Děti Suny - 4. kapitola - Hlasy v hlavě

Jednoocadý démon procitl. Žiju? Ano, tohle rozhodně nevypadá jako ta hnusná nádoba. Kolem něj bylo naprosté ticho. V tom stísněném prostoru si Shukaku pokusil alespoň trochu protáhnout tělo. Jeho předešlý hostitel bojoval velice rád a on mu s radostí propůjčoval svou smrtící sílu. Ale pak si ti blázni usmysleli, že je to nebezpečné a on musel zůstat trčet v té nádobě, z níž už začínal mít klaustrofobii. Využil svých mystických schopností, aby zjistil, kde to vlastně je.
Dítě! Oni si dovolili zapečetit mě do… Ale jen počkejte! Tohle vám nedaruju! Chvíli vrčel, než se odhodlal k činu. Hej, kluku! Vstávej!

Pokoj tonul ve tmě, bylo jen něco málo po půlnoci. Rudovlasé dítě pokojně spalo, ale teď ho něco vzbudilo. Hlas, drsný a nazlobený, mu zněl v hlavě. Děťátko nechápalo, co se děje, ale neodvážilo se začít vřískat.
Poslouchej, kluku, já jsem démon. No nekoukej tak vyjeveně! Jsem tady, uvnitř tebe, tvá součást. Hele… já ti propůjčím neuvěřitelnou sílu a ty mě budeš poslouchat, co ty na to? Ještě to nevíš, kluku, ale tím, co udělali, z tebe vytvořili výjimečnou bytost. A já… přijdu na způsob, jak se konečně dostat ven.

Unavený chlapeček mu příliš pozornosti nevěnoval. Shukaku pochopil, že s tímhle novým hostitelem to bude skutečně obrovská dřina. Ale nevzdával se, ještě pár let počká. A potom… jeho choutky budou ukojeny.
Toužil po strachu. V době své největší slávy byl tím nejobávanějším démonem, jen Kyuubi mu tohle prvenství kazil. A za to ho neměl ani trochu v lásce. Když svého posledního hostitele donutil ke strašlivému masakru, vyjmuli ho a dali mu domácí vězení. Nesnášel svou „urnu“ a tu chladnou poličku pod ní. Chtěl být víc než jen pouhou hmotou. A toužil… opět zabíjet.
Věděl, že tu křehkou dětskou dušičku nezlomí hned. Chtěl vědět o všem, co se kolem něho děje a to mohl docílit jen tím, že bude svět pozorovat očima svého hostitele.

Sloužící si už začali zvykat na noční vstávání. Maličkého Gaaru stačilo jen malinko pohoupat. Hudrovali šeptem, že se o něj nikdo nestará s dostatečnou láskou a ten chlapeček to cítí.
Jedna z posluhovaček se vydala do dětského pokoje. Gaara vřískal jako obvykle, ale věděla, že ho to brzy přejde. Naklonila se nad postýlkou, pohladila ho po hlavě a chystala se upravit mu peřinku. Něco v jeho očích ji však zarazilo. Postřehla v nich… známý záblesk. Ty hvězdicové škvíry a kolem nich černo, temnota… v jednom okamžiku se objevily v dětských očích a hned zase zmizely. Kdo by nepoznal zrak samotného ďábla?
„Proboha! Snad to není…?“ Rychle ucouvla, rozběhla se pryč s děsivým jekotem. Dítě zůstalo samo a uvnitř něj se něco smálo. Shukaku byl sám se sebou spokojený. Již brzy… začne znovu žít.