Anděl temnoty - 01.

„Kdo jsi?“ zazněl do okolí jeho až nezvykle tichý hlas.

Mladičký chlapec, sotva odrostlý svým prvním krůčkům a slovům, vzdorovitě vysunul bradu dopředu a podíval se odhodlaně muži před sebou přímo do tváře. Z hlavy mu tímto pohybem spadla kápě a Itachi překvapeně zalapal po dechu. Hoch si toho naštěstí nestačil všimnout. Ten výraz, pomyslel si Itachi vzápětí. Bože ten jeho výraz – právě ten poslední výraz v chlapcově obličeji způsobil to, že Itachi najednou přesně věděl koho má před sebou. Moc dobře si pamatoval, i když to bylo dlouho, kdy právě tento výraz zahlédl naposled. Existoval jen jeden člověk, který měl naprosto stejný pohled, když byl zahnán do kouta. Itachi si ovšem doposud myslel si, že ta osoba je již dávno po smrti. Koneckonců to byl právě on, kdo zavinil její smrt anebo si to přinejmenším dlouho myslel. Jenže teď tu před sebou viděl stát toto dítě, takže musela přežít mnohem déle nežli se tehdy domníval. Dokonce zvládla přivést na svět dítě. Kdo by si to tehdy pomyslel?

„Kolik je ti let?“ změnil Itachi svoji původní otázku.

Chlapec sklopil své oči k zemi a odpověděl mu na obě jeho otázky současně: „Je mi deset let a jmenuji se Nyoko. Vlastně celé mé jméno zní správně Nyoko Tsukiko, ale máma mi prostě jen říkala Nyoko.“

„Nejsou to náhodou spíše dívčí jména?“ podivil se mírně Itachi.

Hoch pouze pokrčil rameny a místo jakéhokoli dalšího vysvětlování vytáhl z rukávu stočený pergamen a podal mu ho. Itachi si ho od něj převzal a zabral se do čtení. Chlapec si ho mezitím měřil zkoumavým pohledem. Tak tohle byl on. Tohle byl ten muž, o kterém mu matka tak často a zaujatě vyprávěla? Nevypadal ani zdaleka tak nebezpečně, jak mu matka častokrát povídala. Místo toho před ním teď stál vcelku nezajímavý a nenápadný muž s delšími tmavými vlasy svázanými do culíku. Podvědomě si sáhl na své vlastní vlasy. Také byli takto svázané a přibližně stejně dlouhé. Tohle tedy rozhodně měli společné. Tohle a pak ještě jednu věc, ale na toto poznání bylo příliš brzy. Kromě toho Nyoko nepochyboval, že se o tom matka zmínila v dopise, který mu právě předal. A on ho četl zaujatě a soustředěně, jako by zvažoval a analyzoval každičké slovo uvnitř. Když skončil s jeho čtením, obrátil opět svoji pozornost na chlapce. Opět se na něj pozorně zadíval. Sice o tom neměl sebemenších pochyb, jakmile poprvé spatřil jeho tvář, ale stejně tomu pořád nemohl uvěřit. Před ním stál jeho vlastní syn…

„Dobrá tedy, dohodneme se takto,“ promluvil opět k chlapci starší muž. „Budeš mne oslovovat Itachi. Nebudeš se mne zbytečně vyptávat na nepodstatné věci. Co bude pro tebe potřebné a nezbytné, to ti sdělím. Ostatní není tvá věc a nepotřebuješ to vědět. Souhlasíš?“

Hoch pouze krátce, ale energicky přikývl.

„Teď pojď se mnou,“ pokračoval v hovoru Itachi. „Musím ti zařídit ubytování. Mám jedno takové místo u lidí, kterým věřím, takže tam budeš v bezpečí. Není to zrovna blízko odsud, takže musíme okamžitě vyrazit.“

Hoch opět pouze krátce a energicky přikývl.

„Vždycky takto posloucháš?“ zazněla z Itachiho úst prostá otázka.

Tentokrát chlapec odmítavě zakroutil hlavou zprava doleva.

„Nyoko, nemám právě moc času se s tebou teď zdržovat a rozhodně nestojím o problémy. Také nemám zájem, abys těm lidem, kterým tě svěřím do opatrování dělal problémy. Takže – hodláš dělat potíže anebo se můžeme vypravit na cestu?“

„Nebudu dělat potíže, jestli jde o toto. Jenže také nestojím o to být odložen jako nepotřebná věc,“ odvětil mu zpět chlapec.

Itachi si hlasitě povzdech. Pak se chlapci opět zadíval do očí, tolik podobných těm jeho. Jestlipak se v nich již objevil také sharingan anebo doposud neví, jaké v jeho žilách kolují geny, napadlo ho. Došel k němu a znovu promluvil.

