Svítání - 03.

„Zatraceně Sasuke, kde ses zase flákal?“ supěla nakvašeně rudovlasá kunoichi. „Máš vůbec představu, jaký je tu od božího rána blázinec? A ty si ještě na celý den zmizíš. Ten smrad tu zase dělal pěkný bordel a rozmlátil snad naprosto všechno, co mohl. S takovou za chvíli nebudeme mít ani z čeho jíst!“

„Nyoko!“ zaburácel místo odpovědi Sasuke do dlouhé chodby za Karin, jenže se nic nestalo. Proto se rozhodl, že mírně přitvrdí a použije výhružku. „Nenuť mě, abych si pro tebe došel, to by se ti rozhodně nelíbilo.“

Chvíli bylo ticho, ale za moment se ozvaly slabé zvuky šourajících se nohou. Sasuke tento zvuk z duše nenáviděl. Až moc mu totiž připomínal zvuky z jeho vlastního dětství. Zavrzal mírně zuby a střelil po jmenované osobě pohledem: „Koukej sebou pohnout a ať je to ještě dneska, nemám tolik času nazbyt. A doporučuji ti, abys zvedal nohy!“

Chlapec došel až k němu a těsně před ním se zastavil. Od momentu, kdy jej Sasuke napomenul, již nevydaly jeho nohy sebenepatrnější zvuk. Karin to někdy až děsilo, protože si moc dobře uvědomovala, že takto se hoch může nerušeně a téměř nepozorovaně pohybovat po celém sídle aniž by o něm kdokoli vůbec věděl. Z nějakého, jí neznámého důvodu, jí chlapec naháněl strach. Tedy spíš jí z něho běhal mráz po zádech. Vždy když se ocitla v jeho těsné blízkosti, měla neskutečný pocit, že je v ohrožení. Přísahala by, že se s ním už někde dříve setkala, ale za nic na světě si nemohla vzpomenout na to kde to mělo být a kdy. Někoho jí strašlivě moc připomínal. Jenže koho? Muselo mu být tak šestnáct let, ale kdo ví. Nic moc o něm vlastně nevěděla, kromě jeho jména a toho jak vypadal. Jednoho dne před dvěma roky jej odněkud přitáhl Sasuke a od té doby byl hoch s nimi. Netrénoval, nechodil s nimi na akce, ani nic jiného. Prostě byl jen s nimi. Měl na starosti spíš běžné věci jako například vařit jim jídlo, postarat se o ně v případě zranění, obstarávat oblečení a ostatní praktické věci. Nic moc důležitého, ale pomohlo to. Karin byla obzvláště ráda, protože do té doby bylo toto vše její práce. Ti ostatní dva tupcové, kteří s ní byli v týmu Hebi, se totiž do té doby domnívali, že pokud je žena, musí to přeci automaticky vše zvládat a dělat.

„Chtěl jste něco, pane,“ pronesl Nyoko naoko pokorným hlasem a díval se přitom do očí Sasukemu. Zpříma a bez vytáček.

Karin si nejednou myslela, že mu tuto drzost Sasuke-kun nebude rozhodně tolerovat. Jenže z nějakého důvodu právě tohle Sasukemu imponovalo. Z nějakého jí neznámého důvodu dokázal Sasuke-kun právě tohle na chlapcově chování ocenit veskrze pozitivně. Byl to projev toho, že se ho Nyoko nebojí a že jej uznává, tedy spíše respektuje, byť pouze z důvodů ryze praktických. Hoch věděl moc dobře, že nemá právě na vybranou a tak se pouze přizpůsobil okolnostem. Ani z daleka to ovšem neznamenalo, že by v sobě navzájem nalezli zalíbení. Právě naopak. Nyoko Sasukeho nenáviděl a ten to moc dobře věděl. Viděl mu to na očích. V každém jeho pohledu bylo plno nenávisti a opovržení. Z každého slova bylo cítil vztek a odpor. Zrovna jako nyní, pomyslela si Karin. Dokonce i Sasuke si povšiml, že slovíčko – pane – mu hoch téměř plivl do tváře, ale rozhodl se to ignorovat. Místo toho k němu promluvil.

„Koukej vytáhnout ruce z kapes a natáhni je před sebe.“

Nyoko vzdorovitě vysunul spodní čelist víc dopředu a odmítal splnit udělený příkaz.

„Dělej!“ zaburácel najednou Sasuke. „Nemám celý den na to tu stát a klábosit.“

Hoch konečně poslechl a udělal co se od něho předtím žádalo. Sasuke mu místo jakéhokoli vysvětlování hodil do náruče zdánlivě bezvládné tělo dívky. Teprve poté promluvil.

