Bestie III.

Kiriyou měla vztek. Ohromný. Vlastně se nikdy necítila tak hrozně, jako teď. Vždy, když začínala být naštvaná, přeměnila se v Bestii a vztek pominul stejně rychle, jako přišel. Ale teď? Jak to, že se tak nestalo? Že by nakonec začala tu stvůru ovládat? Že by se jí to opravdu povedlo?
Ne, tomu nevěřila. Nemohlo to být přece tak jednoduché. Nemohlo to být jen tak z ničeho nic. Že by v tom měl prsty on? Ten arogantní týpek, kterému zachránila život? Vlastně to bylo poprvé, co někomu život zachránila. Doposud je lidem jenom brala. Byl to zvláštní pocit.
Byla do sebe tak zahloubaná, že si ani nevšimla skomírající postavy opírající se o strom. O pár metrů za ní se probrala a vrátila se zpátky. A potvrdilo se jí to, co si myslela.
Byl to Uchiha Itachi. Sotva stál na nohou. Křečovitě se držel stromu. Vypadal vážně zoufale.
„Ty jsi ten Uchiha Itachi, že?“ zeptala se Kiriyou. Itachi se lekl. Vypadalo to, že vůbec nevěděl o tom, že tam je.
„Znáš mé jméno a ani se mě nebojíš. Většina lidí ode mne prchala, když mě uviděla,“ snažil se mluvit.
„Dovol mi se zasmát! Nebála bych se tě, ani kdybys dokázal sám stát na nohou a v tomhle stavu? To by se tě nebálo ani štěně!“
Itachimu se podlomila kolena. Kiriyou ho pohotově zachytila a pomalu ho posadila na zem.
„Kdo jsi?“ zeptal se. „Vidím rozmazaně, nedokážu rozpoznat tvé rysy, ale něco mi říká, že tě znám!“
„Vím přesně, jak se cítíš!“ zašeptala Kiriyou. Začínala mít pocit viny.
„Nevíš. Tohle ví jen ti, kteří už nejsou mezi námi. A neodpověděla jsi mi na otázku!“ zaskučel a chytl se za hlavu. „Jak dlouho tohle ještě potrvá?!“ zaskučel.
„Dvě hodiny,“ řekla bezbarvým hlasem. „A já jsem Kiriyou,“ sklopila oči.
„Kiriyou…“
Najednou si na něco vzpomněla a nenechala ho doříct, co chtěl. „Musíš jít se mnou. Ve Skryté Listové mají hodně protijedu! Vždy byli připraveni proti mým útokům! Musíš jít se mnou! Já tě nedokážu vyléčit, ale oni ano!“ začala ho tahat za rameno, aby vstal. „Pojď, nejsme daleko od-“
Tentokrát přerušil on ji. „To nemá cenu, Kiriyou. Já se už odsud nepohnu ani o píď. Nohy jsou těžké, neuzvednu je. Beztak by mě tam neviděli rádi! Ale mám na tebe takovou prosbu. Uděláš pro mě něco?“ pomalu k ní zvedl oči.
Sehnula se k němu. „Cokoliv,“ zašeptala.
„Potřebuju, abys něco vyřídila Sasukemu,“ odmlčel se. „Teď ti řeknu, jak to přesně bylo s vyvražděním našeho klanu.“
Kiriyou zatajila dech. Jako obyvatelka Konohy znala příběh Uchiha klanu. O nechutném Itachim, který ho celý vyvraždil jen proto, aby si změřil své síly.
„Byl naprosto obyčejný den, jako každý jiný. V akademii jsem byl zase nejlepší, jako obvykle. Ale po cestě domů už to tak obvyklé nebylo. Nějaký postarší muž mi zatarasil cestu.
„Nejsi ty náhodou ten Uchiha Itachi?“ zeptal se. Já jen němě přikývl. Nikdy jsem ho neviděl. Na obličeji měl ošklivou jizvu ve tvaru kříže. Přesně ji teď vidím před očima. Dychtil jsem po tom vědět, jak k ní přišel, ale zároveň mi naháněla hrůzu. Ale nebyla to jen jizva, z čeho jsem měl respekt. Byl to on sám. Jeho přísná postava tyčící se nade mnou.
