To, co k tobě cítím! 14

Výlet

Taková myšlenka mě překvapila. Netušila jsem, že mě tohle napadne. Proč jen mi to nedošlo dřív! Musím Naruta zastavit dřív, než provede nějakou blbost, ne-li přímo…raději na to nemyslet. Ale kam šel? Kde ho najdu? Něco se mi snažil říct, ale co? Moc sem se nesoustředila a vážně nevím…kde jen…á, ano, chtěl se jít vykoupat. Musím rychle za ním. Snad to stihnu dřív, než se stane něco špatného. Doufám, že se mýlím, protože jestli se má předtucha stane skutečností, tak…tak… Musím za Narutem! Hned!
Omi, celá rozrušená ze svých úvah vtrhla do pánských šaten, ale nikdo tu nebyl. Naruto už bude nejspíš uvnitř, řekla si a, ačkoli s obrovským ruměncem studu ve tváři, rozrazila dveře a vstoupila na studenou kamennou podlahu zdejších lázní. Ne, neviděla si ani na kotníky, jak hustá byla pára, natož, aby viděla Naruta, i když byl jen necelé čtyři kroky od ní. Zapojila všechny své smysly. Vše, čemu se naučila, skloubila teď do jednoho jediného okamžiku, jen aby ho našla a varovala ho. Řekla mu, co si myslí. Tady je!
Hlasitě vykřikla jeho jméno a popadla ho za rameno. Marně s ním třásla, prosila ho, aby se vrátil, aby nedělal tu osudovou chybu. A konečně, když si myslela, že si konečně uvědomil její přítomnost, že konečně zareagoval. Otočil k ní svá nádherná ústa. Ale nic neřekl. Lehce pohnul hlavou, aby se mu dívala do jeho očí. Tak chladné, pomyslela si. Chlad a zima šířili se z jeho zraku i přes to, že zorničky mu pláli ohněm. Rudá barva smíšená s krví pulsovala a působila dojmem neuvěřitelného tepla. I pře to všechno jí ale byla zima. Voda hlasitě pobublávala a páry z ní stoupaly jako nikdy před tím. Nakonec se jí ztratil z očí. Mlžný závoj zalil jeho střapaté vlasy a jeho tvář. Zůstaly jen dvě rudé skvrny, záře z jeho očí.
Myšlenkami ji proběhl nějaký hlas, ale nikdy ho neslyšela. Jako by ji chtěl varovat, ale nevěděla před čím. Byl tak temný a krutý. Plný nenávisti a krvelačnosti. Bojechtivosti a nepřátelství. Ale přes to ji bodlo u srdce, když ji to říkal, jako její přítel. „Ach Naruto, co jsi to proboha udělal,“ zabědovala, ale její hlas zanikl v ryčení nestvůry ze samotných pekel.
Kyuubi se vztyčil a v celá své velikosti stále vydával běsnící ryk, který se rozléhal za hory do dáli, až k samotným mořím. Mohutnou tlapou roztříštil Několik domů a znovu zaryčel. Pak, stejně náhle jako se objevil, také zmizel. Zkrátka se otočil a běžel směrem do pustiny. Bez jediného hlásku, jen šum větru doprovázel jeho kroky. Omi klesla na kolena, celá vyčerpaná z té hrůzy. Ještě před chvíli před ní stál chlapec s usměvavou tváří a pak, z ničeho nic ta bestie. Devítiocasý!
V mžiku se k ní přihnali mniši a věnovali jí náležitou pozornost. Jeden ji odnesl na ošetřovnu, kde ji uložil a seděl tam do té doby, než ji klesla víčka a neuložila se do hlubokého spánku.

„Ahoj, jak dlouho si vzhůru?“ zaskřehotal nevýrazný stařík hned mezi dveřmi.
„Sensei,“ zašeptala dívka, vyklouzla z postele a hned se vrhla staříkovy kolem ramen. Jejím tělem otřásaly mohutné vzlyky tlumené hrubou staříkovou vestou. Děda tam jen bezmocně stál a rozhazoval rukama na zvědavé kolemjdoucí.
„Pojď, lehni si a všechno mi pověz,“ vybídl ji. „Třeba ulehčím tvému trápení,“ pokračoval s přívětivou tváří. Byl už starý a, jak s nepříjemným pocitem zjistil, začínal být i sentimentální. Nakonec si nás to vždycky najde, zasmutněl, ale dál se tím odmítal zabývat. Jeho pozornost teď upoutávala ta dívka před ním a myšlenka na Naruta. Toho chlapce, kterého se naučil mít tak rád.

