Dcera Jashinova - 24. kapitola - Chlapská pomsta

„Uchiho! To jí chceš zabít?“ Ve dveřích stál Hidan a tvářil se nesmlouvavě.
„Za koho mě máš? Myslíš si snad, že jsem nějakej prznitel malejch dětí?“
„No nevím. Od někoho, kdo bez důvodu vyvraždil celej svůj klan, by se to dalo čekat!“
Během hádky seskočila Prtě z postele, docupitala k Hidanovi a upřela na něj pohled tak roztomilý, že by mu nedokázal nikdo odolat.
„Ale já ten důvod měl,“ zavrčel Itachi a nahlas řekl: „Trochu uvažuj! Nedávno sem vlezl Zetsu a spletl si mě s večeří. Musel jsem se nějak bránit! A je přirozené, že jsem si myslel, že to zkusí znovu. Navíc… měl by ses už konečně naučit, že než vejdeš do cizího pokoje, měl bys zaklepat.“
„Na to ti ty-víš-co,“ zabručel Hidan. „Pojď, holka, jdem!“
Bělovlasá ho poslušně následovala. Uchiha se za ní díval a měl na chvíli dojem, že mu na chvilku spadlo srdce do krku. Jemu, takovému neohroženému bojovníkovi, který občas zabíjel, i když nemusel. Sasori měl pravdu. Prtě je opravdu bohyně. A měl svůj vlastní názor na to, co asi tak má na starosti.

Konan se stala nesnesitelnou. Od chvíle, kdy napadla Peina, vzala všechno do svých rukou a pro ninji to znamenalo plno domácích prací, mnohem více starostí a modrovlásčiny uštěpačné řeči. A dalo se předpokládat, že se neposlušní „chlapci“ pokusí svou novou „královnu“ zase rychle sesadit z trůnu.
Vůdce celou situaci dokonale ignoroval, jako kdyby snad ani nezaznamenal, co se v sídle děje. Dál udílel rozkazy a dřel z ninjů kůži, ale nic nebylo jako předtím, protože v očích svých podřízených neuvěřitelně klesl. Ale Akatsuki to nehodlali nechat jen tak. Schylovalo se k válečné poradě.

Sasori měl na celou věc zcela jednoznačný názor. Do toho mě netahejte! Ninjové ho totiž před pár minutami požádali o pomoc při „odchytu“. Každý z nich se připravoval po svém, všechno měli domluvené. Rozhodli se vypadat ten večer co možná nejděsivěji. Kakuzu si svůj zlatý hřeb večera teprve chystal. Itachi s Hidanem připravovali pomůcky a nástroje. Zetsu se opil a teď poškytával ve ztemnělé obývací jizbě. Tobiho přemlouvali, aby si sundal masku, to ale odmítl a řekl, že jestli na něj budou ještě chvíli naléhat, všechno poví Konan. Kisame se někde zamazal a Deidara si namočil a následně rozcuchal vlasy. Právě procházel kolem Itachiho, nečekaně zatřepal hlavou a postříkal ho kapkami vody.
„Zmetku!“ čertil se Itachi. „A kde máš tu svojí horší polovičku?“
„Sasori si šel lehnout!“ opáčil blonďáček. „A uhni, překážíš!“
Děvčátko bylo zvědavé, co se bude dít. Prtě netušila, k čemu se ta skupinka zabijáků chystá.
„Hej, Zetsu! Ten kůl máš kde?“
„V kuchyni,“ zamumlal kanibal a raději pro něj došel, aby mu ostatní nestačili vynadat za záměrné sabotování jejich plánu.

Modrovláska nepojala ani to nejmenší podezření, že by se mělo něco dít. „Teď!“ Zpoza rohu vykoukl Itachi, z druhé strany Hidan, a než se Konan nadála, připomínala pořádně utažený balík.
„Co vás to popadlo? Okamžitě mě rozvažte, protože až se to dozví Pein, tak…“
„Ten o tom vědět nebude. Náš Šéfík už totiž sladce spí,“ zachechtal se bělovlasý a naschvál zesmutněl, aby si ta ubohá žena myslela, že se s Vůdcem vypořádali nejdřív a teď je na řadě ona. Důvod celé akce byl zcela prostý… ninjové chtěli velice názorně jediné člence ženského pohlaví v Akatsuki dokázat, že je oproti nim v menšině a rozhodně si na ně nebude vyskakovat. Jistě, mohli jí to říci, ale byli přesvědčeni, že když ji dostatečně vystraší, už ji v životě nic podobného nenapadne.