Sklonil se ke mně. „Potřebuji, abys pro mě něco udělal.“
Byl jsem ještě dítě. Dychtící po každém úspěchu. A když se nějaký opravdu povedl, zveličoval jsem ho, abych tím co nejvíc udivil posluchače. Chtěl jsem být pořád lepší a lepší. A tohle jsem bral jako výzvu. Jako něco, co bych nemohl nepřijmout.
Vedl mě nějakými divnými uličkami, ve kterých jsem v životě nebyl. Ale toho jsem si moc nevšímal. Chtěl jsem znát jeho jméno. On se vždycky jen usmál, ale neodpověděl.
Až když jsme vyšli z Konohy, napadlo mě se zeptat, kam to jdeme.
„Uvidíš,“ odpověděl mi na to tajemně. Po zbytek cesty jsme oba mlčeli. Šli jsme dlouho lesem. Pak se najednou zastavil. Rozhlídl se kolem sebe, opřel se o jeden z mnoha stromů a před námi se otevřel vchod do podzemí. Naznačil mi, abych začal slézat dolů. Poslechl jsem.
Dole byla malá kruhová místnost. Byl uvnitř jen malý kulatý stůl s několika židlemi a v rohu stála malá skříňka, ve které byla jen jedna jediná kniha. Nevedl z ní žádný jiný východ, než ten, kterým jsme do ní přišli. Pokynul mi, abych si sedl.
Dychtivě jsem na něho koukal. Nemohl jsem se dočkat toho, až mi řekne, co mám udělat. Věděl jsem, že to bude něco velkého. Něco, co mi změní život od základů.
Došel k poličce, vytáhl tu knihu a sedl si naproti mně. Položil ji přede mě. Na obálce byl znak Uchihů.
„Co to je?“ zeptal jsem se ho.
„Jen se podívej,“ vyzval mě.
Otevřel jsem knihu. Na prvním listu byla fotka nějakého Uchihy. Byly tam o něm ručně dopsané informace. Když jsem listoval dál, zjistil jsem, že tam je celý náš klan již od počátků. Některé jsem ani neznal a některé, které jsem znal, jsem tam nenašel. Kniha nebyla v moc dobrém stavu, Vypadalo to, jako by někdo z ní nějaké listy vytrhal. Když jsem se podíval až na konec knihy, uviděl jsem tam svého bratra. Sasukeho. U něj napsané nic nebylo. O stránku dřív jsem uviděl sebe. Byly tam vypsané všechny mé úspěchy. Usmál jsem se.
„Být zapsaný v této knize je prokletím. Já tě ho mohu zbavit,“ řekl chladně. Udiveně jsem se na něho podíval.
„Jaké prokletí?“ zeptal jsem se.
„Jistě sis všiml, že nějaké stránky v knize chybí. Kdo třeba?“
Začal jsem mu vyjmenovávat jména slavných Uchihů, které jsem v knize nenašel.
Pokýval hlavou. „A kde jsou tito ninjové teď?“
Zarazil jsem se. Začalo mi to všechno docházet.
„Oni…“ měl jsem strach.
„No?“ řekl přísně.
„Oni…“ snažil jsem se pokračovat. „… jsou mrtví,“ dopověděl jsem konečně. Na tváři se mu rozlil zlý úsměv.
„Správně,“ pochválil mě. „A víš, co je mým cílem?“ Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem to vědět.
„Aby tato kniha neměla ani jeden list! Aby se pod jejím obalem nenacházelo nic!“ hrozivě se zasmál. Začal jsem se bát. Nechtěl jsem si připustit význam jeho slov. Nemohl jsem tomu uvěřit…
„Ale napadlo mě, že bych tam přeci jenom jeden list mohl nechat. Jeden jediný. Ale musel by to být silný ninja. Ten, který by neměl z ničeho strach. Udělal by vše pro svůj cíl. A já jsem si vybral tebe!“ podíval se mi do očí. Chtěl jsem uhnout, ale nemohl jsem.
„C-co po mně chcete?“ zeptal jsem se ho vystrašeně.
„Vyvraždíš celý klan Uchiha!“
„To neudělám!“ obořil jsem se.
„Ne?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak to potom taky zemřeš!“ zařval. Nevím přesně, co potom udělal. Cítil jsem jen, jak najednou padám. A padal jsem dlouho. Tvrdě jsem dopadl a pak jsem byl nějakou dobu v bezvědomí.
