Stín v srdci 07-Dvojité setkání

Pustila jsem si příjemně teplou vodu a užívala jsme si ten nádherný pocit, vlastně nic se nedalo vyrovnat tom, co se dělo před chvílí, ale i tak jsem se spokojila a kapkami teplé vody. Výčitky svědomí okamžitě zmizely, stejně jako pote a únava těla. Možná jsme to zakřikla, ale po chvilce se mi začala motat hlava. Vypnula jsme sprchu a opřela jsem se zády a o chladné kachličky. Musela jsem si sednout na zem, bolest byla mnohem silnější, než jsem přepokládala. Celá koupelna mi začala mizet před očima, ocitla jsem se v tmavém tunelu, osvětleném jen jednou svíčkou. Jediné, za co jsem byla ráda, že tu nebloudím nahá. Ten, kdo mi způsoboval tyhle náhlé transporty, myslel na všechno.
Pomalými kroky jsem pokračovala dál, až se po strachách začaly objevovat další a další tunely. Hotové bludiště, já však mířila za tichým pláčem. Bylo to totiž jediné, co tu bylo slyšet, až na kapání vody.
Zanedlouho jsme dorazila k tomu, co tu plakalo. Vypadalo to jako dívka, z počátku jsem si to myslela,ale zdání klamalo. Naklonila jsme víc k ní a zahlédla jsem něco, co člověku vůbec nepatřilo. Zalekla jsme a ustoupila jsme od ní několik kroků. Jako i předtím ona mě neviděla. Natáhla jsem k ní ruku a doufala, že alespoň zahlédnu její tvář, ale nemohla jsem se jí dotknout, byla jsem jako duch. Obešla jsem ji, třeba se mi alespoň tentokrát poštěstí. Nic, tvář měla schovanou v dlaních, ale povedlo se mi zahlédnout něco jiného. Celé dlaně měla zakrvácené, stejně jako šaty a vlasy. Nejspíš byla zraněná?!
Chvíli jsem u ní klečela, dokud konečně nepozvedla hlavu. Zahlédla jsem její tvář, její oči, stejné jako ty mé. Přitiskla jsem se ke zdi. Už toho bylo na mě trochu moc; nejdřív Sakura, teď i ona. Momentálně jsme nechápala vůbec nic, ani co bylo zač tohle stvoření. Vypadalo jako člověk, tedy až na to, co jí trčelo ze zad.
Znovu jsem byla donucena opustit tohle místo a vrátit se do sprchového koutu.
„Tsuki, jsi v pořádku?“ třásl se mnou Itachi. Pootevřela jsem oči a pohlédla jsem na něj. Radostně mě objal a přitiskl k sobě. Já však nevnímala ani jedno slovo, pořád jsem přemýšlela nad tou dívkou nebo co to bylo. Když konečně povolil sevření a já mohla volně dýchat, pohlédl mi do očí.
„Co jsi viděla?“ ptal se mě, jako by snad něco věděl. Já jsem se ale bez odpovědi postavila a navlékla jsem se do županu. Nechtěla jsem se s ním o tom bavit, přeci jenom, byla to moje dcera a můj problém. Já byla tenkrát hloupá a slepě jsem padla do pasti.
„Nic, jen jsem trochu unavená,‘‘ zalhala jsem a obtočila jsem mu ruce kolem krku. Usmál se, sice mi možná nevěřil, ale usmál se. To mi pro tuhle chvíli stačilo. Přitulil se a dal mi jemnou pusu na tvář.
„Tak pojď si odpočinout,‘‘ pošeptal mi do ucha a donesl mě do postele. Musela jsem se smát, nikdy předtím jsem neviděla, že by o mě pečoval nebo se třeba jen smál. Jen to mi stačilo k radosti.

„Chceš snad po mě, abych riskoval vesnici jen proto, že říkáš pravdu,‘‘ řekl Naruto a prošel se po místnosti. Zastavil se u okna a pohlédl na celou vesnici. Už tolik let nebyl důvod válčit a teď to vše začne znovu.
„Jen chci tvoji podporu, chci jen, kdybychom selhali, ať to někdo ukončí za nás. Bojem s námi budou oslabeni, vy je pak můžete lehko dostat,‘‘ promluvil do ticha Pein; po pravdě řečeno, tohle čekal. Naruto ještě chvíli hleděl z okna. Při pomyšlení, že ten chlap žije, se mu dělalo zle. Tohle byl ale jediný způsob, jak dostat.
„Tak dobře, chci jít s vámi,‘‘ rozhodl se Naruto; Pein je krátce přikývl.