„Odnes ji dolů do cely. Zkontroluj ji, jestli je v pořádku, přines jí nějaké jídlo a vodu. Pak ji pečlivě zamkni a běž si po svých.“

Sasuke se obrátil k odchodu, ale ještě předtím dodal směrem k chlapci: „Odcházím na dva dny pryč Nyoko, ale modli se, aby si na tebe Karin po návratu nestěžovala. Jestli rozbiješ ještě jedinou věc, tak si tě podám. Přísahám, že se ti pak čas strávený v Mangekyou Sharinganu, bude zdát jako procházka růžovou zahradou. Víš moc dobře, že nevyhrožuji a nemám ve zvyku planě slibovat.“

Chlapec se podvědomě otřásl a pak pouze pronesl sotva slyšitelným hlasem: „Hai!“

Sasuke přikývl a pak se obrátil k ostatním zády a odcházel. Karin na něj pouze hleděla s pusou dokořán. Nějak nestihla pořádně vstřebat vše, co se jí právě odehrálo před očima. Nicméně jí to nezabránilo v tom, aby se pokusila Sasukeho zastavit a urvat si aspoň maličký kousek času s ním o samotě.

„Sasuke, počkej. Kam zase zatraceně jdeš!“ hulákala za ním zatímco se ho pokoušela doběhnout.

Nyoko se za nimi díval a tak mohl zaslechnout ozvěnu Karininých posledních slov, která k němu doléhala.

„Zatraceně Sasuke, počkej, musíš mi to vysvětlit. Kdo je ta holka? Cítím z ní neskutečnou chakru. Sasuke!“

Sasuke jí s vrčením odpověděl: „Karin, není nutné, abys to věděla. Být tebou dávám si pozor na pusu, protože tady mají i stěny uši.“ Významně přitom ukázal palcem kamsi za sebe, kde spíš jen tušil Nyokovu přítomnost.

Jmenovaný jim ovšem již nevěnoval pozornost. Místo toho si právě prohlížel dívku, jejíž bezvládné tělo mu spočívalo v náručí. Nemůže jí být víc než jemu. Vážila takových padesát kilo. Měla tmavé vlasy v kterých ovšem místy prosvítaly jasně zlatavé prameny. Plné rty byly mírně pobledlé stejně jako tváře. Pevné mladé a silné tělo svědčilo o usilovném tréninku. Nebyla vysloveně krásná, ale jakýmsi zvláštním způsobem byla zajímavá. Prýštilo z ní nevysvětlitelné teplo a rozlévalo se dokola kolem. Doslova a do písmene obalovalo vše kolem sebe stejně, jako se med rozlévá po celé ploše krajíce chleba. Nyoko si připadal, jako by mu v náručí leželo samotné slunce. Co to v ní jen je ukryto, pomyslel si. V příštím okamžiku si její tělo mírně nadhodil a vydal se s ní do spodního patra skrýše.

Teplo. To bylo to jediné na co se dokázala Yoru soustředit. Cítila neskutečné teplo, ale i bezpečí.

„Yoru, zvedni se a znovu!“ ozval se jí dobře známý hlas.

Bože, jak sem si mohla myslet, že jsem někde jinde, napadlo dívku v příštím okamžiku. S otráveným výrazem se chtěla posadit, ale ouha – nešlo to. Z nějakého jí neznámého důvodu se s ní motal celý svět.

„Promiň strýčku, musela sem se pořádně uhodit do hlavy, ale za chvíli se zvednu,“ odpověděla instinktivně.

„Jen v klidu, protože není kam spěchat. Hlavně se nesnaž posadit se. Myslím, že tě bude ještě pěkných pár hodin bolet hlava. Tak je to vždycky, když uvízneš v jejich speciální iluzi,“ promluvil k ní jiný hlas.

Neznala ho, ale byla si jistá, že patří mladému člověku. A také moc dobře věděla, že je to mužská osoba. Opatrně otevřela oči a uviděla ho před sebou. Stál kousek od její postele a právě na stůl pokládal vodu a nějaký chléb. Měla možnost si ho pořádně prohlédnout a to také udělala. Hoch před ní mohl být o malinko starší nežli ona. Měl dlouhé černé vlasy stažené vzadu do ohonu. Výrazné lícní kosti a světlejší pleť. Jeho černé oči vyřazovali do svého okolí bolest, sílu a odhodlání. Celkem vzato se na svět kolem sebe díval s nedůvěřivostí a zlobou ve svém pohledu. Někoho jí silně připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. Najednou jí to došlo. Ten hoch před ní vypadal dost podobně jako ten muž, který ji unesl z jejich vesnice. Nevěděla jestli mají něco společné, ale jistá podobnost tu byla.