Tajemné
Jedenáct Shinobi, jež se již podruhé snažilo dle instrukcí najít svůj cíl, pokračovali pouští. Zrnka písku občas odvál vítr o pár metrů dál, to se však v tyto dny stávalo výjimečně. Na čele každého z nich byla tatáž věc, tatáž čelenka se stejným znakem. Znakem vesnice, jež byla přezdívána Otogakure no Sato.
2. kapitola
Když jsme seděli na gauči a nad ničím každý přemýšlel musela jsem se zeptat.
„Musíme mít ještě nějaké posily sami to nezvládneme.“ Řekla jsem a podívala se na Naruto.
„Vím o někom, ale je to docela kus odsud.“ Řekl a já se na něho podívala.
„To je jedno hlavně, ať nám pomohou. Jak jsou silní?“ Zeptala jsem se, protože mě to celkem zajímalo. Naruto se na mě zašklebil.
„Stačí ti, když ti řeknu, že ona je nejlepší medic- ninja a on je poslední z nejsilnějšího klanu v listové?“
„Kdo jsi?“ zazněl do okolí jeho až nezvykle tichý hlas.
Do svého pokoje vtrhla jako velká voda. Uprostřed místnůstky se však prudce zastavila, až se jí vlasy rozevlály do všech stran. Chvíli jen stála a zuřivě oddechovala, v očích dosti polekaný výraz. Pak sebou trhla a začala rychle přecházet po pokoji. Okamžik nato dorazil Daken. Zastavil se ve dveřích a zmateně ji pozoroval. Hametsu si ho snad ani nevšimla. Zoufale se chytla za hlavu, se zaskučením si sedla na postel. Nastalo ticho.
Dívka se zvláštní Kekkei Genkai - 03
Nový boj kdy,kde a s kým ? aneb Své místo si musím vybojovat....
Minule:
„A je to tu, začnu od začátku, tedy jen na půl “ zašeptám si pro sebe 'Stále mám nevyřízené účty'
Hned jak Hokage odešel, tak jsem usnula a probudila jsem se, až ráno. Ještě jsem nebyla vzhůru, ani pět minut, a už přišla Tsunade-sama.
„Dobré ráno Tsunade-sama.“ Pozdravím jí první.
„Dobré Nio-chan„ Odpoví vesele.
Chvíli mi trvalo, než jsem si to všechno uvědomila. Na vteřinku mě zachvátila panika, ale obrnila jsem se a donutila se ke klidu. Rychle jsem se proměnila, plně zaklonila hlavu a novýma očima pak zhodnotila situaci. Od země mě oddělovalo pouhých pět metrů. Prudce jsem trhla celým svým tělem a převrátila se - o vteřinku později jsem dopadla nohama na zem, čelem ke vchodu do místnosti, načež jsem okamžitě vzhlédla.
Než se mohla rapa zakousnout do jeho hlavy, tak ta její praskla, jak zralý meloun. Madara byl zasažen proudem krve, který se zdál být nekonečný. Madara měl takovou moc, že mu stačilo pomyslet na něco a ono se to stalo. Jenže si to vybíralo velkou daň. Nesměl alespoň dva dny svoji schopnost použít, jinak by sám zemřel.
Stála tam. Zase stála tam na rohu, kde se spojovaly dva domy v jeden, a čekala. Lidé ji míjeli, zatímco se hlasitě bavili o nepodstatných věcech uplynulých dnů. Alespoň jí to tak připadalo. Šedý kouř vycházející z měděných hrnců nedalekého stánku se jí zamotával do černých vlasů, až se zdálo, že se z nich vytratily poslední jiskřičky života, jako tomu bývalo u vlasů starých žen.
Klop. Klop.
„Vstúpte!“
„Prepáčte pani Tsunade, že vás práve ruším, ale mám informáciu, že Kazekage je už iba niekoľko míľ od Konohy. Do troch hodín by mali doraziť.“
„Výborne! Priprav všetko, čo treba na uvítanie vzácneho hosťa.“
Probudila jsem se s velkými bolestmi hlavy a s rozmazaným zrakem, ale za malou chvíli jsem viděla zase stejně dokonale. Rozhlédla jsem se a byla jsem v šoku. Už jsem nebyla v pokoji na ubytovně, nýbrž v nějakém jeskynním pokoji! Byla v něm jen postel, noční stolek a skříň, jo a navíc místo světel tu byly jen dvě slabě plápolající pochodně.
