Život smrti

Jednorázovka od Ailie a Minnie (xD), aneb spolupráce 4ever Přejeme hezký počtení :)

Život... Život. Život je zvláštní... Dar? Prokletí? Ani sám nevím, jak to mám pojmenovat. Život prostě je. Plnej hněvu, lásky, samejch protikladů... Věcí, který člověk nechce znát, ale přesto je zná... Věcí, který člověk nenávidí, ale přesto je donucenej je milovat. A život je tak rozdílnej. Jenom jedno ho pojí. Smrt. Smrt na jeho konci, někdy i smrt na jeho začátku, když zemře matka při porodu a obětuje se, pro svý dítě. Smrt je všude. To smrti se všichni bojí... Smrt má respekt. Já jsem smrt. A proto mám respekt i já! Shinigami! Bojíte se mě? Hodně lidí se předemnou klepalo strachy, hodně lidí se těsně před svým koncem modlilo ke všem svatým, jenom ne ke mě... A proto jsem si to taky vychutnal. Každej ten život, kterej jsem jim vzal... Ale jeden člověk stál vzpřímeně, hrdě. Jeden člověk se nebál... A já... Já bych mohl začít od začátku.
Narodil jsem se... Ano. Já se narodil. I bohové se rodí, neobjevují se tu jenom tak, zčistajasna... Narodil jsem se, tedy. Jako obyčejný dítě v obyčejný vesnici obyčejnýho státu ještě obyčejnějším lidem. A za tu jejich obyčejnost jsem všechny nenáviděl. Nechtěl jsem být stejnej... stejně obyčejnej. Chtěl jsem být výjmečnej... Chtěl sem, aby mě všichni znali a možná, aby se mě i báli. Každej den jsem viděl ty jejich obyčejný obličeje, poslouchal ty jejich obyčejný řeči... Ale já se snažil bejt jinej. Všichni ti lidé kolem byli strašně ukecaní, já mlčel. Všichni ti lidé kolem byli strašně barevní, já nosil černou a bílou. Všichni ti lidé kolem byli pořád spolu, já byl vždycky sám. Považovali mě za podivína a stranili se mě. Malý děti se mě báli a mě se to líbilo. Každej znal toho zvláštního podivína. Jenže se mě pořád báli jenom ty malý děti. Všichni se mě přece měli bát! Rodiče se mě snažili zobyčejnit, ale já se nedal. Začal jsem je nenávidět a nenáviděl jsem všecky ty lidi okolo. Jednou už jsem to prostě nevydržel. Matka se mě snažila skamarádit s takovým děsně obyčejným a užvaněným klukem. Možná jsem se tenkrát neměl tak rozčílit... Ale zase jsem teď díky tomu tím, čím jsem. Prostě jsem je zabil. Oba dva. Když to ti lidi zjistili, umlátili mě a já jsem cítil takovou nenávist jako nikdy předtím.
Pak nastala snad ta nejbáječnější část mýho života... teda spíš smrti. Dostalo se mi nejvyšší pocty... Nejvyšší pocty zemřít. Existuje v životě nějakej vyšší cíl? Každej musí prožít smrt. Všichni nemusí žít... Ale každej musí zemřít. Byli mě, tehdy... Jak si vzpomínám...
"Zemří! Zemří, ty divnej spratku!"
Znáte takový ty uličky hanby? Když projdete celou vesnicí, mezi zástupy lidí, se spoutanýma rukama, vyřízlým jazykem... Ano. Vyřízlým jazykem... Podle našich zákonů. Když ukradneš, useknou ti ruce. Když zalžeš, vyříznou ti jazyk. A když někoho zabiješ... Vyříznou ti srdce. Ale mě chtěli zostudit... Protože ty dva, ty dva měli všichni rádi. A mě nenáviděli... Protože jsem je zabil... no, řekněme, nepříliš... nepříliš mírně.
Už dlouho předtím neměli takové představení, jako tehdy. Už dlouho ne... A proto z toho chtěli udělat něco, na co se nezapomíná. Kdo byl oběť? Já. Já byl oběť kvůli obětem, který padly mojí rukou...
