Železná kunoichi 23: Živa

Do svého pokoje vtrhla jako velká voda. Uprostřed místnůstky se však prudce zastavila, až se jí vlasy rozevlály do všech stran. Chvíli jen stála a zuřivě oddechovala, v očích dosti polekaný výraz. Pak sebou trhla a začala rychle přecházet po pokoji. Okamžik nato dorazil Daken. Zastavil se ve dveřích a zmateně ji pozoroval. Hametsu si ho snad ani nevšimla. Zoufale se chytla za hlavu, se zaskučením si sedla na postel. Nastalo ticho.
Hnědovlásek se odvážil vejít. Pomalu přistoupil k lůžku, klesl do podřepu a naklonil hlavu ke straně. „Hametsu-sama?“ zamumlal tiše.
Chvíli nereagovala, pak ale o zem pleskla slza. Po ní dopadly další a další, až nakonec dívka popotáhla. Odtáhla ruce od obličeje a zajela si jimi do vlasů, ze rtů jí unikl plačtivý sten. Mladíka to vyvedlo z rovnováhy. Opět si nebyl jist, co udělat a co ne. Nakonec jen zůstal zkoprněle sedět a mlčet.
Šedovlasá znovu popotáhla. „Já nemůžu, Dakene... Nemůžu to udělat! Nemůžu... nechci... Celou Zemi... Vždyť... vždyť to by bylo... Já-já...“ Na konci se zajíkla a propukla v zoufalý pláč.
To Dakena přimělo odhodit poslední zbytky ostýchavosti. Zvedl se, posadil se na postel vedle ní a přitáhl si ji na hruď. Zabořila mu obličej do prsou - jako už tolikrát, když byla nešťastná. Objal ji silnými ocelovými pažemi a klidně ji nechal, aby mu svými slzami máčela tričko. Pár minut štkavě plakala v jeho náruči. Ovšem i když ji pláč potom přešel, zůstala tak, jak byla. Žádný z nich se chvíli ani nepohnul. Ticho bylo dusivé. A jako první jej přerušila šedovlasá.
„Co mám dělat...? Co mám jenom dělat...?“ šeptala vyčerpaným hlasem. Zoufalstvím už ani nebyla schopna přemýšlet.
„To, co vy sama chtít,“ pronesl mladík tiše.
Hametsu těžce vzdychla a zahleděla se někam do prázdna. „Já už ani nevím, co chci a co ne. A stejně... copak na tom záleží? Zavázala jsem se Orochimarovi, že mu budu sloužit. A... Kabutovi vlastně také. Na tom, co chci já, asi vůbec nezáleží.“
„Mně na vás záležet.“
Vzhlédla a chabě se pousmála. „Já vím, Dakene. Já vím...“ Pohladila ho po tváři. Poté jí hlava těžce padla na jeho prsa.
Zoufale se snažil přemýšlet. Bylo to pro něj složité, vlastně to tak úplně nechápal. Začal se soustředit a formulovat slova, aby dokázal vyjádřit to, co měl na srdci. „Vy nemuset.“
Hametsu nepatrně pozvedla hlavu.
Zhluboka se nadechl. „Vy nemuset. Vy... vy být přece svobodná. Vy klidně jít na vaším snem, za... za tím, co vy chtít, ne co chtít Orochimaru nebo Kabuto. Já... nechci, aby vy byla smutná.“ Nejistě pozvedl svou velkou ruku a opatrně ji prstem pohladil po červeném líci. Dělal to s takovou opatrností, jako by se bál, že by se mu rozsypala pod rukama, kdyby nedával pozor.
Dívka na něj překvapeně hleděla. I přes to jeho nesouvislé blekotání pochopila. Pochopila všechno. Ale ne z jeho slov, nýbrž z jeho očí. Ty jí řekly daleko víc. A najednou... Pomyslná bariéra, která jí doposud bránila, se rozpadla na prach a dovolila jí přemýšlet. V tu chvíli viděla všechno tak jasně a neomylně...
