Ve spárech smrti 6: Vzpoura

V minulém díle: „Odpoví mi někdo?!“ zařval dotyčný znovu, čímž jsem se na něj musela znovu podívat. Sevřela jsem ruce v pěst a nervózně polkla. Tak tohle bude hodně zlé, horší, než všechny matčiny výprasky najednou. Přes zničené cvičiště se k nám pomalu blížil starý muž s bílým pláštěm a kloboukem na hlavě, na kterém se skvěl znak ohně - Sandaime Hokage.
***

Cítila jsem, jak se mi úzkostí sevřel žaludek. Čelo mi orosil studený pot. Najednou jsem měla takový divný pocit v hrudi, jako bych se nemohla pořádně nadechnout. Jounin ležící na zemi se uchechtl.
„Tak teď máš problém,“ zasípal tiše, abych to slyšela jenom já. Měla jsem sto chutí ho kopnout do té jeho už tak dost zaneřáděné hlavy, ale tím bych si moc nepomohla. U cvičiště se začalo shromažďovat víc a víc lidí. No bezva, nejen, že mě Hokage spráská do krve, ještě k tomu to uvidí celá vesnice. Chtěla jsem utéct, schovat se, prostě aby mě nikdo neviděl. Už jen proto, že jsem tak nesnášela obecenstvo, byl tohle dostačující trest. Hokage teď stál přímo přede mnou. Zarývala jsem nehty do dlaní, až jsem cítila, že mi pronikají skrz kůži. Sjel pohledem ze mě na Jounina, který svou roli oběti a zraněného hrál až moc dobře. Opakuji, až moc. Jeho obličej byl zkřivený bolestí, tělo se mu svíralo v opakovaných křečích. Bylo mi ho skoro až líto, kdybych mu tohle nezpůsobila já. Hokage se pak znovu podíval na mě. Musela jsem polknout.
„Tos mu udělala ty?“ zeptal se již klidným hlasem.
„A-ano, Hokage-sama,“ vykoktala jsem. Začaly se mi třást ruce. Ještě chvíli na toho chlapa jen tak koukal, pak pozvedl ruku a v tu ránu se za jeho ramenem zjevili dva medici. Vzali Jounina na nosítka, načež zmizeli bez jakéhokoli vyptávání.
Hokage mi pokynul rukou. „Pojď, promluvíme si,“ řekl s klidem. Nevěděla jsem, co od něj očekávat, ale protesty asi nepřicházely v úvahu. Nejistě jsem k němu vykročila, když najednou se z houfu lidí ozval ženský křik.
„Miyuki! Miyuki!“
Otočila jsem se čelem k vesničanům. Davem se někdo prodíral, odstrkoval všechny, kteří mu stáli v cestě. Když se vydral ven, proklínala jsem všechny tvory nebeské. Moje matka.
„Miyuki!“ zařvala znovu, v hlase plno hysterie, strachu i zuřivosti zároveň.
Tiše jsem promluvila ke Třetímu, zatímco jsem sledovala, jak se k nám blíží. „Mohla bych vás o něco poprosit?“
Periferním viděním jsem zahlédla, jak se ke mně otočil. „Prosím, klidně mě strčte do vězení, nebo mě popravte, snesu všechno, jen mě dostaňtě někam daleko od mé mámy!“ zašeptala jsem zoufale. Nevěděla jsem, jestli se mi chystal odpovědět, ale místo jeho uklidňujícího hlasu se ozval ten její, vřeštící, hlasitý jako siréna, až mi z něj začalo pískat v uších a dunět v hlavě. Bylo vážně obdivuhodné, jak dokázal můj mozek v té chvíli tak rychle myslet. Za dvě sekundy mě napadlo přes sto způsobů, jak se účinně zabít a uniknout tak matčiným smrtícím spárům. Bohužel jsem se k žádnému z nich nedostala.
„Miyuki!“ zaječela. „Cos to udělala?!“ Nedokázala jsem jí číst ve tváři. Vztek, zděšení i nevěřícnost se totiž měnily až moc rychle za sebou.