[i]Prostornou kuchyní teď vládlo podivné, napjaté ticho. Nápadně jsem si odkašlala a pokusila se vysvětlit situaci i přes to, že jsem si nebyla jistá, jestli ji pochopí. Měla jsem nepříjemné tušení, že to nepůjde jen tak hladce, ale představa, že bych oba měla nechat samotné v tomhle domě, zatímco si budu "spokojeně" chodit do školy se mi dvakrát nezamlouvala.
"Takže," začala jsem důležitým a vážným tónem.
Pustila jsem si příjemně teplou vodu a užívala jsme si ten nádherný pocit, vlastně nic se nedalo vyrovnat tom, co se dělo před chvílí, ale i tak jsem se spokojila a kapkami teplé vody. Výčitky svědomí okamžitě zmizely, stejně jako pote a únava těla. Možná jsme to zakřikla, ale po chvilce se mi začala motat hlava. Vypnula jsme sprchu a opřela jsem se zády a o chladné kachličky. Musela jsem si sednout na zem, bolest byla mnohem silnější, než jsem přepokládala.
„Uchiho! To jí chceš zabít?“ Ve dveřích stál Hidan a tvářil se nesmlouvavě.
„Za koho mě máš? Myslíš si snad, že jsem nějakej prznitel malejch dětí?“
„No nevím. Od někoho, kdo bez důvodu vyvraždil celej svůj klan, by se to dalo čekat!“
Během hádky seskočila Prtě z postele, docupitala k Hidanovi a upřela na něj pohled tak roztomilý, že by mu nedokázal nikdo odolat.
„Zatraceně Sasuke, kde ses zase flákal?“ supěla nakvašeně rudovlasá kunoichi. „Máš vůbec představu, jaký je tu od božího rána blázinec? A ty si ještě na celý den zmizíš. Ten smrad tu zase dělal pěkný bordel a rozmlátil snad naprosto všechno, co mohl. S takovou za chvíli nebudeme mít ani z čeho jíst!“
„Nyoko!“ zaburácel místo odpovědi Sasuke do dlouhé chodby za Karin, jenže se nic nestalo. Proto se rozhodl, že mírně přitvrdí a použije výhružku. „Nenuť mě, abych si pro tebe došel, to by se ti rozhodně nelíbilo.“
Výlet
Taková myšlenka mě překvapila. Netušila jsem, že mě tohle napadne. Proč jen mi to nedošlo dřív! Musím Naruta zastavit dřív, než provede nějakou blbost, ne-li přímo…raději na to nemyslet. Ale kam šel? Kde ho najdu? Něco se mi snažil říct, ale co? Moc sem se nesoustředila a vážně nevím…kde jen…á, ano, chtěl se jít vykoupat. Musím rychle za ním. Snad to stihnu dřív, než se stane něco špatného. Doufám, že se mýlím, protože jestli se má předtucha stane skutečností, tak…tak… Musím za Narutem! Hned!
9.+10. kapitola
Když jsem se ráno probudila Sasuke spal vedle mě. Pomalu jsem se zvedla, abych ho nevzbudila a koukla jsem se na hodiny. Bylo půl deváté.
„Cože půl devátý, to snad ne.“ Řeknu a rychle vstanu z postele.
„Sasuke honem stávej , zaspali jsem.“ Křičím po celém pokoji a pobíhám sem a tam.
„To je teda probuzení.“ Řekne a podrbe se ve vlasech.
„Je půl devátý.“ Zastavím se a ukážu na hodiny.
Kiriyou měla vztek. Ohromný. Vlastně se nikdy necítila tak hrozně, jako teď. Vždy, když začínala být naštvaná, přeměnila se v Bestii a vztek pominul stejně rychle, jako přišel. Ale teď? Jak to, že se tak nestalo? Že by nakonec začala tu stvůru ovládat? Že by se jí to opravdu povedlo?
Úvod
Příběh mé Maminky byl o lásce, utrpení, smrti a touze být člověk... nevím, co na tom viděla, lidi nejsou tak dobří jako my! O tom ale až jindy. Moje Maminka se tohle nikdy nesmí dozvědět, to si pište a neříkejte jí to! Mohla bych mít problémy a ona taky.