Existovala jiná cesta. Sice pochybná, ale byla tu. I když znamenala zradu sebe samé. Hametsu se hluboce zamyslela, dokonce se narovnala a vymanila se tak z mladíkova objetí. Čelo se jí zkrabatilo úsilím. Paže se jí mírně třásly, tentokrát však ne strachy. Bylo to narůstající odhodlání. Dívka vyskočila na nohy a začala přecházet po pokoji sem a tam. Bylo to... šílené! Ale na druhou stranu to taky bylo jediné řešení, jak uniknout vině, která by ji provázela po celý život.
Zůstala stát. Obrátila se k Dakenovi a zabodla do něj tak pronikavý pohled jako nikdy předtím. On však neuhnul pod jeho tíhou, naopak znehybněl a potvrdil jí tak svou neochvějnou věrnost.
Uběhlo pár tichých vteřin. Poté se šedovlasá nečekaně otočila a vyběhla ze dveří. Mladík ji bleskově následoval. Řítili se k laboratoři. Jejich bosé nohy s překvapující tichostí pádily po studené kamenné zemi. Pokaždé, když minuli nějakou louč, její plamen se naklonil za nimi, jako by je chtěl potvrdit v jejich rozhodnutí. Po chvíli se objevily tolik známé železné dveře a dívka je rozrazila typickým švihem ruky. Jen co vběhli dovnitř, zase se pak se zaduněním zavřely.
Hametsu bez přemýšlení zamířila k jedné ze skříní. Vytáhla čtvrtou zásuvku, prohlédla si její obsah a poté vzala do ruky jakousi krabičku, načež si do dlaně vysypala tři pilulky tmavé barvy. Vrátila krabičku na své místo, zásuvku zase zastrčila a pilulky si bez jediného mrknutí vhodila přímo do krku. Ztěžka polkla. Pak popošla do středu místnosti. Chvilku přemýšlela, načež pokynula Dakenovi, aby ustoupil. Poslechl ji bez protestů.
Rozkročila se. Pozvedla pravou ruku a silně se kousla do prstu. Z ranky vytekl pramínek krve a začal v prohloubené dlani tvořit malinkou kaluž.
Mé tělo...
Podržela ruku dlaní vzhůru a sklonila hlavu. Oči se jí zaleskly, po řase se jí skutálely kapky slz a s tichounkým plesknutím přistály v hrsti krve.
Má duše...
Zavřela oči. Vtom ji obalila jasná nazelenalá záře, která se po chvíli celá zkoncentrovala do její dlaně. Ta oslnivě zazářila zeleným svitem.
Má síla...
Levou dlaň přitiskla na tu s krví a slzami, načež obě zvedla před sebe jako při modlení. Trocha krve jí unikla skrz mezírky, ale nevšímala si toho. Měla totiž co dělat s chakrou, která jí začala v ohromných vlnách prostupovat. Zvedl se neviditelný vítr a rozevlál jí vlasy i šaty, zatímco sebou její tělo cukalo pod tíhou energie, která až neuvěřitelnou rychlostí nabírala na intenzitě. Po chvíli si musela Hametsu pevně skousnout spodní ret, čelo se jí zkrabatilo a orosilo kapkami potu. Vítr se najednou změnil v hotovou bouři a místnost se ponořila do modrozeleného jasu.
Celé dívčino tělo se třáslo. Vypadalo to, že už moc dlouho nevydrží. Když vtom se zkamenělé ruce daly do pohybu a začaly skládat jednu pečeť za druhou. Po chvíli už ani nebylo možné rozeznat, která byla která. Šedovlasá nečekaně přestala u pečetě ve tvaru kříže, pak prudce padla na kolena, přitiskla celou pravou dlaň na zem a vykřikla: „Genzon Bushin no Jutsu!*“
Po zemi se v tu ránu do všech stran rozběhly podivné znaky a okamžik nato nastal výbuch. Bílý oblak kouře pohltil celou místnost. Záře zmizela. Pak jako mávnutím kouzelného proutku nastalo neuvěřitelné ticho...