Stíny v srdci 05-Já jsem Anny

Ona však stále mlčela, už se jí nebála, ale stále ji moc nevěřila. Patřila přece k němu, pořád je nepřítel, avšak její milí obličej ji přesvětšil. Posadila se vede ni podívala se ji hluboko do jejích zelených očích. byla jediná, kdo se k ní tak pěkně staral.
„Já… jmenuji se Anny.‘‘ Špitla. Měl tam příjemný hlas, ale byl z něj slyšet žal. Proč?
Sakura na ni stále nevěřícně hleděla, tolik se ji podobala. Znovu nastalo ticho, přerušovalo je jen slabé bubnování deště na okna.
„Hmmm... bude nejlepší, když si trochu odpočineš.‘‘ Pobídla ji a ukázali ji postel. Chvíli váhala, ale nakonec se do ní s chutí zavrtala. Tak krásné teplíčko a taková pohodička, odtud už ji nikdo nedostane.
Zavřela oči a tiše oddechovala, chapadla však byla stále ve střehu. Chránila ji při každém nebezpečím i před Sakurou. Ta už tam však dlouho nezůstala, chapadla ji hodně znervózňovala a taky byla unavená. Její pokoj byl bohužel obsazen a tak se vydala k Madarovi do pokoje. Už tam dávno byl, spokojeně si oddechoval rozvalený po celé délce postele. Zašklebila se ani mu nechyběla. Hodlala zmizet z pokoje, ale probudil se.
„Pojď ke mně,‘‘ zavolala za ní, zastavila a pelášila k němu. Zavrtala se mu do peřinky. Zarazil se.
„Ale, ale v takovém špinavém oblečení tady nebudeš ležet.‘‘ Zahrozil ji a uchopil lem jejího trička. Sakura hrála vyděšenou a nastavila tvář neviňátka. Své ruce dala za hlavu jen aby se mu tričko sundávalo co nejlépe. Jakmile ji ho stáhl, začala hledat rozepínání její podprsenky, aby se mohl dostat pod. Konečně. Hladově se na ni vrhl, strhl s ní poslední kousíčky oblečení, ale ona ho však zastavila.
„Počkat, tak já jsem tu nahá a ty jsi pořád oblečený, s tím budu muset něco udělat.‘‘
Přetočila ho na záda a obkročmo si na něj sedla. Jemně ho políbila na krk a stáhla s něj tričko. Své rty přesunula o kousek níž, rukama bloudila po jeho těle. Z jeho úst vyšel slabounký vzdych. Sakura se usmála a pokračovala dál.
(Dál už to znáte XD)

Anny však nespala, jen jak zaklaply dveře, dostala nesnesitelný pocit hladu. Musela uznat, že Sakura měla ohromné štěstí, stačila jen chvilka a vrhla by se na ni. Musela něco sníst, nebo se nezná. Vyšla ven z pokoje, jistě mířila do svého pokoje. Otevřela obrovská vrata a zamířila do toho bludiště chodbiček. Cestu znala jako své boty, jen doufala, že ji zas nechala nějakou tu oběť. Doufala, že je živá, jinak to není žádná zábava. Stále však bylo ticho, ani myška, nic. Snad ji nenechal po tom incidentu na cvičišti hladem. Zazoufal a sedla si do rohy místnosti. Chytla se za hlavu. Čím větší měla hlad tím víc zuřila. Potřebovala oběť. Chapadla ji začali pomalu obalovat, až zahalila celé její tělo. Jedna hlavička vylezla z té spletí a s úst ji vylezl obrovský bodec. Zamířil tam kde měla záda a zabodl se do ní. Ozval se bolestí jekot a nakonec neskutečný řev. Spleť se začala většit a tvarovat, už to nepřipomínalo ani člověka. Možná tam nějakou ještěrku. Řev sílil, spleť se většila a většila až dosáhla konečné tvaru. Chapadla zmizla, zjevila se pod němu příšer velice podobná ještěrce a člověku. Nepřehlédnuté byly obří tesáky.
Anny pomalu ztratila veškerou lidskou a vydala se lov. Takhle se nikdy necítila, vyrazila vrata a vrhla se na prvního člověka kterého uviděla. Tesáky naprosto rozdrtila jeho tělo jako nic. Krev stříkala na okolní zdi, křik toho nebožáka pomalu ustával až nakonec utichl. Zanesla ho zpátky do skrýše a vydala se pro dalšího. Pak chytla dalšího a další. Lidé proti ní byly bezmocní, byla neskutečně rychlá, zasáhnout ji bylo nemožné.

