Stíny v srdci 03-Moje malá, velká holčička
Aniž bych to věděla cukala jsem sebou ve spaní. Ten se nebyl zas tak strašný, jen jsem měla pocit, že se stane něco zlého. I pohled na moji dceru jak se oddává tomu chlapovi mě děsil. Vzteky jsem byla bez sebe, pěstí jsem bouchla do těch dveří za kterými se skrývaly. Při mém překvapení, ruka mě ohromně zabolela. Chytla jsem ji a posadila jsem se do rohy té dlouhé chodby. Chtělo se mi plakat, ne však z bolesti mé ruku a bolesti srdce. Jen jsem přemýšlela, zda má cenu ji hledat. Očitě si mě nepamatuji úplně ji zatemnil mozek. Už teď jsem o ni přišla.
„Vstáve.,‘‘ Volal mě někdo z konce té místnosti. Tak milý hlas, znala jsem ho. Postavila jsem se vykročila jsem směrem k němu. Cesta mi zdála nekonečná. Hlas, ale sílil a já věděla, že jdu dobře. Světlo, vyběhla jsem k němu. Snad je to východ, snad už budu moct zmizet, odtud. Proběhla jsem světlem. Přede mnou se začala vyjasňovat můj pokoj. Ulevilo se, popadla jsem to nejbližší co bylo u mě a pevně jsem to objala. Naštěstí to byl jen Itachi. Pevně mě stiskl a dovolil mě, abych se mu mohla vyplakat na ramena. Ulevilo se mi, ale stále jsem měla v hlavě ten sen. Nemohla se to tohle stát s mojí dcery, mohly ji takhle změnit. Slzy mi tekli jedna za druhou až jsem Itachimu zamáčela celý plášť. nevadilo mi to ani si toho nevšimnul. Tiskla jsem se k němu pevněji, ale zavadila jsem o svou bolavou ruku a hned jsem se od něj odtrhla. Chytla jsem si zápěstí a znovu jsem zaúpěla. Kolem mé postele byly do jedno nastoupeni všichni z Akatsuki, Deidara ani Itachi už na sobě neměli ten směšný kostým. Cítila jsem se i trochu trapně, někteří z nich na mě hleděli jak na blázna. Já jsem to však neřešila. Otočila jsem hlavu vedle sebe. Ze zdi byl malí důlek, asi jsem si tak zlomila to zápěstí. Zhluboka jsem se nadechla a znovu jsem pohlédla Peinovi do tváře.
On jediný se na mě díval se soucitem, byla jsem mu vděčná. Potřebovala jsem se vyzpovídat, ale rozhodně ne všem.
„Co se tam vůbec odehrávalo?‘‘ Ptal se mě Pein. Seděli jsme jen já, Pein a Konan v mé ložnici. Ostatní jsme poslali do postele, nechtěla jsem to probírat i s nimi. I když mi v posledních dnech hodně pomohli. Netušila jsem, zda by mi vše věřili, potom co se na mě tak divně dívali. Konan seděla vedle mě a pro případ mě držela za ruku, za tu zdravou, zlomenou už mi odvázala.
„Nejprve jsem viděla nějakou ženu, před dveřmi, nad nimi byl nápis UCHIHA MADARA, stoupila jsem s ní dovnitř a tak byl ON, nemůžu tomu uvěřit, ale ona si k němu …..‘‘ Nedokázala jsem ani doříct nebo na to třeba jen pomyslet. Bylo to pro mě nepředstavitelné. Nejprve si pohrává s mou mámou a teď i s mou dcerou. Jen mě tak ze zajímalo kolik mu už musí být. Snad přes sto, když založil byl u založení Konoho. Vzlykla jsem a obličej jsem schovala do Pláště Konan.
„Už ji necháme.‘‘ Řekla soucitně Konan a položila mě zpět do postele. Nechtěla jsem spát, už jsem to nechtěla vidět, ale i to mi nezabránilo nezahmouřit oka.
Hámmumhmm
Protáhla se dívenka, ale i přes to, že slunce už dávno vysvitlo slunce zavrtala se peřinky. Slastně se do ni zavrtala nejen do vyhřáté peřinky, ale i na hruď svému milému. Zhluboka se nadechla a pevně ho k sobě tiskla, aby ji pořádně zahřál.
„Kočičko, hezky ses vyspala.‘‘ Oslovil ji Madara a pohladil ji po tmavých vlasech. Protáhla se a dala mu jemnou pusu na nos. Nemusela ani odpovídat, včera to vzali trochu divoce. Jejich oblečení se válelo všude po místnosti, některé nebyly ani k nalezení. Většina nábytku byla poněkud nakřivo a obrazy popadané i ve vedlejším místností. Znovu ho políbila, tentokrát, ale na ústa. On ji polibek opětoval a pevně ji uchopil na boku a přitáhnul si ji pod sebe. Ještě nějakou dobu si pohrával s jejích mladým tělem. Milovala jeho dotyky, on ji prostě uměl pokaždé pořádně vzrušit. Ale přestal, postavil se a začal si hledat svoje oblečení. Podivilo ji to přetočila se na bok zady k němu, jen aby mu dala najevo jak ji urazil. Dlouho se nic nedělo, dokud si nelehl zpátky k ní a nepolíbil ji krk. Usmála a nastavila mu krk, aby ji políbil znovu. Pokračoval, ale přitom ji něco studeného dal na krk, trochu se polekala, ale mu naprosto důvěřovala. Rukou přejela přes tu studenou věc, řetízek a na jeho konci byl přívěsek. Pozvedla ho a prohlédla si ho. Krásná perlička.