„Stopa je ještě čerstvá,“ povídá Nato, „za chvíli ho máme.“ Byl to energický chlapík střední postavy a ve velitelském plášti. Jeho tvář, zvrásněná a ošlehaná věčným větrem byla zasmušilá. Byla to tvář velitele. Nikoli ale nelaskavého. Působil dojmem nezdolné síly a moudrosti, kterou nepochybně i oplýval. Teď měl však oči schované v hlubokém stínu kapuce a jen plášť povlával v neutuchajícím větru.
„Hi!“ sborově přitakali jeho spolubojovníci, rovněž s pláštěm a kapucí přes záda.
„Není zase tak prohnanej, jak legendy praví,“ pronesl jeden z členů skupiny. „Celkem vzato jsme jej našli snadno. Teď ho jen vypátrat k doupěti a poslat pro posily.“
Dál už pokračovali v tichu, jen s občasným zašustěním listí nebo řinknutí zbraní.

„Sasuke, Sakuro, Ino, Neji. Byli jste vybráni, abyste našli Madaru a ukončily jeho dny jednou pro vždy.“ Muž, který mluvil nebo spíše pokřikoval, byl Kakashi, hokage vesnice ukryté v listí. Po jeho pravém boku stála Shizune jeho věrná a milá žena, která teď držela spis s informacemi na nastávající misi.
„Tady máte všechny důležité informace a podklady,“ sdělila Shizune. „Pořádně si je přečtěte a nezapomeňte, že se nesmíte rozdělit.“ Na několik posledních slov položila mírný důraz, aby si jej přítomná pětice ninjů vzala náležitě k srdci.
„Hi.“ Ozval se sborový souhlas a všichni společně opustili kancelář.
„Zavolejte mi Hinatu, potřebuji s ní mluvit,“ přikázal Kakashi.
„Volal jste mě, Hokage-sama?“ Zeptala se tenkým hláskem Hinata, když dorazila do Kakashiho kanceláře.
„Ano.“ Přisvědčil prostě. „Mám pro tebe důležitý úkol.“
„Poslouchám!“ Rázně odpověděla Hinata. Tajemným úkolem se jí sevřely útroby. Snad to nebude něco těžkého a nebezpečného. Doufám, že budu moci jít hledat Naruta. Snad nebudu muset zase někoho zabíjet, to už mě nebaví. Myšlenky v její mysli se rodily a zanikaly dřív, než se nad nimi mohla zamyslet. Od té doby, co se stala členkou ANBU se její život úplně změnil. Když Naruto zmizel, nemohla jen sedět a čekat, než se znovu objeví. Ne. Musela cvičit, aby zesílila a přidala se k ANBU. Tajemné skupině ninjů z Listové, kteří plnili ty nejnebezpečnější mise. Byl to neuvěřitelný pocit, když víte, že patříte mezi nejsilnější ninji z vesnice. Svým snažením a výcvikem předčila dokonce i samotného Nejiho, který byl již od přírody nadaný. Nemohla se dočkat, až předvede Narutovy, co všechno už dokázala. Jak se zlepšila a co získala nespočtem bojů, které život ANBU jednoznačně provázeli ruku v ruce.
Její kdysi hladké ruce, teď již opotřebované neustálým strachem a svíráním bojové katany se sevřeli v pěst. Byla odhodlaná i zemřít za záchranu Naruta a modlila se snad ke všem známým bohům, aby právě ji vyslali na jeho záchrannou misi. Kožené rukavice pošité jemnou látkou, jako by získaly zlověstný lesk a varovali všechny v okolí, že jejich majitelka je odhodlaná ke všemu, co by ji pomohlo dostat se k cíly. Kakashi si jejího postoje všiml a v duchu si povzdechl.
„Budu tě muset zklamat Hinato.“ Řekl pevným hlasem a Hinatino odhodlání bylo ta tam. Moc dobře věděla, že její chvíle jednou přijde a tak jen nepatrně pokrčila rameny. Když se to tak vezme, tak v rámci úkolu si může udělat malinkou odbočku směrem do pustin země Démonů a tam se na chvíli porozhlédnout, jestli Naruta nenajde. Teď ale stála pevně na svém místě a čekala, co jí Kakashi svěří za další otravnou misi.
„Zajdeš do nedaleké vesnice a vyzvedneš tam jeden balíček. Po převzetí se vydáš na cestu do země trávy a do tamní skryté vesnice, kde předáš zásilku obchodníkovy. Veškeré informace a další instrukce najdeš v papírech.“ Kakashi se chvíli přehraboval v bordelu, co měl na stole a za okamžik vytáhl desky s nápisem „Přísně tajné“ a s omluvným úsměvem je podával Hinatě.
„Vezmi si je,“ pobídl ji, když se k ničemu neměla. Dívka odevzdaně vzala desky a opustila místnost.
No bezva, pomyslela si. Je to přesně opačným směrem a mise je navíc časově omezené. S úšklebkem vrátila spis do desek a odhodila je na pracovní stůl. Má na to týden, uvažovala dál. Když sebou hodím, za dva dny to zvládnu jako nic a pak se můžu vydat alespoň k hranicím moře, které dělí naše země od země démonů. S touto myšlenkou se vytratila do noci a jediné, co tu po ní zůstalo, byla fialová růže, aby její rodina věděla, že se vydala na další misi.