Horror
Takže... bych se měl omluvit, že jsem trošku kecal, ale hold Vody míní dopsat nejdřív Sanniny, ale dopíše dřív Hokageho no to je, ale kecal, že? Ano, je to poslední díl... tak dost keců a koukněte jak to nakonec dopadlo...
V minulém díle: Nemocniční pokoj ovládlo ticho. Ale ne takové to klidné, které vás ukolébává ke spánku, tohle bylo hrozivé, úzkostné, jakoby varující před nějakým nebezpečím. Znovu jsem oči otevřela. Zase ten divný pocit... byl tu! Pohled mi sklouzl k pravé ruce. Ani ne vteřinu nato se s ní opět začalo něco dít.
***
Nikdo z nich si nevšiml, že je někdo sleduje.
První den cesty proběhl hladce. Když se začalo stmívat, ustlali si na pěkné mýtince kryté stromy ze všech stran a Sakura s Ino připravily večeři. Když Lee cvičil a připravoval se na příští den, uslyšel tajemné zašustění, ale nedával tomu moc velkou pozornost.
Když dojedli, domluvili se na tom, co budou podnikat zítra a potom šli spát.
Čože? On nevie, kto je? Ja mu to mám povedať? Je možné, aby to bol on? Asi stratil pamäť!
,,Čo sa deje? Pomôžeš mi? Jediné, čo si pamätá....“ nestihol dokončiť Ayashi.
,,To je on! Rýchlo sa schovaj! Ak ťa tu nájde bude zle!“ šepla Tenten a odstrčila Ayashiho do kúta.
Zrazu sa otvorili dvere. Madara vošiel dnu a rozhliadol sa po miestnosti. Jeho pohľad padol na Tenten.
Dúfam, že si nič nevšimol, inak bude problém!
,,Ty mi niečo tajíš! Priznaj sa!“ zreval Madara.
,,Nie, nič pane! Prisahám!“ povedala dôveryhodne Tenten.
[font=Book antiqua]Utíká zablácenou cestou, ve viditelnosti jí brání bouře neúprosná
Utíká pryč, po cestě, která se díky dešti zdála neviditelná.
Snaží se nemyslet, co se událo dne celého,
Sevřela uzlíček na prsou a raději přikryla to něco bledého.
~~~
Jednoho rána ospalého, šedého, mraky průchod slunci zakryly,
Po domě rozléhající se hlasité výkřiky se zrzce do uší zaryly.
Oslepeně dívčina po pantoflích svých pátrala,
Řvoucího tvora nevnímat se snažila.
Oči si prostře a zaposlouchá se do náhlého ticha,
No jo, zase nová série!!! 
Vy už ze mě asi blázníte co?!!! 
No, původně jsem to vůbec neplánovala, ale pak jsem narazila na takový krásný obrázek...!!! 
Snad se vám to bude aspoň trošku líbit!!! 
***
Její slzy se v písku třpytí,
zůstala tady sama,
na bojišti vedle něho,
jen bolestná zůstala ji rána.
Rána kterou nikdo nevyléčí,
kterou nikdo nespraví,
tu moc měl on jedině,
teď se tváří tak nevinně.
V náručí ho ona drží,
krev se tu rozlévá,
on umírá tu u ní,
proč jen o pomoc nevolá?!
Její slzy smáčejí mu obličej,
už ani nedýchá,
bez něho život nemá smysl,
ona jen tiše naříká.
Vzala ten krutý meč,
co s ním teď provede,
políbila ho naposled,
a své srdce náhle probodne.
Vyvraždil celý klan,
já zůstal tady sám.
Hrůzné sny vedou mě,
ON zabil lidi nevinné.
Proč to jenom udělal,
a mě tu samotného ponechal?
Nechal mě žít a řekl mi jen:
"Pošetilý maličký bratře, jestli si přeješ zabít mě,
tak mě nenáviď, zhnus si mě,
přežij nehezkým způsobem.
Pak běž, běž a přilni k životu.
A jednou, až budeš oči jako mám já mít,
tak teprve přijď.”
Pryč z vesnice odešel,
když strašný čin vykonal,
den pomsty konečně nadešel.
Boj dlouhý to tu byl,
do řeky krve se on potopil.
Už nemohu dál,
Proč jsi od nás odešel,
nic jsi neřekl,
snad jsi smrt nenašel.
To bolestná je vzpomínka
a nevím jak se srdce zamyká.
Naruto stále hledá tě,
dřív se nestane Hokage.
Vrať se k nám,
ať nikdo nezůstane sám.
Prosbu do tichá šeptám,
noc co noc,
někde jsi ty živ snad,
šel jsi pomstvu vykonat.
Už nechci dál trpět,
Naruto také ne.
Tak tedy slyš a poslouchej mne.
Snad zpět nevrátíš se,
nejdi cestou tiše,
ať tě smrt uslyší,
ať tvé srdce konečně utiší.
Mala som sem. Chcela som byť skvelá kunoichi. A čo som teraz? Som len otrok. Celý svet ovládli Akatsuki. Všetci moji priatelia zomreli. Zabíjali ich pred mojimi očami. Ešte stále si pamätám Nejiho výraz, keď umieral. Desí ma! Vždy, keď zaspávam, myslím na nich. Radšej by som bola mŕtva.
Zrazu niekto vtrhol do miestnosti. Bol to muž strednej postavy s maskou.
,,Čo si tu tak vysedávaš? Už dve sekundy si mala byť u mňa!”povedal neznámy.
,,Prepáčte, len som sa zamyslela! Veľmi sa ospravedlňujem pane!” povedala Tenten.
