Horror

Úvod

[font=Arial]Jak to vlastně začalo? To je dobrá otázka. Budu vám vyprávět příběh, co se stalo před lety …
Je to doba, kdy Naruto byl Hokagem už hodně dlouho. Oženil se z Hinatou. Avšak vztahy byly zamotanější, než by si to člověk dokázal představit.

Akademie v Suně se rozzářila mnoha barvami, když na ni dospělí navěsili stuhy z nejrůznějšího materiálu. Houf dětí už se shromáždil před budovou. Blonďatá dívka s rozpuštěnými vlasy kráčela hrdě vpřed. Doprovázeli ji oba její bratři a strýček. Temari pozorovala rozzářené tváře ostatních. „Nepřišel,“ zamumlala a v jejím hlase zaznělo zklamání.
„Má moc práce.“ Yashamaru se k ní sklonil. „Teď se ti otevírají dveře do zvláštního světa. Užij si ten den!“

Po nějaké té době mé bezmoci, jsem se rozhodla přestat trucovat a ukázat tomu otrapovi, že nejsem nějaká jeho hračka. O jeho návštěvě z koupelně mluvit nebudu, jinak by to zkusil i někdo jiný z nich. Dole však bylo prázdno, co to? Moji pozornost tentokrát zaujal kus papíru ležící na stole. Jednou rukou jsem ho zvedla a přečetla jsem si co na něj stálo.
Jsme na misi, zůstaň tady.
Znělo to jak rozkaz, kam bych asi teď šla, možná tak na verandu, dál jsem se neodvážila.
Nu což jsem tu sama tak co si třeba neudělat pohodlí.

Jednorázovka od Ailie a Minnie (xD), aneb spolupráce 4ever Přejeme hezký počtení :)

info: Hidan byl "zabit" Shikamaruem a teď musí navěky zůstat v obrovské jámě. Ovšem ninja má tajemství - jutsu regenerace. A jakmile se dá znovu dohromady, má strašnou chuť se mstít...
Tuto povídku píše Frid a Styron Leonyda

Věnováno členům Jashinova kultu

Povídka

Do hluboké jámy stále ještě padaly drobná smítka prachu a písku. Na vše se pomalu snášela noc. Kusy těla neopatrného Shinobiho byly zavaleny napadanými kameny. Kdosi v té hlubině však stále hovořil. Něčí… hlava.

Ona však stále mlčela, už se jí nebála, ale stále ji moc nevěřila. Patřila přece k němu, pořád je nepřítel, avšak její milí obličej ji přesvětšil. Posadila se vede ni podívala se ji hluboko do jejích zelených očích. byla jediná, kdo se k ní tak pěkně staral.
„Já… jmenuji se Anny.‘‘ Špitla. Měl tam příjemný hlas, ale byl z něj slyšet žal. Proč?
Sakura na ni stále nevěřícně hleděla, tolik se ji podobala. Znovu nastalo ticho, přerušovalo je jen slabé bubnování deště na okna.

„Ještě jednou,‘‘ křikl Madara růžovovlasou ženu. Pokoušel se ji něco naučit, ale stále měla ty své vražedné umysli a místo, aby dělala to co jí říká. Snažil se ji naučit nějaké jutsu, ale kladla odpor. Znovu ji uhodil, myslel si, že pevnou rukou ji naučí poslouchat. Ale značně se mýlil, věčnými nadávkami a bití si ho ještě víc zhnusila a poslouchat ho bylo jediné co bylo nereálné. Znovu se ji nedařilo, uhodil ji tedy znovu, jedno z chapadel poměn chňaplo, ale díky jeho rychlosti se lehce vyhnul.

Aniž bych to věděla cukala jsem sebou ve spaní. Ten se nebyl zas tak strašný, jen jsem měla pocit, že se stane něco zlého. I pohled na moji dceru jak se oddává tomu chlapovi mě děsil. Vzteky jsem byla bez sebe, pěstí jsem bouchla do těch dveří za kterými se skrývaly. Při mém překvapení, ruka mě ohromně zabolela. Chytla jsem ji a posadila jsem se do rohy té dlouhé chodby. Chtělo se mi plakat, ne však z bolesti mé ruku a bolesti srdce. Jen jsem přemýšlela, zda má cenu ji hledat. Očitě si mě nepamatuji úplně ji zatemnil mozek.