Najednou sepjala ruce a poklekla před Třetím. „Hokage-sama, netrestejte ji, prosím! Je ještě mladá, nepřemýšlí logicky, jednala čistě ze zbrklosti. Moc vás prosím, nikam ji neveďte!“ V ten okamžik jí bylo ve výrazu vidět pouze zoufalství. Její umění lézt lidem do té jisté části těla mě nikdy nepřestávalo překvapovat. To se opravdu nedalo naučit. Doufala jsem, že to nebylo dědičné.
„Nirami, já vaši dceru neplánuju nikam odvézt, jen jí chci nabídnout, jestli by neměla zájem jít studovat na Akademii,“ řekl shovívavým hlasem a natáhl k matce paže, aby se zvedla.
Ta se najednou rozzářila štěstím. „Skutečně?“ zašeptala dojatě.
Počítala jsem sekundy, kdy začne brečet jako želva.
„Ano.“ Třetí přikývl a usmál se.
Matka už pomalu natahovala. „Ach, Hokage-sama, to je vážně... Já nevím co říct.“
Obrátila jsem oči v sloup. To by dřív zamrzlo peklo.
„Chci říct...“ - Já to věděla. - „Jsem strašně šťastná, že tohle říkáte, vážně.“
Sarutobi se srdečně zasmál. Pak se na mě otočil. „Tak souhlasíš?“
Moje odpověď byla jasná, nechtěla jsem tam jít. „Je mi -“
„Samozřejmě, že souhlasí,“ vyhrkla matka. Nevěřícně jsem se na ni podívala. Nejenže jsem ukrutně nesnášela, když mi někdo skákal do řeči, ale ještě za mě dělat taková rozhodnutí, no tak to bylo vážně moc.
„Ne, nesouhlasím,“ zaprotestovala jsem. Oba se na mě zmateně podívali.
„Miyuki, o čem to mluvíš?“ Začala se zle mračit, tím způsobem, který se mi tolik protivil.
„Já nechci na Akademii!“ zavrčela jsem.
Její výraz přešel do šokovaného. Rychle se otočila na Třetího. „Ne, ona to tak nemyslí!“
„To teda myslím!“ Ani jsem si neuvědomila, že řvu.
Rozzuřeně se ke mně otočila. „Nevíš, co mluvíš! Ty prostě půjdeš na Akademii a basta!“
„Ne! Proč mi tohle děláš? Proč pořád musíš myslet za mě? Já mám vlastní hlavu a říkám, že tam nejdu!“
Nevěřícně vytřeštila oči.
Hokage se nadechl. „Takže tvá odpověď zní?“
Podívala jsem se na něj. „Nikdy.“
Ani mi nedošlo, že se na něj mračím. Najednou jsem koutkem oka zahlédla, že letí facka, tak jsem rychle uhla. Ustoupila jsem pár kroků vzad a podmračeně pohlédla na matku. Teď byla ještě naštvanější než předtím, nikdy jsem se totiž bití nebránila. Cloumal jí vztek, ale mnou ještě větší.
Třetí jí položil ruku na rameno. „Nechte ji. Je to její rozhodnutí, měla byste ho respektovat.“
Zoufale se k němu otočila, ale když přikývl, bezmocně sklopila hlavu. Věnovala mi poslední pohled plný zklamání, který ve mně vždycky vyvolal pocit viny, a ona to věděla. Otočila se, načež se beze slova vydala zpátky přes cvičiště. Dívala jsem se, jak spolu s ostatními mizí ve vesnici. Právě proto jsem naše hádky tak nenáviděla, pokaždé jsem se po nich cítila provinile.
Hokage mi chlácholivě položil paži kolem ramen. „Neboj se, ona se umoudří.“
Pootočila jsem k němu hlavu a slabě se usmála, ale věděla jsem, že se mýlí. Moje matka se nikdy neumoudří.