Když jsme ulehli, Itachi ihned usnul; ani jsme se mu nedivila. Podle toho, co předvedl, se to dalo čekat, Já ale nespala, nechtělo se mi a navíc, nechtěla jsem vrátit tam, na to strašné místo; hnusila se mi jen vzpomínka na pobyt tam, na něj. Překulila jsem se na bok, ale ani pohled na Itachiho klidnou tvář mě neuspal.
Vydala jsem se zpět do kuchyně, třeba tam na mě čeká zase plný kyblík dobré zmrzliny; čekalo tam na mě něco jiného, lepšího.
„Naruto?‘‘ špitla jsme potichu a sešla jsme ty dva poslední schody. Oslovený se pomalu otočil, chvíli na mě jen nechápavě hleděl, ale pak se jeho tvář rozzářila úsměvem. Dřív než stačil něco říct, visela jsme mu kolem krku. Nedokázala jsem udržet slzy a nebyla jsem sama; i Narutovi ukápla.
„Myslel jsem si, že tě zabili,‘‘ řekl, když jsem seskočila z jeho náruče, já ale jen zakývala hlavou na nesouhlas. Radost, kterou jsem v tu chvíli měla, jsem nedokázala popsat. V tu chvíli jsem nemohla dát dohromady ani jednu větu, jen jsem plakala.
„Vyrostlas,“ řekl, jakmile si mě celou přeměřil; radostně jsem se usmála a udělala jsme to samé. V jeho případě jsem ani neodpovídala, bylo zcela jasné proč. Raději jsem se jen usmála.
„Jen řekni,‘‘ popichoval mě, jako by snad tušil, co jsem měla na mysli, ale v tuhle chvíli to muselo být jasné všem. A já jsem nechtěla tuhle chvilku kazit.

Sakura se pomalu probouzela, hlava ji pořádně bolela a k tomu ještě ten dlouhý škrábanec na paži. Prohlédla si ho.
Víc ji ale překvapovalo to ticho, pomalu se postavila a vyšla z pokoje, nikdo nikde, jen spousta krve. Zděsila se. Rozběhla se směrem, kde měl Madara kancelář, chtěla se u jistit, zda je v pořádku. Když se ale pomalu přiblížila, slyšela jen rozčilený hlas. Trochu se jí ulevilo, ale zas ji zajímalo, proč křičí.
Pomalu pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Vevnitř bylo snad dvacet mužů, všichni od krve a se sklopenou hlavou. Za stolem v křesle seděl Madara. Šel z něj docela i strach, stačilo jen malé zaváhání, a nikdo by se ven živý nedostal. Sakura z něj ale nikdy strach neměla, proč by taky.
„Říkal jsem vám, ať ji hlídáte,‘‘ zuřil Madara a bouchl pěstí do stolu, pár se jich zaleklo, ale víc je zajímala Sakura, která právě vešla do místnosti.
„Už jsi vzhůru?‘‘ podivil se Madara a nasadil tak milý obličej, až to bylo nemožné. Dal jen znamení rukou, aby všichni zmizeli. Tak se i stalo, stačila jen vteřina a místnost se vylidnila. Madara se posadil do křesla a přitáhl si dívenku k sobě na klín. Sakura věděla, co chce a proto sesedla z jeho klinu a otočila se k němu zády. Tím mu chtěla dát na jevo, že o něj momentálně nestojí.
„Ale, kdopak se nám to urazil,‘‘ ozvalo se za jejími zády. Neodpověděla, ani když ji jeho paže objaly kolem pasu a přitáhly k sobě. Dál vytrvale mlčela, až do té doby, dokud ji nezačal líbat na krku.
„Pusť mě,‘‘ vykřikla a její přání bylo ihned splněno. Madara si jen oddychl a posadil se zpět do křesla. Sakura obešla stůl a chystala se odejít. U dveří se ale ještě zastavila.
„Najdi si někoho jiného na hraní.‘‘