Vyděšená služka klečela v pracovně Kazekageho a dosud se nepřestala třást. Díval se na ni nic neříkajícím pohledem, ale drsný tón jeho hlasu ji donutil vzpamatovat se.
„Něco se vám zdálo! Míň pijte a víc pracujte!“
Žena se cítila dotčena. „Ale pane, já bych přece nikdy…“
„Ven! Hned! A… pořádně se vyspěte.“

Byl pochmurný večer. Studený vítr profukoval holými větvemi. Všude panovalo zlověstné ticho. Měsíc si ještě dával načas a jediné světlo dopadající na trávník z otevřeného okna působilo mdlým dojmem. V dálce zakrákala vrána. Na její ponuré skřehotání vzápětí odpověděl divoký pes táhlým zavytím. Noční tvorové se pomalu probouzeli k životu. Krajina náhle ožila. Ze všech koutů vylézala různá zvířata. Byl to přesně čas, kdyby nikoho „normálního“ nenapadlo vylézat ven. A přesto tu někdo byl.

Jednoocadý démon procitl. Žiju? Ano, tohle rozhodně nevypadá jako ta hnusná nádoba. Kolem něj bylo naprosté ticho. V tom stísněném prostoru si Shukaku pokusil alespoň trochu protáhnout tělo. Jeho předešlý hostitel bojoval velice rád a on mu s radostí propůjčoval svou smrtící sílu. Ale pak si ti blázni usmysleli, že je to nebezpečné a on musel zůstat trčet v té nádobě, z níž už začínal mít klaustrofobii. Využil svých mystických schopností, aby zjistil, kde to vlastně je.

Temnou místností osvícenou jen několika málo svíčka se míhal stín. Mířil někam do neznáma, na každém kroku se ujistila, jestli ji nikdo nesleduje. Světla pomalu zhasínala. Ta malá dívenka byla strachy bez sebe. Tiskla se k jedné zdi a rozplakala se. Celá zakrvácená a nahá, bloudící už touhle chodbou snad už několik dní. Východ však nelézt nemůže.

Uprostřed noci se ozval náhlý výbuch pláče. Zuřivý, dětský a naléhavý. Sloužící ve Skryté písečné byli okamžitě na nohou, nikdo z nich přesně netušil, co se děje. Yashamaru byl vzhůru mezi prvními. „Snad to není…?“ zalapal po dechu.
Muži a ženy, kteří posluhovali v domě Čtvrtého Kazekageho, byli zděšení a zmateni zároveň. Pláč sílil, nabýval na intenzitě, občas se do něho přimíchalo i čísi neidentifikovatelné vrčení.

[hide=Pro ty co nečetli první sérii][b]Ahoj jmenuji se Tsuki. Chtěla bych vám vyprávět příběh o mě a mé rodině. Můj příběh začíná, když mi je šestnáct. Moji rodiče jsou už několik let mrtví. Nevím o nich skoro nic, ale všechnu lásku mi dává jejich nejlepší přítel Naruto. Jsem jako jeho dcera, moc si ho cením. Ale přesto se tenhle vztah neubránil hádce. Jen co jsem se bláznivě zamilovala do našeho souseda Raye, měl Naruto značné námitky. Po naší první strávené noci, za kterou se nic poctatného nestalo, vypukla hádka mezi mnou a Narutem.

Splnit svůj sen? Pomsta byla mým snem a jak to dopadlo? Všichni jsou mrtvý. Všechny zabil můj sen, moje pomsta. Bratr, který pro mě byl v dětství vším. Lidé, které jsem bral jako přátelé. A dokonce i lidé, kteří mě nikdy v životě neviděli. Zabíjel jsem proto, abych získal sílu. Sílu na zabití vlastního bratra. Nenávidím se za to a kdyby to šlo, vrátil bych to zpět. Život pro mě nemá cenu, pořád vidím poslední okamžiky mých přátel a to mně ničí.

Doběhli domů, stále zrychleně dýchali. Posledních pár minut se ani nepohnuli, sedli si na zem a opřeli se zády o dveře. V domě vládlo až znepokojující ticho. Děti doma nebyly. i Sasuke byl z toho všeho v šoky, celý se třepal, neřekl ani slovo.

Orochimarova hlava se stáhla zpátky, přičemž neustále civěl na onu spoušť. Poté, co se dost vynadíval, pomalu vykročil směrem k dívce, která byla schoulená do klubíčka a strašně se třásla. Když spočinul těsně nad ní, zůstal stát. Vyděšeně k němu pozvedla oči, načež se roztřásla ještě víc. Orochimaru se však najednou shovívavě usmál.
„Chudák děvče. Je tak slabé, bezmocné. Asi bych se tě měl ujmout, aby ses znovu postavila na nohy. Kabuto?“

V minulém díle: „Odpoví mi někdo?!“ zařval dotyčný znovu, čímž jsem se na něj musela znovu podívat. Sevřela jsem ruce v pěst a nervózně polkla. Tak tohle bude hodně zlé, horší, než všechny matčiny výprasky najednou. Přes zničené cvičiště se k nám pomalu blížil starý muž s bílým pláštěm a kloboukem na hlavě, na kterém se skvěl znak ohně - Sandaime Hokage.
***