„Pane, utekla.‘‘ Vyvrhl muž jen co u Madary v pokoji vyrazil dveře. Zrovna byly v tom nejlepší a ona musela zdrhnout. Pomalu se zvedl ze Sakura, ta ještě těžce oddychovala. Zakryl ji a políbil na tvář. Ji však nic nezajímalo, nechtěla, aby odešel, ale už bylo pozdě zmizel za dveřmi. Uraženě se přetočila na bok a zavrtala se do peřinky. Zhluboka se nadechla, nasála do sebe tu krásnou vůni. Jako by tu s ní byl. Ale chyběli ji jeho dotyky a polibky. A však ji nezbývalo nic jiného než zůstat sama. Jen na okamžik, přemýšlela, kdo asi mohl utéct. Vězňů tu bylo dost, ale tento musel být nějak výjimečný. Jinak by Marada nikam nešel a zůstal by tam s ním. Tohle musel být pořádný vězeň. Kvůli téhle věci si nechtěla překazit večer a spala spokojeně dál.

Anny šílila, zabíjela na potkání. Na hlad naprosto zapomněla, chtěla vidět krve. Lidé si ji snažili zastavit, ale jejich snažení bylo marné. Krev postříkala všechny zdi, řev sílil a pak přestával. Lidé panikařili a prchali před ní. Jí to však nestačilo, chtěla vidět JEHO. Zamířila k jeho pokoji a vyrazila dveře. Pokoj byl však prázdný až na malou hroudu zabalenou v peřině. Přiběhla k ní, než však stačila zaútočit, shuriken ji pořezal rameno. Zaúpěla bolestí, ten řev samozřejmě probudil Sakura. Celá vyděšená se skrčila v rohu postele jen, aby unikla. Podívala se té zrůdě do očí, znovu ty krásné pistáciové oči. Nějakou dobu nemohla dýchat, tohle nebyla Anny nebo ano. Anny ji však nepoznala, svědomí jí napovídalo, že ona je další oběť. Napřáhla ruku a škrábla ji do ramene. Sakura se uhodila do hlavy a upadla do bezvědomí.

„Myslíš, že neuteče?‘‘ ptala se zájmem Konan Peina bezmála už tak po dvacáté. Měla strach, aby Tsuki neutekla. Vyrazili na misi a nechali tak Tsuki samotnou. Přednější byl účel téhle mise, dohoda s Konohou. Je načase sesadit Madaru a sami to nedokážou. Jen doufali, že je Hokage vyslechne. Své pláště nechali doma, jen aby je nechytli předčasně. Nikdo je v civilu nepoznal, směle si kráčeli k sídlu Hokage. Stráže je však zastavili u vchodu. Pein jen trochu pozvedl hlavu, aby mi bylo vidět přes plášť do obličeje. Oby stráže se polekali.
„Zaveďte mě k Hokage.‘‘ přikázal jim, ani jeden z nich na nic nečekal a zavedl je k Hokage.
Oba stráže je vedly k kanceláři ani jeden nehlesl, oba si dávali velký pozor. Zaklepali na dveře, Pein už si dopředu připravoval co mu řekne. Doufal, že ho pochopí, že ho vyslechne.
„Vstupte.‘‘ ozval se unavený hlas ze vnitř. Nastalo dlouhé ticho, kdyby Pein Konan zezadu nepošťouchla stáli by tam ještě hodně dlouho. Uchopil kliku a pomalu otevřel dveře. U stolu stál blonďatý muž celý dokola obkládaný papíry. Pozvedl hlavu a unaveně na ně pohlédl. Jak však uviděl Peina hned se probral Tužka spadla vedle něj na zem, na několik minut nastalo dlouhé ticho. Naruto se nakonec postavil a vydal se k němu.
„Chtěl bych tě o něco požádat.‘‘ Řekl rázným hlasem Pein a vykročil k němu. Naruto se zastavil, měl strach, že je to vše jen léčka, ale udivilo ho hlavně to, že jsou vůbec naživu. Několik let je nikdo neviděl.
„Lepší bude když se na to posadíme.‘‘ Zavelil Pein a ukázal na dvě židle za ním. Naruto váhal, má mu ještě věřit, za to co udělal. Nakonec však poslechl.

„Takže to vše udělal Marada?‘‘ Otázal se ho Naruto, jen aby mu něco neuniklo. Z jeho vyprávěná byl nadmíru vyjevený. Více ho však zaujal fakt, že ho o pomoct žádá zrozena Pein. Sám na něj asi nestačí? Myšlenka na Madaru v něm vzbudila nesnesitelný vztek. Nejraději by toho chlapa zakopal hluboko pod zem, zabil jeho kamarády i Tsuki, a kdo ví koho dalšího.
„Je tu ale ještě jeden problém.‘‘ Řekl tiše Pein. Naruto se zamyslel co horšího ještě může být.
„Má teď u sebe nějako holku a ta je moc dobrá, minule nám to pěkně natřela, kdyby tam s námi nebyl Itachi, kdo ví co se stalo.''