Zbylí členové zločinecké bandy už čekali v jedné z podzemních kobek, uprostřed půlkruhu plápolal oheň a jen o kousek dál byla navršená hlína, která byla jakýmsi obalem a oporou dřevěnému kůlu, který donesl Zetsu. Konan znatelně zbledla, když pochopila, kam ji vedou. „Vy jste… zešíleli…“ Zalapala po dechu, a když uviděla uvnitř místnosti tu plejádu hrůzy, krve by se v ní nedořezal. Pak se její pohled setkal s očima těch dvou, zbledla ještě o poznání víc. Oba byli namaskováni, Uchiha si sazemi udělal viditelné pruhy tváři a linky kolem očí a Hidan byl celý potřísněný krví, takže jeho zlověstný škleb v ponurém podzemí ještě více vynikl, když ho ozářil oheň.
„Co… co chcete provádět?“
„To ti neřeknem, protože by ses bála!“ vybaflo na ni něco divokého a žlutého, a až pak v tom zvláštním stvoření poznala Deidaru.
Ninjové se dlouho nerozmýšleli a uvázali Konan u kůlu. Hidan si vzal svou adoptivní dcerku na záda a v rytmu divokého barbarského tance poskakoval po místnosti. Ostatní nezůstávali pozadu. Deidara hrál svou děsivou melodii na dvě velká dřevěná kola, která si ráno vyřezal, a třískal do nich kovovými tyčemi. Zetsu zlověstně mlaskal a tu a tam škytl a pak téměř vždy následoval bujarý smích ostatních členů Akatsuki.
Konan by ráda lomila rukama, kdyby to šlo. Místo toho s pohledem vyplašeného zvířete sledovala všechny ty muže, na nichž si v posledních dnech vylévala vztek. Když pochopila, že je tentokrát opravdu v maléru, alespoň na chvíli se jí ulevilo, když zjistila, že Sasori s nimi není. Ne, že by se snad nepokoušela o útěk, právě naopak. Kdyby si mohla uvolnit ruce, rozložila by své tělo do podoby origami a zmizela, než by se ta banda vůbec stačila rozhlédnout.

Ninjové přitvrdili, kromě tance se o ni všelijak otírali a mávali jí před nosem kunai a noži. Pak začali nadšeně tleskat. Kakuzu se postavil tak, aby na něho modrovláska dobře viděla, svlékl před ní plášť a ukázal jí své dávno mrtvé tělo plné stehů. Příšerně zaječela a ninjové se rozchechtali.

Pein se přiřítil skoro stejně rychle, jak rychle se měnilo tempo zábavy. Přelétl očima místnost a povšiml si především rozesmáté Prtě, celé zamazané od krve. „Zbláznili jste se? Je vás slyšet až ven! Chcete, aby se tu vyrojili ANBU?“ Ninjové se dušovali, že rozhodně ne. „Tak s tím něco udělejte!“ zavrčel Pein a čekal, jak zareagují.
Hidan Uchihovi naznačil, že by po něm něco chtěl, a černovlasý mu hned cosi podal a pak se oba přiblížili k modrovlásce.
„Ne! To vás nesmí ani napadnout! Mmhm!“ Zlostně se mračila a propalovala ninji pohledem.
„A je ticho!“ zachechtal se Hidan a zachytil Vůdcův úšklebek. K všeobecnému překvapení se zrzek přidal k zastrašovacímu rituálu a nikdo nemohl tvrdit, že si znovunastolení své vlády náležitě neužíval.

Svítalo. Konan se probouzela a byla celá rozlámaná. „Deidaro? Co to se mnou je?“
Blonďáček se na ni povzbudivě usmál. „Nic, jen se uklidni. Něco blbýho se ti zdálo. Děsně jsi křičela, až se Šéfík bál, že se budem muset stěhovat.“
Konan zalétla očima k nočnímu stolku, a když spatřila šátek se znakem Uchiha klanu, začalo jí být mírně nevolno.
„Tak co, Konan? Kdy nám rozdělíš úkoly?“ zašklebil se na ni blonďatý ninja.
„Proboha ne!“ Zesinala v obličeji, pak si přetáhla přes hlavu peřinu a prohlásila, že až do večera nikoho z nich už vidět nechce.