Otočila se k něco a poděkovala mu polibkem.
„Díky.‘‘ Špitla a zavrtala se mu do náruče. Dlouho nastalo ticho.
„Sakuro.‘‘ Špitl tentokrát Madara, pozvedla hlavu k němu. Tvářil se trochu zamyšleně až i vystrašeně, nechtěl s jí však na sobě něco zdát. Nechtěl, aby věděla, že je její máma naživu, horší je, že už ji určitě hledá. Zatulila se k němu a čekala co jí zajímavého sdělí.
„Nebo raději nic.‘‘ Řekl znenadání. Lepší bude když bude mlčet. Jeho nálady si ovšem všimla, ale věděla jak mu jí má zlepšit. Pomalu s ďábelským úsměvem se zavrtala hluboko pod peřinu. Za chvíli se mu na tváři objevil blažený úsměv, hned se mu nálada zlepšila.
Znovu jsem měla strašný sen, tentokrát jsem sebou necukala. Ani moje dcera už tak nebyla, jen dlouho chodba osvětlená jen několika málo svíčkami. Několika málo skulinami kapala voda na zem. Pár kapek ji spadlo na čelo, ucukla a setřela si je. Všude vládlo, až znepokojivé ticho, děsilo ji to. Každý její krok se ozýval jako nepříjemná ozvěna předpovídající něco zlého.
Ustoupila několik kroku zpět. Světla zhasla, tma se i tam rozjasnila. Už i dokonce zmizela ta strašidelná chodba. Změnila se zpět na její pokoj. Ulevilo se ji, ale na čela měla pořád němu vlhkého. Otevřela oči, nad ni se zjevila černovlasá postava, přikládající ji na čelo namočenou utěrku. Až teď jsem si uvědomila jak mě nesnesitelně bolí hlava. Pokusila jsem se postavil, ale Itachi mě zatlačil zpět do postele. Nebránila jsem a znovu jsem zavřela oči, tentokrát jsem měla , alespoň trochu normální sen.
Já jsem se znovu probudila horečka mi klesla, bylo mu už mnohem lépe, ale potřebovala jsem se vykoupat. Dál si pořádnou teplou koupel. Hmmm… a k tomu kolem vany svíčky, mumnhh… to by byla nádhera, ale dost snění. Stačilo by i smočit se v potoce. Slunce ještě nevysvitlo, možná teď v koupelně nikdo nebude. Měla jsem pravdu, byla úplně prázdná. Jak i zbytek domu i koupelna byla nádherně vybavená, už jen ty svíčky zmizeli. Svlékla se jsem, ujistila jsem se, že mě nikdo nesleduje. Žádní šmírách. Vanu jsem si napustila až po okraj a hupsla do jsem ní. Potěšeně si povzdychla a potopila se. Krása, ale kyslík mi došel, znovu jsem vylezla nad hladinu. Posadila jsem, voda mi sahala po pas. Protřela jsem si oči, dala jsem si do ni tolik až jsem si od ni zamazala obličej. Jen jak jsem si setřela poslední pěnu, čekala na ně veliké překvapení. Poblíž mě stál Itachi a hleděl na mě jako na svátý obrázek. Polekala jsem , trvalo mi snad několik minut než jsem si uvědomila, že od pasu nahoru jsem naprosto odhalená. Vyjekla jsem a potopila jsem se po krk. Itachi jako by se probudil z tranzu se co nejrychleji točil. Do tváře jsem mu neviděla, ale dokázala jsem s naprostou přesností odhadnou jak blaženě se tvářil. Nu příroda mě dobře obdařila, až to občas zavazelo.
Sama pro sebe jsem musela usmívat, však já mu to oplatím.
„Mohl bych se taky vykoupat?‘‘ Otázal mě. Vykoupat se taky, teď jsem tu já. Ať si počká.
„Hmmm… ne.‘‘ Odpověděla jsem. Zajímala mě jeho reakce. Nastalo ticho. Ale nakonec se otočil, trochu jsem se začervenala a potopila jsem se hlouběji do vody. Pěna naštěstí zakrývala všechny mé tělesné partie, které možná chtěl uvidět.
„Ať si za čtvrť hodiny venku nebo na sem vletím a vytáhnu tě sám.‘‘ Zašklebil se a s úšklibkem upustil koupelnu. Jen mě tak napadlo, zůstat tu déle, zajímalo by mě zda by mě vyhodil, jak mi vyhrožoval.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
xDDDDDD pravda pravda... Je to moc pěkné za to tě musím pochválit. Věřím že napíšeš další díl a taky bych tě o to ráda poprosila protože takové superové sériovky se vidí jen fakt málo xDDD Tak přeji hodně štěstí, inspirace a všechno ostatního. Du zas čekat než napíšeš další díl
KILL Uchiha Madara, nebo alspoň mu uříznou něco mezi nahama dědulovi jednomu
má zatím první série - Záchrana přátel