Horror
,,Ani netuším, čo to je za mesto!“
- povedala blondína dosť rozhorčene a blúdila prstom po mape. ,,Niekde na mape to predsa musí byť.“
,,Aj keby bolo, nevieme o tomto mieste nič!“
povedal Neji a vzdal sa všetkých pokusov zistiť si o tomto meste viac.
,,A navyše tu nieje živej duše, aby sme sa na to niekoho spýtali!“pritvrdil ešte k tomu všetkému. Ino si povzdychla a pokrčila mapu.
,,Je len jedna vec, ktorou som si istá. Toto je územie Suny.“
Šedovlasá dívka se v posteli převrátila na druhý bok a tiše vydechla. Chvilku ještě ležela, poté však pomalu otevřela oči. Zvedla se do sedu. Chvilku se jen rozhlížela, přemýšlejíce, jak se dostala do svého pokoje. Když si však prohlédla své holé paže a zjistila, že už byla zase při síle, vytřeštila oči a rychle seskočila z postele. Sotva dopadla nohama na zem, máchla rukou, čímž otevřela dřevěné dveře pokoje pobité železem. Jako blesk vyběhla na chodbu a zabočila doleva.
Návrat démonů
Úvod- Mapa
Zahleděla jsem se do mapy.
Slunce pomalu vycházelo na obzor. Obloha se začala prosvětlovat, ptáci se rozezpívali a v trávě se blyštivě zatřpytily kapičky rosy. Vzduch krásně voněl rozkvetlými květinami, osvěžující vánek přinášel z dáli aroma čerstvě posečené trávy. Ulice ještě zely prázdnotou, ale jinak to bylo vskutnu nádherné ráno.
Utekali pustým, tmavým lesom. Všade bolo ticho, až kým sa neozvala:
,,Bežíme už celé dva dni! Nemohli by sme spomaliť?!“- zrak sklopila k zemi, ale v tej tme si nevidela ani nohy.
,,Nemôžeme strácať čas, takto sa tam nikdy nedostaneme!“ -povedal muž s červenými vlasmi.
Dievča si smutne vydýchlo, ale nič jej to nepomohlo. Bola bezmocná. Hlava sa jej zatočila a spotácala sa na zem. Spôsobilo to hluk a chlapec sa rýchlo spýtal:
,,Temari, si v poriadku?! Čo sa stalo?“-veľmi sa o svoju sestru bál.
,,Gaara! Ja už nevládzem.“
První, co jsem zaregistrovala po procitnutí, bylo ticho. Hrobové, ničím nerušené ticho. Možná proto jsem si myslela, že jsem byla třeba mrtvá nebo tak, ale že jsem byla vážně vzhůru, mi došlo až po značné chvíli. Zkusila jsem se pohnout, ovšem vzápětí mi tělem projela mučivá bolest. Svraštila jsem čelo a ihned toho nechala. Poté jsem se snažila otevřít oči. Šlo to těžce, už jenom kvůli zjištění, že jsem stále naživu, což byla pro mě snad ta nejhorší zpráva vůbec. Přesto jsem to ale riskla.
Chvilku přemýšlela, co s nimi udělá. Oba už byli polomrtví. Zamyšleně pohlédla na chlapcovu bledou tvář. Byl asi stejně starý jako ona, měl hnědé vlasy, na sobě špinavé oblečení, v němž ho zřejmě našli. Natáhla se a jemně mu ohmatala ruce a nohy. Celkově byly v pořádku, jen v levé noze ucítila špatně srostlou zlomeninu. Poté mu přiložila prsty ke krku. Tep byl slabý, téměř neznatelný, takže chlapci už moc nezbývalo. Pečlivě si prohlédla namodralý krk plný jizev po jehlách. Mezi ním a pravým ramenem spatřila Prokletou pečeť.
Lotos kapitola 1- Leknín, nebo lotos?
Ahoj jmenuju se Kejla Asukii, je mi dvacet let navštěvuji školu Headerfeeld společně s jednou z mých sestřenic Yuuki Botan, kromě ní mám ještě sestřenice Kiru a Kesidy které, ale žijí úplně v jiném městě. Mojí sestře Arashii je šestnáct let a chodí ještě na střední a moc jí doma nevídám. Jsem tajně zamilovaná do mého učitele Kakashiho Hatake jediný kdo o tom vý jsem já a Yuuki.
Konožskou věznicí se rozléhaly kašlavé zvuky, chrápání a někde i tiché mručení pominutých odsouzenců. V celách bylo vlhko, dusno, nedalo se v nich dýchat. Vzduch tu byl tak těžký, že mouchy umíraly za letu. Nikdo, opravdu nikdo teď nemohl závidět trestancům, z nichž nějací jen seděli v koutech, zírajíc před sebe, kdežto ti novější se stále ještě lepili na silné ocelové mříže v naději, že se některý z hlídačů zblázní a pustí je.
Podvědomě jsem zaslechla matčin výkřik, ale bolest, která se mě postupně zmocňovala, byla příliš silná. Divoce jsem se zmítala na zemi, někdo na mě sahal a snažil se mě uklidnit, ale každý dotek ve mně vyvolával jen další vlny utrpení. Odstrčila jsem ty ruce, převalila se na bok a pokusila jsem se vstát. Nešlo to. Další vnitřní úder mě srazil zpět na zem. Vykřikla jsem. Něco mě bodalo, do hrudi mě řezaly tucty nožů, cítila jsem, jak se v mém těle hýbaly orgány. Můj zběsilý křik se mísil s tím cizím, hysterickým, podobným siréně.