"Chcípni ty ďáblovo dítě!" křičely mužové i ženy a bili mě, jako psa. A já jenom, se slzama v očích, nerad a přece to přiznávám, procházel, s ohnutejma zádama, který byly cílem jejich ran. A ta sůl, kterou my tam potom sypali... Ta sůl mě nemohla pálit víc, než mě pálila ta nenávist uvnitř. Konečně... Konečně jsem uviděl ten dřevěnej stůl. Na něm mělo být vykonáno vyříznutí srdce. Dali mi šanci se omluvit... A já jim řekl, svým vyřízlým jazykem, jak je nenávidím. A řekl jsem jim to upřímně od srdce... toho srdce, který mi vyřízli. Pamatuju si bolest, strašlivou bolest, největší, jakou jsem cítil za ten svůj krátkej život.
A pak jen tma... Krásná černá tma... Naprostý ticho... Nadechl jsem se, ale neucítil v plicích kyslík... Stál jsem, ale zem pode mnou nebyla... Byl jsem, ale nebyl jsem... Najednou se přede mnou objevil závěs. Nikde nevisel, prostě tam byl. A já jím chtěl projít... Jenže ono to nešlo.
Jak mi potom řekli, za tím závěsem, tmavým, jako všechno kolem, za tím závěsem byl ten život, na kterej se po smrti čeká. Za tím závěsem byl život buď v nebeským ráji, nebo v pekelnejch mukách. A když jsem natáhl ruku, abych ho, tehdy zvědavě a bláznivě, odhrnul a šel dál, ta ruka mě neposlouchala. Chtěl jsem křičet, ale nekřičel jsem. Byl jsem jenom pouhá duše... Duše, která pořád zářila rudým světlem. Rudým vztekem. Rudou ukřivděností z toho, co její tělo prožilo... Ale dál mohou projít jenom smíření lidé. Smíření s tím, co se stalo a s tím, co se bude dít. Takovým jsem já nebyl.
Přede mnou se obevil jinej závěs. "Běž dál," zaslechl jsem a moje ruka sama rozhrnula splývavou látku. A já se ocitl... Já se ocitl někde, kde byl samej křik a samá smrt. Já se ocitl ve... Ve válce. Podíval jsem se na sebe. Dlouhej plášť, střapatý vlasy... Ale to nejpodstatnější - byl jsem průhlednej! Neměl jsem čas, to moc zkoumat, protože se přede mnou objevila nějaká žena. Vytřeštila na mě oči a pak začala křičet. Vřískala tak strašně, že jsem dostal chuť jí tu ukřičenou hubu ukousnout. A něco ve mě mi řeklo, ať to udělám. Poposunul jsem se k ní blíž a ona se snažila couvat. Nemohla se hnout a když na mě pohlédla, připomněla mi ženu, která mne bila hráběmi, když jsem procházel ještě jako člověk tou úzkou uličkou. Všechna ta nenávist mě donutila, abych se jí zakousl do krku...
To byla první duše, kterou jsem zlikvidoval. První z tý dlouhý řady... Dokud totiž bude existovat tenhle svět, budu existovat i já, Bůh smrti... Ale i když jsem Bůh, neznamená to, že si někdy nevzpomenu na to, jaký to bylo být člověkem. Zrovna nedávno... vlastně možná dávno... pro mě už čas nic neznamená... Prostě se tady objevila stará žena. Nekřičela, jako ostatní. Ani neplakala a ani se nemodlila, jen se na mě koukala. Koukala, do mejch očí, očí smrti. Smířlivě... Nebála se. Ona se nebála... Ne. Ona ne. Ale já... Já se začal bát. Začal jsem se bát tý samozřejmosti, se kterou na mě čekala. Toho klidu v jejích očích... To bylo poprvý, co se moje ruka zastavila, než si vzala její duši. To bylo poprvý, kdy jsem přestal krást něčí život... Jenom jsem se na ni díval. Viděla mě, musela mě vidět, ale... Dokáže mě i slyšet? Nevěděl jsem. Lidi smrt vidí, před koncem, ale slyší...?
