Mikazuki: Nový příběh (3.)

Nikdo nic neříkal, jen naslouchali šustění listí ve větru, avšak Yoshie, Arawa a Atoashi ještě něčemu jinému. Všichni tři v ten samý okamžik pozvedli hlavy vzhůru, poté se na sebe zkoumavě podívali.
„Cítíte to taky?“ šeptl Atoashi. Obě dívky nastejno přikývly.
„Až moc,“ zabručela Arawa. Ostatní vůbec nevěděli, co to dělají.
„Co se děje?“ zeptal se Naru. Yoshie mu pohlédla do očí.
„Někdo tu je. Je mi nějak povědomý a vůbec se mi to nelíbí,“ řekla Yoshie tiše. Chlapec se z tónu jejího hlasu vyděsil ještě víc.
„Ty znáš ten pach?“ zašeptala hnědovláska.
„Nejsem si jistá. Mám pocit, že jsem se s ním už setkala, ale kde, to nevím.“
Ještě chvíli zůstali všichni bez pohnutí stát. Najednou se červenovláska prudce otočila. Dvojčata z Inuzuka klanu to postřehla až pár vteřin po ní. Blonďák zareagoval a už už vytahoval kunai, když vtom ho dívčí hlas zastavil.
„Jen klid, Naru, tohle nech na mně.“
Otočil se, čímž spatřil Yoshie třímající v ruce tři dlouhé jehlice, na rtech šibalský úsměv. Pomalu zastrčil zbraň zpátky do pouzdra, načež jí ustoupil z cesty. Dívka se mírně rozkročila, přičemž skrz hroty pozorně upírala zrak do hloubi lesa před ní. Vteřinu po dalším zašustnutí listí - což by zbytek považoval za vinu větru - mrštila rukou a jehlice nepostřehnutelně zmizely mezi stromy. Nejdřív se nic nedělo, ale náhle se začal ve stínech zjevovat obrys postavy. Přistupoval stále blíž a blíž, začal nabývat na velikosti. Dotyčný vystoupil ven z lesa, čímž se ostatním zjevil v celé své kráse. Blondýna i hnědovláska zůstaly nevěřícně zírat s pusou otevřenou, jen červenovláska spolu s klukama si ho podezíravě měřila. Najednou skvrnitý psík seskočil z páníčkova ramene a sklonil hlavu k zemi, což všechny velmi udivilo. Atoashi se k němu sehnul a pohladil ho po hlavě, ale vůbec nereagoval.
„Chairomaru, co se děje?“ zeptal se tiše. Ovšem pes se nehnul ani o milimetr, snad jako by zkameněl. Černovlasý cizinec vykročil vpřed, v pravé ruce Yoshieiny jehlice. Asi dva metry před ní se zastavil. Upřeně jí hleděl do očí, snad jako by ji zpovídal, dokud se dívka nevzpamatovala a nepromluvila.
„Ehm, ahoj,“ vykoktala nejistě. Jeho vzezření ji úplně omámilo. Chlapec však zůstal mlčet, jen na ni zíral. Dívka z jeho pohledu zrozpačitěla.
„No, já jsem Yoshie, těší mě.“ S úsměvem před sebe natáhla pravou paži. Dotyčný na ni jen letmo pohlédl, čímž jí bylo ihned jasné, že si s ní rukou rozhodně nepotřese. Nervózně se stáhla zpět. V ten okamžik vůbec nevěděla co říct, když vtom se před ni někdo vrhl.
„Ahoj, já jsem Shakuna Yamanaka. A kdopak jsi ty, krasavče?“ Pohodila hlavou - jak to vždycky dělala u Narua - a svůdně mrkla. Než se stačil černovlásek rozkoukat, už do blondýny ze strany vrazila hnědovláska, čímž ji hrubě odstrčila z cesty. Postavila se k ní čelem s pěstí hrozivě zdviženou ve vzduchu.
„Přestaň lézt cizincům do zadku, ty kozo!“ zařvala. Shakuna se na ni chtěla vrhnout, ale Atoashi se Seikonem ji chytili každý za jednu paži a pevně drželi, takže jakýkoliv pohyb byl pro ni v tuhle chvíli nemožný. Ječela, kopala, mrskala se, ale nebylo jí to k ničemu. Arawa od ní pohrdavě odvrátila zrak a podívala se na neznámého. Přesně jako u Yoshie i ona ztuhla, neschopna slova. Chlapec na ni chvíli hleděl, načež pozvedl koutek rtů do pokřiveného úsměvu, z čehož hnědovláska málem spadla na kolena, kdyby ji Yoshie nestačila chytit. Levou rukou ji podepřela v pase. Dívka se o ni malátně opřela, v nohách najednou strašně slabá. Všechno se s ní točilo, takže následující rozhovor slyšela jen zběžně.