Domů se mi vůbec nechtělo. Bála jsem se toho, co mě tam čeká. Domovní dveře jsem otvírala velmi těžce, s roztřesenou rukou. Náš byt byl velmi malý, takže proklouznout bez povšimnutí se mi nemohlo povézt. Tiše jsem našlapovala, s každým krokem mi bylo hůř a hůř. Prošla jsem kolem kuchyně, jejíž dveře byly otevřené dokořán. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že tam je. Můj plán byl jít rovnou do svého pokoje, aniž bych si s ní vyměnila pohled nebo slovo, ale ona mi ho zase překazila.
„Miyuki, pojď sem,“ řekla klidným hlasem, což mě znervóznilo. Když v takových chvílích mluvila klidně, později se z toho vyvrbila krvavá hádka. Zatnula jsem pěsti a s pohledem zabodnutým do země vstoupila do kuchyně. Seděla u našeho jídelního stolu u okna, to mi bylo jasné. Za žádou cenu jsem se jí ale nechtěla podívat do očí. Obě jsme mlčely, takže ticho bylo dusivé, nepříjemné.
Naštěstí po pár vteřinách začala s kázáním. „Ty víš, že pro tebe chci jen to nejlepší,“ začala. Hodlala jsem něco namítnout, ale nepustila mě ke slovu. „Dělám, co můžu, aby ses i jako normální děvče cítila co nejlépe. Víš, jak mě hryzá svědomí, když vidím ty silné mladé kunoichi a přitom si uvědomuju, že ty bys taková mohla být taky, ale nejsi? Sice nemáme moc peněz, jenže když ti studium na Ninja Akademii nabídne sám Hokage, je naprostá hloupost to nepřijmout. Tak proč jsi to udělala, když jsi měla takovou příležitost?“
Pozvedla jsem hlavu. Dívala se z okna, jak to vždycky dělávala, když byla smutná. Znovu jsem se zahleděla do podlahy.
„Já vím, co všechno pro mě děláš, a moc si toho cením. Ale stejně jako si já vážím tvých rozhodnutí, měla by sis i ty vážit těch mých. Já nikdy nechtěla na Akademii, taky jsem ti to už několikrát říkala, ale ty mě vůbec neposloucháš. Pořád mi vtloukáš do hlavy, jak by to bylo úžasné, ale já to tak nevidím. Nestojím o život plný nebezpečí, strachu o své blízké a neustálé dřiny. Já jsem se sebou spokojená, tak proč to nemůžeš pochopit?“
Zřejmě si mou poslední otázku vyložila nějak špatně, protože už zase křičela. „Protože tvůj život nestojí za nic!“
Překvapeně jsem pozvedla obočí a pohlédla na ni.
Dívala se na mě, ve tváři plno zloby. „Vůbec nevím, pro co vlastně žiješ. Pro sebe? Pro mě? Ostatní dívky se staly kunoichi, aby chránily ty, na kterým jim záleží. Aby dokázaly bojovat za vesnici, kdyby byla v nesnázích, a ne jen tak stály a dívaly se, jak se jim hroutí v trosky před očima. Co bys dělala ty, kdybych byla v ohrožení života? Zůstala zírat jako přikovaná? Utekla? Neudělala bys vůbec nic. Máš schopnosti, se kterými by ses dostala do první příčky těch nejlepších shinobi vůbec. Mohla bys toho tolik dokázat, tak proč zbytečně maříš svoji šanci?“
Z jejích slov se ve mně začala vařit krev. Paže se mi třásly, jak jsem v sobě dusila vztek. Pak už jsem se ale neudržela a zařvala ze všech sil.
„Víš co je tvůj problém a co na tobě úplně nenávidím?! Že ze mě pořád děláš někoho, kým vůbec nejsem. Furt meleš něco o mých schopnostech, furt a furt! Jako by nestačilo, že musím poslouchat ty tvoje žvásty, ještě za mě musíš i přemýšlet. Někdy tě mám vážně plné zuby! To, abych se stala kunoichi, není můj sen, ale tvůj! A ty si ho chceš splnit prostřednictvím mě!“ Jak jsem křičela, zuřivost v mém nitru se začala drát na povrch. Cítila jsem, jak mi oči rudnou vzteky. Zničehonic mě v hrudi strašně bodlo a já se zhroutila k zemi.