Když jsem se zase probudil, byl jsem na tom samém místě, kam jsem prve dopadl. Došlo mi, že si ten muž myslí, že jsem tímhle pádem musel zemřít. Pomalu jsem se zvedl. Bolelo mě celé tělo, ale snažil jsem se tu bolest nevnímat. Zaktivoval jsem sharingan. Hledal jsem nějakou únikovou cestu. A kupodivu jsem ji i našel. Byla to úzká a nízká chodbička a podle toho, jak vypadala, už dlouho ji nikdo nevyužil.
Ale než jsem se vydal na cestu, zaujala mě malinká knížečka, která ležela vedle mě. Musela spadnout zároveň se mnou. Když jsem ji otevřel, vypadl na mě dopis. Byl určený pro Hokageho. A byl vymyšlený. Psalo se v něm, že on mě viděl, jak jsem vyvraždil celý klan Uchiha. Ale to mě nezajímalo. Pohledem jsem sjel dolů, abych se podíval na jméno podepsaného. A bylo tam. Danzou… Strčil jsem si dopis do kapsy a vydal jsem se na cestu ven z té smradlavé místnosti. Když jsem se konečně dostal na vzduch, nevěděl jsem, co mám udělat. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Nemohl jsem tušit, jak daleko se za tu dobu Danzou dostal a nechtěl jsem o tom ani přemýšlet. Ale pak jsem se rozeběhl ke Konoze. Doufal jsem, že snad stihnu zachránit alespoň nějaké členy z klanu. Ale mýlil jsem se. Danzou byl rychlý. A vychytralý… Nějak mezi lidi roznesl, že jsem to všechno udělal já.
Pocítil jsem zášť k tomuto muži. Chtěl jsem se rozeběhnout k Hokagemu a všechno mu říct. Ale naštěstí jsem se včas zadržel. Bylo by to, vběhnout smrti rovnou do náručí.
Rozhodl jsem se, že o něm zjistím co nejvíc informací. Ale moc se mi toho zjistit nepodařilo. Jen, že už se dlouhou dobu snaží dostat na post Hokageho a taky to, co se přesně tu noc, kdy vyvraždil celý můj klan, stalo. Když jsem se to dozvěděl, svitla ve mně naděje. To, že Sasuke přežil, byla pro mě jakási útěcha.
Ale rozhodl jsem se přistoupit na Danzouovu hru. Vzal jsem všechnu vinu na sebe. Přidal jsem se k Akatsuki, abych mohl zjistit další podrobnosti. Vím, že už jsem blízko. Přesně za týden jsem se měl sejít s jakýmsi mužem, který mi měl o něm něco říct. Ale to už nestihnu. Prosím, dej tohle Sasukemu,“ podal jí nějaké papíry. „Jsou to informace o tom muži, se kterým jsem se měl sejít. Řekni mu, ať za ním zajde a pomstí náš klan.“
Kiriyou nebyla schopná promluvit. Pořád si v hlavě přehrávala to, co jí Itachi řekl. Z nějakého důvodu věděla, že to je pravda, ale stejně tomu pořád nemohla uvěřit.
Z přemýšlení ji vyrušil Itachiho chraplavý hlas. „A můžu tě poprosit ještě o něco?“
Kiriyou němě přikývla.
„Zabij mě!“
To jí vyrazilo dech. Rozhodně neměla v plánu ho zabíjet. Sice věděla, že dřív nebo později zemře, ale… To prostě nemohla udělat!
„Prosím…“ zaskuhral Itachi. Z nosu mu začala téct krev. Začal se třást. Narazil hlavou do stromu a zabořil ruce do země.
„Zabij mě!“ zakřičel. Oči protočil nahoru, takže mu bylo vidět jen bělmo. Obličej měl upocený a ulepený od krve. Kiriyou od něj odskočila a s hrůzou v očích se na něj dívala. Nevěděla, co dělat. A pak se rozhodla. Vytáhla kunai, klekla si k němu a bodla ho přímo do srdce.
„Promiň,“ zašeptala mu ještě do ucha. Po tvářích jí stékaly slzy. Slzy? pomyslela si. Já přece nikdy nebrečím! Avšak nemohla to v sobě udržet. Klečela naproti Itachimu. V ruce pořád držela kunai zabodnutý do jeho srdce. Položila hlavu na jeho rameno a tiše brečela.