"Ty se nebojíš?" zeptal jsem se potichu, a ta žena zavrtěla hlavou. Slyšela mě! A teď... Nevěděl jsem, co mám dělat dál.
"Proč se sakra nebojíš?!"
A stařena, aniž by plakala, aniž by křičela, hlasem, jakým by asi mluvila na své vnuky a vnučky, řekla těch pár slov, který mě zasáhly do srdce. Nebo líp... Do duše. Já srdce neměl. Já už ne.
"Tvoje oči si pamatuju. Pamatuju, jak jsi procházel tou uličkou, než tě zabili... Byla jsem tam."
"Bylas..."
"Jako malá, ještě jako malá... Mí rodiče taky bičovali. Můj otec vykonal tu popravu... I když jsi se stal Shinigamim... Musíš být pořád člověkem."
V tom hlasu bylo něco, co jsem už strašně dlouho neslyšel. Naděje... Už jsem zapomněl, že vůbec existuje... V co jsem měl věřit? V co bych asi tak mohl věřit? Že ty zatracený duše jednou přestanou ječet? To je asi tak jediný.. Ale ona věří a věří v to, že jsem ještě člověk! Jenže já nejsem...
"Být člověkem?" Překvapilo mě, jak jsem to řekl. Žádnej hrozivej hlas, kterej mívám normálně. Udivenej a zmatenej byl můj hlas...
"Přece jsi nezapomněl, jaké to je cítit sluníčko a vůni kytiček. Na to se zapomenout nedá. I ty jsi se válel v prvnímu sněhu, koupal se v řece a smál se." Mluvila mile a klidně. Ta slova mě začala bolet... Ne slova, ale ty vzpomínky...
"Vzpomínáš, jak chutnal jablečný koláč, který tvoje mamka pekla? Pamatuješ si, jak jsi jako maličký honil motýla po louce?"
"Zmlkni!"
"Já si tě pamatuju... To byl jeden z mála okamžiků, kdy jsi byl stejný jako..." Víc toho říct nestihla. Vzal jsem jí duši, jako všem těm před ní a všem po ní. Ale ta bolest... Ta bolest zůstala a já začal ty lidi ještě víc nenávidět...
Bral jsem životy dál a dál, s novou vášní. Naštěstí, zuřila válka... Jakoby lidé vycítili, že chci jejich duše. Jakoby mi dávali dárky. Každou minutu, každou vteřinu. Vychutnával jsem si to. Každýho jednoho, každou jednu, každý jedno... Plnejma hrstma jsem bral... Brečeli nad jejich těly, ale mě to bylo jedno. Oni si to způsobili, oni!
A potom přišel druhej 'čistej' člověk... Ten, kterej mi tolik připomněl tu klidnou vůli stařeny, která mi kdysi hleděla do očí... Jejíž oči mě drásaly, drásaly...
Taky se skrze mě díval. S úsměvem. S katanou u svýho břicha, centimetr po centimetru blíž a blíž. Díval se na mě... Ještě by mě neměl vidět, ještě ne! Ale... Ale... On začal mluvit, zatímco jsem lačně dychtil po krvi, která za chvíli přijde. Za centimetr, za centimetr...
"Jsi tu, že?" Už je to tady! Vrhám se na něho, když mě něco zastaví... Úsměv... On se usmál! Ten skoro až nadšený úsměv se mu usadil na tváři. Když mě konečně uviděl, klidně se zeptal:
"Takže ty jsi Shinigami?"
Vyvalil jsem na něj oči a němě přikývl. Asi jsem vypadal komicky, protože se ten chlápek rozesmál.
"Já se ještě nepředstavil, že? Hatake Sakumo..."
Být živý, asi bych omdlel. On si tady klidně stojí, od bolestivýho roztrhání duše ho dělí jen moje překvapení a klidně se představí! Šílenec...
"Ty jsi spáchal seppuku?" plácnul jsem první blbost, která mě napadla, jen abych získal čas na vzpamatování. Sakumo trochu posmutněl a začal vyprávět... Jak mluvil, pomalu jsem se vzpamatovával... Ale nevracela se mi ta touha, roztrhat mu duši na maličký kousíčky... Ta, jakoby zůstala v šoku.