2. Kapitola
Serena se probudila z bezvědomí jako první. Spatřila Lykanku skoro u sebe. Viděla jak už se napřahuje a tak se hbitě zvedla. Proklouzla a ocitla se za ní. Jenže ta měla dobrou reakci a natáhla jí přes hlavu.
Serena odletěla kousek dál. Zvedla se ze země a z rtů jí tekl pramínek rudé krve. Měla je rozseknuté.
„Ty chcíplá ubožačko!!!“ zašklebila se Serena. Olízla si rty jazykem a skousla je.
Tak a je to tady!!!! Ketsueki-Gaara a Iriam se rozhodli napsat spoluautorskou!!! A jak to dopadlo ??? No přesvěčte se sami !!! :D
PS: Bacha ti co mají slabé povahy a žaludek!!! xD
1. Kapitola
''Sakuro, sem se podívej,
a velký pozor dej,
překvapení pro tebe mám,
až zavřeš své oči,
tak ti ho dám.''
''Ruce nastav,
sem je dej,
do deseti počítej''
Nepříjemný zvuk slyšela,
a najednou rána zazněla,
v rukách horkost cítí,
a takové lehké bytí.
On nic neříkal,
otevřela oči své,
slzy začaly jí kanout žalostné.
On v kaluži krve ležící,
ona v ruce jeho srdce bijící.
Myšlenka jedna jí zůstala,
proč ten dar dostala,
''Proč jen své srdce jsi mi dal,
a co jsi to vlastně udělal?''
Vzala jeho dýku proradnou,
Láska,
ten cit já nechci znát,
jen bych slabší byl,
a musel bych se bát.
Jdi .. pryč utíkej,
nech mě tu stát
a zpět se nedívej.
Odejdi rychle,
mé srdce krvácí,
to je bolest,
sny mé se navrací.
To nechci,
pryč jděte ode mne,
hlava se mi motá,
kdy to konečně pomine.
Kunai jsem já vytáhl
a své bolestné srdce probodl.
Už to tak nebolí,
klid už mám,
své oči lehce zavírám.
Neplač nademnou,
důvod chybí ti,
já cestu si vybral sám,
tak už konečně odejdi.
Nech mě tu ležet,
dál už mě nech,
já chtěl jsem odejít,
Neji a Lee se procházejí Konohou. Najednou se za nimi ozve hlas: „Neji-kun, Lee-kun, máte jít za Tsunade-sama!“ křičela na ně Sakura. Neji i Lee se překvapeně otočili.
„A nevíš, co nám chce?“ zeptal se Neji, Sakura jen mlčky pokrčila rameny. Když vstoupili do kanceláře, Tsunade, na ně hned vychrlila: „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou a tu druhou… Taky špatnou. Kterou chcete slyšet první???“
Hnědovláska
„Prečo mi chcete pomôcť, ak ma chcete na pokusy? Prečo? Je to len strata času, nie?“ Povedala mu priamo.
„Či na klasické pokusy, to ešte neviem. Zatiaľ sa mi pozdávaš a okrem toho, je mi to dole smutno. S Nessi sa mi až tak dobre nedá rozprávať.“ Uškrnul sa. „Či sa niekam ponáhľaš?“
„Ja? Nie, nikam. Nemám nikoho, môj život nemá cenu. Už dlhšiu dobu. Ak vôbec niekedy nejakú mal.“ Povedala a dodala: „Rob, čo chceš.“
[font=Georgia]Jaké je žít, a přitom vědět…
…že vše pozbylo už dávno smyslu.
Mladík se rozběhl. Už z dálky věděl, že není něco v pořádku, jak se přibližoval k rozdrcené bráně v jejíž troskách leželo několik ubožáků smáčených krví.
Jaké je žít, a přitom doufat…
…že je vše, jak bylo.
Zoufale se snažil všechny přimět k životu. Zoufale pobíhal od domu k domu a marně hledal svou rodinu.
Jaké je žít, a přitom vidět…
…že náš domov už neexistuje.
„To děvče zůstane s námi, dokud se to všechno nevyřeší.“ Hlavou pokynula směrem k Rui, která vylekaně couvla. Všechny pohledy v tu chvíli směřovaly pouze na ni.
„To asi nepůjde. Rozhodně ne bez povolení jejího otce,“ zaprotestoval Naruto.
„Má snad vlastní hlavu nebo ne? Ať se rozhodne sama, jestli s tím souhlasí,“ řekla Hana.
„Je jí patnáct. Ještě není dospělá, aby dělala taková rozhodnutí,“ zavrtěl hlavou blonďák.
Zavládlo nepříjemné ticho, jak nikdo nevěděl co dělat.
V minulém díle: „Jak ses sem vlastně dostala? Někdo tě přinesl?“ zeptal se zvědavě. V tu chvíli mi hlavou probleskla mužova slova: Hlavně jim o mně nic neříkejte.
„To já sama,“ odpověděla jsem, myšlenkami někde jinde. Obezřetně se na mě díval, avšak já se ho snažila ignorovat. Jediné na co jsem v tu chvíli myslela, byl onen záhadný muž.
***
[color=darkred]Dvě mladé ženy se nervózně ohlížely kolem.
„Kde jsou?! Jestli nepříjdou, nebo tu budou pozdě, tak…“ zavrčela blonďatá a udeřila do velkého kamene vedle ní. Ten úder nepřežil a rozsypal se na kousky.
„Ale příjdou…“ utěšovala jí tmavovláska, i když ne moc přesvědčivým tónem. „Ehm, tedy alespoň někteří…“ dodala tiše.
„Tsunade-sama!“ ozval se křik. Obě ženy se otočili. Po cestě mířili Hinata, Kiba a Shino.
„Kde je Akamaru?“ zašeptala Shizune.
