Osudný omyl 03

Jedenáct Shinobi, jež se již podruhé snažilo dle instrukcí najít svůj cíl, pokračovali pouští. Zrnka písku občas odvál vítr o pár metrů dál, to se však v tyto dny stávalo výjimečně. Na čele každého z nich byla tatáž věc, tatáž čelenka se stejným znakem. Znakem vesnice, jež byla přezdívána Otogakure no Sato.
Jejich postoj nezměnilo žádné zabití, ani jediná prolitá kapka krve totiž nepadla nazmar. Tedy alespoň do onoho dne, kdy zaútočili na vesnici nedaleko Konohy. Tehdy to bylo přece jenom zbytečné, ale nevadilo to. Listové vesnici poskytli alespoň upozornění na jejich lehkovážný postoj, na jejich nedostatek obrany.
Měli očekávat útok! Neočekávali, a to byla ta chyba, která vyvraždila tu ves.

Oni za to rozhodně nemohli …

Bělovlasý muž v úplném čele skupinky přelétl okolí rudýma očima, on byl jejich velitelem. On by ten, který sloužil Zvučné, ale stále nebyl spokojen. Nelíbilo se mu vyvíjení situace, přece jenom, to co jim zadali tentokrát bylo téměř nemožné. Plán by na to měl, ostatně stejný jako vždycky. Přijít, zabít, odejít. Tentokrát to však znamenalo něco úplně jiného. Jejich momentální cíl se nacházel v jednom malém domečku uprostřed Suny.
Rudooký se ušklíbl, jaká to naivita od vedení jeho vesnice. Posílat sotva jedenáct shinobi proti vesnici, kde je minimálně několik set shinobi. Vcelku nevýhodné postavení – sebevražedná mise. To nejspíše byl i účel … Zbavit se přebytku lidí, ale proč? Stále znova a znova si opakoval zadání mise, nemohl však přijít na racionální řešení.

Možná neexistovalo …

Zavrtěl zlehka hlavou, proč hned myslel na nejhorší? Jeho se přece zbavit nikdo nechtěl, jeho ne. K těm, kteří ho následovali také nic necítil, ale přesto to považoval za jakousi zodpovědnost. Nechat je zemřít, co by to byl za velitele? Dost mizerný velitel jedině. Unikl mu tichý povzdech, ačkoliv jej mnoho z jeho pomocníků zaznamenalo, nikdo se neodvážil na cokoliv zeptat. Až to bude podstatné, tak jim to určitě někdo řekne. Oni přece dělali jen to, co se jim řeklo.
Bylo to přirozené … Vůdce vesnice dával informace jeho asistentovi, asistent to říkal velitelům jednotlivých skupinek, a velitelé se občas svěřili svým podřízeným. Šlo to tak už několik let, den co den, rok co rok. Nic se nemělo měnit. Pokud jim to řečeno nebylo, tak to ani nepovažovali důležité.

Ale nedůležité věci jsou občas ty nejdůležitější …

„Pro dnešek to stačí.“ Hlesl velitel.
Jeho hlas byl nepřirozeně tichý, tato věta se nedala ani nazvat rozkazem, spíše žádostí. Nevěštilo to nic dobrého, nehledě na to, že dneska do Suny mohli dojít v úplném pořádku. Dovolili si však cokoliv namítnout? Nedovolili. Minuta sem, minuta tam, nic to pro ně neznamenalo.
Proč si to bral tak srdci? Slovem ‚člověk‘ by neoznačil ani jednoho z nich, spíše loutkami, nebo vrahy. Neměl však právo je soudit, měl však právo je vést na smrt. Slíbili mu oddanost, a on slíbil oddanost vesnici. Další nezvratný cyklus.

Chtělo to změnu, chtělo to něco nového.

Hlavou mu vířila jedna myšlenka za druhou, snad i hledal řešení jak z této situace. Nerozuměl sám sobě, ale moc dobře věděl, co tohle všechno znamená. Znamenalo to totiž jediné – smrt. To slovo ho dnes děsilo ze všeho nejvíc, nikoho z nich nepovažoval za přítele. Zabil již nespočet lidí, tak proč? Kladl si tolik otázek, kolik jen mohl. Na žádnou z nich však nedostal odpověď. Nedokázal si odpovědět.
Jeho podřízení, mohl-li je tak nazvat, mezitím založili jakýsi tábor. Dosti veselý tábor, musel by za jiných okolností poznamenat, ale jen ať se baví. Jen ať se baví, vždyť to je jejich poslední večer. Kdyby jim to řekl, kolik z nich by jich tu zůstalo? Kolik z nich by uteklo za rodinami? Všichni do jednoho.

Oni za to rozhodně nemohli, ale přesto museli zemřít.

Tiše zaklel, s čímž se zlehka vzdálil svým druhům. Nechtěl být v jejich blízkosti, nechtěl pozorovat jejich bezstarostnost. Jeden z nich před týdnem zemřel, ani to nezaznamenali. Byl z nich nejstarší, nejneschopnější a zároveň nejhloupějším. Vždyť i sám velitel na něj rychle zapomněl, nyní si však vzpomínal až moc dobře. Zkousl dolní ret, tento záchvat slabosti musel pryč.
„Zda-li rudě zbarvený písek je jiný než ten normální?“ otázal se sám sebe.
Na jeho tváři se ocital úšklebek hodný šílence, snad si ani neuvědomoval, kam ho jeho myšlenky i slabost přiváděla. Toužil vidět zkrvavený písek, teď hned.Toužil po tom nejvíce. Tikl pohledem k těm u ohně.

„Kaito.“ Oslovil jednoho z nich.
Oslovený zareagoval rychle, možná až příliš. Vyletěl ze sedu do stoje, přelétl pohledem svého velitele. Nechápal sice, proč ho teď volal, ale nelíbilo se mu to. Snad měl i strach, snad se i bál o svůj vlastní život. Nebýt jistého množství alkoholu v jeho krvi, nejspíše by se ani neodvážil přiblížit k bělovlasému, nebyla by to chyba, spíše naopak. Jeho druhové už se začali bavit bez něj. Krok. Krok. Krok.

Bělovlasý zalapal po dechu, ta touha ho přiváděla k šílenství. Avšak která touha tohle nedělala? Jeho ruka sjela k meči. Snad i dříve, než si to stihl pořádně rozmyslet. Katana vyjela z pouzdra na jeho zádech. Rozpřáhl se … a švihl.
Veselice, jež převládala u ohně náhle utichla. Všechny oči byli upřeny na velitele této skupinky a na tělo, které se bezvládně skácelo k zemi.

Po zbrani stékala rudá tekutina, stékala do písku, který měl být navždycky přeměněn. Navždycky obarven krví, aby navždycky říkal pocestným, že v této poušti se něco stalo. Oči velitele měli úplně stejnou barvu, tu červeň.
Červeň krve.
Úšklebek velitele skupinky se roztáhl opět o něco více, vždyť ten chlap se nestihl ani bránit. Jak byl zbytečný, on chtěl bojovat s Shinobi v Suně? Tomuhle se chtěl klidně zasmát. Vlastně tomu i udělat. Okolím se rozezněl smích, který značil jediné … Touhu po smrti.