlastně byla?

Přicházela jsem jako otrok, jenž má kolem kotníků uvázané velké balvany.
Odcházela jsem jako dáma, jako dívka s jemnými chodidly, lehounce našlapující na hlinitou zem.
Teď už jsem byla připravená.