„Není jí nic?“ zeptal se černovlásek úzkostným hlasem. Yoshie si Arawu letmo prohlédla.
„To je dobrý, za pár vteřin ji to přejde,“ odpověděla bezstarostně. Z tváře mu však obavy nezmizely, dál na dívku v mdlobách starostlivě hleděl.
„Jsem Yasha,“ řekl zničehonic. Natáhl ruku, v níž držel jehlice. „To je vaše.“
Yoshie překvapilo, jak je zdvořilý, přestože mu určitě bylo stejně jako jí. Opatrně si jehly vzala. Neušlo jí, že Yasha pak rukou okamžitě ucukl.
„Tak děkuju. To jsem mířila na tebe, viď?“
„Ano. Naštěstí jsem si toho všiml a stihl je včas chytit, jinak byste mě trefila.“
Změřila si ho podezíravýma očima. Musel být hodně rychlý, protože se ještě nikdy neminula, pohyblivého cíle nevyjímaje. Vzdálenost pro ni také nebyl problém, takže jí to přišlo divné, že nemá na sobě ani škrábnutí.
„Fajn. Takže moje jméno znáš. Tohle je Arawa Haruno, to na mým rameni. Támhle je Seikon, Shakuna se ti už představila sama, pak Atoashi Inuzuka...“ Při vyslovování jmen postupně ukazovala z jednoho na druhého a když došla na hnědovlasého chlapce, ten si ze zvyku přiložil dva prsty k čelu na pozdrav, čímž pustil Shakuninu ruku. Ta okamžitě vystartovala, ale najednou ji kolem pasu sevřela velká písečná ruka vedoucí z červenovlásčiny taštičky. Yasha si ji přitom zkoumavě prohlížel. Ušklíbla se na něj.
„Pro tvoje dobro. Tak, ještě Atoashiho pes Chairomaru...“
Psík pořád strnule stál s hlavou skloněnou, když najednou k němu chlapec vykročil. Metr před ním si sedl do podřepu, což ho přimělo pozvednout hlavu. Díval se na něj nepopsatelným pohledem. Ne láskyplně jako u Atoashiho, spíš tak nějak nadmíru uctivě, jako by ho považoval za Boha. Černovlásek se na něj najednou pousmál. K údivu všech se Chairomaru bleskově přikrčil, s předníma nohama nataženýma před sebe, takže se břichem skoro dotýkal země. Kňučel, zběsile vrtěl ohonem a jak pomalu postupoval dopředu směrem k Yashovi, natahoval k němu hlavu. Když byl těsně u něj, natáhl se ještě víc a jemně mu malým červeným jazykem přejel po bradě. V té chvíli Arawa - která se už téměř vzpamatovala - zaznamenala, jak chlapcova kůže v onom místě nepatrně zazářila bílým světlem, ještě před tím, než ho pes olízl. Avšak ten okamžik byl tak rychle pryč, že začala přemítat, jestli se jí to náhodou nezdálo. Černovlásek poté vstal a zatímco kráčel zase zpátky, Chairomaru už uháněl ke svému pánovi. Yoshie zprvu vůbec nevěděla, co se to stalo, ale nakonec představila i posledního chlapce.
„A tohle je Naru Uzumaki.“
Blonďák se postavil po dívčině pravém boku, přičemž si ho nápadně změřil.
„Rád tě poznávám, Yasho. Ty jsi tu nový, že jo?“ zeptal se uvolněně.
„Ano,“ odpověděl, opět formálně.
„A co tě zavedlo do Konohy?“
Zprvu neodpovídal, takže ostatní o to víc čekali, až promluví.
„Potřebuji na tři měsíce poskytnout útočiště.“ Zase se Yoshie zahleděl upřeně do očí, což se blonďákovi vůbec nelíbilo. Už hodlal položit další otázku, když vtom si všiml, že se černovlásek pro změnu díval na Arawu, která už stála pevně na svých nohou. Nervózně si odkašlala. Začínala se červenat, čemuž se chlapec pousmál tím samým pokřiveným úsměvem.
„Ehm, moc se omlouvám, tohle se mi normálně nestává,“ vysvětlila mírně roztřeseným hlasem.
„V pořádku,“ odpověděl Yasha, ale bylo na něm vidět, že není duchem zcela přítomen. Jak se díval hnědovlásce do kočičích očí, začínal se jeho výraz v obličeji měnit. Zamyšlení přešlo v podezřívavost, poté v nevěřícnost a nakonec v čistý děs. Zničehonic před dívkou ustoupil o několik kroků vzad.