Bez jakéhokoli váhání vyrazili za ní. Běželi dál, ale zanedlouho je zastavilo volání. Všichni strnuli, nikdo se neodvážil ani špitnout. Nakonec se však pár odvážlivců otočilo. Ten zbytek zbabělců měl mokro v kalhotách. Skutečnost se však zdála být jiná. Ten zvuk vydávala Sakura bez Sasukeho na zádech, nejspíš ho už shodila dolů. Otočil se i zbytek skupiny, ale raději opatrně, aby nebyla vidět ta velká skvrna na oblečení.
"Stalo se snad něco?" zavolal na ně Shikamaru. Ten naštěstí patřil k té první skupině, takže se k nim pomalu i rozešel.
Já, ne, my! My, první hokage Konohy. Naší Konohy, my jsme ji založili a teď nám ji chtějí vzít. Zatímco my bezmocně ležíme, oni nás zrazují. Nás, co jsme jim postavili domy, nás, hrdiny vesnice. Nevděční šmejdi. Zrádci. Až nám bude líp, my vás popravíme, vykoupeme se ve vaší krvi. Zrádci. V čele s tebou, náš milý bratře. Zradila nás vlastní krev. Spikl ses s Radou, s těmi, co jsme jim dali bohatství a pohodlný život. Nechápou ale, že bez nás nic nebude fungovat. My jsme Konoha!
Stál v přikrčené poloze, ruce mírně rozpažené. Jeho oči byly děsivé, plné zděšení i zuřivosti zároveň. Najednou začal mírně ohrnovat horní ret, snad jako by chtěl vycenit zuby. Chairomaru se při tom vrátil do té samé polohy s čenichem u země, jenže tentokrát u toho žalostně skučel.
Temným podzemním bludištěm se neslo tiché cinkání. Putovalo dlouhými chodbami, pokusilo se dostat do všech zákoutí, aby oznámilo, že mladá mistryně provádí další pokus. Ovšem kam oko dohlédlo, nikde nikdo, takže se zvuk nesl jen tak, zřejmě pro zábavu. Samotný zdroj cinkotu však spočíval za zavřenými dveřmi Orochimarovy laboratoře. Uvnitř stála u operačního stolu drobná, šedovlasá dívka a pracovala na jakémsi těle. Byl to muž, pomalu umírající na následky Prokleté pečetě.
Jednoho dne kdy Tsunade zavolala tým sedm, aby jim dala misi tak Naruto ještě nevěděl v jakém bude šoku až přijde k ní do kanceláře. Naruto vešel a sním i Sakura a Kakashi.
Naruto byl hodně rád,protože už dlouho nebyl na žádné misi.
„Mám pro vás misi typu S, musíte zabít Sasukeho, který je pro Konohu až moc nebezpečný!“
vyhrkla na ně 5.HOKAGE. Naruto a se ani nepohnul a z čela mu ztekla malá kapička potu.
„Cože to nemůže být možné, Sasukeho nemůžu zabít, je to můj přítel“
Vydali se dál, ale u východu je zastavil letící kunai. Přikrčili se a zůstali schovaní.
„Kdo je tam?‘‘ Ozvalo se z venku. Sakura nakoukla ven. Další kunai už neletěl. Z nedalekého křoví vylezli tři postavy.
Všichni tři si oddychli, když v nich poznali Shikamara, Kibu s Akamarem a Inu. (Z ní Sakura teda dvakrát nadšená nebyla, ale lepší, než kdyby z křoví vylezlo zase nějaký zakrvácený, bláznivý individuum.)
Ano. Jsem vinen. Nenáviděl jsem svého nejlepšího přítele. Chtěl... Jsem ho zabít. A zabil jsem ho. Každou noc vidím jeho překvapený obličej. Ty modré oči, které se na mě dívaly, když jsem ho zabil. Nejspíš to nečekal. Pořád si myslel, že se vrátím s ním zpět domů. Občas přemýšlel jako malé dítě. Malé, ale moudré. Proč jsem ho jenom musel zabít?
Takže, za různých okolností jsme se rozhodla, napsat něco než romantiku s trochou erotiky (he? Trochou?)
Tahle spoluautorká povídka s Hachiki-Nara je tentokrát horror s humorem. No doufám, že se vám to bude líbit.
Vysvitlo slunce. Mladík se otráveně protáhl. Zase ráno, budík otravně zvonil a on neměl náladu ho vypínat. Jen se přetočil na bok a čekal, kdy přestane zvonit.
Blonďaté stvoření se zapleteným copem neslo podnos jídlem. Vždycky se jí ty chodby v budově pro Hokage zdály až příliš široké. Padala tu na ni zvláštní stísněnost. Pomalými kroky došla až před kancelář Páté. Nemusela se bát, věděla, že tu není. Tsunade-sama před několika týdny odjela na důležitou cestu. Chtěla podniknout výpravu inkognito, o její návštěvě věděli jen Kage skrytých vesnic. Do té doby ustanovila post dočasného Hokageho.
„Džano Hizarashi! Jste obviněna z neuposlechnutí přímého rozkazu vašeho nadřízeného!“ zahřměl drsný mužský hlas. Žena jen sklonila hlavu. Neměla té holce dovolit vzdálit se z Akademie.
Stála tiše ve své komoře a v ruce držela jouninskou uniformu, s níž se teď musela na hodně dlouhý čas rozloučit. Suspendována na neurčito… vyloučena z výzvědné jednotky… tak zněl ortel nadřízených. Bude nyní muset plnit mise jako řadový Chuunin. Zatnula ruce v pěst. Měla se předtím více ovládat…
