Papu-chan01 aneb Strejda a teta

Úvod
Příběh mé Maminky byl o lásce, utrpení, smrti a touze být člověk... nevím, co na tom viděla, lidi nejsou tak dobří jako my! O tom ale až jindy. Moje Maminka se tohle nikdy nesmí dozvědět, to si pište a neříkejte jí to! Mohla bych mít problémy a ona taky.

Tak tedy, začala bych tím dnem, kdy mě Máma poslala ke strejdovi. Není to můj pravý strejda, máma tvrdí, že jí ten pán vychoval, ale to je pěkná hloupost! Jak by mohl? Vždyť jsou skoro stejně staří! Máma si ze mě asi dělá srandu, to si pište! Ale strejda je moc hodnej, to zas musím uznat. Jsou mi teprve dva roky, a už jsem stejně vysoká jako jedna sedmiletá holka od naproti. Ještě nemluvím, protože nechci! Nejsem přeci tupec, abych mluvila jen tak sama od sebe. Řeknu jen občas něco ve správnou chvíli, aby si toho Máma všimla a dala mi něco dobrého, to si pište!
Abych se ale neztratila v proudu myšlenek a písmen, skončila jsem u strejdy. Moje Maminka totiž jednou řekla mému Tatínkovi, že by si mohli za dlouhou dobu někam vyrazit. Potom ho zezadu objala a dala mu pusu přímo na pusu! Dělala jsem, že mě hrozně zajímají šlápoty na koberci, které jsem včera udělala s malou pomocí černidla na boty. Potom ke mně Maminka přišla a vyzvedla mě ze sedačky.
„Zlatíčko, Maminka s Tatínkem teď pojedou na chvíli pryč, pojedeš ke strejdovi, dobře?“ zeptala se a pinkla mě prstem do nosu. Nic jsem nenamítala. Maminka se usmála, jak to umí jenom ona a posadila mě do kočárku.

Seděla jsem ve veliké židli u stolu a naproti mně seděl strejda. Vedle strejdy seděla ještě teta, taková blonďatá paní, která mi hrozně ráda myje vlásky. Přeslazeně se usmívala a sledovala, jak mě strejda krmí špenátem. Nemám jí příliš v oblibě, protože mi myje vlásky třeba třikrát denně, místo toho, abych si hrála na koberci, to si pište. Strejda mi setřel z brady špenát a v tom mu začal zvonit telefon. Rychle ho zvedl.
„Ano? Ano! Ano,“ řekl a zvedl se. Podíval se na tetu.
„Ino, pohlídej na chvíli malou, musím za Asumou, něco mi chce ohledně misí,“ řekl, oblékl si kabát a odešel. Zůstala jsem s tetou sama. Podívala se na mě a usmála se od ucha k uchu.
„Umyjeme ti vlásky, co?“ zeptala se. Začala jsem se na židličce zmítat. Potom jsem rukou praštila o telefon, který zůstal ležet na sole. Teta se zadívala na telefon a oči se jí rozsvítily nápadem. Okamžitě ho zvedla a začala někomu zběsile telefonovat a ječet při tom. Odešla telefonovat vedle, byla jsem tedy od mytí vlásků zachráněna. Chtěla jsem slézt ze židličky, ale teta mě zapomněla odpoutat. Rozhlížela jsem se okolo sebe, mohla bych se něčeho chytit a vyprostit se, ale nic mě nenapadalo. V tom jsem si všimla velikého černého balvanu uprostřed místnosti. Teta se hlasitě zařehtala a zavřela za sebou dveře. Balvan se náhle pohnul a nebyl to balvan, ale velikánská černá kočka. Byla opravdu hrozně tlustá, břicho měla větší než zbytek těla. V tom se kočka postavila na tlapky, které měla oproti tělu komicky malé a přešla k lince. Stoupla si na zadní a vyskočila na linku. Povedlo se jí vytáhnout se až na druhý pokus, ale nakonec se vyškrábala nahoru. Rozhlédla se po lince, pootvírala různé šuplíky, až konečně našla, co hledala. Vytáhla ze šuplíku velikou krabici rybích sušenek a celou si ji vysypala do pusy. Když byla za pár vteřin s rybími sušenkami hotova, otevřela lednici a vytáhla burákové máslo. Sáhla do něj tlapkou a hned si jí olízala.
„Hmmm.... ambrózie!“ zamňoukala. Vyvalila jsem oči.
„Ty mluvíš?“ zašeptala jsem užasle. Kočka na mě hodila znuděný výraz.
„Jo, mluvím, jestli to nevíš,“ řekla pohrdavě a vylila na sebe burákové máslo. Tlapkou si ho utřela z tlustého břicha a všechno ho snědla, na břiše však zůstal obrovský mastný flek. Náhle bylo nějaké podezřelé ticho. Kočka nastražila uši a potom rychle hodila plechovku másla zpátky do lednice a skočila na zem. Tehdy jsem se taky přesvědčila, že ta teorie, že kočky dopadnou vždy na všechny čtyři je lež jako věž! Kočka se rozplácla na dlaždičkách a zůstala ležet jak široká tak dlouhá. Teta vešla dovnitř a usmívala se tím svým hrozným úsměvem jako vždycky. Chytila mě za boky a vynesla do vzduchu.
„Víš, kam teď půjdeme? Víš, no víš?!“
Mýt si vlásky?
„Na procházku!“
To ne! A nemohli bychom si radši mýt vlásky?
„Venku je tak hezky!“
V koupelně taky!
„A potom ti umyji vlásky!“
Bravo, nemůžeme to udělat hned?
„Ale nejdřív půjdeme ven!“
Ignorante!
Teta se otočila na rozpláclou kočku na dlaždicích. Postavila mě na zem a přišla ke kočce.
„Číčo, půjdeš s námi?“ zeptala se a začala kočku hladit. Kočka ani nezavrněla, dál ležela. Teta se jí pokusila zvednou, zhola nemožné.
„Mno tak, koupím ti rybí sušenky,“ řekla teta prosebně. Kočka byla v tu ránu v košíku pod kočárkem. Teta mě tedy připoutala do kočárku a vyjeli jsme.