Jedno srdce, jedna duše: kapitola 9: Poklad v srdci

Prostornou kuchyní teď vládlo podivné, napjaté ticho. Nápadně jsem si odkašlala a pokusila se vysvětlit situaci i přes to, že jsem si nebyla jistá, jestli ji pochopí. Měla jsem nepříjemné tušení, že to nepůjde jen tak hladce, ale představa, že bych oba měla nechat samotné v tomhle domě, zatímco si budu "spokojeně" chodit do školy se mi dvakrát nezamlouvala.
"Takže," začala jsem důležitým a vážným tónem.
Ani jeden z chlapců nepromluvil. Nepokusil se mi skočit do řeči jak bych od jednoho z nich čekala. I když Narutův výraz se podstatně rozzářil.
"Zajímá mě jedna věc," pomluvil Sasuke vážně. Přece jen mi do proslovu někdo skočil.
Pozvedla jsem obočí, abych dala najevo, že jsem na jeho otázku připravená.
Ale jestli doopravdy jsem, to mi nebylo vůbec jasné.
"Mluvíš o kreslených postavách, o jiném světě,o tom, že nás zná tisíce lidí po celém světě, jak chceš propána vysvětlit když dva lidé, nápadně podobní těm-, vlastně nám samotným, dokonce se stejnými jmény jednoho krásného dne nakráčí do školy jakoby nic." Zacukaly mu koutky jakoby se chtěl v duchu přesvědčit, že se zeptal tak, jak doopravdy chtěl.
Ale já byla připravená na tento druh otázky, tedy přinejmenším jsem tušila, že se k tomu dostaneme.
"Moje škola," začala jsem pomalu a propletla si prsty rukou v klíně. Naruto se opřel loktem o stůl a Sasuke se na židli trochu napřímil. "Moje škola je ta nejprestižnější v okolí, v celém tomhle městě. Chodit sem si můžou dovolit jen ty nejbohatší děti. Její studenti jsou syny a dcerami významných politiků, právníků, doktorů a vůbec všech vysoce postavených lidí. Nevím jestli jsem se už zmínila o tom, že jsem dědičkou firemního řetězce Bartowski Corporation. Všechen ten majetek je můj, proto taky musím chodit do téhle školy. Ale dokud máte peníze, dokud platíte, na nic se neptají. Na ničem jiném tomu prohnilému vedení nezáleží. Studenti téhle školy jsou rozmazlené dětičky, zhýčkané svým vlastín stylem života. A jsou až moc na to, aby si dokázali připustit, že jste ti, kdo vlastně jste."
Naruto se podrbal na zátylku. Snažil se předstírat, že tomu všemu rozuměl, ale skutečně jse pochybovala, že by se takový zázrak mohl vůbec stát. Doufala jsem, že alespoň ta poslední věta byla dosti srozumitelná.
Popadla jsem kousek papíru ležící na stole a bezmyšlenkovitě ho začala trhat na malé kousíčky, abych se nějak odreagovala při tom vysvětlování.
"Ti hloupější si podle mě budou myslet, že je to jen shoda náhod a ti trochu chytřejší vás budou mít za otaku. Tedy doufám."
Sasuke pozvedl zvědavě obočí. Chvíli přemýšlel jestli skutečně neví co to slovo znamená. Možná uvažoval i tom, že by to byl nějaký druh nadávky.
"Co je to otaku?" zeptal se po několika sekudnách ostražitě.
Povzdechla jsem si. Papírek v mé ruce byl už úplně na cucky, proto jsem očima hledala další věc, kterou bych mohla obětovat.
"Lidé, kteří mají rádi anime a mangu, naprosto zjednodušeně řečeno. Proto byste taky měli důvod cosplayovat sami sebe," snažila jsem se o smích, ale nevzešlo z toho nic jiného než rozpačité zachichotání podobné zaseknuté pile.
Dívali se na mě oba znovu nechápavě a já jen mávla rukou ,než abych měla vysvětlovat co je to cosplay. Ale i tak se Naruto otázal.
"Co je to cosplay?"
"Kašli na to," mávla jsem rezignovaně rukou.
Sasuke se zamračil a jeho postoj trochu zkřečovitěl. Měl najednou výraz až nápadně podobný tlamě buldoga.
"My ale nemáme peníze na to, abychom tam mohli chodit." namítl jasně.
Naruto souhlasně přikývl. Pokusil se tak o prohloubení vážnosti jeho slov.
Plácla jsem se do čela. Koutky mi zacukaly, když mi došlo, že mě snad vůbec neposlouchali.
"Ale já mám peníze," dramaticky jsem na sebe ukázala prstem a vyslovila tu větu dostatečně důrazně. "Roční školné pro jednu osobu je 6 milionů yenů takže za nás tři je to 18 milionů."
Narutovi spadla čelist při částce kterou jsem vyslovila. Vyvalil oči jakoby snad špatně slyšel a chtěl tu vysokou cifru zopakovat.
"Nedělejte si s tím starosti," snažila jsem se je uklidnit. "Není to nic neobvyklého. Tedy ne pro mě," dodala jsem trochu hořce.

Hlava mi unaveně spadla na stranu dokud mě neprobralo lehké drncnutí do ramene. Poplašeně jsem otevřela oči a chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že jsem stále doma ve svém pohodlém křesle. Přeje jen paměť starého člověka jako jsem já už tolik nesloužila. Narovnala jsem si na nose brýle s tlustou černou obručkou. Při tom podřimování mi trochu spadly na stranu.
"Obaa-chan."
To moje vnučka Alisa mě nekompromisně přiměla probudit se. Stála vedle mého křesla a držela se jednou rukou za jeho čalouněné opěradlo. Dívala se na mě s podivným výrazem. Jakoby jím chtěla něco říct, ale nedokázala to vyslovt nahlas. To já jsem měla být schopna dovtípit se co mi chce sdělit. Malé rty broskvové barvy měla semknuté.
"Co se děje drahoušku?" zeptala jsem se trochu unaveně a možná i lehce zmateně. Možná kvůli tomu jsem dospělým členům naší rodiny připadala jako blázen. Jako bláznivý člověk vykládající nesmyslné pohádky malým dětem.
"Našla jsem poklad," zašeptala mi do ucha a lyšácky se zachichotala.
Rázem si však ústa zakryla a rozhlédla se kolem, jakoby si myslela, že nás někdo poslouchá.
"Byl na půdě," prozradila mi a okamžitě odběhla.
Za pár sekund ale byla zpátky se starou, zaprášenou truhlicí ze dřeva.
Byla vyřezávaná s kokovým zámkem. Poznala jsem ji. Do ní jsem ukládala všechny ty poklady. Překvapeně jsem vydechla když mi jí položila k nohám a odběhla zavřít dveře mého pokoje.
"Nemůžu ji otevřít," postěžovala si tiše.
Ale já věděla, že klíč k celé téhle záhadě se houpal na mém krku.