„Dobře mne poslouchej, nebudu to opakovat. Nemohu si dovolit nechat tě u sebe. Je to nebezpečné pro nás pro oba. Navíc lidé, kteří se o tebe postarají, jsou velmi loajální a velice obětaví. Nesčetněkrát mi již pomohli bez ohledu na to, co to pro ně znamenalo za ohrožení. Nechám tě u nich, protože je to patrně jediné spolehlivé a bezpečné místo. Nehodlám tě tam jen tak odložit, neboť mne k tobě váže jistý slib a já své slovo dodržím. Rozhodně! Teď se ale vydáme na cestu, dobrá?“

Hoch opět pouze krátce přikývl na znamení souhlasu. Byl to jen prostý pohyb hlavy a přesto na něm něco Itachiho zarazilo. Až za chvíli si také uvědomil, že se Nyokovi po tváři rozlil úsměv. Stejný úsměv se zračil na tváři Sasukeho v dobách, kdy byl ještě nevinné dítě. Podvědomě natáhl pravou ruku před sebe a chtěl se dotknout hochovi tváře, ale v poslední chvíli se zarazil. Vypadalo by to asi dost divně, takže si to raději rozmyslel.

„Minulost je pro mne nyní nebezpečná. Příliš nebezpečná,“ zabrumlal si pro sebe.

A měl pravdu. Nebyla to zrovna vhodná doba na to, aby mohl být někomu přítelem, natož otcem. Co on vlastně věděl o pocitech druhých lidí? Jak by mohl vychovávat dítě, které ani neznal? Jak by vůbec mohl o někoho pečovat, když nevěděl dne ani hodiny. Dnes tu byl a zítra mohl být klidně po smrti. Mise za účelem získání všech ocasatých démonů byly čím dál tím víc nebezpečné a vyčerpávající. Kromě toho tu byla také ta osobní pomsta jeho mladšího bratříčka. Ach ano – Sasuke. Itachi zvedl svůj pohled k nebi. V příští vteřině si připadal jako by mu na bedrech spočívala veškerá tíha světa. Opět ho rozbolely oči, jako ostatně mnohokrát poslední dobou. To byla ovšem nezbytná daň za to, že mohl používat a využívat mangekyou sharingan. Zajímalo by mne, kolik mám ještě času, nežli se naplní nezvratné prokletí spojené s užíváním mangekyou sharinganu, napadlo Itachiho na krátký okamžik. Párkrát velmi výrazně zamrkal a pak se místo dalšího rozjímání obrátil k chlapci zády. Vydal se na cestu a považoval za samozřejmé, že jej bude hoch následovat.

***** O pěkných pár dní později *****

Itachi byl právě téměř na místě setkání, když jej překvapil jeho týmový partner.

„Někdy bych doopravdy chtěl být malou muškou a vědět, kam poslední dobou mizíš,“ promluvil k němu s mírnou ironií v hlase Kisame. „Vždycky se vypaříš nikým nepozorován a zmizíš si pryč. Nikdo nikdy neví, kam mizíš, stejně jako nikdo neví, kdy a kde se opět objevíš. Jsi nevyzpytatelný a nepředvídatelný. Víš to?“

„Každý máme nějaké to svoje tajemství, které si bedlivě střežíme, nemyslíš?“ odvětil mu s kamennou tváří Itachi.

„Ale stejně, kdepak se nám poslední dobou touláš?“ nedal se tak snadno odbýt Kisame.

Tentokrát to u Itachiho vyvolalo bouřlivější odezvu. Mnohem bouřlivější nežli by byl Kisame mohl od něj očekávat. Uchiha totiž najednou stál přímo před ním a přestože to pro něho samotného znamenalo notně zaklonit svou hlavu dozadu, hleděl Kisamemu přímo do jeho rybích očí.

„Tohle není tvoje věc. Vlastně, abych pravdu řekl, není do toho nic naprosto nikomu z vás,“ pronesl pouze chladným tónem a soustředěně partnera dál probodával svým pohledem.

Kisame úplně cítil, jak se mu snaží Itachi proniknout do mozku. Věděl, že jeho parťák dává přednost boji bez krve, a také moc dobře věděl, že jeho hlavní a nejsilnější zbraní jsou iluze prostřednictvím genjutsu. Nikdy by ho ovšem nenapadlo, že by byl Itachi schopen použít to i na něj. Podvědomě sebou mírně zavrtěl. Nebylo to ale vůbec příjemné a Kisame nyní moc dobře chápal Itachiho objeti chycené do těchto iluzí. Při představě, že někdo takto klidně stráví nespočet minut a jeho mozek si přitom myslí, že již uběhlo mnoho hodin neřku-li dní, se mu zježily všechny šupiny na krku a automaticky se otřásl.

„Dobrá, dobrá, vždyť není tak zle, aby ses kvůli tomu musel čertit. Prostě sem jen zvědavý, to je vše,“ snažil se přerušit tuto nepříjemnou atmosféru.
Itachi pouze krátce přikývl a propustil jej ze sevření svého pohledu.

„Ale stejně Itachi, tohle ti není vůbec podobné. Obvykle si zachováváš naprostý klid a chladnou hlavu i tam, kde jiní již dávno panikaří anebo jsou s rozumem v koncích,“ dodal ještě opatrně.

Pak se oba dva zároveň obrátili na jih a vydali se na cestu. Čekalo je další setkání za účelem vyjmutí a zapečetění jednoho z bijuu. Vždycky to vyžadovalo naprosté soustředění se a celé odevzdání se tomuto poslání. No a k tomu potřebují nějaké klidné a bezpečné místo. Sice se nedalo nikdy vyloučit, že je odhalí ninjové z některé skryté vesnice, ale čím déle mohli pracovat v klidu a alespoň relativním pohodlí, tím lépe.