"A já zvolil zachránit přátele, místo úspěšného splnění mise. Ve vesnici mnou opovrhovali a co bylo nejhorší... Opovrhovali mnou i ti, kvůli kterým jsem to dělal... Považoval jsem je za přátele!"
"A-" začal jsem, ale ten muž se znovu usmál.
"Musím zemřít... Pro čest svou i čest svýho syna... Asi by nedokázal žít s takovou hanbou, jako jsem já..."
Mlčel jsem. Neměl jsem chuť se pohnout... Tomuhle se říká... Tomuhle se říká... Sakra, co si o sobě myslí? Klidně se usmívá, když má zemřít? Nebere smrt jako... Jako... Tak, jako ji brali ti před ním?
"Takže... Takže se radši zabiješ?" nechápal jsem. Lidi vraždili druhý lidi, zabíjeli i sami sebe s mukami ve tváři, ale že by se zabili ochotně, to jsem ještě nikdy nezažil...
"Udělám to, co bude pro mého syna i moji vesnici nejlepší. Říkali, že jsem zbabělec... Musím zemřít. Jsem muž, ne zbabělec. Proto teď zemřu."
Čest? Ono něco takového existuje? A... Chce umřít kvůli svýmu synovi, vesnici?
Ještě ten jeden centimetr tam byl... Trhat jeho duši na malý kousíčky... Tehdy jsem byl tak ohromenej, tak překvapenej, že... Když se katana, to ostří zarylo do jeho kůže a začala vytýkat krev, moje milovaná krev... Krev, moje manželka, moje láska, moje vášeň... Když duše začala opouštět tělo, zatímco ono samo padalo na tvrdou a potemnělou podlahu...
Jenom jsem natáhl ruku. Stříbrnej závoj, svobodnej z toho tuhýho a utlačovanýho těla, se na ní jemně uchytil. Žádný trhání... Nic... Protože, když jsem se podíval na jeho obličej... On... Pořád se usmíval... Pořád.
Nikdy, nikdy jsem nepochopil, proč to udělal... Byl mladej, zdravej, tak proč? Pamatoval jsem si ty jeho slova... Prej pro jeho syna a vesnici... Všichni normální lidé se drží života jak klíšťata a on dobrovolně zemře kvůli takovejm nepodstatnejm věcem! Ikdyž pro něj tak nepodstatný asi nebyly, když kvůli nim zemřel... Ale co to je za blbost zemřít kvůli vesnici? Pár lidí, co žijou na stejným místě... Pro syna... To se dá pochopit... Je to přece jenom jeho krev a pokud ho měl rád... Lidé umírají kvůli hodně věcem... Kvůli lásce, bolesti, přátelství, někdy i smrti... Některý prostě umřou na stáří. Lidi prostě umíraj... Jen málo z nich se smrti fakt nebojí a málo z toho mála berou smrt z úsměvem nebo aspoň se zájmem co je dál... A víte co? Ono je to možná dobře, že se mě bojej... Jednak jsem to dycky chtěl a taky kvůli tomu, že si pak dávaj sakra bacha, kvůli komu nebo čemu budou svůj život riskovat... Ne, že by mi to vadilo, že umíraj zbytečně... Když dostanu duše, tak ať si umíraj pro co chtěj, ale přece... Zahodit lidskej život je podle mě zbytečný jen tak pro nic za nic... Kdybych nezemřel jako malej, užíval bych si ten zatracenej život... Vod toho přece žijem... teda žijou... nebo snad ne? A pak, když zemřou, tak si říkaj, co všechno by ještě měli udělat a komu by ještě měli co říct, jenže ono je pozdě... Když jsem byl ještě člověk, řikal jsem si, proč bych neměl odkládat věci na další den. Teď chápu... Protože ten další den nemusí přijít...

***
Tak... A další naše jednorázovková spolupráce je na světě!
Trošku se nám to zvrhlo k horroru xD Neplánovaně xDD Ale ono to téma přímo horror vybízelo, no ne? Dost sme se na tom teda vyřádily xD
Snad se vám to líbilo ^_^
Ailen a Minata